Na konci svého blogu pan europoslanec Zdechovský servíruje čtenářům pár hororů z norských výchovných ústavů, které se zakládají na překrouceném článku v seriózním deníku a na ještě více nafouknuté senzační zprávě z bulváru. Kdybychom navíc chtěli být přesní, nepadají na blogu probíraná pochybení na hlavu Barnevernu – tedy některé z komunálních sociálek, ale instituci Bufetat, která se na celostátní úrovni stará o institucionální rámec náhradní rodinné péče a řeší takové věci, jako např. umístění dětí a mladistvých do náhradní péče, aprobaci a přípravu pěstounů, dohled nad výchovnými ústavy apod. Ale tato nepřesnost není v textu pana Zdechovského tím hlavním. S odkazem na obsáhlou reportáž ze solidního deníku Stavanger Aftenblad ve svém blogu burcuje čtenáře: „Osobně bych k tomu dodal, že je jasné, že si lidé budou pamatovat spíš případy jako je „Skleněná dívka Ida“, kde patnáctiletou dívku odebrali proti její vůli matce a následně ji minimálně 87x v sedmi různých ústavech vystavili násilí, nejméně 24x jí nasadili pouta, 8x dali na samotku, až se nejméně 40x pokusila o sebevraždu, předávkovala se léky nebo si jinak ubližovala, kdy mimo jiné i polykala sklo. A je to jednoduché, takto neskutečná selhání péče, navíc v zemi, kde i jen za pár pohlavků dítěti můžete jít na několik měsíců do vězení, prostě nemůže zachránit ani 50 pochvalných případů, jak Barnevernet někomu pomohl.“
Zmiňovaná reportáž silně otřásla norskou veřejnosti, ostatně jako každý případ selhání péče o nezletilé, a přispěla k debatě, jak správně pečovat o mladistvé se závažnými duševními problémy. A to i přesto, že interpretace celé věci z pera pana Zdechovského neodpovídá realitě.
Ano, Glassjenta označovaná v 64 stran dlouhé reportáži Stavanger Aftenbladet jako Ida byla z péče matky odebrána bez jejího souhlasu. Ale stalo tak se po mnoha letech zanedbávání péče o dívku v době, kdy patnáctiletá „Ida“ již byla duševně zcela zničená, závislá na lécích a projevovala sebevražedné sklony. Barnevern v obci Haugesund byl v době jejího dětství spíše pasivní, protože o Idě dostal mezi jejími třemi a devíti lety věku šest zpráv o znepokojení od různých lidí. Už jako batole byla Ida ponechávána sama sobě, pouze ve svetru a plenách se ke zděšení svědků bez dozoru procházela po silnici. Později se o ni její matka s mentálními problémy zjevně nedokázala postarat. Odmítala však všechny návrhy sociálky.
Zlom přišel v roce 2010, kdy matka bez jakéhokoliv upozornění úřadů tehdy jedenáctiletou Idu sbalila a odstěhovala se s ní za svým novým přítelem z internetu do Afriky. V Africe- v mezičase Idu a její matku hledal Interpol- dívka zažila krušné chvíle, mimo jiné tam byla znásilněná a na určitou dobu izolovaná od matky. Do Norska se s matkou vrátila o tři roky později, velmi těžko se znovu zařazovala do školy, do 10. třídy, protože její znalosti odpovídaly přibližně 7. třídě. V té době brala již pravidelně dávky antidepresiv, zneužívala léky a myslela na sebevraždu. O jejím stavu se shodou náhod dozvěděla jedna z učitelek, se kterou si pak Ida posílala SMS zprávy. Učitelka také zburcovala záchranáře a sociálku v den, kdy dostala od Idy zprávu, že krvácí poté, co polkla několik tablet léku proti úzkosti – Valia.
Teprve poté, v lednu 2014, byla Ida umístěna mimo domov, nejprve do rodiny známé v Haugesundu, která ale náročnou péči o dospívající děvče nemohla zvládnout- každý den v noci musela u Idy bdít. Přesto se Ida pokusila o sebevraždu a musela být psychiatricky hospitalizovaná. Následně dívka putovala do několika specializovaných institucí, kde se chovala násilně, jeden z domovů pro mládež s psychickými problémy dokonce podpálila. Pan Zdechovský nám ovšem tento příběh podává silně manipulativně: Ida nebyla v letech, kdy byla pod veřejnou péči „vystavena násilí“, ale bylo na ni použito fyzické síly v situacích, kdy ohrožovala sebe anebo ostatní. V takové situaci ji- většinou zaměstnanci institucí nebo přivolaná policie- fyzicky zastavili, aby nemohla pokračovat v agresi, položili ji na zem a drželi atd. I toto se ale setkalo u norské veřejnosti s kritikou, stejně jako postup všech odpovědných míst, která mohla zabránit tomu, aby se „Ida“ dostala do tak hrozného stavu a nakonec i do vězení (více zde, reportáž je rozdělena do 10 kapitol).
Pan europoslanec se ovšem neomezuje jen na dezinterpretaci Idina příběhu. V další části svého blogu nazvaném „Totální izolace dětí, co chtějí zpátky k rodičům“ servíruje svým důvěřivým čtenářům opravdový horor: „A když jsem u dětí v institucích, kdy hororových příběhů jsou norská média skutečně plná, nemůžu nezmínit jeden aktuální skandál, který vyšel na povrch až teď po rozsudku ESLP v případě Strand Lobben. V Norsku je nemalá část dětí, které si přejí vrátit se k rodičům. Takové děti ale Barnevernet izoluje na opuštěných místech pod neustálým dohledem sociálních pracovníků nebo někde v chatce v lese – zcela samotné, bez internetu a telefonu. Asi aby neventilovaly své zkušenosti na sociálních sítích a ještě se s rodiči nekontaktovaly. Takto třeba drželi 3,5 měsíce Karoline, která se o této praxi rozhodla promluvit jako první, protože už jí je 18. Nejmladšímu dítěti, které zde drží, je dokonce prý pouhých šest let. Některé jsou izolované i roky.“
Zde je nutno říct, že to norské médium, které s článkem přišlo, je celostátní bulvární deník Verdens Gang / VG. Článek se snaží senzačním způsobem pojednat o krajním prostředku v ústavní výchově, kdy jsou děti a mladí lidé umístěni mimo skupinu ostatních klientů ústavů pro problémovou mládež, aby tam ostatním neubližovali, nebo aby byli sami chráněni před šikanou, mstou vrstevníků apod.
Ani tento bulvární článek nicméně nepodává věc tak, že úřady drží děti v izolaci, aby nemohly kontaktovat rodiče. Všichni oslovení odborníci se v článku se vyjádřili, že nárůst použití tohoto prostředku je znepokojivý trend, který se zodpovědné instituce snaží řešit již od roku 2016. Zpochybňovali jeho účinnost jako výchovného opatření, někteří i přípustnost. V neposlední řadě se odborníci kriticky vyjádřili i o ceně, kterou musí stát za takovou péči o dítě zaplatit bez žádoucího efektu. Proto například ústav, který je v článku uváděn jako příklad, tuto praxi- individuální pobyt a péči- již opustil. Co je ale podstatné, opravdu nejde o to, že by se tento problém vynořil na povrch teprve teď.
Odloučení od ostatních dětí neznamenalo navíc vždy odvoz dítěte na chatu v lese a odebrání komunikačních prostředků všem a bezdůvodně. Dítě mohlo být takto umístěno jen do oddělené místnosti v zařízení pro mladistvé – o těchto případech se také v článku píše. Těžko pak říct, co si důvěřivý čtenář bulváru asi představí ve chvíli, kdy se v textu dostane k pasáži o šestiletém dítěti, které by mělo splňovat zmíněné kritéria pro umístění odděleně od ostatních a mělo by pobývat pouze s dospělým personálem. Pro těžce mentálně postižené dítě, které se kvůli náročnosti péče nepovedlo umístit v rodině a které by v minulosti či jinde trávilo život v klecovém lůžku nebo pod vlivem uklidňujících léků, může být život se stálým, ale střídajícím personálem celkem laskavé řešení. Ale zde podrobnosti neznáme.
Příběh slečny Karoline v článku je ovšem evidentně útržkovitý. Chybí v něm (z pochopitelných důvodů) konkrétní okolností, proč jí byla soudně nařízená ústavní výchova. Tu ze zákona soud nařizuje v případě velmi závažných problémů s chováním mladistvého, jako je spáchání trestného činu nebo pravidelné braní drog. Trochu konkrétněji jsou v článku rozvedeny okolností jejího konfliktu v ústavu. Zveřejňovala tam na sociálních sítích citlivé informace o svých spolubydlících takového druhu, že to vyvolalo jejich velké rozhořčení. Další pobyt dívky v společnosti ostatních dospívajících v ústavu se ukázal jako neudržitelný a potenciálně i pro ni nebezpečný. A pokud zde nepomohly ani běžné výchovné prostředky jako vysvětlování, domluva, řešení se slečnou a s ostatními chovanci ústavu, co dál připadalo v úvahu? Ústav s tvrdším režimem, něco jako ústav pro nezletilé pachatele těžších kriminálních činů, anebo jen změna zařízení a další šance? Důvody rozhodnutí- umístění dívky do izolace s dospělými a odebrání mobilního telefonu-, vůči kterému slečna dle pracovníků ústavu původně nekladla odpor, nejsou známé. Jde koneckonců jen o povrchní, senzační článek. Ovšem vyjádření slečny, že pomlouvala své spolubydlící jen proto, aby dala vědět, jak se má ona, a že vůbec nechápe následující kroky ústavu a pracovníků sociálky, může přece jen cosi naznačit o její osobnosti a původu problémů. Ke konci senzacechtivý článek uvádí, že slečna i v době svého pobytu s dospělými na chatě mohla chodit do kina, na trénink… Tři dny v týdnu pracovala ve školce. Jen byla pod dohledem vychovatelů. Dle personálu měla aktivity každý den. Tohle už ale pan Zdechovský neuvádí. Je s podivem, že ho tato fakta vůbec nezajímají v kontextu úpravy a fungování institutu nařízené ústavní výchovy v Norsku. V Norsku výchovné ústavy nejsou zpravidla zamřížované a na uzavřeném pozemku a segregace skupiny nezletilých od společnosti je považována obecně za nepřípustnou.
Místo seriózního rozboru pan europoslanec přikládá pod ohýnek hněvu čtenářů: „Zajímavé je pozorovat reakci vlády na toto odhalení. Nebudu dlouho napínat, ministr pro děti nabídl 307 milionů na rozšíření kapacit norských dětských domovů, aby se tyto věci dále neděly… Další peníze, nic víc. Takováto reakce zřejmě naštvala i samotné norské novináře, protože pár dní na to přišli se zjištěním, kolik stát za ty izolace dětí zaplatil (proplácí se to jako služba externím firmám, smlouvy jsou dohledatelné) a zjistili, že za roky 2017 – 2018 to bylo už 650 milionů NOK, tedy 2x tolik. Docela jsem zvědavý, jak tohle bude pokračovat a jestli se cokoliv změní. Vypadá to totiž na další korupční skandál, jako prokázal už Vista report – audit zadaný přímo norskou vládou, o čemž jsem psal v roce 2016.“ Zaprvé panem Zdechovským odkazovaný článek ale nijak nesouvisí s problémem hůře socializovatelných mladistvých, který předtím rozebíral již vzpomenutý text VG. Zcela bez souvislosti s tímto noviny jen sdělují, že ministr vyčlenil tyto peníze pro Bufetat a ústavy pro mladistvé. Zajímavé je spíše pozorovat, jak pan autor blogu spoléhá na to, že čtenář neobjeví, že si protiřečí. Na jedné straně píše, že ministr vše řeší pouze přidáváním peněz do systému. Na druhé straně, přímo v tomto odstavci a jinde v článku odkazuje na skutečnost, že norská vláda a jiné instituce provádějí audity, kontrolují systém, hledají chyby. A tak i hledají způsoby, jak je napravit.
Níže také uvádí, že 42 pracovníků Barnevernu bylo potrestáno za svoje pracovní pochybení. Jako zdroj pro toto tvrzení mu slouží článek z Aftenpostenu , který je z roku 2011, tedy z doby, kdy statečný pan europoslanec ještě sám neobjevil téma Barnever a nemohl tak svou aktivitou pomáhat norským novinářům či veřejnosti. Vypadá to, že případné chyby a nedostatky sociálních pracovníků se v Norsku řeší se vší vážností už řadu let.
V jevu, který je z velké míry důsledkem pokřiveného mediálního obrazu, ne-li dezinformační kampaně, autor vidí jen důkaz, že má pravdu: „V norských médiích se nyní i dočítáme, jak sociální pracovníci ani nejsou na facebooku, protože tam dochází k jejich šikaně.“ A klame dál: „A co víc, dokonce se po letech poslouchání, jak jsou pracovníci BV jen profesionálové, a tak ví, co při odběrech dětí dělají apod., v hlavních norských médií přímo od šéfky Ředitelství pro děti, mladistvé a rodinu Mari Trommald dozvídáme, že si moc přeje, aby do deseti let mělo vysokoškolský titul 80 % pracovníků místo současných 8 %! Ba co víc, tato dáma přiznala, že momentálně pro přijetí pracovníka nemají naprosto žádné požadavky, stačí mít o práci „sociální pracovnice“ zájem, ani základní znalosti práva mít nemusíte.“
Ovšem v článku, na který odkazuje, zmíněná dáma říká, že 90 % lidi, kteří pracuji pro Barnevernet (komunální OSPODy), má vysokoškolský titul bakalář v oboru! Pouze 8 % má nicméně magisterský titul, což by se mělo změnit a do budoucna by všichni pracovníci sociálek měli mít úplné magisterské, nejen bakalářské vzdělání v dané oblasti.
Autor dále ujišťuje, že svoje přesvědčení opírá mj. o dokumentaci, kterou mu údajně poskytují rodiče. Jak mu pak můžeme věřit, když má evidentně potíže pochopit jednoduché novinové články? Anebo jen spoléhá na to, že je nikdo nebude číst?
Na závěr autor publikum vítězně ujišťuje, že za zlou pověsti Barnevernu nestojí ruská propaganda a nevadí mu při tom prozradit skutečný rozsah, v kterém norská veřejnost se zajímá o svůj systém sociálně právně ochrany dětí: „A největším skandálem je, že to, co jsem výše popsal, vůbec není nějaká ruská propaganda, jak se stále (nezřídka Norskem placení) zastánci Barnevernetu lidem snaží namluvit, když někdo BV jen nechválí, ale zprávy nezávislých institucí (Rada Evropy, Štrasburský soud, delegace a výbory EU, kterých ani nejsem členem…), vědecké články a studie z norských univerzit, audity norské vlády, a pak články přímo z hlavních norských médií, která přeci pracují mnohem objektivněji a po všech stránkách lépe, než ta česká…“
Je těžké říct, kdo jsou ti zmínění „zastánci Barnevernetu“. Stěží se někdo přihlásí na plošnou obhajobu nějaké sociálky. Holt je to úřad s nepopulární agendou. V médiích a na sociálních sítích se ovšem vyskytuje několik lidí, kteří historii a současnosti ochrany dětí v Evropě a také v Norsku rozumí poněkud lépe než pán Zdechovský, kteří vidí jeho manipulace a nepravdy. Záleží jim třeba na společenské atmosféře, kterou bulvární strašení a podněcování nacionalistických vášní na několika frontách nebezpečným způsobem deformuje. Záleží jim také na dopadech této vyhrocené debaty na snahy o deinstucionalizaci péče o nejmenší ohrožené děti. Proto se občas ozvou, když manipulace překročí únosnou mez.
To, že v současné době v ČR nejde o produkt ruské propagandy, může ale být pravda. V Kremlu si teď mohou jen mnout ruce, jak jim jiní šetří práci. V ČR nemusí vyvíjet dezinformační činnosti, na veškerou práci v České republice mají pana Zdechovského a jeho PR tým!
Napsal kolektiv autorů ve složení:
Halina Beresnevičiūtė-Nosálová
Veronika Valachová
Leona Wunderlich
I. díl série článků se přečtěte zde. II. díl seriálu článku naleznete zde.