Emigrace z Československa a exil

** FILE ** Demonstrators swaying Czech flag rush past a burning Russian tank in front of the building housing Radio Prague, during the continuing protests against the Soviet invasion of their country, August 21, 1968. (AP Photo) ** zu unserem Paket: 1968 Jahrestag **

Emigrace z Československa probíhala v pohnutém 20. století v několika vlnách, způsobených válkami, komunistickým režimem i ekonomickou stagnací země.

Text je zaměřen především na dvě velké vlny emigrace po únoru 1948 a po srpnu 1968, které byly vyvolány působením domácího totalitního režimu, nikoli pouze vnějšími okolnostmi světového vývoje.

Autor: Hana Kurillová. Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Logo_3grant

Obsah:

1. Pojmy emigrace a exil
2. Československý exil v době vlády komunistů
2.1. Poúnorová vlna emigrace
2.2. Posrpnová emigrace
1. Pojmy emigrace a exil

1. Pojmy emigrace a exil

Slova emigrace a exil mohou být pojímána stejně, ale mají přece jen trochu rozlišný význam a pro mnohé, kteří v době totality opustili Československo, je jejich rozlišení podstatné. Emigrace je užívána ve smyslu opuštění země, odchod, vystěhování do jiné země, spíše ve smyslu legálního odchodu, víceméně dobrovolného, s možností návratu. Exil má význam vyhnanství, útěku, nedobrovolného odchodu ze země, tento odchod je považován proto za dočasný. Emigrace může mít důvody ekonomické, profesní, ale samozřejmě i politické či náboženské, u exilu bývá hlavní příčinou právě pronásledování politické, náboženské, národnostní apod.

Češi mají s exilem i emigrací historické zkušenosti, odchody ze země probíhaly v několika velkých vlnách. Pobělohorská doba, která přinesla Obnovené zřízení zemské a s ním i jediné náboženství, měla za následek nucený odchod desetitisíců exulantů. Další velkou vlnu ekonomické emigrace zažily Čechy ve druhé polovině 19. století.

Dvacáté století přineslo hned několik vln československé emigrace, které měly převážně politický podtext. První vlna odchodů a útěků nastala v letech 1938-1939, po Mnichovské dohodě a pak po vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Odcházeli lidé, kteří se politicky angažovali proti fašismu ve 30. letech, odcházeli Židé, kteří byli prvotně ohroženi, odcházeli vojáci poté, co byla armáda v českých zemích rozpuštěna. Další vlna odchodů do exilu nastala po únorovém převratu v roce 1948, týkala se všech, kteří byli komunisty ohroženi nebo s převzetím moci komunisty nesouhlasili – tedy důvody byly převážně politické. Třetí vlna nastala po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, přičemž nejvíce lidí odešlo právě v letech 1968-1969 a poté byly odchody konstantnější, k jejich zvýšení došlo zase v letech po Chartě 77.

2. Československý exil v době vlády komunistů

Mezi 17. a 25. únorem 1948 došlo v Československu k převratu, vedeném komunisty. Tento převrat završil přechod od demokratického režimu k totalitnímu. Nešlo o izolovaný vývoj v jednom regionu, ale celý převrat souvisel se snahami upevnit sovětský blok v rámci počínající studené války.

2.1. Poúnorová vlna emigrace

Emigrace a exil po únoru 1948 s sebou nese svá specifika, která je odlišují od vlny posrpnové emigrace. Lidé, kteří odcházeli hned po únoru 1948, odcházeli většinou s myšlenkou, že tento režim nebude dlouho trvat a oni se budou moci zase vrátit. Převážně je tedy můžeme nazývat exulanty v tomto přesném smyslu slova. V této době nepřevažovaly ekonomické důvody odchodů, téměř všechny evropské země si ještě nesly důsledky války a naopak Československo tento ekonomický propad ve srovnání s první republikou teprve čekal. Odchody však byly s postupem růstu železné opony čím dál těžší a naopak víra v rychlý návrat se s politickými procesy a celou situací v Československu v 50. letech zmenšovala. Protože však exulanti odcházeli kvůli odporu ke komunistickému režimu a věřili v jeho konec, hojně se i v exilu angažovali aktivně v činnosti pro svobodné Československo. Předními cílovými zeměmi odchodů byly zpočátku Anglie, Francie, USA a emigranti do nich odcházeli nejčastěji prostřednictvím záchytných táborů v okupačních zónách (britské, francouzské a americké) sousedních zemí Rakouska a Německa.

Pobyt v záchytných táborech byl zpočátku velmi obtížný, chyběly finance. Situaci zlepšilo založení Czechoslovak Relief Committee for Political Refugees v dubnu 1848 v Londýně. Tato organizace se zaměřovala na pomoc uprchlíkům z Československa a postupně vznikaly její pobočky po celém světě. V USA vznikl American Fund for Czechoslovak Refugees, který pomáhal exulantům už od jejich příchodu do táborů. V táborech se tak začal organizovat jakýsi národní život – vznikaly organizace politických stran, spolky, vydávaly se noviny a časopisy. I když měly cílové státy regulovaný počet přijímaných uprchlíků, tak např. americký prezident Truman už v květnu 1948 rozhodl, že v daném roce přijmou USA nad povolený počet další 2000 exulantů z ČSR. Již od roku 1948 se také pracovalo na ustavení The Council of Free Czechoslovakia – Rady svobodného Československa, která byla oficiálně založena v únoru 1949 ve Washingtonu. Její ustanovující deklaraci sepsal Ferdinand Peroutka. Práce v ní se účastnily mnohé známé osobnosti Československa, ale vlivem vnitřních rozporů se v 50. letech její význam zmenšil a později se v této prvotní podobě Rada rozpadla.

Poúnorový exil logicky nebyl jednotnou skupinou a docházelo v něm k mnohým rozporům. Pavel Tigrid v knize Politická emigrace v atomovém věku vysvětluje, proč ani jednotný být nemohl a proč je představa jednoty pod myšlenkou ideálu první republiky přeludem. Mnozí exulanti-politici se dříve podíleli například v Národní frontě na vývoji, který spěl k únoru 48, proto se toto téma stalo jádrem sporu, kdo a čemu přispěl. Mnohé strany spolupracovaly s předúnorovou KSČ. Rozdíly byly i v názorech na sudetskou otázku. Tato nejednotnost názorů i zájmů byla tedy logická.

Při pohledu na složení exulantů je zřejmé, že odcházeli ve velkém procentu politici,  diplomaté, vědci, umělci, vojáci. Z osobností politického života to byli např. Petr Zenkl, Hubert Ripka, Jaroslav Stránský, Bohdan Chudoba, Bohumil Laušman, Helena Koželuhová, Jiří Horák; z umělců třeba Rafael Kubelík, Ferdinand Peroutka, Pavel Tigrid, Jára Kohout, Jan Čep, Egon Hostovský, Jiří Voskovec, Ivan Blatný, František Listopad, Viktor Fischl, v zahraničí už zůstali Bohuslav Martinů či Toyen; z vědců Vratislav Bušek, František Kovárna, Jiří Kovtun či Erazim Kohák; z diplomatů např. Ján Papánek, Juraj Slávik; z prostředí šlechty Schwarzenbergové, Lobkowitzové, Kinští, Kolowratové; z význačných příslušníků armády Sergej Ingr či František Moravec.

Mnoho poúnorových emigrantů se zapojilo v zahraničí do aktivit, které měly za cíl svobodné Československo. Mezi nejvýznamnější aktivity patřilo založení RFE – Rádia Svobodná Evropa (Kongresem USA), jehož vysílání v Mnichově začalo v roce 1951. Prvním ředitelem českého oddělení byl Ferdinand Peroutka a na vysílání RFE se podílely celé generace čs. emigrantů. Svou významnou roli měla však i další rádia, na jejichž vysílání se podíleli rovněž čeští emigranti – Hlas Ameriky, BBC, Rádio Vatikán a jiné. Vznikly desítky časopisů, vydavatelství, nejvýznamnějším časopisem bylo určitě Tigridovo Svědectví (vycházelo v letech 1956-1992).

2.2. Posrpnová emigrace

Emigrační vlna po srpnu 1968 nemůže být oddělována od té předchozí, hlavní důvod odchodů byl přece stejný, odchod z totalitní země, ve které se po určitém uvolnění v 60. letech opět utáhly režimní šrouby a všichni, kteří se angažovali za změnu systému, začali mít problémy profesní, ekonomické, politické až existenční. Pokud počet odcházejících občanů v 60. letech klesl (ale odcházeli stále – ze známých osobností v roce 1959 Ota Ulč, v roce 1962 Soňa Červená, o něco později Vladimír Pucholt, Vladimír Zábrodský či Ladislav Mňačko), po srpnové okupaci nastal prudký nárůst, který trval do roku 1969, pak již bylo obtížnější se dostat jakkoli za hranice. Pojmy emigrace a exil se v tomto období zcela prolínají – důvody politické úzce souvisejí často i s důvody ekonomickými.

Rozdíly mezi poúnorovou a posrpnovou emigrací jsou především v těchto aspektech: po srpnu 68 už odcházejí lidí, kteří mají dvacetiletou zkušenost s komunistickým režimem, odcházejí často lidé, kteří tento režim budovali a nastavovali, už přešla víra dřívějších emigrantů, že „svět“ zasáhne a režim padne – tato generace už se smiřovala s tím, že emigrace je „napořád“. Mnozí byli „odejiti“ vlastně tak, že v rámci svého pobytu na Západě byli zbaveni občanství. Podobně ale platí, že odcházeli lidé vzdělaní, nejen zcela mladí jako po únoru, ale v produktivním věku, s rodinami. Posrpnový exil byl tedy mnohem pestřejší. Je pouze iluzí, že by došlo k jednoduchému spojení poúnorového a posrpnového exilu, zkušenost těch druhých mnohé nemotivovala tolik k aktivní pomoci bývalé vlasti, ale spíše ke snaze přizpůsobit se životu a integrovat své děti v nových zemích. Ale protože vlna emigrace byla opět mohutná, spousta politiků, umělců, novinářů i „obyčejných“ lidí se opět angažovala a využila daleko větších možností medializace a komunikace, které 70. a 80. léta skýtala.

Posrpnová emigrace zažila ještě jednu větší vlnu přílivu uprchlíků – a to po Chartě 1977. Chartisté byli režimem tvrdě pronásledováni a v mnohých případech vlastně nuceni k odchodu za hranice, protože režim zjistil, že je pro něj pohodlnější se těchto lidí zbavit, než se mezinárodně kompromitovat jejich neustálým zatýkáním a vězněním. Jedna z největších akcí normalizační StB akce Asanace byla přímo zaměřena na přinucení nepohodlných osob z oblasti Charty 77 k vystěhování.

V období po roce 1968 opět odcházeli lidé z prostředí politiky, ať už zásadně protikomunisticky orientovaní, tak ti, kteří se angažovali v KSČ, ale v 60. letech se aktivně účastnili tzv. obrodného procesu a stáli nyní proti novému normalizačnímu režimu; odcházeli umělci, spisovatelé, novináři, sportovci, odcházeli lidé profesně profilovaní, převažovali ti s vyšším vzděláním. Z oblasti politiky to byli např. Jiří Pelikán, Zdeněk Hejzlar, Ivan Sviták, Přemysl Janýr; z katolického prostředí Anastáz Opasek či Vladimír Neuwirth; z oblasti odborníků různých profesí např. Luděk Pachman, Karel Kaplan, Vilém Prečan, František Janouch; z umělců Josef Škvorecký, Zdena Salivarová, Karel Kryl, Arnošt Lustig, Vojtěch Jasný, Ota Filip a další. Po Chartě 77 pak přišla další vlna buď vynucených vystěhování, odchodů do exilu či znemožnění návratu – Ivan Medek, Zdeněk Mlynář, Jiří Lederer, Jiří Kolář, Jiří Gruša, Pavel Kohout, Vlasta Třešňák, Jaroslav Hutka, Pavel Landovský, Zbyněk Benýšek a mnoho dalších.

Nejčastějšími cílovými zeměmi v tomto období byly kromě běžných geograficky blízkých zemí, jako jsou Rakousko, SRN, případně Švýcarsko, stále více země jako Kanada, USA, Austrálie, Nový Zéland, Holandsko, státy Skandinávie. Ekonomické podmínky měla tato vlna emigrace mnohem lepší než poúnorová, protože cílové země byly v daleko lepší ekonomické kondici a na příjem uprchlíků byly připraveny. Na druhé straně se pro naše emigranty postupem doby zhoršovala situace v tom, že přibývalo politických emigrantů především z Asie a tamější mnohem horší politické poměry odsouvaly částečně naši emigraci do pozadí.

Část naší posrpnové emigrace se opět zapojila do politických, společenských a kulturních aktivit, oživila činnost starších generací emigrantů a krajanů. Vznikla nová nakladatelství, uvádí se, že k předsrpnovým asi třiceti přibylo dalších přibližně 35. Mezi nejvýznamnější patřily Škvoreckého 68´Publishers v Torontu, Müllerův Index v Kolíně nad Rýnem, dále Poezie mimo domov, Konfrontace, Arkýř, Rozmluvy a jiné. Došlo k rozmachu vydávaných časopisů – StB jich evidovala v roce 1977 asi 30 jako „krajně nepřátelské časopisy“ – vedle pokračujícího Svědectví např. Listy, Informační materiály, Proměny atd. Vznikaly nebo se obnovovaly další organizace, střediska, nadace – např. laické katolické sdružení Opus bonum, Palach Press, Nadace Charty 77, později Československé dokumentační středisko a další. Významná byla např. Pelikánova aktivita jako poslance Evropského parlamentu. To vše vyvolávalo odezvu československého režimu, StB zintenzivňovala činnost, sledovala dění organizací v exilu, nasazovala své lidi (viz Svobodná Evropa a Minařík), zároveň působila svou propagandou doma, aby vytvořila příkop mezi exilem a domovem.

Zdroje:

Českoslovenští uprchlíci ve studené válce. Vojtěch Jeřábek. Stilus, Brno 2005
Politická emigrace v atomovém věku. Pavel Tigrid. Prostor, Praha 1990
Vzkazy domů. Příběhy Čechů, kteří odešli do zahraničí (emigrace a exil 1848–1989). Kolektiv autorů. Labyrint, Praha 2012.
Internetové zdroje: Wikipedie, TOTALITA, Ústav pro studium totalitních režimů, Slovník české literatury po roce 1945;
rozhovory v tisku, rozhlase

Publikováno na webu Moderní dějiny

Moderní Dějiny