Hannah Arendt: Od masové společnosti k holocaustu

Člověk, u nějž sílí pocit postradatelnosti, realita je pro něj neúnosná a upadá u něj dokonce i zájem o vlastní blaho, je nejvíce ohrožen demagogií.

Johanna „Hannah“ Arendt (14. října 1906 Hannover – 4. prosince 1975 New York) byla politická filosofka a publicistka německo-židovského původu. Autorka děl např. Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla; Původ totalitarismu I – III; O činném životě.

Arendtové zevrubná analýza totalitarismu a jeho kořenů se opírá průzkum praxe dvou režimů, nacismu a stalinismu, jež uchvátily svět, a má pro své odborné kvality velký potenciál jako zdroj pro studium, v oblasti politické a sociální teorie i dnes¹ a může se stát cennou pomocí při demaskování pokusů totalitních hnutí, které se snaží získat podporu u soudobé společnosti a samozřejmě i moc, která s touto podporou přichází.

Arendtová uvádí, že krize moderní společnosti a společně s její ústřední zkušeností přivedly k životu zcela novou formu vlády, kterou je totalitarismus. Totalitarismus se totiž mohl zrodit až ve chvíli, kdy na to měl vhodné podmínky. Nejúrodnější půdou pro vznik a růst totalitních hnutí jsou krizí, ve které se moderní společnost ocitla, produkované masy.

Člověka v masové společnosti nespojuje s ostatními dříve zásadní třídní vědomí, nestmeluje ho s dalšími lidmi ani žádné vědomí nějakého společného zájmu,² nýbrž stojí osamocen. Masy představují drtivou většinu onoho obrovského dílu obyvatelstva neutrálních, politikou nedotčených lidí, kteří ze zásady nevstupují do politických stran a zřídkakdy se účastní voleb. Lidé v masové společnosti jsou stísněni na malém prostoru, vzájemně je však nespojují žádná politická ani společenská pouta, a tak se ocitají v stavu izolace. Rozměr této izolace jde však dál, než je obvyklé, nejedná se o pouhou ztrátu kontaktu s bližními, ale o postupné zanikání samotného styku s vnější realitou, tedy ztrátu schopnosti zakoušet a myslet.³ Psychologie davu popsala masového člověka jako jedince podrobeného pocitům osamění i přes jeho zvýšenou schopnost přizpůsobit se, ovládaného vztekem, jehož po ztrátě hodnotových měřítek, pohání už jen neukojitelná tužba konzumovat provázená neschopností usuzovat či dokonce rozlišovat, a především všepohlcující egocentrismus a „ono osudové odcizení světu“.⁴ Člověk v takovém rozpoložení, u nějž sílí pocit postradatelnosti a upadá u něj dokonce i zájem o vlastní blaho, je nejvíce ohrožen demagogií, protože nechce být konfrontován se skutečností, realita je pro něj neúnosná, proto se radši spokojí se světem fikce.

V tomto bodě se projevila slabina demokratického systému, který fatálně podcenil potenciál velkého množství podobně smýšlejících dlouhodobě politicky neaktivních lidí rozhodovat v otázkách politického života národa, jenž propaganda zahraná na tu správnou notu uvedla do pohybu.

Na počátku potřebuje totalitní hnutí ke svému rozkvětu tvárné, propagandou vyhnětené a v důsledku bezpodmínečně loajální lidi, jejichž smysl života se točí kolem jediného středobodu, kterým je strana. Přestože příslušnost v hnutí se stává jejich novou identitou a pocit postradatelnosti mizí, zůstává po něm pachuť, jež značí, že stejně nejdůležitější je, aby přežilo hnutí, a co je proti tomu smrt jednoho člena, jen nepatrná kapka v moři. „To, co totalitní řád potřebuje k řízení chování podrobených, je náležitá příprava každého z nich pro to, aby se hodil stejně dobře pro roli popravčího jako pro roli oběti. Tato dvoustranná příprava, náhrada za nějaký akční princip, je ideologie.“⁵

Důležitým dílčím cílem hnutí v pretotalitním období je propagandou získat a ovládnout masy. Propaganda slibuje masám zaměnit realitu za její silnější a lepší verzi, vypomáhá si přitom kombinací prorokování ověnčeného puncem vědeckosti a atmosférou tajuplnosti, kterou obklopuje své demagogie. Jak proroctví, tak tajnosnubná legenda, dokáží dlouhodobě odolávat náporu skutečnosti a podporovat konzistentní fungování systému, protože budoucnost teprve ukáže oprávněnost propagandistických tezí.

Propaganda však sama o sobě nestačí, protože v předsvědčeních se mohou objevit časem trhliny, ovšem pokud se člověk stane živoucí součástí organizace, markantně se zvyšuje jeho odolnost vůči argumentům založeným na zdravém rozumu. Teprve organizace totiž vdechuje propagandistickým heslům život. Bez podpory síly organizace přestávají její „členové okamžitě věřit dogmatům, pro které byli ještě včera hotovi obětovat život. Jakmile je zničeno hnutí, tj. onen smyšlený svět, který jim poskytoval záštitu, masy se vracejí ke svému dřívějšímu stavu izolovaných jednotlivců“.⁶ Základním kamenem, na němž stojí celý organizační systém hnutí, je rozdělit masy do dvou kategorií – na členy a sympatizující. Vzniká tak vrstevnatá hierarchie, která se směrem dovnitř čím dál tím víc radikalizuje. V ohnisku všeho dění září postava vůdce, on je tím principem, který otáčí světy radikálů či jen prostinkých příznivců, je světlem se zvláštní magickou mocí, ke kterému jsou všichni bez rozdílu přitahováni. Tento způsob organizace zaručuje členům úplnou izolaci od nahodilosti reality a zároveň navozuje pocit „normálnosti“, protože sympatizující mají stejná přesvědčení jako členové, pouze v mírnější podobě. Sympatizující představují jakýsi ochranný obal, jenž izoluje totalitou kontaminovaný obsah uvnitř nedotčený a na netotalitní společnost působí daleko přijatelnějším dojmem, ve srovnání s tím, kdyby se setkala s otevřeným fanatismem členů hnutí.⁷

Po tom, co totalitní hnutí zorganizuje takovýmto způsobem celou zemi, je fáze, ve které hraje propaganda prim završena, nahradí ji indoktrinace. Úkolem indoktrinace je dodávat lesk vytvořené fiktivní realitě a nepřipustit tak ani náznak pochybnosti o ideologických doktrínách, které ji ustavily. Propaganda je dále užívána pouze kvůli vlivu na okolní netotalitní země. Protože za prvé hnutí podporuje prostřednictvím propagandy své odnože v jiných zemích a snaží se rozšiřovat tak maximálně své působiště. Za druhé odráží nebezpečí vlivu, jenž by mohl mít vnější svět na domovskou zemi, protože absolutní nepropustnost informací ani za železnou oponou zařídit nelze.⁸

Aby ideologie zničila všechny eventuality v propagandou připravené společnosti, jež by mohly narušit konzervační obal jejího mýtického světa, musí se spojit s terorem.

Zatímco propaganda jedním z nejdůležitějších nástrojů totalitarismu, pokud jde o styk s netotalitním světem, teror je něčím víc, a to základním principem jeho formy vlády. Totalitní teror je však rozdílný od teroru, který užívala v době své slávy tyranie, nepodřizuje se zájmům nějakého despoty, zájmu něčí libovůle, ani není systémem, ve kterém vládne bezpráví. Totalitní režim ve jménu „práva“ o sobě prohlašuje, že je založen a veden jakýmsi „vyšším smyslem“, který se zhmotňuje do podoby přírodních zákonů u nacismu a historických zákonů v případě bolševismu. Ve jménu tohoto vyššího smyslu jsou legalizovány výměry trestů smrti těm, kteří se postavili do cesty nadlidským silám přírody nebo historie, čímž jsou tak jako tak odsouzeni k smrti. Zločinem se tak stává samotná existence. Teror je pak chápán, jako pouhý nástroj, který má zbavit definitivně lidské bytosti všech schopností zasahovat do světa, jelikož takovéto zásahy jsou nadbytečné a pro plnění ideologických cílů dokonce nebezpečné. Konec konců každý by měl být připraven podrobit se a obětovat se v zájmu urychlení zákona pohybu. Účelem teroru je zlikvidovat veškerý prostor, ve kterém by se mohla projevit svoboda jednání, a činí tak z lidstva pouhý materiál, který mohou síly přírody či historie upravovat, aniž by je omezovala nějaká lidská spontaneita. Individualita a z ní plynoucí kreativita se pro totalitní svět konzistentnosti stala nebezpečnou nákazou, kterou je nutné vymýtit. ⁹

K tomuto poslání slouží totalitní nadvládě nejúčinněji instituce koncentračního tábora. Bez tohoto experimentu na lidské přirozenosti by totalitní ovládání nikdy nedospělo k dokonalosti. Moc totality lze pěstovat, pouze když lidské bytosti zredukujeme na svazky podmíněných reflexů, na bezduché maňásky bez sebemenší stopy po tom, že někdy myslely, cítily a jednaly. „Právě proto, že možnosti člověka jsou tak veliké, lze ho plně ovládnout, teprve když se stane exemplářem živočišného druhu člověk.“¹⁰ Exemplářem, který je stejný jeden jako druhý, který je bez problémů kdykoli nahraditelný.

Arendtová opírá celý svůj koncept interpretující vznik a vývoj totalitarismu o zkušenost moderní společnosti s osamělostí, která jí postižené osoby vtahuje do totalitního kolotoče, protože si připadají sami o sobě nadbyteční a nemají už, co ztratit. Osamělost, která se liší od samoty tím, že není volená, nýbrž trpěná. Dokonce překračuje i hranice izolace, ve které je omezena schopnost jednat (politicky). Osamělost zasahuje mnohem hlouběji tím, že osamělý člověk ztrácí nejen vztahy s ostatními, ale ztrácí zároveň sebe samého, svou vlastní identitu. „V takové situaci člověk ztrácí důvěru v sebe jakožto partnera svých myšlenek a onu elementární důvěru ve svět, jaká je nezbytná pro jakoukoli zkušenost vůbec. Já i svět, schopnost myšlení i zkušenosti jsou ztraceny zároveň.“¹¹ Podle Arendtové se tak v kategorii osamělosti skrývá potenciál, který potřebuje totalitní mašinérie, ke svému vzniku i k udržování svého bytí. Protože totalitní nadvláda, není ve své podstatě nic jiného než organizovaná osamělost, ve které vztahy s druhými jsou jenom na překážku. Milovat má člověk přece jen svou stranu, pro ni žije a pro ni umírá, v tom je onen „vyšší smysl“.

Dnes už víme, že Sovětský svaz nepřežil nástup nového milénia a nyní žijeme v relativním klidu zaručovaném spíše než celosvětovým vítězstvím pravdy, lásky a demokracie, obavami z atomové války, finanční nestabilitou a mocenskými zájmy. Zatímco pomníky padlým z druhé světové války zapadají prachem a o komunistické minulosti se točí tragikomedie, v Severní Koreji v táborech „nucených prací“ umírají statisíce lidí a v sousedství se schází neonacisté. Arendtová už po skončení války, předpovídala to, co se v přítomnosti stává realitou, ve které žijeme. Totalitarismus a jeho ideje totiž opravdu přetrvaly i přes porážky, jež utrpěly. Stejně jako přetrvala masová společnost, která v sobě stále nese jiskru nebezpečí, na jejímž základě může svět znovu skončit v plamenech.

O osamělosti se v době sociálních sítí, kdy můžete komunikovat prakticky kdekoli a s kýmkoli, mluví jako o tichém nepříteli, o kruté epidemii, která se nepřestává šířit. Slovo krize permanentně zní ze všech médií. Jediné, co můžeme v této situaci udělat, je nerezignovat na naše možnosti být součástí politického prostoru, být součástí společenství, jít příkladem dětem, protože dobrovolným odchodem do izolace, si nepomůžeme. Pokud se vzdáme bez odporu, jenom tím potvrdíme jediné, že nám je jedno, co se děje se světem, kdo se nad ním ujme vlády. Staneme se tak hazardéry, kteří mohou dospět do momentu, kdy konečně budou chtít něco změnit. Jenže sázky budou definitivně uzavřeny a bude pozdě, protože prostor pro naši iniciativu přestane existovat.

Protože z této hry o svět nelze odejít, ani v případě že se vzdáme kostek, řečeno Sartrovými slovy jsme odsouzeni ji hrát až do konce. A pokud se špatně rozhodneme, můžeme přijít úplně o všechno.

Poznámky pod čarou / Zdroje: