Tento týden: “Koncesionářský poplatek” opět na scéně

Generální ředitel České televize Petr Dvořák oznámil, že je na čase zamyslet se nad výší koncesionářského poplatku. 

Nutno poznamenat, že vzhledem k vyhrocenosti diskuze o podstatě existence ČT zvolil Dvořák poměrně nekompromisní slova. „Je evidentní, že ve střednědobém výhledu bude bez jakékoli změny způsobu financování nutné přistoupit k omezení veřejné služby, kterou dnes Česká televize svým divákům poskytuje. V nejbližší době budeme chtít vyvolat debatu se zákonodárci o požadovaném budoucím rozsahu a kvalitě výroby a vysílání,“ uvedl Petr Dvořák. 

Dvořák vlastně mohl přibývajícím kritikům veřejnoprávní televize rovnou říct “pojďte všichni spustit povyk, že si ČT svou veřejnou službu strčí za klobouk.” K mému překvapení se z obvyklých zastánců vymýcení ČT ohněm a mečem na způsob Kartága zatím ozval pouze Petr Štěpánek (mimochodem kdysi redaktor právě České televize) – a to alespoň na jeho poměry kultivovaným způsobem. 

Myslím, že v roce 2020 bychom měli začít vést debatu spíše o tom, kdy koncesionářský poplatek přestane být “koncesionářským.” S dovolením na tomto místě budu citovat Milana Šmída: “Konstrukce poplatku, která vznikla v počátcích rozhlasového vysílání, když stát ještě uděloval koncese na příjem rádiových vln, dostala vážné trhliny. A to v situaci, kdy už dávno neplatí povolovací koncesionářský charakter poplatku, který se stal daní sui generis, vybíranou většinou bez asistence státu a daňových úřadů v zájmu nezávislosti veřejnoprávního vysílání.”

Milan Šmíd se k tomuto konstatování obrátil v situaci, kdy některé mediálně pokročilejší evropské země upustily od vybírání koncesionářského poplatku, a definovaly platbu jako “příspěvek na veřejnou audiovizi, tedy na něco, čím se přispívá do společné pokladny za účelem veřejné služby.” 

Soudím, že i u nás přišel čas udělat stejný krok. Přinejmenším by to bylo k plátcům formálně čistší. A také by to vyvolalo nutnost definovat veřejnou službu. Její současná definice totiž pochází ze začátku devadesátých let a zdaleka neodpovídá požadavkům doby, která se od těch časů posunula po exponenciále. Pro Českou televizi by to byla velká šance k vysvětlení sebe samé. Stačí si totiž pročíst libovolnou diskuzi na “těch internetech” a je jasné, že alarmující množství lidí vnímá veřejnou službu jako něco, za co musí platit – a nic za svoje peníze nedostává. Je úplně jedno, jestli se mýlí nebo nemýlí. Je jim ale potřeba vysvětlovat, jak se věci mají. Vysvětlovat pořád dokolečka, trpělivě a jednoduše, bez elitářského přídechu, který bývá k vidění v komunikaci některých zaměstnanců České televize ve veřejném prostoru. A pak začít s vysvětlováním znovu. Pochopení veřejné služby není samozřejmé veličina, ale cíl, o který je zapotřebí konstantně usilovat.

A jinak: ať už budeme poplatku za ČT říkat jakkoliv, po skoro dvou desetiletích by skutečně měl být změněn tak, aby reflektoval míru inflace a zvýšené ceny lidské práce, techniky i služeb. Současně by ale měl být zrušen kočkopes, který médiu veřejné služby přiznává výběr nepřímé daně (poplatku) a současně mu umožňuje vlastní ekonomickou činnost (prodej reklamního prostoru). Jedno nebo druhé, prosím. Souběh obojího představuje anomálii v tržně konkurenčním prostředí.