Dělnický prezident Klement Gottwald

Klement Gottwald, záběr z amerického filmového týdeníku "The March of Time". ( Wikimedia )

V době, kdy Gottwald s Martou přijímali na Hradě ovace, už byla vězení plná zatčených odpůrců režimu, lidé byli vyhazováni z práce, střílelo se na hranicích a rozjíždělo se pronásledování normálně smýšlejících lidí.

14. června uplyne pětašedesát let (publikováno v r. 2013 – pozn.red.) od zvolení Klementa Gottwalda prezidentem. Rudé právo tehdy psalo o „Přemyslovi od pluhu – Klementu Gottwaldovi z dílny“. Dělnický prezident se však na Hradě utápěl v alkoholu, a řada zasvěcených lidí z vedení strany si vlastně oddychla, že byl takto včas „uklizen“, neboť problémy s pitím měl již delší dobu. Na volbu Klementa Gottwalda prezidentem, na jeho působení v úřadu i na neklidný odpočinek jeho mumie na pražském Vítkově zaostřili Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte zde, nebo v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na moderní dějiny – Dělnický prezident Klement Gottwald

Scénář pořadu.

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího vydání našeho pořadu. Dne 14. června 1948 byl prezidentem republiky zvolen Klement Gottwald, čímž se i formálně završilo komunistické převzetí moci. Klement Gottwald se stal čtvrtým prezidentem Československa, a zahájil tak dlouhou éru komunistických prezidentů. Jaké byly okolnosti jeho volby a jakým způsobem svůj úřad vykonával? Právě na tyto otázky je zaměřen náš dnešní pořad.

„Právě se vracím z Hradu od pana prezidenta,“ prohlásil 25. února 1948 Klement Gottwald v úvodu svého projevu, jímž oznamoval komunistické vítězství ve vládní krizi, de facto nástup KSČ k plné moci. Po abdikaci Edvarda Beneše ze 7. června 1948 se na Hrad trvale nastěhoval. Výsledek prezidentské volby ze 14. června rozhodně nebyl překvapivý – pro Klementa Gottwalda se vyslovilo všech 296 poslanců Národního shromáždění, volba proběhla aklamací. Z dnešního hlediska však překvapivě působí některé okolnosti průběhu volby a její mediální, či, přesněji řečeno propagandistická prezentace.

„Ihned po volbě se Klement Gottwald zúčastnil v Chrámu svatého Víta slavnostního Te Deum, jež sloužil arcibiskup Beran. Do kostela Gottwald nikdy nechodil a v Boha nevěřil – bylo však třeba vzbudit důvěru věřících spoluobčanů, kteří by se jinak mohli obávat, že nový režim zavede jejich pronásledování jako v Rusku. Nyní tedy první kroky nového prezidenta vedly do chrámu: všechno se zdálo v pořádku,“ uvádí Pavel Kosatík v knize Devět žen z Hradu, v kapitole věnované Martě Gottwaldové. Ano, šlo o to, aby se veřejnost zbytečně nevylekala moc brzy, a dala se tak lépe postupně ovládnout. Te Deum, děkovná bohoslužba, tvořila součást rituálu inaugurace nového československého prezidenta teprve podruhé. Poprvé se tak stalo při zvolení Emila Háchy. Protestant a velký odpůrce katolické církve Masaryk by katolickou mši na oslavu svého zvolení nikdy nepřipustil.„Masaryk i Beneš cítili abnormálně silnou averzi ke katolické církvi. Považovali ji za zdroj feudálního tmářství a reakce, za protiklad jejich víry v pokrok. Ten pocit byl zjevně velmi intenzivní. Antonín Klimek, jeden z největších znalců pražských archivů, mi přísahal, že když Masaryk už jako prezident vstoupil do Chrámu svatého Víta, řekl překvapeným spolupracovníkům, že by tam chtěl vybudovat sokolskou tělocvičnu,“ píše historik Igor Lukeš v článku, který vyšel v říjnu 2008 v časopisu Parlamentní zpravodaj. Po Gottwaldovi se Te Deum u nás při prezidentské volbě konalo už jen dvakrát, při zvolení Václava Havla československým prezidentem v roce 1989 a pak při jeho zvolení prezidentem českým v roce 1993. Te Deum a vyzvánění zvonů po celé zemi na znamení Gottwaldova zvolení si u církve paradoxně objednal komunistický režim – arcibiskup Josef Beran sice nerad, ale souhlasil. Pronásledování církve se tehdy teprve rozbíhalo, a zároveň církev stále vedla řadu jednání s režimem o svém postavení v novém systému. Jednání však byla pouhým taktickým manévrem komunistů, kteří tak chtěli získat čas na přípravu plánů vedoucích k potlačení a zničení církve. A jak Josef Beran později vzpomínal, šlo též o zvolení a uvedení do úřadu nové hlavy státu, a kategorické odmítnutí by již tak velmi napjaté vztahy mezi státem a církví ještě vyhrotilo. Ale už 20. června nechal arcibiskup Beran v kostelích předčítat poselství kněžím, že celebrování slavnostního Te Deum neznamenalo vyjádření politického souhlasu s režimem. Ostatně, již týden po svém zvolení se nový prezident nechal v Rudém právu slyšet: „Náš lid nemá jiné volby. Musí v církvi vidět nepřítele!“

Slavnostní bohoslužbou však výčet paradoxních snah o účelové navázání Gottwaldovy prezidentské volby na hodnoty a tradice, které jeho režim tou dobou už počínal vědomě ničit, nekončí. Dejme opět slovo Pavlu Kosatíkovi: „Po skončení mše arcibiskup vyprovodil manžele Gottwaldovy před chrám – a léta komunistické vlády mohla začít. Noviny jásaly, byly plné titulků o ‚prezidentu Sjednotiteli‘ – propaganda zde setrvačně pokračovala v tradici založené za první republiky, podle které se Masarykovi říkalo prezident Osvoboditel a Benešovi po válce prezident Budovatel. Rudé právo psalo o ‚Přemyslovi od pluhu – Klementu Gottwaldovi z dílny‘, jinde o něm zase básnili jako o nejslavnějším truhláři všech dob a podobně. Všechno to mohlo být směšné, kdyby to nebylo tolik vážné a nešlo o lidské osudy i životy. V době, kdy Gottwald s Martou přijímali na Hradě ovace, už byla vězení plná zatčených odpůrců režimu, lidé byli vyhazováni z práce, střílelo se na hranicích a rozjíždělo se pronásledování normálně smýšlejících lidí.“

Prezident Sjednotitel s chotí dokonce odjeli do Lán poklonit se ke hrobu T. G. Masaryka. Klement Gottwald položil na hrob TGM věnec, Marta Gottwaldová položila kytici na hrob Jana Masaryka. Uctili tedy památku muže, jehož republice a principům, na nichž stála, vyhlásili Klement Gottwald a jeho strana nesmiřitelný boj. A proti němuž v roce 1934 dokonce kandidoval na prezidenta s heslem „Ne Masaryk, ale Lenin“. Nicméně odkaz první republiky byl v roce 1948 pochopitelně stále velmi silný, a komunisté, mistři machiavelistické politické taktiky, věděli, že v utvrzování moci musí postupovat po etapách. Ale síla prezidentské tradice i snaha o její účelové využití vedly patrně k tomu, že Československo vlastně jako jediný stát celého sovětského bloku mělo funkci prezidenta, většina ostatních dříve či později přijala sovětský model kolektivní hlavy státu. Pouze v Rumunsku si v roce 1974 pro sebe prezidentskou funkci zavedl Nicolae Ceausesku a úplně na sklonku komunismu nechal funkci sovětské prezidenta zřídit Michail Gorbačov, ovšem byl prvním a zároveň i posledním nositelem tohoto titulu a úřadu.

Nemůžeme opominout ani Martu Gottwaldovou, novou první dámu. Ač ji propaganda líčila jako věrnou soudružku – spolubojovnici, ona sama nikdy komunistkou nebyla, do KSČ nikdy nevstoupila. Nelze za tím však hledat nějaký odpor k tomuto politickému proudu, Marta se prostě o politiku příliš nestarala, namísto stranických direktiv se zajímala hlavně o chod domácnosti. Když ji úspěšná politická činnost jejího manžela katapultovala do role první dámy, nedokázala se s tím vypořádat. Podle Pavla Kosatíka měla přímo trauma z Hany Benešové, a chtěla se jejímu obrazu vyrovnat. Jejím ideálem bylo stát se „paničkou“, a na Hradě k tomu měla plno příležitostí. Služebnictvem se nechala oslovovat nikoliv „soudružko“, ale „milostivá paní“. „Na jejích dveřích se prý objevila cedule s nápisem ‚K milostivé paní‘. Byl to její první krok na cestě k tušenému obrazu Hany Benešové (která mimochodem podobná oslovení ani nápisy neužívala),“ podotýká Pavel Kosatík a cituje též příznačnou vzpomínku hradního zahradníka Tomáše Pavlíčka: „Zašla si do salonu, kde šili pro paní Benešovou, a vybrala si šaty, jaké nosila ona. Marně jí paní mistrová vymlouvala, že je to model pro štíhlejší postavu. Řekla na to s rozhodností: ‚Jen mi to tak ušijte, vy tomu houby rozumíte a já to chci!‘“ Je to scéna jak z nějaké pohádky o zlé, hloupé a panovačné princezně. A přidejme, z knihy Pavla Kosatíka, ještě jednu: „O jejím přístupu k moci svědčilo, že ani v nejparnějších letních dnech neslevila ze svých vnějších znaků moci: kolem krku se jí usadila kožešina, nejčastěji liška, a byla tam k vidění, i když bylo třicet stupňů. Pot se z Marty lil, ale byla za dámu – dokonce i na fotografiích z dovolené na Krymu v září 1948.“ Není divu, že si ve společnosti vysloužila pouze posměch, byť ten vzhledem ke komunistické diktatuře zazníval pouze potichu a potají. Podobně jako v pohádce o císařových nových šatech, kde se všichni bojí říci, že císař je nahý, si u nás tehdy nikdo netroufl pronést nahlas, že Marta je nemožná, tlustá a zbytečně nabalená v kožiších.

Nástup do úřadu prezidenta sice znamenal vrchol Gottwaldovy politické dráhy, ale i počátek jeho pádu. Ponechal si funkci předsedy strany, ale zatímco do léta 1948 byl coby premiér skutečným vládcem strany i státu, poté začal nabývat daleko větší moci i vlivu Rudolf Slánský, generální tajemník KSČ. V pozdějších letech se právě generální tajemník strany stával mužem číslo jedna, nicméně původně měl držitel této funkce spíše jen technicky řídit aparát a realizovat tak linii vytyčenou skutečným stranickým vůdcem, tedy předsedou. Klement Gottwald se na Hradě utápěl v alkoholu, a řada zasvěcených lidí z vedení strany si vlastně oddychla, že byl takto včas „uklizen“, neboť problémy s pitím měl již delší dobu. Původně totiž chtělo stranické vedení vyřešit prezidentský problém volbou nějaké neškodné figurky, například Zdeňka Nejedlého, jenž se prý na funkci prezidenta přímo klepal. Nakonec asi zvítězila aura prezidentského úřadu, která lákala jak samotného Gottwalda, tak celé stranické vedení, jež si uvědomovalo, že je nutné komunistickou diktaturu nějak „posvětit“ a učinit ji tak přijatelnější i legitimnější pro nestraníky. Prezident Klement Gottwald dobře věděl, jaká hrůzovláda probíhá v podhradí, ostatně, na její instalaci měl lví podíl. Musely ho užírat výčitky svědomí nebo alespoň jejich neustálé zahánění, a též strach, že v soukolí čistek a procesů posléze uvízne i on sám. Nakonec tento osud potkal generálního tajemníka strany Rudolfa Slánského. Klement Gottwald se na Hradě čím dál tím více uzavíral a hodně pil, čímž jen zhoršoval svůj již tak nedobrý zdravotní stav. Podle Pavla Kosatíka prezident přestával chodit i na sekretariát strany, řízením předsednictva ústředního výboru pověřoval Antonína Zápotockého. V roce 1952 se tak ÚV KSČ nesešel ani jednou.

Okruh prezidentského páru tvořilo jen několik málo lidí: dcera s vnučkou a zetěm Alexejem Čepičkou, do svého zatčení Slánský, po něm Zápotocký, osobní lékař profesor Haškovec, později zatčený, sekretářka a velitel osobní stráže. „Trochu to připomíná výčet lidí, kteří v posledních týdnech války obývali Hitlerův berlínský bunkr pod říšským kancléřstvím,“ konstatuje lakonicky ve své knize Devět žen z Hradu Pavel Kosatík. Chorobami, alkoholem, strachem i vlastními zločiny rozložený Klement Gottwald zemřel záhy po návratu ze Stalinova pohřbu, 14. března 1953. A nelze říci, že by odpočíval v pokoji.

Děsivý je totiž i příběh posmrtného života jeho těla v památníku na pražském Vítkově. Památník původně vznikl k uctění odkazu legionářů. Podle počátečních představ v něm měl po smrti spočinout T. G. Masaryk – ten to však odmítl a dal přednost skromnému hrobu na lánském venkovském hřbitově. Slavnostní otevření se chystalo u příležitosti dvacátého výročí zrodu československé republiky, 28. října 1938. V té době však na něco takového nebylo ani pomyšlení. Po únorovém převratu komunisté památník přestavěli na rudý Pantheon, na revoluční nekropoli. A v roce 1953 se z něj stala i jakási moderní pyramida uchovávající nabalzamované tělo faraóna Klementa I., které bylo po sovětském vzoru, podobně jako v Leninově a Stalinově případě, mumifikováno a ukazováno veřejnosti, jež mu měla vzdávat hold.  Komunistické ateistické pseudonáboženství chtělo i v Československu demonstrovat svůj domnělý triumf nad smrtí. Provoz mauzolea se neobešel bez dramatických situací. Řadu z nich popisuje studie historika Stanislava Červinky mladšího „Klement Gottwald na Vítkově – balzamizace těla v materiálech ÚV KSČ“, otištěná roku 2001 ve sborníku Securitas Imperii, vydávaném Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Červinka cituje i jeden ze zápisů o provozu mauzolea, jímž se zabývalo samotné politické byro ÚV KSČ: „Došlo ke spálení elektromotorku, který zajišťoval systém pojízdného stolu pro tělo v přilehlé laboratoři, a následkem elektrického zkratu shořela muchobijka, rovněž v laboratoři. Obě tyto závady neohrozily bezpečnost těla soudruha Klementa Gottwalda.“ Avšak spálení elektromotoru a muchobijky nebylo dle Červinky úplně nevinnou událostí:„Lékaři nevěděli, zda dým nenarušil pokožku mrtvého těla, a tak okamžitě začali jednat: vyžádali si bleskový telefonický hovor s profesorem Mardaševem, ředitelem mauzolea v Moskvě. Ten neváhal: sedl do letadla a přiletěl do Prahy, aby na místě vyhodnotil situaci. Konstatoval, že pokožka porušena nebyla a ani chemický rozbor dýmu a ovzduší v mauzoleu nebudil obavy. Všechno se zdálo být v pořádku.“

Rok 1959 ale přinesl tragické zjištění. „Kolektiv lékařů dospěl k závěru, že vzdor skutečnosti, že je sovětská metoda balzamování nejlepší a péče o balzamované tělo dokonalá, dochází uvnitř těla k pomalému rozkladu některých tkání, důležitých pro zachování původního stavu a barvy viditelných i neviditelných částí pokožky,“ uvádí dále Stanislav Červinka. Práce sovětských odborníků podle něj „vůbec nebyla vynikající, a pokud ano, rozkladu Gottwaldova těla nezabránila“. „Obě nohy musely být postupně nahrazeny protézami a 20. března 1962 politické byro ÚV KSČ přijalo přísně tajné rozhodnutí o přemístění ostatků prvního dělnického prezidenta. Ministr vnitra Lubomír Štrougal odvolal čestnou stráž od bran mauzolea, budova byla převedena pod ministerstvo školství a technické zařízení dostala Karlova univerzita. Gottwaldovo tělo bylo zpopelněno a československý pokus o nesmrtelnost skončil,“ uzavírá Stanislav Červinka.

Podle historika Karla Kaplana prý Marta Gottwaldová, při jedné příležitosti krátce po procesu se Slánským, své blízké soudružce s trpkostí říkala, že může být ráda, že nemá děti, neboť jejich děti a vnuky budou lidé proklínat. Oběti komunismu zpravidla vůči svým trýznitelům nenávist necítí, ale jako jakousi mírnější verzi kletby lez vnímat to, že popularita jména Klement, které má latinský původ a znamená „vlídný, laskavý, shovívavý“, je v Čechách velmi nízká. Dle údajů Ministerstva vnitra z roku 2006 ho tehdy nosilo pouze 278 mužů, což toto jméno řadilo na 318. místo pořadí četnosti mužských jmen u nás. Mimochodem, Adolfů u nás tehdy žilo 4371. Ministerstvo vnitra též zaznamenalo trvalý pokles obliby jména Klement, což patrně souvisí s tím, že postupně umírají ti, kteří byli pokřtěni ještě před nástupem prvního dělnického prezidenta na Pražský hrad. „Pojď, národe, věrný národe, s presidentem Gottwaldem, on nás vede stále výš a výš, skutečnost už není snem.“ – zpívalo se v dobové budovatelské písni, kterou si pustíme na závěr. Ze studia Českého rozhlasu 6 se s Vámi, milí posluchači, loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Publikováno na webu Moderní-dějiny.cz

Moderní Dějiny