Tato práce si klade za cíl jediné, a to popsat a vylíčit, co Václav Havel “životem v pravdě” vlastně ve skutečnosti myslel, co takový život obnáší, znamená a přináší.
Václav Havel je jednou z největších osobností naší historie druhé poloviny 20. století a hlavně přelomu tisíciletí. Jeho život je velice pestrý, plný nečekaných zvratů, myšlenkových pochodů a myšlenkových změn. Jeho život, či jeho myšlenkový vývoj, by se z laického hlediska dal vcelku dobře rozdělit na období před a po pádu totalitního režimu v Československu. Pokud budeme brát v potaz období před rokem 1989, můžeme Havla považovat za spisovatele, dramatika, myslitele, disidenta či dokonce (z tehdejšího, možná však i z dnešního pohledu) jako rebela. Můžeme jej označit za bojovníka proti komunismu, totalitě, bojovníka za svobodu a za lidská práva. Můžeme jej označit také za představitele tzv. havlovské politiky, založené na mravnosti a svědomí, jdoucí proti modernímu politickému myšlení založeném na pragmatickém machiavelismu. Havel před rokem 1989 je povětšinou ikona, ikona československého myšlení z dob totalitní éry. Je to ikona bojovníka za pravdu a lásku.
Jiné je to však s Václavem Havlem po roce 1989, s Václavem Havlem jakožto politikem, který byl i se svými názory a smýšlením minulých let vtažen do moderního politického soustrojí, do myšlení a praktik moderní západní politiky založené právě na onom pragmatickém machiavelismu. V tomto pozdním období jeho života se již názory na něj silně liší. A v souvislosti právě s tímto jeho obdobím započal být Václav Havel silně kritizován nejen jako politik, ale také jako myslitel, dokonce jako člověk, osobnost. Nicméně, cílem této práce není popsat či ukázat ucelený, komplexní pohled na osobnost Václava Havla. Tato práce si neklade ambice objektivně posoudit jeho myšlení, srovnat dvě jeho životní dráhy, tedy dráhu disidenta a dráhu prezidenta. Tato práce má za cíl odpoutat se od veškerých rozporů a rozdílných názorů, které se s touto osobností spojují. Snaží se totiž o jediné – zaměřit se na jednu stránku jeho myšlení, na jednu stránku tzv. havlovské filozofie. Touto stránkou, touto částí jeho smýšlení mám na mysli „život v pravdě“.
Václav Havel ve svých esejích a úvahách silně vyzdvihoval toto sousloví. Život v pravděpro něj znamenal život skutečný, důležitý a naplněný. Život v pravdě spojoval s každým individuálním člověkem, zároveň však s celou občanskou společností. Tato práce si tedy klade za cíl jediné, a to popsat a vylíčit, co Václav Havel tímto životem v pravdě vlastně ve skutečnosti myslel, co takový život obnáší, znamená a přináší. Zároveň spojím tyto skutečnosti s havlovským pojetím občanské společnosti jakožto společnosti, která právě v této pravdě skutečně žije, pokusím se popsat a vysvětlit, jak taková občanská společnost podle Havla vlastně vypadá. Třetím bodem, který chci do své právě taktéž zapracovat, bude následně popsání perspektivy tohoto života v pravdě z pohledu současnosti. Ano, bude to jistě z části spekulace, nicméně, stále vycházející z Havlových textů a myšlenek, jelikož sám Havel se ve svých úvahách nezaměřoval pouze na dobu, ve které žil a ve které psal a pouze na místo, kde žil a kde psal. Své smýšlení zaměřoval také za železnou oponu do jiných časových dimenzí. Popisem společnosti své doby, ať už na západě či na východě, se tak stává dokonce jakýmsi prorokem doby budoucí.
To jsou tedy tři základní body, o které mi v této práci půjde. Prvním je zabývat se jeho životem v pravdě, dalším pak aplikování těchto myšlenek na občanskou společnost, následně se pokusit vidět spojení života v pravdě a občanské společnosti z pohledu současného, kdy již neexistuje železná opona a kdy se zdá, že liberální demokracie pod záštitou hegelovské filozofie skutečně (minimálně v „západním světě“) zvítězila.
Život v pravdě očima Václava Havla
V této své práci nebudu postupovat chronologicky tak, jak Havel postupně psal. Začnu tedy u citace z díla Moc bezmocných, kde onen život v pravdě také zmiňuje. Mluví o něm zejména v kontextu s disidenty, když si pokládá otázku, zda „jejich pokus o artikulovaný „život v pravdě“ a obnovený pocit „vyšší odpovědnosti“ uprostřed zlhostejnělé společnosti opravdu není známkou jakési počínající mravní rekonstrukce.“ (Havel, 1990: 63) Co tedy onen život v pravdě, který Havel upřednostňuje v kontextu s disidenty, vlastně znamená?
Předně je nutno zdůraznit sousloví „vyšší odpovědnost“. Totiž ona odpovědnost každého člověka za sebe samého, za své jednání a hlavně (a to znázorňuje právě adjektivum „vyšší“) odpovědnost za jiné a za svět je prvotním základem „života v pravdě“. Odpovědnost je to, co nás má spojovat, co nás má vést dále. Následně je velice důležité si uvědomit, že s odpovědností je spojeno mravní jednání, jednání vyplývající z každého z nás, zevnitř našeho člověčenství, z naší lidskosti. Mravnost, z Kantova pohledu ona přirozená lidská vlastnost, je to, čemu dává Havel vedle odpovědnosti také velkou důležitost. Život v pravdě má však pro něj také další rozměry. „Život v pravdě nemá tedy v post-totalitním systému jen dimenzi existenciální (vrací člověka k sobě samému), noetickou (odhaluje skutečnost, jaká je) a mravní (je příkladem). Má navíc i zřetelnou dimenzi politickou.“ (Havel, 1999: 249) K oné politické dimenzi se navrátím v další části této práce, v této části se budu věnovat dimenzi existenciální, noetické, mravní a také praktické.
Existenciální dimenze života v pravdě
Život v pravdě tedy odkrývá čtyři dimenze. První dimenzí je dimenze existenciální. Podle Havlova pojetí znamená život v pravdě návrat, existenciální návrat k sobě samému, ke své autenticitě a přirozenosti. Život v pravdě pro něj není něco nepřirozeného, je to pro něj něco čistě přirozeného, původního, a pokud k němu člověk přilne, navrátí se k sobě samému. Život v pravdě je pro Havla odklonem od odosobnělého světa, mající jakýsi objektivní pohled na svět a veškeré jevy, ke světu nadosobnímu, zahrnujícímu autentické abstraktno člověka. Lidské odcizení tím mizí, odosobnělý svět se stává opět osobitým, plným a autentickým životem. Člověk již není jen pouhou součástí obrovského stroje, jen pouhou součástkou, stává se sám sebou ve své existenci, stává se skutečně lidskou bytostí, svobodným člověkem jednajícím podle svých vnitřních pocitů a tužeb.
Noetická a mravní dimenze života v pravdě
Noetická dimenze života v pravdě je úzce spojena s dimenzí existenciální. Noetická dimenze života v pravdě nám podle Havla odhaluje skutečnost. Život již není ničím objektivně pojatým, neskutečným, člověčenství vzdáleným, nýbrž je něčím skutečné lidské autenticitě velice blízkým. Tento existenciální aspekt nám následně otevírá aspekt noetický, kdy skutečně vnitřně poznáme, co je v životě skutečné, co opravdu stojí za to. Budeme jisti ve svém jednání. Následně zde máme dimenzi mravní, kterou pokládám pro pochopení Havlova pojetí života v pravdě jako nejzásadnější. Samotná mravnost jednání je základem všeho. Sokratovské pojetí svědomí, ona eudaimonia, to je přesné vylíčení také Havlova pojetí. Vnitřní hlas, který máme každý v sobě a který nám říká, co je dobré a co špatné. Vrací nás k přirozenému lidství a ukazuje nám správnou a spokojenou cestu životem. Toto vnímání svého svědomí je také znakem odpovědnosti, odpovědnosti za své chování, následně je také příkladem pro ostatní, je tedy také znakem odpovědnosti za chování ostatních.
Praktická dimenze života v pravdě
Doteď jsem popisoval život v pravdě dosti abstraktně. Nyní se pokusím popsat pár praktických příkladů, jak takový život v pravdě může ve skutečnosti vypadat. „Mluvím-li o ‚životě v pravdě‘, nemyslím tím přirozeně pouze pojmovou reflexi, například nějaký protest nebo dopis, který napíše skupina intelektuálů. Může to být cokoliv, čím se člověk nebo skupina lidí vzbouří proti své manipulaci: od dopisu intelektuálů až po dělnickou stávku, od rockového koncertu až po studentskou demonstraci, od odepření účasti na volební komedii přes otevřený projev na nějakém oficiálním sjezdu až třebas po hladovku.“ (A2, 2014) Zde můžeme vidět jasnou spojitost s občanskou společností. Život v pravdě znamená život svobodný, ve skutečných intencích života. Musíme si samozřejmě uvědomit, že kontext tohoto citátu je kontextem doby totalitní, nicméně obecně lze říci, že každý skutek jdoucí zevnitř nás, projevující naši vůli po svobodě a autenticitě lidského jednání (ať už jde o rockový koncert, demonstraci či hladovku) je skutečnou snahou o život v pravdě. Právě přesunem z roviny pouze abstraktní do roviny také praktické, dostává život v pravdě novou dimenzi, dimenzi politickou, která je spjata s občanskou společností.
Občanská společnost a její ideál
Krize lidské identity
„V epoše krize metafyzických a existenciálních jistot, v epoše lidského vykořenění, odcizení a ztráty smyslu světa musí mít nutně tato ideologie zvláštní hypnotickou přitažlivost.“ (Havel, 1990: 7) Havel mluví v kontextu tohoto citátu o době totalitní. „Ideologie – jako onen „alibistický“ most mezi systémem a člověkem – zakrývá propast mezi intencemi systému a intencemi života; předstírá, že nároky systému vyplývají z potřeb života; je to jakýsi svět „zdání“, který je vydáván za skutečnost.“ (Havel, 1990: 11) Nicméně, dále se dostává do roviny vyšší, do roviny přesahující klasickou úlohu disentu v totalitních (v Havlově pojetí post-totalitních) státech. Dostává se do roviny celospolečenského života, který je ovládán ideologií, ať už jde o ideologii komunistickou či ideologii konzumní, které můžeme být svědkem v současné době více než kdy dřív. „A není nakonec šeď a pustota života v post-totalitním systému vlastně jen karikaturně vyhroceným obrazem moderního života vůbec a nejsme vlastně – byť vnějšími civilizačními parametry tak hluboce za ním – ve skutečnosti jakýmsi mementem Západu, odkrývajícím mu jeho latentní směřování?“ (Havel, 1990: 17) Havel zde naráží na prázdnotu, pustotu života a rezignaci na vyšší, duchovní hodnoty ve prospěch hodnot materiálních, což lze pozorovat jak v totalitních režimech, tak také v moderní konzumní společnosti západních liberálních demokracií. „Stádnost konzumního života, jejímž skvělým výrazem jsou moderní sídliště a skvělým nástrojem televize: rozpad člověka do jeho jednotlivých zanonymizovaných funkcí (producent, konzument, pacient, volič atd.); jeho totální zbezmocnění tváří v tvář anonymním společenským makrostrukturám; jeho komplexní adaptace na obecnou „mravní“ normu, kterou je rezignace na vše, co přesahuje horizont stádního života – to vše jsou způsoby, jimiž upadá lidská identita do stále hlubší a obsáhlejší krize.“ (Havel, 1990a: 350)
V této chvíli je příhodné si připomenout Havlovu kritiku soudobé společnosti (ať už komunistické či západní liberálně-demokratické). Havel v ní totiž vidí prázdnotu, expresivně vyjádřeno vidí pustotu duší. Pozastavuje se především nad rezignací na všechno vyšší, duchovní. Pozastavuje se nad absencí jakéhokoli tajemna a nad existencí všudypřítomné jedné objektivní pravdy, která je zjistitelná a kterou má ve svých rukou věda, tedy se pozastavuje nad všudypřítomným pozitivismem. Tuto krizi popisuje jako krizi lidské identity, krizi metafyzických a existenciálních jistot, jako jedno velké lidské odcizení. „Hluboká krize lidské identity, způsobovaná „životem ve lži“ a tento život zpětně umožňující, má nepochybně svou mravní dimenzi: projevuje se – mimo jiné – jako hluboká mravní krize společnosti. Člověk propadlý konzumní stupnici hodnot, „rozpuštěný v amalganu civilizační stádnosti a nezakotvený v řádu bytí pocitem vyšší odpovědnosti, než je odpovědnost k vlastnímu přežití“, je člověk demoralizovaný, o tuto jeho demoralizaci se systém opírá, ji prohlubuje, jejím je společenským průmětem.“ (Havel, 1990: 22) Nutno podotknout, že tuto svou kritiku Havel vztahuje nikoli jen na společnost žijící v totalitě, nýbrž také na společnost žijící konzumním životem v liberální demokracii. Tuto mou hypotézu dokazuje například tento citát: „To, co nazýváme konzumní a industriální (či post-industriální) společností, co Ortega y Gasset rozuměl kdysi svou „vzpourou davů“, všechna myšlenková, mravní, politická a sociální bída dnešního světa, jsou asi jen různé aspekty hlubinné krize, v níž se ocitá dnešní člověk, vlečený globálním „samopohybem“ technické civilizace.“(Havel, 1990: 59) Na tento úryvek navazuje další, delší, avšak pregnantnější: „Planetární krize lidského postavení prostupuje ovšem západní svět stejně jak svět náš, pouze v něm nabývá jiných společenských a politických podob. Heidegger výslovně mluví o krizi demokracie. Nic skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demokracie – tj. demokracie tradičního parlamentního typu – otevírala nějaké hlubší východisko. Dalo by se dokonce říct, že oč více je v ní ve srovnání s naším světem prostoru pro skutečné intence života, o to lépe jen před člověkem krizovou situaci skrývá a o to hlouběji ho do ní ponořuje. Skutečně: nezdá se, že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit „samopohybu“ technické civilizace a industriální a konzumní společnosti; oni jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totalitního. Ale celý ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno – tolikrát už rozebráno a popsáno – opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe.“ (Havel, 1990: 60)
Autentická občanská společnost
A teď se tedy dostáváme ke spojitosti života v pravdě a občanské společnosti v kontextu vyšším než je kontext úlohy disentu v totalitních systémech. Dostáváme se nad úroveň snahy o odstranění diktatury a nastolení liberální demokracie. Havel se v těchto úvahách dostává do abstraktnější lidské roviny, kde lidský život, pokud není životem v pravdě, nýbrž životem ve lži, je životem odosobněným, neautentickým, uzamčený v jedné bublině moderního světa technologií a pozitivismu, rezignující na autentickou lidskost, mravnost, svědomí a odpovědnost nejen za svůj život, ale hlavně za svět. „Upínat se však k tradiční parlamentní demokracii jako k politickému ideálu a podléhat iluzi, že jen tato „osvědčená“ forma může natrvalo zaručovat člověku důstojné a svéprávné postavení, bylo by podle mého názoru přinejmenším krátkozraké.“ (Havel, 1990: 60) Co tento poslední citát dokazuje? Dokazuje to, že liberální demokracie je systémem vskutku dobrým, nicméně mít tento systém a žít v něm rozhodně nestačí. Aby mohl být zdroj moci skutečně u občanů, v lidu, musí se stát občané občanskou společností, ve které nepřevažují neosobní síly a neosobní moc. Jak tohoto dosáhnout?
„Nová zkušenost bytí; obnovené zakotvení v univerzu; nově uchopená „vyšší odpovědnost“, znovu nalezený vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské pospolitosti: to je zřejmě směr, o který půjde.“ (Havel, 1990: 61) Havel zde mluví o tzv. mravní rekonstrukci společnosti, která bude potřeba, nejde jen o získání demokracie, to samo o sobě nestačí, v dnešní společnosti se musí změnit lidé uvnitř. A to je, myslím si, absolutní základ jeho pohledu na skutečnou, angažovanou, solidární a spokojenou občanskou společnost. Nicméně, všímá si, že participace lidí na veřejném životě klesá. Opět se bavíme o kontextu doby, kdy on tuto myšlenku vtiskl na papír, tedy v době 50. let 20. století. Avšak paralelu s dneškem je možno opět vidět. Proč se však aktivita lidí na věcech veřejných v jeho době snižovala?
Odpovídá následovně: „Život se stával vnějším, intenzita se měnila v extenzitu. Počalo se zapomínat na člověka jako na něco kompaktního, harmonicky slučujícího mnoho stránek, svým způsobem nevyzpytatelného, velkého, vždy původního a složitého, člověk se počal vyjadřovat skrze kupní koš či výrobu na hlavu, stával se pouze ekonomickou jednotkou. To mělo za následek normo-mechanickou normalizaci a uniformitu všeho života. Ideál socialistického štěstí se počínal nebezpečně přibližovat americké představě pokojíku s normalizovaným gaučem, televizí a ledničkou.“ (Havel, 1999:) „A je nějaký div, že lidé, kteří se probouzejí do tohoto schematického a mechanického světa, v němž člověk je ekonomickou jednotkou, prostředí života uniformitou a standardem, mravnost se zplošťuje na hygienu, štěstí a smysl života mechanicky na podmínku materiálního zabezpečení a v němž vše už je hotovo, promyšleno a vybojováno, je nějaký div, že tito lidé ztráceli pomalu politickou a jakoukoli jinou aktivitu, je nějaký div, že jejich první vzplanutí touhy dělat svět brzy opadlo, když viděli, že svět je už dávno hotov, vysvětlen a jednoznačně předpovězen“ (Havel, 1999:) Ačkoli byly tyto myšlenky sepsány v době budování komunistické společnosti, já osobně zde vidím paralelu se společností dnešní. Ve své podstatě zde Havel jasně naznačuje, že ačkoli proti sobě za studené války stály dvě ideologie a jedna z nich následně zvítězila, ve skutečnosti byly obě tyto ideologie, byť politicky natolik odlišené, v jedné věci stejné – chtěly vytvořit z člověka pouhou ekonomickou jednotku závislou na svých materiálních potřebách a měly v úmyslu tyto materiální potřeby uměle zvyšovat.
Autentická občanská společnost je tedy taková občanská společnost, která si uvědomuje svou důležitost. Každý člověk musí tuto občanskou společnost tvořit tím, že se vrátí k sobě samému, ke smyslu své vlastní existence, k autenticitě svého bytí, svých tužeb, vrátí se ke svému svědomí a především k mravnosti a odpovědnosti nejen za sebe, nýbrž také za svět. Občanská společnost musí být také aktivní, veřejnému dění přístupná a do něj zainteresovaná. „Ostatně nakolik ztrácí veřejné mínění možnost mocensky působit na vládu, na tolik narůstá možnost vlády mocensky působit na veřejné mínění „svobodným“ omezováním jeho svobody (ať už nezákonně, nebo cestou změny zákona).“ (Havel, 1999: 831) a „jak vidět, bez celospolečenské demokracie nemůže nikdy natrvalo vydržet ani demokracie vnitrostranická. Nikoli tedy, že druhá zaručuje první, ale právě naopak: první zaručuje druhou.“ (Havel, 1999: 832) Velice důležité jsou v takovém případě, dle mého názoru, který, věřím, koresponduje s Havlovým, nejrůznější zájmové občanské spolky uzpůsobené na velice decentralizovaném základě a nejrůznější neziskové organizace probouzející v lidech onu občanskou angažovanost a také tlak na vládu. Právě v prostředí těchto organizací a spolků se mohou občané (navrácení ke své metafyzické autenticitě, žijící v mravnosti a odpovědnosti nejen za sebe, ale také za svět) sdružovat a působit nátlak na politickou moc a tím ji kontrolovat. Právě z tohoto decentralizovaného působení obyčejných lidí obyčejnými skutky každodenního života, kteří jsou, v kontextu výše popsaného navrácení ke skutečnému životu v pravdě, se může vytvořit skutečná, autentická a silná občanská společnost.
Závěr
Havlův přístup je dosti osobitý, je to také přístup silně idealistický. Samotný koncept života v pravdě pochází od našeho nejvýznamnějšího filozofa Jana Patočky, nicméně, nutno podotknout, že Patočkův koncept byl mnohem složitější, filozoficky více rozpracovaný, nejdoucí tak přímo do praktické roviny, které se Havel silně dotýká především v kontextu života disidenta.
Pro Václava Havla je život v pravdě životní cestou, která je ve svém nejniternějším smyslu naprosto autentická, skutečně lidská. Současná krize lidské společnosti (a také krize všechny předešlé) podle něj pramení jen a pouze v odklonu lidských bytostí od čisté mravnosti a odpovědnosti. „Vždycky jsem byl přesvědčen a dodnes si myslím, že zdrojem všech krizových jevů, jimiž jsme obklopeni, je mravní krize společnosti a že žádnou z našich krizí – od ekonomické, přes politickou až po ekologickou – nelze vyřešit jinak než překonáním této krize mravní, totiž překonáním oné ďábelské ideologie sobecké sebepéče a lidské i občanské rezignace, kterou je naše společnost systematicky a tak dlouho infikována.“ (Havel, 1999: 1158-1159) Jsem osobně přesvědčen, že byť Václav Havel v tomto kontextu mluví především o zemích totalitních, zahrnuje do svých úvah o krizi společnosti také společnost západní, společnost konzumní. Toto mé přesvědčení dokazuje také mnoho výše zmíněných citací z jeho díla nebo také citace následující pocházející z počátku 90. let: „Pragmatismus politiků, kteří chtějí vyhrát i v příštích volbách, a nejvyšší autoritou jsou pro ně tudíž vůle a nálada poněkud rozmazlené spotřebitelské společnosti, znemožňuje těmto lidem ze samé podstaty vnímat mravní, metafyzický a tragický rozměr vlastního programu. (…) Hospodářský rozvoj euroamerické civilizace, založené na rozvoji vědecko-technického poznání, zvolna přestrukturoval samu hodnotovou stupnici člověka, v jehož počínání je respekt k metafyzickému horizontu jeho bytí stále zřetelněji vytěsňován novým božstvem: ideálem stále rostoucí výroby a spotřeby.“ (Havel, 1994: 171-172)
Právě návrat k životu v pravdě je to, co nás všechny má vymanit z veškerých krizí lidských společenství. Návrat k mravnosti, odpovědnosti, ke svému nejvnitřnějšímu svědomí, jednoduše řečeno k lidskosti a k humanitě, k pravdě a lásce. Tento návrat k vyšším mravním hodnotám společně s občanskou angažovaností ve věcech veřejných je, podle Václava Havla, tou správnou cestou jak vybudovat ideální, globální a solidární společnost.
Použité zdroje
- Havel, V. 1990. Moc bezmocných. Praha: Lidové noviny.
- Havel, V. 1990a. O lidskou identitu: Úvahy, fejetony, protesty, polemiky, prohlášení a rozhovory z let 1969 – 1979. Krize lidské identity. 3. vyd. Praha: Rozmluvy.
- Havel, V. 1999. Eseje a jiné texty z let 1953 – 1969: Spisy/3. 1. vyd. Praha: Torst.
- Havel, V. 1999. Eseje a jiné texty z let 1970 – 1989: Spisy/4. 1. vyd. Praha: Torst.
- Havel, V. 1994. Vaclav Havel, 1992. Spoluodpovědnost západu. Vyd. 1. Praha: Paseka.
- A2. www.advojka.cz. [online]. © 2005-2012 [cit. 2014-02-09]. Dostupné z:http://www.advojka.cz/archiv/2012/6/zivot-v-pravde
Článek byl publikován na webu K zamyšlení