Protestuje se skutečně proti výsledku voleb?

V listopadu nejen Prahu zaplnily dvě velké demonstrace výzvy Milion chvilek pro demokracii, za účelem odstoupení premiéra Babiš do doby, než bude kauza Čapí hnízdo vyjasněno. Té největší demonstrace 17. listopadu se účastnilo asi 30 tisíc lidí. Prezident Zeman to hodnotí jako akci, kde „Několik stovek uřvanců chce změnit výsledky demokratických voleb.“ Teze, že účast na demonstracích je nerespektování výsledků voleb se objevuje velmi často. Ale je to tak?

„Jsou to bohužel argumenty zcela scestné. Demonstrace jako jeden z projevů občanské společnosti k demokracii patří, a jsou zcela legitimní, pokud nepřerostou v násilí. Plní  dokonce jakousi politicko-sanitární roli, protože „ulice“ se obvykle bouří, když nějak selhávají instituce demokratického státu. Navíc jsou často i užitečným testem síly politických institucí. Podstatné ale je, že žádná z demonstrací, které se u nás v poslední době konaly, nepřerostla do volání po změně výsledků voleb, jak lživě tvrdí Zeman. Dokonce se na nich neobjevují ani požadavky na konání předčasných voleb, jako jsme to viděli nedávno na Slovensku. Demonstruje se téměř výhradně proti konkrétním excesům Babiše a Zemana. Demonstrace z poslední doby požadovaly ve světle nejnovějších skandálů odstoupení Babiše, což ale není volání po změně výsledků voleb. Nikdo totiž nezpochybňuje právo hnutí ANO sestavit vládu. Demonstranti jen požadují, aby se tak stalo bez trestně stíhaného a dalšími skandály zatíženého politika v čele,“ poznamenává politolog Jiří Pehe pro Český rozhlas.

 „Je to samozřejmě nesmysl. Nikdo nedemonstroval proti výsledku voleb. Desetitisíce lidí protestovaly jen proti chování aktuálních držitelů moci. Jenže u tohoto prostého konstatování skončit nelze. V podtextu jasného argumentačního faulu je totiž něco hodně závažného. Jeho cílem je protestující občany nejen zesměšnit a marginalizovat, ale hlavně očernit. Přesně v duchu prohlášení prezidenta Miloše Zemana, že “kdo protestuje proti výsledku voleb, není demokrat”. V důsledku tak nejde o nic menšího než o pokus politiků delegitimizovat občanské protesty, což je z pohledu budoucnosti varující.  Demonstrace totiž nejsou ústavně zaručeným právem pro nic za nic. Funkční demokracie je postavena na kontrole moci a k tomu slouží nejen institucionální mechanismy (parlament, soudy, svobodná média), ale i hlas občanů v ulicích. V rámci politického provozu totiž mohou ti u moci někdy přistoupit ke krokům, které jsou v krajním případě nebezpečné pro samotnou podstatu demokracie. I ze světa přece známe případy, kdy se sice někdo dostal k moci skrze svobodné volby, ale následně začal postupnými krůčky směřovat k autoritářství. Z dobrých důvodů proto mají občané v případě, že s chováním svých zvolených zástupců nesouhlasí, zaručené právo se ozvat,“ poznamenává komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk.

„Demonstrovat nesouhlas s kterýmkoliv politikem je legitimní. A je logické, že demonstracím v praxi čelí především vítězové voleb. Proti komu jinému chcete demonstrovat? Má to smysl pouze proti někomu, kdo je u moci, a v demokracii je u moci ten, kdo vyhrál volby. Takový Miroslav Kalousek nebo Jiří Drahoš jistě leží v žaludku mnoha lidem, ale demonstrovat proti nim dnes nikdo nepůjde. Proč by to dělal? Kalousek ani Drahoš žádnou moc nemají. Odmítáním respektovat právo na pokojné vyjádření nesouhlasu dává tábor Miloše Zemana a Tomia Okamury bezděky najevo, že výsledek demokratických voleb nepřijímá on – selektivně si z něj bere pouze moc, v jejíž aplikaci jde až na samou hranu ústavnosti, svým oponentům ale chce upřít i to jediné a poslední, co poraženým zbývá – možnost svobodně projevit nesouhlas,“ napsal už dříve Jan Moláček.