Pozoruhodné je, že teze Schopenhauerem vyřčené v době, kdy informace byla reprezentována výhradně slovem, jsou dnes minimálně stejně platné, jako v době, kdy tyto odstavce vznikly.
Studnice Schopenhauerovy moudrosti dalece přesahuje obligátní „Svět jako vůli a představu“, tedy základní kámen německé klasické filozofie, kde se autor jako jeden z posledních snaží komplexně zodpovědět základní otázky bytí hutným pojednáním stojícím na metafyzickém pojmu světa o sobě. Schopenhauer však mimo toto dvoudílné pojednání během svého života komentoval i na první pohled „povrchnější“ záležitosti každodenního života. Zatímco by se mohlo zdát, že Schopenhauer žil pohroužen do svých metafyzických úvah a studia dálnovýchodních nauk, že se zajímal spíše o onen svět o sobě, než o svět jevů, ve skutečnosti si bystře všímal každodenní reality Německa jeho doby. A nezdráhal se o ní s notnou dávkou štiplavosti psát.
Ve spise „O spisovatelství a stylu“ se Schopenhauer pouští do kritiky oblasti, kterou by s ohledem na dnešní kontext bylo možno zváti „veřejným informačním prostorem.“ V Schopenhauerově pojetí se jedná o knihy, časopisy a noviny, tedy média běžně dostupná během jeho života. Pozoruhodné na celém spisu je to, že teze Schopenhauerem vyřčené v době, kdy informace byla reprezentována výhradně slovem, jak obraz na plátně či jako psaný či tištěný text, jsou dnes minimálně stejně platné, jako v době, kdy tyto odstavce vznikly. Chápání textu je však třeba do jisté míry aktualizovat. Tedy mluví-li Schopenhauer o tom, že zhoubou tehdejšího německého spisovatelství je existence honoráře, a tedy vlastně „psaní pro peníze“ namísto „psaní pro sdělení“, nelze jeho náhled vztáhnout bez okolků na sociální sítě. Avšak představit si platnost jeho rčení v kontextu současné televizní tvorby již tak problematické není. Z komerční televize veškerá „sdělení“ vyprchala (pakliže tam vůbec kdy byla), stala se zcela prodchnutou tupou a úlisnou snahou neustále produkovat a reprodukovat obsah, jehož jediným účelem je zisk producenta. Jako Schopenhauerem kritizovaný plytký pisálek usedá ke stolu, aby psal o banalitách, díky čemuž bude mít příští měsíc co jíst, je ve stejné pozici dnešní tvůrce televizního obsahu.
Nicméně: proč se na takové „plytké“ pořady díváme? Proč jsme, již 150 let znalí Schopenhauera, nepřestali číst brak?
Toto je otázka, kterou Schopenhauer v „O spisovatelství a stylu“ zodpovídá, a jeho odpověď dosud nic neztratila ze své platnosti. V následujícím odstavci, který se dotýká více rovin autorem řešených témat, čtěte mezi řádky:
“Velmi vážně musím na tomto místě upozornit na skutečnost, že jistě víc než devět desetin vůbec čtoucích lidí nečte nic než noviny, a tudíž téměř nevyhnutelně utvářejí svůj pravopis, svou gramatiku a svůj styl podle nich a ve své prostotě dokonce chápou novinové prznění jazyka jako stručnost výrazu, elegantní lehkost a bystré vylepšení jazyka, ba mladým lidem neučených stavů platí noviny – jelikož jsou přece vytisknuté – přímo jako autorita. (…) Ostatně řečený zlořád se v žádném případě neomezuje jen na noviny: je spíše obecný a provozuje se v knihách a učených časopisech se stejným zápalem a sotva větší rozvahou.”
Schopenhauer ve výše uvedeném odstavci dává odpověď, kterou mnozí z vás očekávali na základě své denní zkušenosti a určité zakořeněnosti všeobecného úsudku, že „lidi nemaj vkus“. Jakpak by mohli mít vkus, když jsou neustále konfrontováni s informačním prostorem plným nevkusu? Nevkusu, kýče, laciné reklamní prostituce. Jakpak bychom mohli přestat číst špatné noviny a koukat na špatné televizní pořady, je-li celá naše osobnost v době, NEŽ jsme si přečetli Schopenhauera, touto společností nevkusu formována? Jakpak bychom vůbec měli být s to rozpoznat, co je a co není vkusné? Pokud Schopenhauera v jeho době trápila degradace jazyka, kterou spolu neslo masivní rozšíření médií a přístupu do nich, musíme si položit otázku, zdali nás v naší realitě, informačně a mediálně daleko „vyspělejší“, nemá trápit degradace celé společnosti.
Dnes vlastně nejde tolik o to, „jak“ kdo píše, ale „co“ kdo píše. Role média jakožto nositele až posvátných „pravd“ (protože co je psáno, to je dáno) ale přetrvala. Ve stavu, ve kterém uživatelé médií nekriticky konzumují předkládané informace a nejsou schopni je hodnotit, nezbývá jim, než je přebírat, reprodukovat – vzít jejich styl za vlastní. „Píšou to na Internetu.“ Mnoho lidí víc nepotřebuje. A je pravděpodobné, že schopnost číst a vnímat kriticky nenaučí ani svoje děti, neb v médiích, která spotřebovávají, se o tom, že by tak měli činit, nedočtou. Jako se v novinách Schopenhauerovské doby člověk nedočetl, jak mají být správně psány čárky, jak má být složena věta a že nadměrné užívání zkratek text znehodnocuje. Zlořád, o kterém Schopenhauer mluví, vylezl z knih a časopisů a usídlil se v komplexním lidském přístupu k médiím a informacím – zlořád, který zplodil fake news, propagandu, internetové trolly a televizi Barrandov, vposledku „post-faktickou“ společnost.
Pokud se neuzavíráme do izolovaných sociálních bublin, čas od času jsou i ti rozumnější z nás, kteří se obvykle internetových diskusí raději neúčastní, konfrontováni s realitou českých sociálních médií. Ještě lahodnější bonbónky lze vyzobávat v komentářích na Novinkách, pro ty duševně nejodolnější pak doporučuji Sputnik a Aeronet. Lze si všimnout, že internetové trolly napříč médii sjednocuje jejich anonymita. Jedna z proklamovaných největších výhod Internetu zparchantěla a stala se pozlátkem kryjícím ničemnost. Myslíte si, že je to něco nového? Schopenhauer vás v následujícím odstavci vyvede z omylu. Dokonce i onen přerod z anonymity jakožto pozitivní hodnoty v hodnotu negativní se už stal.
“Především by proto musel zmizet štít veškeré literátské podlosti, totiž anonymita. V literárních časopisech byla k jejímu zavedení využita záminka, že má chránit poctivého recenzenta, varovatele publika, před zlobou autora a jeho příznivců. Avšak proti jednomu případu tohoto druhu stojí stovka jiných, v nichž má jen zbavit vší zodpovědnosti toho, kdo by nemohl obhájit svá tvrzení, nebo dokonce skrýt hanbu toho, kdo je natolik prodejný a ničemný, že za úplatu nakladatele vychválí publiku špatnou knihu. Často slouží též jen k zastřešení obskurnosti, bezvýznamnosti a inkompetence posuzovatele. Je až neuvěřitelné, jakou drzost si takový chlapík dovolí a před jakými literárními podlostmi se nezastaví, je-li si jist svou anonymitou. (…) Již Rousseau pravil v předmluvě k Nové Heloise: “Každý čestný muž se podepíše pod to, co píše.” (…) Copak by někdo strpěl, aby k lidu či před nějakým shromážděním promlouval maskovaný řečník – a dokonce při tom na druhé útočil a zasypával je nadávkami? Nebyly by vzápětí jeho kroky nadnášeny ke dveřím cizími kopanci?”
Musíme pouze překlopit Schopenhauerovy teze do současnosti. Schopenhauer popisuje praxi recenzentů knih, kteří pracují v literárních časopisech, jejichž náplní práce mnohdy je psát kriticky. Anonymita je tak měla chránit před pomstou autorů. Původně chvályhodný záměr se v praxi ukázal jako zástěrka pro manipulace, lhaní o recenzovaném materiálu, nekritické vychvalování či naopak zostuzení a poškození konkurence, obecně pro nekalou reklamu.
Dnešním „literárním časopisem“, kde může každý bez rozdílu okamžitě anonymně vyjádřit svou „recenzi“ čehokoliv, je Internet, v současnosti především sociální sítě, jejichž dopad přerůstá klasická média, byť v internetových verzích. Pozici anonymního recenzenta v tomto prostředí převzal internetový troll. Trollů je několik druhů, především je ale lze rozlišit na trolly „hloupé“, kteří jsou vlastně obětí fenoménu nevkusné společnosti, o kterém jsem psal výše, a na trolly „placené“. A tak zatímco anonymita na Internetu měla sloužit k ochraně autorů a k ochraně svobody slova, dnes se stala nástrojem útoků a naopak destrukce svobody slova – neboť mizí vůle chránit internetovou anonymitu právě kvůli tomu jednomu poctivému recenzentovi ze sta (Facebook masivně kontroluje a maže profily, u kterých existuje důvodné podezření, že jsou anonymní, smyšlené, falešné nebo kontrolované boty – reálně to však mimo anglofonní prostředí moc nefunguje, zatím). Odměnou za společnost akceptující trolly, kteří šíří lživé zprávy a propagandu, bude ztráta možnosti být anonymní tam, kde je to opravdu nutné.
Těžko si představit, že výroky, kterých se lidé na Internetu dopouštějí pod rouškou anonymity, by někdo vyslovil z očí do očí, před cizími lidmi na nějakém veřejném plénu, mluvíme-li například o aktuálních výrocích uživatelů Facebooku k fotce žáků 1. stupně teplické školy, kde se běžně operovalo s termíny jako „hodit jim tam granát“ či „poslat do plynu“. Ve chvíli, kdy byli Českým rozhlasem někteří z autorů takových výroků konfrontováni před kamerou, všechno hrdinství vzalo za své. Plamenné řeči vystřídaly pohledy do země a ukázání zad. Jiným problémem jsou ale falešné zprávy a propaganda, kterou anonymita kryje tím způsobem, že není možno dohledat, kdo opravdu je autorem daného výroku, článku, promluvy, eseje. Zatímco já se pod tímto článkem někde dole (nebo nahoře, nevím, kam mi to umístí) podepíši, čímž jdu s kůží na trh a říkám: „Já jsem Radek Holodňák, tady je moje sdělení, vy si o mě můžete zjistit, kdo jsem, co mám za sebou, jakou mám kompetenci k tomu vůbec mluvit a můžete mě pak zasypat konstruktivní kritikou, na kterou budu v rámci své profesní cti reagovat,“ anonymní autor „skandálního odhalení, které musíte sdílet, než ho Merkelová smaže“ žádné riziko důsledků svých slov nenese. Může tak napsat sebevětší lež bez toho, aniž by mu hrozilo, že ztratí třeba své renomé. Proto takto může psát donekonečna.
Nebo dokud jej někdo nevynese v zubech s tím, že budeme chtít být společností vkusu a pravdy, ne kýče a lži.