Jak se stane, že část obyvatelstva začne věřit absurdním nesmyslům typu, že někde v západní Evropě sociálka bezdůvodně odebrala miminko, dala ho k adopci a nejen, že jim to tam prošlo všemi soudy, ale dokonce i dvě komory Evropského soudu pro lidská práva zaujaly rozdílná stanoviska vůči takovéto očividné nepravosti? Anebo jak veřejnost může uvěřit tomu, že vyspělý liberálně demokratický stát drží bezdůvodně odebrané děti v izolaci, i když ty chtějí domů? K tomu je třeba velkého dezinformačního příběhu o masovém páchání zločinů proti lidskosti, na který se pak dobře lepí malé lží.
Pan Zdechovský není tvůrcem tohoto velkého narativu. S ním jako první přišla ruská dezinformační media. Pronikání ruských dezinformací na téma „juvenilní justice“ do veřejné diskuse v západních zemích si všiml mimo jiné Pražský institut pro bezpečnostní studia. Europoslanec Zdechovký tento diskurz jen udržuje a doplňuje. A co je horší, jako europoslanec za etablovanou demokratickou stranu mu dodává kredibilitu.
A i rozebíraný blog tohoto pisatele nám může pomoct rozplést mechanismy, s jejichž pomocí se ve společnosti jako pravda postupně etablují malé i velké lži.
Rada Evropy a kritika Norska – o co šlo v rezoluci z roku 2018?
Začněme od kredibility. Pan Zdechovský musí navodit dojem, že dezinformačnímu narativu věří nejen jedinci, ale i seriózní evropské a mezinárodní instituce. Europoslanec doslova píše: „Víte o tom, že si Norsko vysloužilo i hodně negativní rezoluci od Parlamentního shromáždění Rady Evropy (PACE)? V roce 2018 přijatá rezoluce k tématu „Hledání rovnováhy mezi nejlepším zájmem dětí a potřebou držet rodiny pohromadě“ (Striking a balance between the best interest of the child and the need to keep families together) je sice neadresná, aby se mohla vztahovat ke všem 47 zemím Rady Evropy, je k ní ale zveřejněná i důvodová zpráva a co zpravodaje vedlo k tomu rezoluci předložit – a zde už slovo „Norsko“ najdete 20x a „Barnevernet“ 11x, protože se prakticky vše dělalo na případu Norska jako ukázce toho nejkontroverznějšího.“
Nejprve je ovšem třeba si ujasnit kontext oné důvodové zprávy, abychom pochopili, proč zrovna Norsko mělo být ta nejkontroverznější země, co se praktik sociálně právní ochrany děti týče. Zprávu zformuloval moldavský poslanec Valeriu Ghiletschi, ovlivněný v té době čerstvým případem norsko-rumunské rodiny Bodnariu. Ve 12-13 odst. zprávy popisuje, že pět dětí bylo odebráno bez varování a předchozí práce s rodinou a rozděleno do tří pěstounských rodin kvůli obvinění rodičů z praktikování fyzických trestů. Dále předkladatel uvádí, že po intervenci rumunské vlády a kvůli velkému mezinárodnímu pozdvižení převážně v rumunské diaspoře byly děti vráceny rodině a ta se následně odstěhovala do Rumunska, aby předešla dalším problémům s norskou sociální službou. Co už ale autor zprávy nezmiňuje, je například fakt, že se rodina a její apologeti (včetně p. Zdechovského) původně snažili celou věc prezentovat jako pronásledování křesťanů. A pomocí této klamné argumentace zmobilizovala rodina nejen Rumuny, ale především křesťanské a silně konzervativní kruhy. Navíc měli již dobře připravenou půdu pro to, aby jejich interpretaci všichni věřili díky předchozímu šíření přehnaných zkazek všemi dezinformačními médii pravoslavné církve a ruské státní propagandy. Dalším faktem případu je to, že norská sociálka se u civilního soudu dohodla s rodiči Bodnariu na další spolupráci a nápravě rodinných poměrů s tím, že jim po tomto příslibu byly děti vráceny. To lze zjistit i ze stručného popisu kauzy na stránkách ESLP – rodina byla podle tohoto popisu obviněna z domácího násilí a návrat dětí byl podmíněn spolupráci se sociálkou. Následně bylo proti rodině zahájeno trestní řízení, nezávislé na rozhodnutí sociálky a civilního soudu. Rodiče ovšem na trestní proces už nečekali, v den podání obžaloby oznámili svůj úmysl zůstat s dětmi v Rumunsku a navzdory svým slibům se o několik měsíců později ani nedostavili k trestnímu soudu.
Přiměřenost zásahu sociálky a policie na základě tohoto konkrétního podezření z domácího násilí bude předmětem posouzení ESLP. Pokud tedy štrasburský soud nazná, že rodina vyčerpala všechny opravné prostředky na národní, norské úrovni.
Bez ohledu na tyto skutečnosti platí, že celá kauza je ve zprávě moldavského poslance RE prezentována zavádějícím způsobem. Je rozdíl mezi vrácením dětí rodičům v reakci na nátlak ze strany cizí vlády a vrácením dětí do rodiny s podmínkou dohledu a spolupráce se sociálkou. A je rozdíl mezi úprkem neprávem sociálkou pronásledované a až mezinárodním nátlakem zachráněné rodiny a úprkem policejně vyšetřovaných a později i obviněných domácích násilníků, kteří se nehodlají dostavit k trestnímu soudu.
Valeriu Ghiletschi, již několikrát zmiňovaný poslanec RE, sepsal kapitolu „Norsko: případová studie“ a uvedl v ní všechna kontroverzní fakta, která jen mohl zjistit o norském SPOD z odborného a méně odborného tisku a svých soukromých konverzací. Ovšem další kapitola jeho zprávy „Vývoj a problémy členských států Evropské rady“ přináší zajímavou komparaci norského systému a jiných evropských systémů. Norsko je poměrně snadné kritizovat, protože o jeho sociálním systému je dostupná řada informací. V odstavci 39-41 poslanec RE poukazuje na to, že mnohé členské země ani nemají dobře zpracovanou statistiku z oblasti sociálně právní ochrany dětí, která by mohla posloužit ke kvalitním komparativním vyhodnocením a není tedy možné udělat si žádný závěr. Není norský systém pak ten „nejkontroverznější“ spíš proto, že se tamní veřejnost o tohle téma intenzivně zajímá, zkoumá fakta a různá opatření kritický přehodnocuje? Ano, jak píše pan Zdechovský, Norsko je ve zprávě poslance Rady Evropy zmíněno 20x. Přirozeně, když je mu jako příkladu věnovaná celá kapitola, ne vždy ale jednoznačně kriticky. V odst. 43 se třeba o Norsku objevuje zmínka jako o „bohaté zemí, která vždy hodně investovala do dětí a jejích blaha“, a která i přesto má určité problémy s potřebnou kvalifikací zaměstnanců sociálně právní ochrany dětí.
Rezoluce Rady Evropy- tedy výsledný dokument- „Hledání rovnováhy mezi nejlepším zájmem dětí a potřebou držet rodiny pohromadě“ pak skutečně nebyla adresná a Norsko nezmínila ani jednou. Je to především proto, že na rozdíl od pana Zdechovského a dalších její autoři projevili zdravý rozum a střízlivost úsudku.
Zneužívání kritické debaty uvnitř norské společnosti a nepřesný popis norské praxe
Zpráva poslance Giletschího je kritická dost, europoslanec Zdechovský ji ale ještě neseriózním způsobem zdramatizoval.
Moldavský poslanec v odst. 28 píše, že počet akutně odebraných dětí se zvýšil mezi r. 2008 a 2013 o 70%, poté však následoval pokles o 17% mezi r. 2013 a 2017. Český europoslanec referuje jen, že „mj. je kritizováno, že BV bere min. 80 % dětí z rodin bez varování v akutním režimu, konkrétně se to v roce 2017 týkalo 1 342 dětí. Následně je u 90 % případů potvrzena důvodnost odebrání a čeká se na první regulérní soud, který přijde tak za další 3 – 4 měsíce. U něj je také v 90 % potvrzena důvodnost odběru. K rodičům je pak navráceno jen zhruba 50 – 60 % takto odebraných dětí“. Odkaz připojený k údaji 80 procent akutně odebraných dětí pak čtenáře nasměruje na článek z roku 2012, tedy z období, kdy byl kritizovaný jev- akutní odebrání- na vrcholu svého výskytu. V této době započala kritická debata v norské odborné a laické veřejnosti, následovaná částečně úspěšnou snahou počet akutně odebraných dětí redukovat. To již pan poslanec Zdechovský nezmiňuje, ani neuvádí kontext.
Obdobná úprava a praxe existuje i v České republice. V českém kontextu mluvíme o dvou druzích předběžných opatření soudu, které soudce musí zvážit během 24 hod. resp, 7 dní na základě podkladů, podaných nejčastěji OSPODem, a které platí po dobu měsíce a mohou být prodlužována až do půl roku. Pokud norskými odborníky kritizovaný podíl děti, odebraných na základě předběžného opatření je „skandální“, Česká republika s dvojnásobným počtem obyvatelstva není na tom lépe. Dle dokumentu MPSV Zpráva o příčinách umisťování dětí mimo vlastní rodinu z perspektivy orgánů sociálněprávní ochrany dětí, v r. 2016 téměř tři čtvrtiny dětí (72,8 %; 2 796 dětí) byly z péče rodičů odebrány na základě předběžného opatření soudu včetně tzv. rychlého opatření.
Další popis norské právní situace z pera pana Zdechovského je matoucí a demagogický. Podle zákona (odst. 4.6, 7.22-7.24) předběžné akutní odebrání může nařídit vedoucí OSPODu anebo policie či státní zástupce v případě, kdy dítěti v domácím prostředí hrozí vážná újma. Žádost musí se neprodleně odeslat na první příslušnou soudní instanci (Krajskou komisi pro ochranu dětí). Ta je povinná případ projednat co nejdříve, pokud možné do 48 hodin od doručení žádosti. Toto rychlé předběžné opatření rodič pochopitelně může napadnout a přezkum musí se konat do týdne od podání žádosti. Dále v lhůtě jednoho měsíce od doručení rozhodnutí krajské komise lze se odvolat na městský soud a následně na vyšší soudní instance.
Jako příklad rychlosti nezávislého rozhodnutí o akutním odebrání můžeme uvést stále medializovaný případ Strand Lobben. Chlapec byl odebrán 17 října. Po prvotním soudně- správním rozhodnutí o dočasném odebrání dítěte z 21 října podala odvolání. 27 října se konalo odvolací zasedání, kde byly vyslechnuty obě strany a jejích svědci. Ani s jeho výsledkem nebyla paní Lobben spokojena, proto nechala celou věc dále prozkoumat městským soudem. Ten zasedal 12 ledna, rozhodl ve věci akutního odebrání 26 ledna a zároveň dal podnět k zahájení soudního procesu o umístění dítěte do dlouhodobé náhradní rodinné péče (odst. 20-36).
Několik měsíců se čeká tedy ne na regulérní soud (není ani úplně jasně co tím autor míní) o akutní situaci. Tam, jak opakovaně lze se přesvědčit z medializovaných kauz, se normálně a i s odvolacím zasedáním rozhoduje do dvou týdnů. Celý proces a i s přezkoumáním u vyšší soudní instance proběhne rychleji, než uvádí pisatel. Vícero měsíců se čeká na soud, který rozhodne už o dlouhodobějším řešení pro dítě.
Také v České republice platí, že doba předběžných opatření nebo tzv. přechodná doba je obdobím, kdy rodič má větší šanci získat dítě zpět do své péče, pokud svoje poměry opraví nebo nepříznivé okolnosti pominou. V Norsku se během tohoto období (kdy si rodiče mohou upravit situaci) vrací domů více než polovina akutně do náhradní péče umístěných dětí. Pokud ovšem dojde k dalšímu soudu o umístění do dlouhodobé péče, pak Barnevernu bývá vyhověno přibližně v 90% žádostí. Zde jde ovšem až o situace, kdy nepříznivá situace v rodině přetrvává a nedošlo k nápravě.
Další kritická poznámka pana Zdechovského se týká rozšířeného problému sociálně právní ochrany dětí: „Kritizují také praxi rozdělování sourozenců (6 z 10 rozděleno)“. Pan Zdechovský již ale neuvede, že problém nalézt pěstounskou rodinu, která by naráz přijala vícero, často traumatizovaných děti je poměrně universální, nikoliv jen norský problém. Do nedávna běžné české řešení rozdělovat sourozence dle věku do kojeneckých ústavů a dětských domovů mělo k optimu hodně daleko. Všechny země, ČR stejně jako Norsko, ale vidí rozdělování sourozenců jako problém. Norsko se např. toto teď snaží řešit projektem, kdy nejprve sourozenecké skupině bude přidělen byt, a pěstouni by se pak měli nastěhovat k nim, a ne naopak.
V dalším textu svého blogu pan europoslanec opět klame své čtenáře: „následné obrovsky omezené návštěvy rodičů dětí v pěstounské péči a v institucích (zhruba 2 hodiny 2x ročně pod dohledem), kdy u malých dětí to často vede k nucené adopci pěstounům.“ Takhle omezené návštěvy rodičů se v žádném případě nenařizují plošně, a už vůbec ne bez závažných důvodů v přechodné době. Taková opatření se tykají především malých dětí, které ze závažných důvodů jsou dlouhodobě umístěny mimo biologickou rodinu, a pro které pěstouni musí vytvořit zdravé zázemí, převzít de facto rodičovskou roli, potřebnou pro zdravý vývoj každého dítěte. Česká praxe- na základě doporučení dětských psychologů- se od té norské neliší, o čemž se můžeme dočíst i v metodické příručce vydávané pro OSPODy.
Není to poprvé, kdy pan Zdechovský zneužívá zdravou kritickou debatu uvnitř norské společnosti a překrucuje ji proto, aby rozpoutal protinorské vášně. Co více, ve svých veřejných projevech rád vyvolává dojem, že to on se svými spolubojovníky prolomil v Norsku totalitní ticho. To je snadno vyvratitelná nepravda. Stačí zadat do vyhledavače „kritikk barnevernet“ a rok, např. 2012. Reforma systému ochrany děti se stala jedním z témat voleb v r. 2013. Zde by se dálo připomenout vtipnou glosu české krajanky v Norsku Petry Hajmanové Bloger vytvořil, bojoval, zvítězil. Jako svoje úspěchy kdysi pan europoslanec prezentoval nálezy komise, která byla vytvořena pro revizi norského zákona na ochranu děti v r. 2014. Tedy v době, kdy se tento český politik se o norský OSPOD ještě prakticky nezajímal. Ale o to více rád doposud přijímá gratulace za své úžasné úspěchy.
Mobilizace na sociálních sítích
Na eskalaci vášní ovšem bezpochybně své zásluhy má. Mezinárodní zájem povzbudil norské aktivisty a ti mobilizovali nespokojené rodiče, aby podávali v blogu zmíněné petice do mezinárodních institucí a stížnosti do ESLP. Je celkem pochopitelné, že zájemců se našlo dost. A nebylo by těžké si představit, jak snadná by byla taková akce v jakékoliv zemi včetně ČR, kdyby byli ukřivdění klienti OSPODu něco bohatší, občanská společnost aktivnější a právní pomoc pro občany o něco dostupnější. Sféra působení OSPODů a opatrovnických soudů je citlivá oblast a rodiče si často odnášejí z řízení pocit obrovské křivdy. Nejen proto, že v oblasti ochrany dětí pracují, tak jako všude, lidé různých schopnosti a kvalit, a nejen proto, že jako všude, chyby se stávají i tady. Jde také o civilněprávní povahu opatrovnického řízení. Opatrovnické řízení není vždy doprovázeno trestním řízením proti rodičům, a tak se v nich často nepracuje s pojmem „viny“, čili s prokázáním zákonem jasně definovaného zakázaného činu. Jde spíš často o hledání nejméně špatného řešení ve složité situaci. Například při porozvodovém sporu o děti. Anebo kdy dítě je objektivně ohroženo okolnostmi, za které rodič ovšem nutně nenese osobní zodpovědnost, nicméně nejsou možnosti mu účinně pomoct. Třeba matky-stěžovatelky v norských kauzách u ESLP Jansen a Mohamed Hasan jsou samotné spíše obětí násilných klanů z kterých pocházejí než tvůrkyně traumat svých dětí. Nicméně ani ESLP nic v těchto případech nenamítal proti přísnému omezení kontaktů v případě prvním (namítal pouze proti úplnému přerušení) a schválil nucené adopce v tom druhém. Kauza Lobben také spíše v pozorovateli vzbuzuje soucit a smutek kvůli postižení matky, její zdravotně podmíněné neschopnosti pochopit emočně složitou situaci a spolupracovat. Není divu a nemělo by být ani předmětem kritiky, že se ti lidé ozývají a hledají svoje zadostučinění, ať v právu jsou nebo nejsou.
Problémem je nepřiměřenost kritiky vůči jednomu státu, který na tom ani z daleka není nejhůř. Udávání aktivisty záměrně eskalovaného počtu podávaných stížností jako důkazu pochybení. Či poukazování na zájem mezinárodních instituci a médií o problém, který je velkým dílem vyvolán dezinformační činností podnícenou mobilizací. Jednoduše proto, že se často neopírá o pravdu, podněcuje strach a nenávist. Problémem je také podpora a prostor extremistům, kteří se na dezinformacích přiživují, někdy i spolupráce s nimi. Zde můžeme třeba zmínit zpopularizované činy polského detektiva Rutkowského nebo europoslancem chválený úprk rodiny Bodnariu. Nápady a návrhy únosu dětí se na sociálních sítích objevují pravidelně, když se probírá téma Barnevern.
Další problém je velká bulvarizace, kdy se soukromím děti a pěstounské rodiny je zacházeno hůř než se soukromím celebrit. Není úplně jasné, zda si pan europoslanec a jeho extremističtí přátele uvědomují následky svého konání. Tvrdým oříškem pro advokáty rodičů v některých mediálně sledovaných kauzách jsou i důsledky bezohlednosti a extremismu tohoto druhu. Tedy že zdánlivá „pomoc“ aktivistů jejich situaci jen zkomplikovala. A navíc, když europoslanec Norsku tak horlivě vytýká počty akutních odebrání, uvědomuje si on sám, že oslavy a popularizace únosů dětí a útěků rodin od spolupráce s OSPODem má ten důsledek, že akutních odebrání přibude?
Bulvarizace
Podobně kontroverzní je dopad dezinformační kampaně na mediální zájem o téma. Pan Zdechovský správně uvádí že „Případům norské sociální služby Barnevernet se věnovalo už mnoho světových médií, německá Deutsche Welle s titulkem Child services under fire („Sociální služba pod palbou“), australská SBS Dataline s Norway ́s stolen children (Norskem ukradené děti), francouzská TV Arte s dokumentem Norway, families torn apart (Norsko, roztrhané rodiny) nebo také britská BBC s příspěvkem Parents Against the State (Rodiče proti státu). Nezávislý dokument s názvem Děti státu uvedla i Česká televize.“ Je třeba ale doplnit, že veškeré tyto dokumenty ochotně naslouchaly verzím příběhu rodičů, ale ani jeden z nich nekonfrontoval tyto rozhovory s fakty z jejích spisů či soudních rozsudků. Jedině BBC se pokusilo o soucitný, ale vyváženější dokument, který skeptičtějšímu divákovi dovolil si domyslet stinnou stránku příběhů. A který také zjišťoval, jak norský sýstem SPOD funguje a jaké má pojistky proti chybám jedince či zneužití moci. Tvůrce tohoto dokumentu Tim Whewell se pak nechal slyšet, že se norský systém ničím zásadním neliší od jiných západních SPOD a točí o něm je proto, že jsou tu silnější aktivistické skupiny bojující proti sociálce.
Pan europoslanec Zdechovský zdánlivě skládá poklonu BBC, když píše „Suverénně největší ohlas vyvolala ale BBC, která si ve svém druhém dokumentu posvítila na další skandál. Konkrétně totiž informovali o vysoce postaveném dětském psychiatru Barnevernetu, u něhož policie objevila přes 200 000 fotek s dětskou pornografií a přes 4 000 hodin nejtvrdšího dětského porna“. BBC se skutečně seriózně věnovalo tomuto skandálu a taktéž otázce, jak norský soudní systém brání důsledkům chyb jednotlivých soudních znalců. Zdechovský ale ve stejném odstavci „vkládá do úst“ televizní stanici něco, co v pořadu nezaznělo ani nebylo naznačeno. „Dostal pouhých 22 měsíců a po návratu z vězení mu BV bez problémů vrátí jeho dvě děti z náhradního mateřství.“ Sice trest odpovídá, ale to je přece trest u horní hranice trestní sazby za podobný zločin i v ČR. Co je k údivu? Byl souzen a potrestán. O jeho dětech BBC nezveřejnilo nic, to jen Zdechovský na svém blogu. BBC není bulvár a takhle se soukromím dětí nezachází, ani soudy takového druhu nerozdává!
Dále nám pan Zdechovský hned předvádí své vlastní mistrovství v bulvární logice: „Toto je dobré dát do kontextu petice více než 200 norských odborníků – psychologů, právníků, dětských lékařů, učitelů, bývalých spolupracovníků Barnevernetu apod., kteří sami hlasitě protestovali proti tomu, jak je v některých případech interpretován údajný nejlepší zájem dětí…“ Jakým způsobem by měla zapadat kritická debata mezi pracovníky v systému SPOD do kontextu kriminálního excesu? Věří snad pisatel sám tomu, že svému čtenáři sděluje něco moudrého?
Pan Zdechovský má bohužel bulvár a jeho prostředky rád. Je sice absolventem magisterského programu mediálních studii na MU a měl by vědět, čím se práce novinářů bulvárních plátků liší od seriózní žurnalistiky. Do své blogerské a politické činnosti toto poznání ale nepromítá: běžně se vši vážnosti a bez upozornění uvádí jako zdroje bulvární články. Anebo také články z amerických křesťanských médií jako CBN nebo Christian post, u nichž hrubé faktické chyby v popisu norských politických skutečnosti bijí do očí, či názory advokátů z ultrakonzervativní polské organizace Ordo iuris.
Dopady pokřiveného mediálního obrazu nejsou zřejmě pro europoslance vážné téma. Není jasné, na základě jakých faktů pojmenoval jednu kapitolu blogu „Novináři na koberečku“, a na základě čeho nám sděluje: „Ano, kritika Norska je skutečně velká i přímo v norských médiích. A to tak, že už se pořádají nátlakové akce na novináře (oficiálně „debata“…), kde se jim vysvětluje, že informují jednostranně, ničí pozitivní obraz Barnevernetu, svou kritikou stigmatizují děti i pracovníky s extrémně náročnou prací a celkově nerozumí jemným nuancím v případech. Novinář deníku Dagbladet Asle Hansen, který třeba psal o tom, jak se z některých dětí v norských dětských domovech stávají závislí na drogách, ale zcela klidně odpovídá: „Rád bych psal o pozitivních případech, ale když 15 z 29 institucí pro děti porušuje právo, tak o tom musíme napsat.“ V odkazovaném článku se skutečně píše o zorganizované debatě mezi pracovníky, bývalými a současnými klienty SPOD a novináři. Diskuse, v níž byli aktivní především mladí lidé vyrůstající pod dohledem sociálky, se ovšem týkala toho, že přehánění skandálů sociálky má dopad na lidi, kteří v systému pracují, nebo kteří jsou závislí na jeho službách. Třeba na děti, které musí do ústavní péče a jejích rodiče. Novinářům bylo v otevřené debatě různými aktéry vytýkáno, že generalizovaný, přehnaně negativní mediální obraz může klientům systému způsobit trauma. Ovšem nikdo z aktérů debaty na novináře nátlak nevyvíjel a na kobereček je nestavěl. Novináři si podle všeho z kritických připomínek čtenářů a klientů či zaměstnanců sociální sféry nic nedělají. Kritika čehokoliv a kohokoliv je v demokracii běžná. Novinář panem Zdechovským oblíbeného, citovaného bulvárního Dagbladetu se nechal pro noviny Fontene slyšet že považuje popisování negativních jevů za svojí společenskou misí, i přesto, že k celému systému ochranu dětí pak není spravedlivý.
Obsahem závěrečného díla této trilogie budou malé absurdní lží, které europoslanec zručně lepí k takto připravené půdě.
Napsal kolektiv autorů ve složení:
Halina Beresnevičiūtė-Nosálová
Veronika Valachová
Leona Wunderlich
I. díl série článků se přečtěte zde.