Havlismus a havloidi v českých médiích

Picture of President Václav Havel with words "Havel forever" located on National Museum building at Wenceslas Square in Prague. Foto: David Sedlecký ( Wikimedia )

Před třemi lety jsem se pokoušel vystopovat začátky používání pojmu „pravdoláska“ v oficiálních projevech a v českých médiích. Tentokrát mne zaujala slova „havlismus“ a „havloid.“

Paradoxně první použití výrazu „havlismus“ v médiích, která monitoruje databáze Newton, jsem našel v komentáři autorky s kladným vztahem k Václava Havlovi. Na Neffově webu neviditelnypes.cz se Martina Opltová 11. června 2001 tázala „Kdo se nebojí Havlova odkazu?“ při úvahách o tom, kdo by mohl být příštím českým prezidentem. V jejím článku se objevily věty:

„Principy Charty 77 se později ukázaly jako obtížně adaptovatelné na novu realitu. Přesto tu cosi, jako „havlismus“ (podobně jako jiná hnutí charismatických osobností) existuje. Určitě ho nalezneme v míře pokusu definovat politickou soutěž jinak, než jako kruté technologické řešení silných lídrů. Je to málo?“

Pojem havlismus se tedy v médiích poprvé objevil v době, kdy Václav Havel měl před sebou ještě dvacet měsíců prezidentování, a to v pozitivních souvislostech. O čtyři roky později v roce 2005 se na webu příznivců ODS virtually.cz objevuje havlismus v titulku komentáře Martina Daneše Havlismus vládne i bez vedoucí úlohy“. Tady má havlismus už negativní konotaci, když odráží názory lidí blízkých ODS, kteří zřejmě tento pojem v té době již zařadili do slovníku svých politických debat.

Ovšem do oficiálních médií proniká havlismus až v roce 2009 v suvislosti s vydáním knihy Václava Klause „Kde začíná zítřek.“ V knize, která vyšla v polovině listopadu, se havlismus stává definovaným pojmem. Úřadující prezident se zde ostře vymezuje proti havlismu a jiným politickým a ekonomickým směrům, které se objevily těsně po listopadové revoluci v roce 1989.

Když se loučil se svým prezidentstvím, Václav Klaus v rozhovoru pro polský konzervativní týdeník Do Rzeczy v únoru 2013 rozčeřil hladinu veřejného mínění slovy :

„Václav Havel (a jeho specifická ideologie, pro kterou nemám lepší název než havlismus) byl absolutně jiný svět. Trh nazýval hokynářstvím, místo demokracie chtěl elitářskou postdemokracii, místo konzervatismu a tradičních hodnot prosazoval modernistické boření existujícího lidského řádu. Byla to spíše ozvěna francouzského jakobínství než britský konzervativní princip klasického liberalismu. Bylo to extrémní levičáctví.“

Havlismus byl tedy definován a přestože jej Václav Klaus nevymyslel (jako jiné –ismy – NGOismus, homosexualismus), zasloužil se o jeho rozšíření ve slovníku veřejných debat. Pokoušel jsem se získat data o používání havlismu přes trendy Googlu – marně. Podobně jsem dopadl v Českém národním korpusu, z čehož vyvozuji, že kromě řeči politických diskutérů tento termín se do jazyka lidu obecného zatím ještě dostatečně nerozšířil.

Letos v březnu na Aktuálně.cz diskutér s nikem „ld“ pod jedním blogem napsal: “Zemanoidní…:-) vida, jak se nám to rozrůstá. Když jsem obohatil češtinu o slovo havloid, netušil jsem, že bude nějak klonováno…:-)“ Bylo by zajímavé zjistit, kdo se skrývá pod značkou „ld,“ a zda to byl skutečně on, který výrazem „havloid“ češtinu obohatil.

Já o jeho tvrzení pochybuji, pro mne jsou důležitá zaznamenaná data. Zcela první výskyt slova havloid, i když jen v adjektivním tvaru, jsem našel v databázi Newtonu 2. prosince 2007, a to v komentáři Jany Dědečkové věnující se prezidentskému kandidátovi Janu Švejnarovi. Jana Dědečková si zde nenechala ujít své oblíbené téma České televize, když kromě jiného napsala:

“ Po zvýšení koncesionářských poplatků, ponechání reklamy a při současném rabování archivů, by televizi do černých (překlep JD, mělo být „červených“) čísel dokázal dovést snad už jenom Ivo Mathé, a to ještě v případě, že by byl ředitelem a chystal se mesiášsky zachraňovat společnost před mafiemi, a to podporou vzniku nějaké té havloidní straničky, typu US.“

Není vyloučeno a je to velice pravděpodobné, že výraz havloid koloval na internetu a v politických kruzích blízkých ODS už dávno před tímto výskytem. Byla to však Jana Dědečková, která ho do monitorovaných médií dostala . Například 4. února 2008 v souvislosti s prezidentskou volbou: „Stokrát může Jan Švejnar hovořit o své nadstranickosti. On prostě patří do strany, kterou „havloidi“ nikdy nezaložili, ale kterou vždy tvořili až za tím kterým účelem. Stranické pravidla, mantinely, ideová ukotvenost, jsou pro ně na obtíž.“

Pojmy havloid a havloizace se na konci roku 2008 často vyskytovaly ve vnitrostranických diskusích ODS při komentování volebního neúspěchu této strany v krajských volbách. Někteří neúspěch přisuzovali „havloizaci ODS“: “Topolánek zakormidloval ODS do stojatých vod amorfního středu a vesele asistoval u havloizacesvé strany. To je důvod úbytku voličů ODS.“ (Petr Havlík).

Pro Janu Dědečkovou a pro řadu dalších jejích spolustraníků „havloid“ byl a je termínem, který pojmenovává lidi blízké „havlismu“, vlastně „pravdoláskaře,“ tedy je to pro ně jakýsi politický terminus technicus. Viz například obhajoba Mirka Topolánka: „Mirek Topolánek, který moc dobře věděl, že bez aktivního zapojení pravdoláskovníků, nemá ODS šanci navýšit svůj voličský potenciál. Proto do ODS přizval některé tzv. havloidy, nikoli z lásky, jak mu bylo často podsouváno„ Budiž.

Ovšem pro lid obecný, vybíjející si své frustrace a nesplněná očekávání v nenávistných polemikách na webu – ať už ve svých blozích, či v diskusích pod články nebo na sociálních sítích – se výraz havloid stal brzy vítanou nálepkou s hanlivým významem. Míra pejorativnosti výrazů havloid a havloismus je mnohem větší než u havlismu. Proč? Vykládám si to onomatopoickou vlastností slova havloid, které svou koncovkou vyvolává asociace člověku cizí až nepřátelské, podobně jako humanoid, android, nebo personoid. Například slovo android jako populární operační systém mobilní komunikace sice nemá žádné negativní konotace, ale původně to bylo označení robota, umělého výtvoru připomínajícího a napodobujícího člověka, označení něčeho, co je vykonstruované, neživotné, cizí.

Ať chceme či nechceme, havloid se stal nadávkou. Také proto databáze Newton jeho výskyt registruje téměř výhradně v internetové publicistice a jen zřídka – něco přes stovku výskytů za posledních pět let. Jen výjimečně se slovo havloid vyskytne v tradičních médiích, většinou pak v rozhovorech, komentářích či reakcích na již napsané polemické výpady. Viz například Petr Pithart: „Na Václava Havla bylo lze mít jistě mnoho názorů, i velmi kritických. (…) Ale když se začíná používat odporné slovo „havlisté“, „havloidi“, „havlismus“, tak to pro mnoho lidí, například pro mne, diskuze končí, ještě než začala.“.

Zatímco havlismus jako „specifická ideologie“ se dočkal definice z hlav pomazaných, definice výrazu havloid je nejasná. Na jedné straně se může vykládat jako synonymum jiné nálepky tzv. pravdoláskaře. Na straně druhé si havloida přisvojili netolerantní zastánci radikálních až extrémních názorů, pro něž „havloid je duševním mrzákem, vesměs živen z veřejných peněz a s odporem k demokratickým a svobodným principům uspořádání společnosti (…) havloid je velmi nebezpečným tvorem. Působení havloidů ve společnosti lze přirovnat k morové ráně.“

Nedávno mě pod mým blogem na Aktuálně.cz kdosi nazval „havloidním žurnalistou“ (Jak jsem dodatečně zjistil, Libor Stejskal bohužel tu repliku jako hanlivou odstranil). Tak nevím, jak si to mám vykládat. Za duševního mrzáka se nepovažuji, svobodné principy uspořádání společnosti vítám, jenom si myslím, že diskutovat by se mělo na základě věcných argumentů a faktů ad rem a nikoli ad hominem, tedy bez emocionálně zabarvených nálepek.

P.S. Na dotazované slovo havloid trendy Googlu odpovídají: Not enough search volume to show graphs. Rovněž Český národní korpus tento výraz zatím nezpracoval.


Článek byl publikován na webu autora zde a zde.

Milan Šmíd