Komunistické kopání do Milady Horákové pokračuje

Že se komunistická strana změnila? Jaký je to nesmysl, ukazují i reakce na výročí popravy Milady Horákové. Připomeňme, že 27. června se Horáková se stala obětí justiční vraždy během komunistických politických procesů za vykonstruované spiknutí a velezradu.

Odporný článek vydaly Haló noviny. Jaroslav Kojzar se v nich den před výročím zamýšlí nad tím, že „z pohledu tehdejších zákonů se provinila.“ A začíná opakovat paranoidní komunistickou propagandu 50. let. „Je třeba ovšem připomenout, že prvními zavražděnými v této tzv. »studené válce« agenty vyškolenými za našimi západními hranicemi byli již v květnu 1948 v Praze štáb. stržm. Procházka, vedoucí oddělení ÚV KSČ Schramm a stržm. Lepší v Karlových Varech. KSČM nadále odsuzuje politiku »oko za oko«, což se týká i rozsudku s Miladou Horákovou,“ lže komunista Kojzar. Připomeňme, že se dodnes neví, kdo zavraždil Augustina Schramma. Ten po válce působil na ministerstvu národní obrany. Někteří historikové se domnívají, že se podílel na smrti Jana Masaryka 10. března 1948. O dva a půl měsíce přišel o život i Schramm. Byl zastřelen neznámým pachatelem ze samopalu. Komunisté za pachatele označili studentského vůdce Miloslava Choce, který byl v zinscenovaném procesu odsouzen k smrti. Podle historiků stála za smrtí Schramma pravděpodobně StB. Asi se chtěla zbavit muže, který věděl a mohl příliš mnoho. Za vraždu, pravděpodobně inscenovanou StB, byl odsouzen studentský vůdce Miloslav Choc, trest smrti byl bezprostředně vykonán.

To komunista Karel Nicek z Roudnice nad Labem na to šel jinak. „Opět to není ani téma na naší veřejnoprávní televizi, my si 30 let dokola připomínáme Horákovou, ale co zločiny kapitalismu? Tak si kupte knížku s názvem zločiny kapitalismu. Dokola si připomínáme hrdinu Palacha, který spáchal sebevraždu, která podle jiných názorů byla hodně spjata i s jeho osobním životem. Takže jeden sebevrah je hrdina a ti další co tu hořeli od roku 1989 a co se také zapálili, tak ti hrdinové nejsou?,“ píše na svém profilu. Nicek zapomíná, že za dobu komunistického režimu, bylo v tehdejším Československu z politických důvodů vězněno 205 486 osob, Pomocnými technickými prapory (PTP) a Technickými prapory (TP) prošlo asi 60 000 osob. Nelze ani odhadnout, kolik lidí přišlo z politických důvodů o zaměstnání, nemluvě o jiných formách perzekuce.

Nejodpornější status napsal zřejmě Aleš Kejval, který Miladu Horákovou „pasoval“ na bachařku v Terezíně. Nic takového samozřejmě nebyla. Po roce 1939 se ve skutečnosti Milada Horáková zapojila do antifašistické odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) a Politické ústředí, pro které aktivně vyhledávala na struktuře bývalé ŽNR nové ilegální pracovníky, zajišťovala tajné byty, získávala zpravodajské informace. Patřila mezi klíčové osobnosti PVVZ a podílela se na formulování jeho prvotního programu. Za to byla dva roky vězněna na Pankráci a na Karlově náměstí, po atentátu na Heydricha byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně, kde později vedla oddělení tamější „marodky. Z Malé pevnosti v Terezíně byla v červnu 1944 převezena do Lipska a poté do Drážďan. Prokurátor jí tehdy navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na 8 roků káznice. Ten si odpykávala do dubna 1945 v ženské věznici v Aichachu u Mnichova (v Horním Bavorsku blízko Dachau), odkud ji osvobodila americká armáda.