O tom, jak fatální důsledky mohou mít falešné zprávy a propaganda, se přesvědčil na vlastní oči. Vladimír Dzuro, vyšetřovatel válečných zločinů v bývalé Jugoslávii v rozhovoru o zlu a hledání spravedlnosti.
Vladimír Dzuro zastával více než devět let funkci vyšetřovatele Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Pomohl zorganizovat a uskutečnit zatčení Slavka Dokmanoviće zodpovědného za vraždu stovek nevinných lidí na farmě Ovčara. V případě Dokmanoviće šlo o zatčení prvního válečného zločince od konce druhé světové války.
Jako jeden z prvních se dostal na místa těch nejhrůznějších a nejsmutnějších událostí této války a podílel se na otevírání a exhumaci masového hrobu právě na farmě Ovčara. Svoje zkušenosti popsal ve své knize Vyšetřovatel. Kniha se od uvedení na trh v roce 2017 dočkala několika dotisků.
Petr Nutil: Válečné zločiny, masové hroby – to člověku z Čech zní jako cizí, zaprášená slova z dob dávno minulých, a to i přesto, že do zemí, kde se tyhle věci v devadesátých letech stávaly, dnes jezdíme na dovolenou relaxovat… Jak se to vlastně stalo, že zatímco my, Češi, jsme si se Slováky rozdělili stát v klidu a míru, v Jugoslávii stejný proces nabral tak tragických rozměrů?
Vladimír Dzuro: Nemyslím si, že by válečné zločiny a masové hroby byly pro občany naší krásné země něčím, na co by přes nánosy prachu neviděli. Vždyť ještě historicky nedávno docházelo i na našem území k páchaní válečných zločinů ze strany fašistického Německa a odkrývání masových hrobů z té doby také zatím nepatří do archeologického výzkumů osídlování české kotliny. Já sám pocházím z Buštěhradu, což je kamenem na dosah od Lidic. Pochody smrti na konci války, zabíjení německých zajatců sovětskými vojáky, odvetné vraždy sudetských Němců revolučními gardami – to všechno má svoje dosud žijící pamětníky.
K vašemu dotazu, proč se Češi a Slováci dokázali rozdělit bez násilí, zatímco v bývalé Jugoslávii se bez krvavého konfliktu neobešli, bych se neměl vůbec vyjadřovat, neb je to otázka pro politology, historiky, zkrátka odborníky na středoevropskou a balkánskou problematiku. Mohu vám sdělit pouze svůj názor, k němuž jsem dospěl během svého působení v jednotkách UNPROFOR a u mezinárodního tribunálu v Den Haagu. Často jsem se tehdy zaobíral myšlenkou, co na konci 20. století na jihu Evropy přimělo národy, které doposud žily jako přátelé a bratři, vzájemně se ženili a vdávali bez ohledu na svá náboženství či etnický původ, nechat otevřít stavidla dávných křivd.
Po smrti komunistického diktátora Josipa Broze Tita už neexistovala v tehdejší Jugoslávii autorita, která by dokázala navázat na jeho odkaz a udržet tento mnohonárodnostní celek pohromadě. Prezident Tito po sobě zanechal šest pomyslných synů – předsedů předsednictev jednotlivých socialistických států federace: Franjo Tuđmana v Chorvatsku, Slobodana Miloševiće v Srbsku, Aliju Izetbegoviće v Bosně a Hercegovině, Kiro Gligorova v Makedonii, Milana Kučana v Slovinsku a konečně Momira Bulatoviće vládnoucího v Černé Hoře. Ti ale místo toho, aby se společně snažili vyvést Jugoslávii z politické a hospodářské krize, ve které se tenkrát Jugoslávie zmítala, začali mezi sebou intrikařit a federaci uvrhli do hluboké politické a ekonomické nestability.
Mezi dvěma nejpočetnějšími národy, Srby a Chorvaty, docházelo ke střetům i v dávné minulosti a dozvuky druhé světové války stále rezonovaly v povědomí obyvatel. Chorvatský nacionalismus, jakýsi sentiment, ale i reálné snahy vzkřísit symboly ustašovského (fašistického) režimu, vyvolaly v Srbsku oprávněné obavy. Srbské nacionalistické hnutí začalo poukazovat na zločiny, kterých se ustašovský režim během druhé světové války dopustil na Srbech, což zákonitě znepokojilo zase Srby žijící na území Chorvatska. Slobodan Milošević, srbský komunistický aparátčík, který osobně nepatřil mezi krajní nacionalisty, rozpoznal, že systém federální Jugoslávie postupně kolabuje, a tak neváhal vsadit na nacionalistickou kartu, aby se dostal k politické moci.
Společně s chorvatským prezidentem Franjo Tuđmanem zosnovali plány na vytvoření Velkého Srbska a Velkého Chorvatska. Každý z nich počítal s připojením území, která se nacházela mimo hranice Srbska a Chorvatska, což bylo pro druhou stranu nepřijatelné.
V Chorvatsku, zejména ve Východní a Západní Slavonii a takzvané Krajině, žila velká srbská menšina, která požadovala připojení k Srbsku. V Bosně a Hercegovině byla situace ještě mnohem komplikovanější. Vzhledem k promíchanosti částí, na kterých žili Srbové, Chorvaté a Bosňáci, nebylo možné území státu rozdělit podle čistě etnických hranic.
Do těchto vnitrostátních nesnází musíme ještě zahrnout kolaps východoevropského bloku. Titova Jugoslávie byla až dosud západními státy tolerována za snesitelné socialistické zřízení, protože Tito se postavil snahám sovětského vedení o začlenění Jugoslávie do sféry sovětského vlivu. Díky vychytralé politice manévrování mezi “Západem” a “Východem” Tito získal velmi výhodné půjčky, které poskytly občanům vysoký životní standard. Se skonem Tita a současným rozpadem východního bloku tento uměle vytvořený blahobyt náhle přestal fungovat a došlo k tvrdým sociálním dopadům na všední život obyvatel. To se stalo živnou půdou pro nárůst nacionalismu.
PN: V čem byla tedy situace při dělení Československa tak jiná?
VD: Když posoudím situaci v bývalém Československu, tak nacházím zásadní rozdíly. Mezi Čechy a Slováky k žádným újmám v minulosti nedošlo. Ekonomická situace v porovnání s ostatními státy východního bloku, byla relativně stabilizovaná. Politické elity měly sice rozdílné pohledy na směrování zemí, ale ani na jedné straně nevedly k politické a ekonomické destabilizaci.
Jak je všeobecně známo, k rozdělení Československa došlo na základě dohod a následným přijetím příslušných zákonů. Federace se rozdělila podle historicky definovaných hranic, Česká a ani Slovenská republika neměla žádné zásadní územní nároky, Morava a Slezsko bývalo vždy součástí českého území. Přesto, že v České a Slovenské republice žily národnostní menšiny, neutvářely žádné homogenní územní celky tak, jak tomu bylo v Chorvatsku.
V Jugoslávii všechny státy svazu inklinovaly k nezávislosti, kterou také postupně bez parlamentní shody vyhlásily. Dělo se tak v době, kdy federální instituce a orgány Jugoslávie, příkladně armáda (JNA) a policie, ještě existovaly a podle stále platných zákonů měly za povinnost celistvost Jugoslávie bránit.
Tím, jak z federálních orgánů, a zejména pak z armády, postupně odcházeli příslušníci svazových republik, armáda se stala většinově srbskou a v konfliktech, které vznikly především v Chorvatsku a následně v Bosně a Hercegovině, už nehájila federální, ale srbské zájmy. Co začalo obtěžováním, měnilo se v bití a zabíjení, až vše skončilo etnickým čištěním a vzájemným vyvražďováním. Už nebylo cesty zpátky, rozpad Jugoslávie se stal nevyhnutelným.
PN: Ekonomická nestabilita, doba plná zvratů a politici, kteří v honbě za mocí do společnosti vnášejí nenávist, to je potenciálně “smrtící koktejl” s tragickými důsledky, což jsme v historii viděli už vícekrát. Hrály ale v počátcích nebo v průběhu eskalujícího konfliktu nějakou větší roli i dezinformace a fake-news?
VD: Využití lživých zpráv, dnes známých jako fake news, ve válečné propagandě během konfliktu v Jugoslávii nebylo historicky ničím novým. Nejsem si ale jistý, zda jako vyšetřovatelé tribunálu jsme si hned od začátku plně uvědomovali, jak významnou roli propaganda v rozpoutání válečného konfliktu hrála a jak devastující následky měla.
Tadeusz Mazowiecki, mimořádný zpravodaj Organizace spojených národů, jehož úkolem bylo zjistit, co se odehrálo na území bývalé Jugoslávie na počátku 90. let minulého století, ve své zprávě z prosince 1994 popisuje, že státem kontrolovaná média měla značně negativní vliv na veřejné mínění. Ještě před započetím bojů se uveřejňované informace skládaly převážně z nacionalistického diskurzu, útoků a urážek zacílených na ostatní národy federace. Podle Mazowieckého měla tato situace přímý vliv na páchání zvěrstev po celém území bývalé Jugoslávie. Já osobně jsem se s následky použití lživých zpráv v konfliktní situaci setkal hned několikrát, poprvé ještě v době, kdy jsem rok pracoval pro mírové jednotky UNPROFOR v Sarajevu.
Ostřelovači srbského Sarajevsko-romanijského sboru lovili civilisty jako divokou zvěř a palbu zaměřovali na tržiště, tramvaje, pohřební průvody, ale i na rodiče procházející se s dětmi. UNPROFOR proto postavil podél nejvíce ostřelovaných sarajevských ulic ochranou zeď z přepravních kontejnerů, která měla dodat obyvatelům města alespoň zdání bezpečnosti. Na dalších nebezpečných místech ve městě rozestavěl UNPROFOR obrněné transportéry, které sloužily jako ocelový štít proti kulkám srbských ostřelovačů. Nikdy nebylo jisté, zda se z jedné strany města na druhou dostanete živí. Zprávy o zabitých civilistech byly na denním pořádku.
Ve vyhrocené situaci kolem obklíčeného Sarajeva, v hlavních večerních zprávách, které pravidelně sledovalo několik milionů diváků, RTS (Radio-televize Srbsko) odvysílalo následující reportáž: „S nejhorším způsobem mučení přišli muslimští extrémisté. Včera večer v místní ZOO vhodili lvům jako potravu srbské děti.“ Jednalo se o zcela nepravdivou informaci, jejímž účelem bylo vyvolat nenávist proti Bosňákům, a tím ospravedlnit ostřelování civilního obyvatelstva v obklíčeném Sarajevu.
Za dobu mého působení v Bosně a Hercegovině jsem viděl nespočet zabitých civilistů, ale jeden takový případ se mě dotknul velmi osobně. Každé ráno a večer postával u vchodu do hotelu Holiday Inn, kde jsem po nějakou dobu bydlel, asi desetiletý klučina a žadonil o baterie do walkmanu. Vždy jsem mu je slíbil, ale pokaždé na ně zapomněl. Jednoho dne jsem toho chlapce našel ležet na chodníku před hotelem s prostřelenou hlavou. Tehdy jsem vůbec nechápal, proč ostřelovač zastřelil bezbranného kluka, ale později jsem alespoň pochopil, co iniciovalo tak barbarský čin.
Téma trpících srbských dětí bylo propagandou prezidenta Miloševiće zneužito i v době bojů v okolí bosenské Srebrenice. V jednom článku deníku Večernje novosti bylo napsáno, že největšími oběťmi válek jsou malé děti. Doprovodný text u fotografie chlapce ležícího na hrobě pod křížem popisuje, že snímek byl pořízen před rokem a půl na hřbitově u obce Skelani (asi 40 km jihovýchodně od Srebrenice), kde tento sirotek lká nad hrobem svého otce, matky a dalších příbuzných, které mu zabili muslimové. Autor dále píše, že tato hrůzná podívaná stále otřásá každým, kdo ví, co to je dětské utrpení. Chlapce se mezitím ujala srbská rodina ze Zvorníku a byl přijat do prvního ročníku střední školy. Pravdou ale je, že příběh byl zcela vyfabulovaný a ke článku byla použita fotografie obrazu, jehož autorem je srbský umělec Uroš Predić. Obraz pochází z roku 1888 a byl namalován na námět básně maďarského spisovatele, básníka a politika, barona Józsefa Eötvöse.
Pro mě osobně ale jasně nejprokazatelnější důkaz o tom, jak falešné zprávy zasáhly do života stovek bezbranných lidí, byl případ Ovčara, který jsem u tribunálu vyšetřoval.
PN: Můžete nám tento případ přiblížit?
VD: V ranních hodinách 20. listopadu 1991 důstojník JNA zastavil na mostě přes řeku Vuku ve Vukovaru konvoj Červeného kříže pod záminkou, že se v okolí nemocnice stále ještě bojuje. Mezitím nechal tajně vyvést z Vukovarske nemocnice přibližně tři sta osob, které byly v připravených autobusech dopraveny na prasečí farmu Ovčara, kde nejméně 264 z nich v nočních hodinách členové srbských paravojenských jednotek a teritoriální obrany popravili a jejich těla pohřbili v masovém hrobě.
Když jsme zjišťovali motiv pro tento masakr, zjistili jsme, že ten samý den v dopoledních hodinách srbská propaganda zaútočila na nejzákladnější instinkty vukovarských Srbů. Bělehradská média totiž uveřejnila informaci, že Chorvaté ve Vukovaru podřezali více než čtyřicet srbských dětí. Zprávu o masakru převzala i agentura Reuters. Jako zdroj jmenovali Gorana Mikiće, který uvedl pro Rádio -Televizi Srbsko:
Goran Mikić: „… Viděli jsme plastové pytle plné malých mrtvých těl. Viděl jsem je ze vzdálenosti asi dvaceti metrů. Bylo jasné, že se jedná o děti ve věku pěti až sedmi let. Jejich hrdla byla podřezaná a jejich hlavičky ležely v tratolišti krve. Bylo to tak hrozné, že dokonce i vojáci plakali…“
Editor: „Máte odhad počtu mrtvých těl, která by mohla být považována za dětská?“
Goran Mikić: „Byla to velká hromada. Pokoušeli se spojit hlavy a těla dohromady. Bylo to tak hrozné. Muselo jich být asi tak čtyřicet, ale není možné být přesnější.“
Editor: „Měl jste fotoaparát. Zkusili jste je vyfotografovat?“
Goran Mikić: „Ano, vstal jsem, ale kulky kolem mě svištěly. Voják na mě namířil pušku a nařídil mi, abych zalehnul, jinak bych tam zemřel…“
Editor: „Bylo vám výslovně zakázáno fotografovat? Máte nějakou představu, zda někdo nějaké fotky pořídil?“
Goran Mikić: „No, já nevím. Předpokládám, že armáda potřebné snímky pořídila.“
O den později agentura Reuters tuto zprávu stáhla, když se Goran Mikić doznal, že žádné děti neviděl a ani nepočítal. Jugoslávská armáda se od této zprávy distancovala, a RTS zveřejnilo omluvu s odkazem, že jejich zdroj měl halucinace. Pro zadržované na farmě Ovčara to už bylo ale beznadějně pozdě.
Příslušník jednotky srbské teritoriální obrany z Ovčary před tribunálem vypovídal o tom co se tam odehrálo, včetně brutální vraždy těhotné chorvatské ženy, která zemřela jen proto, že byla manželkou „největšího chorvatského nacionalisty“ z Vukovaru, který prý „podřezal mnoho srbských dětí“. Ten samý Srb nám objasnil svou motivaci a důvody pro účast ve válce, ale také, jak nakládal s informacemi srbských médií: “V roce 1991 Jugoslávie stále existovala jako stát, ve kterém jsem sloužil během základní vojenské služby v JNA, byl to stát, který jsem se zavázal bránit. To, co se dělo ve Vukovaru, bylo pro mě jen rebelie skupiny chorvatských povstalců a já cítil povinnost Jugoslávii bránit. Kromě toho byla srbská média plná zpráv o zvěrstvech, které údajně spáchali Chorvaté proti Srbům ve Vukovaru a dalších oblastech Chorvatska. V té době jsem věřil každé slovo, z toho co nám bylo ve zprávách předkládáno, protože jsem si vůbec nepřipouštěl, že by takové lži mohly být lidem předkládány státními sdělovacími prostředky. Srbská média hovořila i o věcech, které jsem se ve škole učil o zločinech spáchaných Chorvaty proti Srbům během druhé světové války. Byl jsem prostě ochoten nekriticky uvěřit všemu, co mám bylo servírováno, aniž bych to sám sobe zpochybňoval.”
Masakr 264 nesrbských zajatců na farmě Ovčara byl přímým důsledkem mediálního šíření lživých informací v post-konfliktním prostředí.
PN: Tragické důsledky falešných zpráv.. Bohužel se tím znovu potvrdilo, že když je nějaká situace lidmi definovaná jako reálná, může se stát reálnou ve svých důsledcích..
VD: Vliv propagandy na osoby, které byly souzeny tribunálem za válečné zločiny, nám potvrdil například i Milan Babić, první prezident Republiky Srbské Krajiny (RSK). Přiznal vinu za zločiny, ze kterých byl sám obviněn, a uvedl, že v počátcích jeho politické kariéry byl silně ovlivněn a uveden v omyl srbskou propagandou, která opakovaně referovala o možné genocidě vůči Srbům ze strany chorvatského režimu, čímž cíleně vyvolávala mezi Srby atmosféru nenávisti a obav z Chorvatů.
Teprve 24. května 2011, více než dvě desetiletí poté, co zpravodajství RTS pomohlo podnítit nejhorší krveprolití v Evropě od konce druhé světové války, se vedeni RTS veřejně omluvilo divákům v celé bývalé Jugoslávii za to že v 90. letech RTS působilo jako klíčový propagandistický nástroj Slobodana Miloševiče. RTS dale uvedla v prohlášení zveřejněném na svých webových stránkách, že programy stanice byly rovněž soustavně zneužívány Miloševičovým režimem s cílem diskreditovat jeho politické a etnické odpůrce.
PN: Stará dobrá propaganda zjevně pořád funguje. A nešlo o nic jiného než o moc, o ovládnutí myslí obyvatel..
VD: Co více k důsledkům fake news v průběhu válečného konfliktu dodat? Všechny vlády i politici přirozeně usilují o upevnění své legitimity a získání podpory co největšího počtu obyvatel. Politická propaganda jako prostředek k dosažení cílů se využívá všude, bez ohledu na politický režim. Stává se ale nebezpečnou v případě použití lživých informací k dosažení cílů, které jsou v rozporu se zákony a lidskými právy. Právě v zemích, kde je potlačena svoboda slova a média jsou pod kontrolou diktátorských režimů, dochází ke zneužití politické propagandy nejčastěji.
Profesor Renaud de La Brosse z Reimské univerzity ve Francii se problémem válečné propagandy zevrubně zabýval a vypracoval pro tribunál detailní zprávu, která byla později zveřejněna. Podle profesora de La Brosse byly některé metody použité v zemích bývalé Jugoslávie úspěšně vyzkoušeny už nacistickým Německem ve třicátých letech 20. století. Manipulace davu za použití dezinformací na počátku druhé světové války připravovala německé veřejné mínění na genocidu, která pak během války následovala.
PN: Dá se z vaší přímé zkušenosti nějak v kostce říct, kdo vlastně byli lidé, kteří se dopouštěli takových zločinů? Pořád si musím představovat podobnou situaci například v našich podmínkách, jestli jsou podobní našim sousedům, známým, běžným lidem, nebo šlo o osobnostně pokřivené lidi, kteří se násilně či jinak nemorálně projevovali už před válkou…”
VD: Z pozice svého povolání se vždy snažím o nestranný pohled při vyšetřování násilných zločinů. V podtitulku mé knihy jsem použil slovo démoni, čímž jsem ale samozřejmě neměl na mysli nadpřirozené bytosti, ale ty démony, kteří dřímou v každém z nás. Troufám si říci, že sami za sebe nemůžeme nikdy s jistotou tvrdit, jak bychom se v extrémní situaci zachovali, dokud taková nenastane. Prohlašovat „to já bych nikdy neudělal, nebo my takoví nejsme“ je čirý nesmysl. Vypjaté okolnosti vás uvrhnou do rovnice o mnoha neznámých. Ani zkušený psycholog vám nezaručí, jak se daný jedinec zachová.
Připomenu významný příklad. Americký profesor psychologie Philip Zimbardo skupině dobrovolníků vytvořil ve sklepě budovy Stanfordovy univerzity podmínky vězňů a vězněných, přičemž jednotlivé role byly jasně dány. Pro experiment vybral skupinu průměrných studentů. Přestože všichni tušili, že jsou drženi v předstíraném vězení, vžili se do svých rolí natolik, že situace začala být pro některé vězně tak psychicky i fyzicky traumatizující, že experiment musel být předčasně ukončen. Ukázal ale, jak zásadní vliv mají okolnosti, postavení, moc, manipulace či spolčení na chování jednotlivce.
PN: Co to podle vás říká o lidské povaze? Rodíme se takoví?
VD: Přiznám se, že v době, kdy jsem pracoval pro mezinárodní tribunál, mě otázka, zda se lidé jako zlí již rodí nezajímala, protože jsem se zcela zaměřil na zajišťování důkazů pro naše případy. To až s časovým odstupem jsem se zamyslel, proč a z jakého důvodu se ti lidé, které jsme vyšetřovali, stali válečnými zločinci. Rozdělil jsem si je do tří skupin. Do té první jsem zařadil bezúhonné občany, kteří roky žili pokojně vedle sebe, zaměstnance veřejného sektoru zvyklé na práci s lidmi, otce od rodin. Situace, ve které se ocitli, je změnila až do té míry, že se začali dopouštět násilí na svých spoluobčanech. To je případ i Slavka Dokmanoviće. Druhou skupinu zastupují kriminální živly, kteří již před válkou páchali trestnou činnost a během ní dostali obrovskou příležitost se obohatit na neštěstí druhých. Jako zářný příklad uvedu Željka Raznatoviće Arkana a jeho paravojenskou jednotku Arkanovi tygři, která se převážně rekrutovala právě z kriminálního prostředí.
Do třetí skupiny spadají lidé s vyšším intelektem, právníci jako byli Slobodan Milošević a Vojislav Šešelj, lékaři, kteří složili Hippokratovu přísahu a zavázali se vykonávat vše pro záchranu lidského života, kterými byli psychiatr Radovan Karadžić nebo zubař Milan Babić. Také sem patří politici, Biljana Plavšić, vysocí důstojníci armády, generál Ratko Mladić, policie a dalších bezpečnostních složek, ke kterým příslušel i Jovica Stanišić. Ti všichni se zpronevěřili svému povolání/postavení a plánovali, organizovali nebo řídili zabíjení a etnické čistky, ať už jako jednotlivci, nebo členové organizované skupiny.
Pozn. Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet oficiální politiku nebo postoje Organizace spojených národů, popřípadě Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.
