“Svět nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na něj dívají, aniž by něco udělali.“ Abert Einstein
Když se to vezme kolem a kolem, ze sebekritického hodnocení my lidé nevycházíme příliš pozitivně. O světě toho ve skutečnosti až tak moc nevíme. Z toho, co víme, mnohé není pravda. Pod vlivem emocí se rozhodujeme iracionálně. Snadno se necháme strhnout podle situace tu davem či národem, tu propagandou a reklamou atd. Jenže právě bez takové docility by – pro někoho snad paradoxně – náš druh nebyl zdaleka tak úspěšný. Kde se ale v nás bere ta někdy až přespřílišná ochota podléhat zlu a stát se jeho věrnými ne-vědomými vykonavateli?
Nepřemýšlíme nad nikterak novým problémem. Úsměvným se může zdát fakt, že sumu poznání, na kterou psychologové, historici a sociologové při pátrání po motivacích a lákadlech zla spotřebovávají haldy papírů, už dávno před nimi shrnuje staré české přísloví, které říká: “Podej čertu prst, vezme celou ruku.”
Neříká tak nic jiného, než že tam někde – na prvopočátku – nestojí žádné závažné rozhodnutí. To je podstatou známého aforismu Fraze Kafky: „Jakmile jednou přijmeme zlo, nežádá už, abychom mu věřili.“ Na začátku totiž o nic velkého ani nejde, nenajdeme jasnou hranici mezi dobrem a zlem. A ten, kdo při zpětném pohledu propadne zlu, si přitom ani nemusí být vědom toho, že dělá něco zlého. A pak je stále snazší udělat i další, závažnější krok. A další. A ještě jeden.
Třeba si jen vyprávíme rasistické vtipy. Onálepkujeme, označkujeme lidi s jiným názorem, rozdělíme si je na dobré (tedy naše) a jaksi z podstaty zlé (cizí). Dáváme jim najevo, co si o nich myslíme a kde je jejich místo. Vyhýbáme se jim. Izolujeme se. A protože postupem času už nemáme s čím srovnávat, nestřetáváme se s živými lidmi, nýbrž jen naší představou o nich, přesvědčíme sami sebe o tom, že ti druzí jsou podřadní, že to vlastně ani nejsou lidé, a to třeba jen proto, že věří v jiného boha než my. Onen první, nenápadný krok ke zlu může mít i jinou podobu, třeba v tom, že budeme tolerovat nepravosti, páchané na jiných. Že nám nebude záležet na pravdě a lži. Jak z toho ale ven?
Isaiah Berlin vyjádřil své přesvědčení, „že existuje pluralita ideálů, stejně jako pluralita kultur a temperamentů… zásadní zde je ale to, pokud někdo vyznává některou z hodnot, pak i já, který ji nevyznávám, jsem schopen pochopit, proč jí vyznává on nebo to, jaké by to bylo, kdybych byl na jeho místě a byl veden k tomu, abych jí vyznával také. A to je pramen porozumění mezi lidmi.“
Otevřenost, schopnost klást si otázky, elementární mediální gramotnost a využívání kritického myšlení. Takové předpoklady nás mohou uchránit před skokem do nenávisti. Zadarmo to ale nebude.
Nesnadnost a namáhavost takového poznávání popisuje František Koukolík jedním dechem však vyjmenovává konkrétní kroky, které na této cestě můžeme učinit: „Obvykle to není nic jednoduchého. Vyžaduje to námahu s ověřováním informací, dost času a trpělivost. Počítejte s tím, že ve sdělovacích prostředcích je víc propagandistických manipulací než faktů. Zajímá-li vás alespoň přibližně současná politická skutečnost, pokud něco takového alespoň přibližně existuje, je nutné sledovat spíš „holé“ zprávy několika tiskových agentur. Myslete na to, co ve zprávách agentur není, přinejmenším stejně jako na to, co v nich je. Myslete na to, že i „holé“ zprávy znamenají nějaký druh výběru a editace. Neukvapujte se s rozhodnutím. Zjistěte, zda to, co slyšíte, je pravda, anebo aspoň nejmenší dosažitelná míra nepravdy.“
Při jedné přednášce Zimbardo prý poradil studentům, ať si namalují na čelo černou tečku a celý den s ní chodí. (Ludwig, 2014) Po chvíli si zvyknou na nepříjemné pohledy a tohle je prý ten nejlepší trénink, jak odolat konformním a sociálním vlivům, které nám často brání konat dobro a nutí nás přihlížet zlu.
Zapamatujte si, že ne všechno, co se dočtete na internetu, musí být pravda. Naučte se ověřovat informace, jinak řečeno, zapracujte na své mediální gramotnosti a kritickém myšlení. Bohužel, každý pokus o rozeznání lži, hoaxu nebo podvodu se neobejde bez trochy snahy, vaší aktivity a ochoty se podobnými otázkami vůbec zabývat. A samozřejmě i trochy investovaného času.
Důležité je si uvědomit, pochopit, jak propaganda funguje, a pokusit se udělat vše proto, aby její příval ochabl. Jejím cílem ani tak není vás přesvědčit o něčem konkrétním, jako spíše zahltit, dezorientovat a setrvale vzbuzovat dojem, že už nikomu a ničemu se nedá věřit.
A v neposlední řadě se naučte i něco o sobě, o lidské povaze a o tom, jak vlastně reagujeme a jak se rozhodujeme. Právě tohle vám pomůže pochopit, proč věříme hoaxům a sdílíme je a proč že vlastně je tak efektivní psychologie propagandy.
Rád bych zmínil i knihu Tyranie – 20 lekcí z 20. století, kterou napsal americký historik Timothy Snyder. Autor v ní abstrahuje z pohnutých dějin minulého století jednoduchá a srozumitelná doporučení pro každodenní péči a obranu demokracie. Vypsal jsem několik vět z této skvělé knihy:
*kompilace z Davida G. Meyerse / Sociální psychologie
( článek je ukázkou z autorovy knihy Média, lži a příliš rychlý mozek, kterou vydalo v roce 2018 nakladatelství Grada.)
Starší generace často nejen na sociálních sítích vzpomíná, co prý vše bylo za komunismu lepší.…
Předseda PRO Jindřich Rajchl se netají, že je odpůrcem toho, aby Česká republika přijala měnu…
„Rusko vydává nejméně 1,5 miliardy USD na šíření falešných zpráv a dezinformací o Ukrajině, volbách,…
Na Slovensku se dějí věci. Blízký spolupracovník slovenské ministryně kultury Martiny Šimkovičové Lukáš Machala dal…
I v českém prostředí se šíří zpráva, že známá spisovatelka J. K. Rowlingová koupila byt v Moskvě.…
Příznivci Kremlu je stále šířena dezinterpretace historických událostí. Asi nejhloupějším lze nazvat argument, že v roce…