Tento týden: Jedovatá houba u Michaely Jílkové

Michaela Jílková si do svého diskuzního pořadu v České televizi pozvala mimo jiné Pavla Kamase, vydavatele antisemitské dětské knihy Jedovatá houba.

Diskuze o tom, co a zda má vydavatel Kamas pohledávat ve vysílání veřejnoprávní televize, vhodně navázala na diskuzi o tom, jestli vůbec má reedice štvavého titulu jako je Jedovatá houba v roce 2020 vycházet. 

Moje odpověď je dvakrát ano. 

Demokracie je založená na diskuzi. Pokud vydání Jedovaté houby posloužilo k tomu, aby k diskuzi došlo, všechno je v pořádku. Pokud bude vydavatel Kamas vystaven odpovídající oponentuře, všechno je v pořádku. I taková je svoboda slova. Nepříjemná, zaměřená na odpuzující společenské jevy. O věcech je třeba hovořit, i když se nám u toho zvedá žaludek. 

Samozřejmě je nesmírně lákavé některé názorové proudy prostě vyřadit z toho, čemu se říká mainstreamová média a všeobecný diskurz. Jenže současná podoba informačního trhu už dávno neumožňuje cokoliv nebo kohokoliv umlčet prostě tak, že dojde k zamezení vstupu do televize. Informace se šíří mimořádně atomizovanými kanály. Nepozve Kamase Jílková? Fajn, bude u Raptora, na Svobodném vysílači a kdo ví kde ještě. 

Umlčet kohokoliv je dnes nemožné. 

Každá snaha o umlčení ale vytvoří precedens, který se jednoho dne společnosti může vymstít. Trefně to napsal kolega Václav Hnátek: “Časem může někdo hnusnej „zcela demokraticky“ ze svobody slova vyřadit něco nám milýho, nebo dokonce něco důležitýho, což by bylo blbý.

Informační guláš, ve kterém se pohybujeme, klade mimořádné nároky na naši schopnost argumentovat. Pokud to nedokážeme, je tu jediné správné řešení: naučit se argumentovat lépe.