Vlastimil Vondruška, o kterém jsme letos již psali, i nadále pokračuje ve své svérázné interpretaci historie. Zde je několik dalších případů z letoška.
Reflex 12/2017
Těžištěm velkého rozhovoru pana Vondrušky s časopisem Reflex jsou situace v Evropě, uprchlíci a elity. Pan Vondruška opakuje své obvyklé teze, které jsou známy z jeho textů na tzv. Parlamentních listech. Opět se přitom pouští na pole, které by měl znát, které ale bohužel neovládá.
V úvodu tvrdí: „Ale už v Saturninovi se píše, že pokud něco dostanete bez práce, tak si toho nevážíte.“ Jako obvykle jde u Vondrušky o falešný citát. Nejbližší této větě je v Jirotkově knize následující úryvek: „Prožíváme-li delší dobu idylu, tvrdí doktor Vlach, přestaneme ji vnímat, a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála.“
V souvislosti s uprchlíky Vondruška nekontextuálně tvrdí: „Pokud budeme používat fráze o pravdě a lásce, dopadne to špatně.“ Havlova maxima o pravdě a lásce je však ideál, podobně jako jsou například přikázání, Vondruškovi však zjevně leží v žaludku a zpochybňuje ji v různých souvislostech, jak lze vidět zde nebo zde. Havel se ovšem inspiroval citátem Jana Husa „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“, který si Vondruškou obdivovaní husité („husitské hnutí – lidé chtěli něco jiného než vládnoucí elity“) zkrátili na heslo „Pravda vítězí“, jež se se dostalo i na českou prezidentskou standartu. Ale asi bychom měli tuto frázi na standartě zrušit…
Na otázku Reflexu: „Přirovnáváte krizi naší civilizace k rozpadu Říma. Dějiny se sice neopakují, ale v jaké fázi jeho rozpadu asi jsme?“ Vondruška odpovídá: „Jsme přesně v té situaci, kdy Řím byl ještě na pohled velký, slavný, lidé si žili dobře, ale jsme jednu, dvě či tři generace před katastrofou. Kdo ví? Ta ovšem nebude vypadat tak, že se všechno najednou zhroutí. Katastrofa může přijít tak, že se začnou měnit společenské mechanismy a plíživě se bude ukrajovat z nejrůznějších tradičních hodnot. A jsme zpátky u migrantů.“ Na jiném místě ještě říká: „Starý Řím nepadl proto, že by byli Germáni silní, ale proto, že Římané byli stále méně odpovědní a zpohodlněli.“
Pan historik se dále opět dopouští své oblíbené analogie mezi situací Evropy a koncem říše Západořímské a uvádí jako jedinou příčinu Germány (odborník by měl vědět, že Germáni nebyli nějakou jednolitou masou, ale často bojovali i mezi sebou). Jeho pohled je zcela monokauzální, nevysvětluje, jak mohla odolat říše Východořímská, když byl vystavena stejnému, ne-li většímu tlaku. Současní, opravdoví historici vidí v zániku Západořímské říše vícero příčin. Těžko je možné vinit pouhou dekadenci nebo usazování Germánů na území Říma, jak tvrdí pan Vondruška (nelze také zapomínat, že Římská říše byla vždycky mnohonárodnostní). Řím ztrátami území přicházel o zdroje, takže nemohl financovat tak silnou armádu, jak by bylo bývalo třeba, kromě toho bez rozšiřování teritoria ustal příliv otroků. K oslabení přispěla i rivalita mezi latinskou západní a řeckou východní částí i neustále změny vládců, které by se daly spíše označit za občanskou válku (dalších příčin jsou desítky). Západořímská říše v 5. století ostatně nebyla už dávno onou „polovinou“, jak si ji pamatujeme z mapek ze základní školy, ale po ztrátě Afriky, Hispánie, Británie a větší části Galie už byla výrazně menší a v roce 476, kdy byl Řím dobyt Odoakerem, se její územní rozsah přibližně kryl s dnešní Itálií, Slovinskem, Rakouskem a Chorvatskem. Také se ten rok ihned nerozpadla na menší útvary, jak pan Vondruška tvrdí na svých stránkách). Odoaker vládl se souhlasem východořímského císaře, stejně jako ostrogótský Theodorich poté, co porazil Odoakera. Poté dnešní Itálii načas obsadila Východořímská říše. Už jen to ukazuje, jak byla situace složitá a že ji rozhodně nejde nemístně zjednodušovat.
Píše-li Vondruška v části oslavující jeho oblíbené období „Síť vesnic, jak ji známe dnes, pochází právě ze 13. století“, nedodává už, že zčásti je to i výsledek kolonizace prostřednictvím německých osadníků, které si pozval jeho oblíbený Přemysl Otakar II. Ale možná měl český král myslet téměř sedm set let dopředu a předvídat, že tento rozkvět Českého království ve 13. století bude „zaplacen“ problémy s tzv. sudetskými Němci ve století 20.
Vondruška dále tvrdí: „Mnohem horší je, že povážlivě mizí identifikace lidí se společností, v níž žijí. S tím souvisí neúcta k právu, k autoritám a demokracii. Za normální se považuje nerespektování výsledků voleb. Pokud je zvolen někdo, kdo se nějaké skupině lidí nelíbí, vyrazí do ulic, konají se týdny neklidu, v horším případě pálí auta a rozbíjejí výlohy. Politici, kteří ve volbách prohrají, nedělají nic jiného, než jen prudí. A je jim jedno, jaké škody to lidem přináší. Žvaněním se civilizace zničí spolehlivěji než mečem.“
Na jedné straně tedy autor v rozhovoru odsuzuje elity, což jsou přirozené autority, na druhou stranu požaduje respekt vůči osobě, která neprojevuje respekt téměř k nikomu. Nesmysl je i tvrzení o nerespektování výsledků voleb a týdnech neklidu. Je-li někdo zvolen, tedy vyhrál. Ale ten, kdo se zvolenou osobou nesouhlasí, má na druhou stranu právo demonstrovat proti ní třeba i každý den. A prudit je úkolem každé opozice. Představy pana Vondrušky o demokracii jsou proto poněkud podivné.
Na otázku redaktorky „Není škoda, že se mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko nakonec rozbilo?“ Vondruška odpovídá: „Nikdo nedokáže říci, co by bylo, kdyby… Ovšem myšlenka rakousko-uherského soustátí je nejen stará, ale i logická. Kořeny má ve středověku, kromě jiného v boji mezi Přemyslovci a Arpádovci o rakouské dědictví. Politicky definoval význam podunajského soustátí před sedmi sty lety císař Zikmund. Jako první přišel s realistickou obavou, že západní Evropa té střední nepomůže, pokud zaútočí Turci.
Po něm ve stejné politice pokračovali Habsburkové. A díky tomu dokázali po tři staletí odrážet zuřivé turecké nájezdy. A západní Evropa jen přihlížela. Politicky se situace opakuje. Pokud by Turecko mělo znovu expanzivní choutky, pak by jim určitě nezabránily bruselské summity. A otázka je, co může dělat NATO, dokud je Turecko plnoprávným členem. V takovém případě by nesmírně vzrostl význam Visegrádu. Pokud se totiž podíváte na historii, existují tradiční geopolitické celky a konflikty a ty se neustále opakují. Nás by proto měla zajímat především středoevropská politika, a ne pošilhávat po západní Evropě, která nás stejně nikdy za rovnocenné nepřijme.“
To, co zde pan Vondruška napsal, je opět zcela nepodložené. Naprosto nebylo automatické, že vzniklo Rakousko-Uhersko (to ale existovalo až od roku 1867). Teleologické pojetí dějin snad už vyšlo z módy. Autor zjevně zastydl v marxistickém pojetí z doby, kdy za éry ministra školství Milana Vondrušky nabyl svého vysokoškolského vzdělání. Skutečnost, že se Uhry staly součástí Rakouska, nemá svou vnitřní logiku. Těžko to mohl předvídat Zikmund Lucemburský, i když byl mimo jiné uherským a českým králem. Vše se mohlo vyvíjet zcela jinak. Například skutečnost, že vymřeli Jagellonci, kteří v personální unii vládli v českých zemích i v Uhrách, a že si čeští stavové v roce 1526 vybrali z více kandidátů právě Ferdinanda Habsburského. I bitva na Bílé hoře mohla dopadnout jinak.
Naprosto scestně líčí Vondruška boje s Turky jako třistaletou obranu pouze ze strany Rakouska a případně Polska, zatímco nás Západ nechal na holičkách. Pan Vondruška by snad mohl vědět, že rakouští králové byli zároveň císaři Svaté říše římské národa německého. Vojska proti Turkům vysílala právě (ale nejenom) ona. Tehdejší papež Pius V. na obranu proti nim vytvořil Svatou ligu, ve které bojovaly mimo jiné Benátská a Janovská republika, papežský stát, Španělsko, Neapolské a Savojské království – stačí si připomenout bitvu u Lepanta v roce 1571. Na druhou stranu, když se to dejme někomu ze zapřisáhlých křesťanů, dejme tomu Janu Zápolskému, hodilo, obrátil se o pomoc k Turkům.
Pokulhává i argument s Visegrádem, který by nebyl ničím jiným než EU v malém. Navíc má autor ve svých tvrzeních rozpor – doporučuje tento svazek, když na druhou stranu prohlašuje, že se konflikty neustále opakují, což dokládá jeho další výrok: „Idea, že se Angličané a Francouzi budou mít rádi, když spolu tisíc let válčili, je iluzorní.“ Jak bychom se mohli tedy my mít rádi s Maďary, když v desátém století vyvrátili Velkomoravskou říši? Závěrečné doporučení nesměřovat na Západ už ani nezasluhuje komentáře.
Ještě drobná poznámka: ten, kdo se opovažuje nazývat se historikem, by alespoň měl znát letopočty. I absolvent střední školy přibližně ví, kdy žil Zikmund Lucemburský. Když tedy pan Vondruška píše „před sedmi sty lety“, projevuje zásadní neznalost. Ale což, sto let sem, sto let tam…
MF DNES
Úvahy Vlastimila Vondrušky vycházejí i v sobotní (v posledních dnech nechvalně proslulé) MF Dnes v pravidelné rubrice spisovatelů. Osmého dubna zde byl publikován text pod názvem „Nemáte dost chleba? Jezte koláče!“, v němž se autor tradičně obouvá do Evropské unie a elit a prorokuje jim zkázu, protože nedbají na lid.
Jak je u autora obvyklé, začíná opět podvrženým citátem Marie Antoinetty „Když nemají chleba, ať jedí koláče!“ (v originále S’ils n’ont pas de pain, qu’ils mangent de la brioche!) a vyvozuje něj svou manickou tezi o elitách, které se zpronevěřily národu. Francouzská královna tuto větu ovšem nikdy neřekla (historik to musí vědět, pisálek okresní úrovně samozřejmě ne). Že je citát falešný, se lze se dočíst i u nás; o podvrhu mimochodem píše i Encyclopædia Britannica. Protože tento citát je základem celého článku, hroutí se tím samozřejmě celá jeho konstrukce.
Vondruška v textu dále píše: „Panovníci nejraději vydávají příkazy, které neustále zhoršují život těm, kteří se nemohou bránit, tedy prostému lidu. Na ty, kteří jsou mocní, si netroufnou. Proto se nezabývají nefunkčním soudnictvím, zbytečností řady úřadů, způsobem, jakým informuje Česká televize, naprostou zbytečností mnoha aktivistických organizací (často placených ze zahraničí a ptejme se proč).“
Zde autor náhle předestírá fiktivní vnitropolitické problémy. V čem je neefektivní soudnictví? Co je špatně na tom, jak informuje Česká televize – pokud tedy nedáváme víru lidem, jako je Petr Žantovský, Jan Veleba, Miloš Zeman a další? Proč najednou výpad proti „mnoha aktivistickým organizacím“ s poznámkou, že jsou placeny ze zahraničí? To zavání Putinem (o jednom mýtu o neziskových organizacích náš server nedávno psal). Něco ale mají ČT, soudy a neziskovky společné – dovolují si přepych nezávislého myšlení. A to je vždy solí v očích všem diktátorům a jejich pomocníkům, kteří se je proto snaží zničit nebo alespoň dostat pod svou kontrolu.
Je paradoxní, že v tomto článku Vondruška vlastně nepřímo vyhrožuje elitám, že jim může jít o krk. Opět se tak dostává do rozporu sám se sebou, když mu v rozhovoru pro Reflex tolik vadila „neúcta k právu, k autoritám.“
Za ocitování stojí i věta ze závěru článku: „Možná se mýlím, nemám třeba takový rozhled jako jiní moudří lidé.“
Vlastimil Vondruška je rovněž jednou z osob(ností), kterým Magazín MF Dnes klade každý čtvrtek dotaz a dostává stručnou odpověď. Letos na pana Vondrušku došlo zatím třikrát, dvě větičky stojí za to.
Magazín MF dnes 5. 1. 2017
Otázka: „Bude vám chybět Barack Obama?“
Vondruška: „Ne. Nositel Nobelovy ceny míru, který rozpoutal čtyři války, mi rozhodně chybět nebude.“
Podařilo se mi najít původní zdroj, kde je řeč o Obamovi a čtyřech válkách, ale samozřejmě naprosto jinak pojatá. Rauf Baker v Jerusalem Post v článku „Obama’s chaotic legacy“ ze 14. 9. 2016 píše: “The Nobel Peace Prize laureate, who had initially promoted a conflict-free world, is leaving his post with a heavy legacy of four wars raging in the MENA region – a situation unprecedented since World War II.” (česky: „Nositel Nobelovy ceny za mír, který zpočátku podporoval svět bez konfliktů, nyní opouští svou funkci s těžkým dědictvím čtyř válek zuřících na Blízkém Východě a na severu Afriky, což je situace, která od druhé světové války nemá obdoby.“)
Vondruška tedy zcela zkreslil původní výpověď, která pouze vyjadřovala, že Obama čtyři války zanechává, neukončil je, zatímco „historikova“ věta už mluví o rozpoutání.
Nejprve jsem se domníval, že zfalšované prohlášení přišlo přes Sputnik, ale jeho německá verze z 15. 9. 2016 se ještě příliš neliší od originálu: „Der scheidende Präsident und Friedensnobelpreisträger Obama hinterlasse vier Kriege. ‚Die Situation ist seit dem Zweiten Weltkrieg beispiellos,‘ schreibt das Blatt.“ („ ‚Odstupující prezident a nositel Nobelovy ceny za mír zanechává čtyři války,‘ píše list. ‚Situace nemá od druhé světové války obdoby‘.“)
Jak se nakonec ukázalo, Vondruška očividně čerpal ze slovenského konspiracistického webu Hlavné správy, protože ty 16. září 2016 s odvoláním na Jerusalem Post napsaly: „Svoj článok Rauf Baker končí slovami: ‚Laureát Nobelovej ceny mieru, ktorý na začiatku svojho prezidentského pôsobenia presadzoval ideu sveta bez konfliktov, opúšťa svoj post a zanecháva svet, v ktorom pretrvajú štyri vojny, ktoré sa počas jeho mandátu rozpútali. Táto situácia nemá obdobu od konca II. svetovej vojny‘.”
Odtud tedy pochází zkreslení: zatímco Ralf Baker píše pouze o „zuřících válkách“ a Hlavné správy (jak jinak než nepravdivě) o rozpoutání za Obamovy vlády, Vondruška už přímo píše, že za válkami stál sám Obama. Je tedy jasné, s jakými zdroji pracuje pan „historik“ a jaké závěry umí vyvozovat. Pokud je mi známo, právě v historii se razí zásada „ad fontes“. Pokud ji někdo nedodržuje, jen stěží se může označovat za historika.
Magazín MF dnes 23. 3. 2017
Otázka: „Jste rádi, že Miloš Zeman znovu kandiduje?“
Vondruška: „Ano. Politici se národu vzdálili natolik, že si vážím každého, kdo ho brání před arogancí elit.“
Vlastimil Vondruška zde podporuje propagandu oslavující Miloše Zemana – člověka, který se v nejvyšších kruzích pohybuje od revoluce a který se přitom vydává za muže z lidu a bojovníka proti elitám. Je to stejná falešná reklama, jakou provozují různí miliardáři či dlouholetí politici, aby se vydávali za bojovníky s establishmentem, ačkoli jsou dávno jeho součástí a hodlají pouze nahradit dosavadní elity elitami spřízněnými, jak o tom píše sociolog ze Sorbonny Nicolas Framont. Pravdivost Vondruškova tvrzení si aktuálně můžeme ověřit na chování Miloše Zemana kolem demise vlády. Nenapadá mě, jak jinak než aroganci by bylo možné Zemanovo chování označit.
A jeden starší falešný citát nádavkem
Při hledání materiálu jsem náhodou narazil na rozhovor s Vlastimilem Vondruškou v Městské knihovně Olomouc ze 14. 10. 2014: „Tady platí známé Voltairovo, v jedné diskusi řekl svému oponentovi: ‚Pane, já s Vámi nesouhlasím, ale přesto udělám vše proto, abyste mohl svůj názor kdykoli svobodně vyslovit.‘“ Jde ovšem o anekdotu. Ve skutečnosti je autorkou sentence anglická spisovatelka Evelyn Beatrice Hall, která bonmot napsala ve své knize „Friends of Voltaire“.
Závěr
Vlastimil Vondruška se ve výše uvedených příspěvcích projevuje jako mistr nepravd, za vlasy přitažených analogií, zkreslení a hojných falešných citátů (o podvrženém Bismarckově citátu, který Vondruška použil dříve, náš server již rovněž psal). Zcela přitom naplňuje to, co v článku Rozhněvaný bílý dějepisec. Vlastimil Vondruška – zručný řemeslník a populista vyjádřili historici Vojtěch Bažant a Martin Šrom ve své recenzi Breviáře moderní anarchie v prvním letošním čísle odborného časopisu Dějiny a současnost.
V rozhovoru pro Reflex Vlastimil Vondruška mimo jiné tvrdí: „Z tohoto mocenského pohledu musíme také chápat, proč stoupenci globalizované Evropy urážejí oponenty, kteří dávají přednost cestě národních zájmů. Lidé by však neměli podléhat tomuto ideologickému tlaku, a pokud se cítí vlastenci, nemají se vůbec za co stydět. I já se cítím vlastencem.“ Je tedy patrně jen konsekventní, že nechává své texty neuměle předčítat na webu Svobodné rádio, kde si lze krom toho poslechnout jistě rovněž velmi vlastenecké Protokoly sionských mudrců.