Riskantní metoda zvaná sungazing, údajně dávající lidskému tělu takovou energii, že nakonec nemusí potřebovat jídlo a bude na tom celkově velmi dobře, postupuje do Česka.
Autor: Kristina Březinová / Publikováno na webu Sisyfos
Na českou new-age scénu pronikají v současné době razantní a nebezpečné metody, českým a slovenským publikem nadšeně a nekriticky přijímané. Patří mezi ně i údajně starobylá a znovuobjevená metoda sungazingu neboli zírání do slunce. České propagátorce léčivého zírání do slunce, Karolíně Loskotové, byla letos udělena cena Bludný balvan. Jedná se o anticenu sdružení skeptiků Sisyfos, udělovanou zašíření iracionálního a blátivého myšlení. Metoda sungazingu, kromě nebezpečí a rizik, slibuje snížení až vymizení pocitů hladu, zvýšení energie a duchovní růst. Jedná se o svého druhu ruskou ruletu v oblasti new-age, díky které si v zahraničí nevratně poškodilo zrak již několik lidí (vycházíme pouze z mediálně uveřejněných případů). I v Čechách se objevil první případ poškození zraku po aplikaci této metody. Původcem a šiřitelem této metody do západního světa je Ind Hira Ratan Manek.
Kdo je Hira Ratan Manek
Hira Ratan Manek (dále jen HRM), narozený v roce 1937, pochází z Keraly (jihozápadní Indie). Vystudoval vysokou školu, obor strojní inženýrství. Až do důchodu v roce 1992 pracoval v rodinné firmě. Po ukončení pracovní dráhy začal studovat starověké rituály spojené se sluncem, zejména učení Mahavíry, zakladatele džinismu. HRM tvrdí, že díky dennímu provádění obřadu zírání do slunce žije od roku 1995 pouze ze sluneční energie, vody a příležitostně z čaje, kávy nebo podmáslí. Popisuje, že získává energii z prány, univerzální energie, která vychází ze slunce. Tvrdí, že obnovil kdysi používanou metodu pozorování slunce, která měla být praktikována starověkými národy: Indiány, Egypťany, Řeky a Indy. Adept metody může postupně přejít na stravu ze slunce, být tedy živ pouze z prány. Do jeho života má vstoupit duchovní klid a mír. HRM věří, že 70 až 80% energie vstřebané z potravy je použito mozkem, který ji spotřebovává jako palivo pro vnitřní tenze a starosti. Jak adept pokročí v zírání do slunce, jeho tenze se sníží a tím se také sníží jeho potřeba potravy. Mozková žláza šišinka, kterou popisuje jako sídlo ducha, se má sluncem aktivizovat a začít se podílet na transformaci a distribuci sluneční energie v těle. Po devíti měsících praxe zírání do slunce by měly zcela ustat pocity hladu. HRM nicméně navrhuje po devíti měsících ukončit zírání do slunce kvůli nebezpečí poškození zraku a pokračovat v udržovací, méně náročné metodě celkového osvětlování těla sluncem.
HRM navazuje v 21. století v podstatě na tradici náboženství džinismu. Tato odnož hinduismu, kterou založil indický učenec Mahávíra (žil v letech 599–527 před naším letopočtem), praktikuje naprosté odříkání až k vyvanutí tělesné schránky. Základní tézí tohoto náboženství je áhinsá, tedy neubližování všem živým tvorům, včetně hmyzu, nepojídání semen, vegetariánství. Pravověrní džinisté nenosí ani oděv. Nazývají sami sebe „odění vzduchem“. Pokud neobdrží od druhých jídlo, samozřejmostí je hladovění. Vrcholným aktem je dobrovolné vyvanutí či dobrovolně spáchaná sebevražda pomocí vyhladovění. Adept hladoví, medituje, připravuje se na smrt. Pracuje na tom, aby se jeho koloběh zrození již nikdy neopakoval. Míří k vyvanutí pudu k životu, pudu hladu a sexuality. Náboženství džinismu se nikdy nerozšířilo mimo Indii. Důvodem je výrazný radikalismus.
Postupy džinismu se týkají i kontaktu se sluncem. Stoupenec džinismus mohl projít zkoušku utrpením, kdy byl vystaven dva dny nepřetržitému slunečnímu záření, hladu a žízni. Je třeba si ale uvědomit, že pro tyto stoupence je případné poškození těla jen vedlejším následkem dosahování pro ně nejvyššího duchovního cíle. Život HRM na první pohled připomíná život asketů džinismu, kteří ostře eliminují své tělo a vše hmotné. Jejich cílem je ovšem se už nikdy nevrátit na tento svět, o čemž HRM nemluví. Cíl, který HRM předestírá, je jakási iluze lidské bytosti, která bude nadále žít ve hmotném světě, prosperovat v něm, pohybovat se v něm, řídit se jeho zákony, avšak její mozek, tělo a trávicí systém se budou chovat jako by žil v duchovním světě. Jak upozorňuje kritik Ratana Maneka, lékař Andrew Weil působící na Univerzitě v Arizoně, HRM si na svých webových stránkách protiřečí. Některé jeho zmínky ukazují, že se v jeho případě nejednalo o letitý půst, ale spíše o jednotlivé dlouhodobé půsty přerušované jezením. HRM také na svých stránkách uvádí, že byl zkoumán lékařskou institucí Jefferson Medical College ve Filadelfii, a to po dobu 130 dní týmem lékařů, v čele s Georgem Brainardem, vedoucím výzkumného programu vlivu záření na organismus. Jak uvádí Andrew Weil, toto tvrzení se nezakládá na pravdě. HRM se nikdy ve výše jmenované instituci nepodrobil žádnému zkoumání.
Zírání do slunce jako stará indická metoda?
Čeští zastánci sungazingu argumentují tím, že se jedná o starověkou indickou metodu. Ve skutečnosti neexistují žádné důkazy, že by podobná metoda byla kdy praktikována. V tradičních jógových naukách lze nalézt praktiky, ve kterých je slunce cílem náboženského uctívání. Známý jerituál ranního pozdravu slunci. Série různých poloh těla se provádí čelem k vycházejícímu slunci a zahrnuje střídání dvou postojů: uctívání (klanění) a vzývání (zdvižení rukou nebo trupu). Pozdrav slunci ale není spojený s dlouhodobým zíráním do slunce – jogín při pozdravných polohách na slunce přechodně hledí.
Nehybné pozorování jednoho bodu, tzv. trataka, je potom v tradiční józe používáno jako technika stahování mysli do jednoho bodu. Vnější symbol je pozorován tak dlouho, dokud se neobjeví při zavřených očích i před vnitřním zrakem. Nejčastěji se používá plamen svíčky nebo předměty jako mandala, měsíc, vycházející nebo zapadající slunce, které by ale mělo mít červenou barvu. Je třeba si ale uvědomit, že jogín se fixuje vnitřním zrakem na vnitřní obraz. Světelné objekty jsou zde pouhou krátkodobou pomůckou k soustředění.
Nebezpečí skryté ve slunci
Oči jsou náchylné k poškození slunečním zářením podobně jako kůže. Existují dva typy záření, které jsou pro okoškodlivé: ultrafialové (dále jen UV) a infračervené záření. Vystavení očí UV záření je překvapivě nejvýraznější v dopoledních a pozdních odpoledních hodinách, kdy se oči nacházejí ve stejné rovině se sluncem. Reakce oka narůzné druhy UV záření se liší. Účinky UV-A záření se projevují pomalu a mohou se kumulovat. Jedná se o oční zákaly, zbytnění oční tkáně, degenerace žluté skvrny (část sítnice, která zajišťuje nejvyšší ostrost vidění). V oční čočce může docházet ke shlukování proteinů, což má v pozdějším věku za následek vznik šedého zákalu (šedomléčné zakalení čočky).
Účinky UV-B a UV-C záření se projevují tepelnými efekty a můžeme je rychle pociťovat. Existuje zde riziko popálení rohovky očí. Na oko působí negativně infračervené záření, které pociťujeme jako teplo. Může dojít k okamžitému poškození oka. Teplo je absorbováno očním pigmentem na sítnici. Nakumulované teplo se potom šíří do okolí. Vzniká centrální skotom (velká tmavá skvrna ve zrakovém poli), kdy je zasaženo místo nejostřejšího vidění na sítnici. Do sítnice je doslova vypálena díra. Tkáň se později nevratně jizví. Člověk při tom nepociťuje bolest a poškození je poznatelné až za několik hodin po expozici.
Pěkně si přidávejte
Hira Ratan Manek uvádí, jak už bylo řečeno, že zírání do slunce má být prováděno po dobu devíti měsíců. Možné zdravotní riziko bagatelizuje. Zírání se dělí do tří fází po třech měsících. Adept techniky se dívá do slunce v těchto časových rozmezích: hodinu po východu nebo jednu hodinu před západem slunce. Adept pozoruje slunce nejprve deset vteřin a každý den dalších deset vteřin přidává. Ke konci cvičného období se dívá do slunce plných 44 minut. Během sledování může mrkat. Příznivci techniky zírání do slunce argumentují tím, že oko si nejprve na sluneční svit musí zvyknout, adaptovat se. Jenže oko ale nedisponuje mechanismy zvyšujícími odolnost vůči záření. Ve skutečnosti je možné pouze vůlí zlomit přirozený reflex oka, tedy jeho zavření, který se snaží vyhnout zdroji světla. Příznivci této metody dále argumentují, že ranní nebo večerní slunce zbarvené červeně nemůže oku uškodit. To je pravda jen částečně. Jakkoliv přechodné období, kdy se slunce vynořuje těsně nad obzorem, není takovým rizikem, již 30 minut po východu slunce intenzita záření prudce stoupá. V případě úbytku ozónu, nízké oblačnosti a suchosti vzduchu se míra přímého, nerozptýleného záření ještě zesiluje.
Možná je i zdravý
Zírání do slunce je tedy v podstatě nebezpečný iniciační zážitkem, hraničícím se sebepoškozením. Tato metoda láká zejména mladší muže. Jak lze zjistit z dokumentárního filmu Eat the Sun, který byl natočen v roce 2009 v USA režisérem Peterem Sorcherem, tato metoda není bez rizik. Dokument pojednává o vyznavačích sungazingu – různého věku, náboženského vyznání, motivace. Společnou měli jednu věc: nadšení. Když byli dotázáni, proč se sungazingu rozhodli věnovat, odpovídali: „A proč ne?“ Mladý muž bělošského původu, Mason Dwinell, hlavní aktér Eat the Sun, se během natáčení dokumentu snažil dosáhnout limitu 44 minut denního zírání do slunce, přesně dle návodu HRM. Jak uvádí režisér, ke konci natáčení se Dwinell podrobil zevrubnému očnímu vyšetření pod dohledem kamer. Vyšetření nakonec prokázalo vypálení středu obou sítnic. Dwinell byl deprimovaný, ztratil odvahu a proces zírání do slunce přerušil. Přesto se nakonec rozhodl dokončit devítiměsíční metodu, i když riskoval ještě větší poškození zraku. Dnes na svých webových stránkách tvrdí, že jeho zrak je zcela v pořádku. Jím zveřejněné texty jsou plné naděje a víry, že lidské schopnosti jsou bez hranic. Upozorňuje ale čtenáře na riziko popálení očí a nedoporučuje dívat se lidem do slunce, pokud jim je světlo nepříjemné.
Jak sděluje režisér snímku, pro příznivce sungazingu hraje malou nebo žádnou důležitost fakt, že by si mohli poškodit svůj zrak. Obdobnou nevšímavost a pevnou víru v zázračnou léčbu lze pozorovat i v české komunitě příznivců sungazingu. Podobá se náboženskému zanícení křesťanských poutníků, hledajících ve slunci boží zjevení. Do irského města Knock bylo v roce 2009 svoláno samozvaným duchovním Joe Colemanem shromáždění křesťanů. Coleman vyhlásil, že na tomto místě se zjeví Panna Maria. Někteří věřící se dívali do slunce tak vytrvale, že si poškodili zrak a nevratně oslepli. Z videozáznamů dostupných na youtube.com je patrná náboženská extáze vystupňovaná davem. Někteří z účastníků shromáždění měli pocit, že se slunce pohybuje a mění barvy, což pro ně bylo dostatečným důkazem božího zjevení. Církev se k tomuto fenoménu staví skepticky.
Vážně jsem se bála
V Čechách i na Slovensku se aktuálně objevují překlady materiálů na internetu,
eští nadšenci pro sungazing si vyměňují informace na internetových fórech a esotericky zaměřených stránkách. Mnozí nadšenci, kteří již stihli absolvovat celý devítiměsíční program, pociťují zklamání, že je trvale nepřešel pocit hladu. Někteří z nich dále uvádějí (bez doložitelných údajů) vylepšení zraku a odložení brýlí. Podle MUDr. Lubomíra Továrka z oční kliniky DuoVize je zlepšení zraku a zmenšení počtu dioptrií jako následek dívání se do slunce psychickou sugescí a nezakládá se na reálném podkladu. Lidé, kteří podléhají této víře, také jen velmi stěží a neradi dorazí na lékařské vyšetření. Propagátorka sungazingu, duchovní poradkyně Karolína Loskotová, doporučuje tuto metodu na svých webových stránkách, které si oblíbili zejména nezletilí. Někteří z nich metodu ihned vyzkoušeli.
Dívka vystupující pod přezdívkou „Elave“ na webu Loskotové popisuje: „Už jsem se na těchto stránkách dočetla něco o tom, že dívání do slunce je zdravé. Tak jsem to šla ihned nadšeně zkusit. Něco po čtvrté hodině (…). První pokus šel celkem dobře, oči sice slzely, ale po chvilce si zvykly a uviděla jsem narůžovělou skvrnu, díky ní už mě oči slzet přestaly. Poté jsem viděla ještě přibližně hodinu oranžovou skvrnu před očima. Další den jsem to praktikovala znovu (ve stejnou hodinu) tentokrát asi 5-8 min…Oči slzely více, pak mi před nimi zůstala opět oranžová skvrna. Šok nastal, když nezmizela ani druhý den ráno a ani další následující dny. Měla jsem problémy s viděním, ani číst jsem pořádně nemohla. Pamatuji si, jak jsem byla nešťastná a vážně se bála, že už to tak zůstane. Nakonec jsem to řekla rodičům, pořádně mně vynadali a ještě ten den v neděli se jelo na pohotovost. Díky bohu očař nic nezjistil, ale chtěl, abych se dostavila na podrobnější vyšetření (na něj jsem nešla, protože skvrna postupně slábla a mizela). Skvrna po týdnu a asi dvou dnech zmizela, ale doteď vidím špatně některé barvy (…) že bych někde udělala chybu?“ Podle MUDr. Lubomíra Továrka může v „příznivějších“ případech, kdy si dotyčný člověk oko těžce nepoškodí, dojít k otoku v místě sítnice, který následně odezní. Později může vzniknout drobný skotom (tmavá skvrnka ve zrakovém poli), kterou dotyčný může přestat po čase vnímat. Poškození se může dále projevit při zaostření na blízko (např. při čtení), kdy písmo vypadá jako zprohýbané. Některé barvy mohou být viděny jako vybledlé. V případech závažného poškození oka dochází ke tvorbě velká černé skvrny (skotomu) ve zrakovém poli. Aby bylo možné přesně určit, co se dívce stalo, bylo by nezbytné dle MUDr. Továrka provést podrobnou počítačovou tomografii oka.
Metoda sungazingu se měla stát znovuobjevenou starobylou duchovní „perlou“. Jedná se ale o nebezpečnou směs složenou z hinduismu, jógy, vědeckých informací a nadnesených vizí prosperity do několika měsíců. Do střední Evropy jsou přiváženy neumělé napodobeniny duchovních nauk (jako např. breathariánství), které v západním světě již prošly veřejným zhodnocením. Propagátoři těchto nauk pravděpodobně spoléhají na nadšení, nekritičnost a hlad po duchovních naukách ve střední Evropě, která je stále ještě „volným lovištěm“ pro různé novodobé guru.