Internetem se opět šíří text z února „Tento způsob inkluze zdá se mi poněkud nešťastným“, který napsal Radek Sárközi v únoru letošního roku. Radek Sárközi je předsedou spolku Pedagogická komora, který měl ambici stát se profesní komorou. Nebo možná ještě stále i má. Nicméně ministerstvo školství ji za profesní komoru neuznalo, respektive by musel vytvořit zákonný rámec a ten zatím ani nepřipravuje. Pedagogická komora je tedy jen fórum pedagogů a ředitelů škol. Jejich skupina na Facebook má zhruba 7 600 členů (není jisté, zda tam někteří nemají více účtů). Celkem je v ČR asi 158 tisíc učitelů v regionálním školství. Spolek tedy „zastupuje“ zhruba 4 % učitelů. Tento spolek, potažmo Radek Sárközi, je přesto zmiňován často v médiích. Spolek mimo jiné odmítá inkluzi. Jak se však ukázalo, nepravdami…
Text článku „Tento způsob inkluze zdá se mi poněkud nešťastným“, který byl v zkrácené verzi publikován i v tištěné MF Dnes:
„Zatímco učitelé upozorňují, že současná podoba inkluze poškozuje děti, pracovníci neziskovek pozitivním změnám brání. Dá ministerstvo školství zapravdu učitelům, nebo podlehne tlaku lobbistů? Napište své zkušenosti s inkluzí…
Na ministerstvu školství aktuálně finišují práce na novele inkluzivní vyhlášky. Změny ve společném vzdělávání byly sice připraveny již loni na jaře, ale po jejich představení veřejnosti se kolem vyhlášky rozpoutal velký mediální boj plný otevřených dopisů, komentářů i zákulisních intrik. Lidé z neziskovek, kteří byli u přípravy původní vyhlášky v roce 2016, se rozhodli změnám stůj co stůj zabránit. Na opačné straně barikády stojí učitelé, kteří požadují výrazné změny v celkovém nastavení inkluze. Pedagogové z praxe oceňují, že je ministerstvo školství konečně alespoň částečně vyslyšelo a snaží se napravit, co Kateřina Valachová pokazila.
Exministryně školství za ČSSD prosadila radikální změny v nastavení inkluze navzdory výtkám Asociace speciálních pedagogů, ředitelů škol i učitelů. Nechala zrušit přílohu rámcového vzdělávacího programu, podle níž se učili žáci s lehkým mentálním postižením. Výsledkem je, že místo 20 hodin pracovního vyučování na druhém stupni základní školy mají pouze tři čtyři hodiny jako všichni ostatní. A namísto toho, aby se učili praktickým dovednostem, které uplatní v životě a práci, vysedávají zbytečně na hodinách chemie, cizího jazyka nebo fyziky. Seškrtán jim byl i počet hodin matematiky a češtiny. Nově mají druhý cizí jazyk, na který samozřejmě intelektově nestačí.
Inkluzivní vyhláška z roku 2016 stanovila, že žáci se speciálními vzdělávacími potřebami budou navštěvovat přednostně běžné třídy spádových škol. Zatímco dříve se jim věnoval speciální pedagog ve speciální třídě, kde měli kolem deseti spolužáků, nyní se ocitli ve třicetihlavých třídách, kde je vyučuje učitel, který speciální pedagogiku nestudoval. Chudák kantor si alespoň po nocích čte příručky, objíždí školení a snaží se ve svém volném čase dohnat vše, na co měl speciální pedagog pět let vysokoškolského studia. Samozřejmě marně, protože to není v lidských silách. Když má nebohý učitel štěstí, přidělí mu po několika měsících čekání poradna do třídy asistenta. Ten má ovšem většinou jen maturitu a k ní 120hodinový rychlokurz. Výsledkem toho všeho je, že se marně plýtvá energií učitele i asistenta a speciální pedagogové se k dětem, které by to potřebovaly, skoro nedostanou.
Přínos pro žáky je mizivý, naopak finanční náklady jsou obrovské. Z původně odhadované jedné miliardy korun ročně je to již čtyřikrát více. A místo toho, aby učitelé dostali za svou práci navíc nějaké odměny, loni jim museli ředitelé škol snížit příplatky, protože kvůli financování inkluze chyběla v rozpočtu další miliarda na platy pedagogů.
Tak to dopadá, když se o školství rozhoduje nekoncepčně a změny nejsou nejprve vyzkoušeny, nýbrž protlačeny shora lobbistickými skupinkami. Chápu, že se proti chystaným změnám v inkluzi začaly tyto neziskovky ozývat, když ministerstvo školství změnilo kurz a oznámilo, že takto nelze dále pokračovat.
Když jsme organizovali v Pedagogické komoře anketu, co nejvíce trápí učitele, nebyly kupodivu na prvním místě nízké platy, ale problémy kolem společného vzdělávání. Jen dvě procenta učitelů souhlasila se současnou podobou inkluze. Dnes a denně totiž vidí, že inkluze počesku nefunguje. Není přínosná pro žáky a školám i poradnám přinesla jen hory nové administrativy.
Nyní proti sobě stojí dva tábory. Na jedné straně ministerstvo školství společně s pedagogy, kteří se potýkají s nedomyšlenou inkluzí na vlastní kůži. A proti nim lidé z neziskovek, kteří jim radí, jak by to dělali oni, kdyby to uměli… Většinou z pohodlných křesel svých kanceláří formou článků, případně formou placených školení učitelů a budoucích asistentů, která organizují. Přímo s dětmi ve školách do styku nepřicházejí.
Nechci všechny nezikovky házet do jednoho pytle. Řada z nich se věnuje přínosným činnostem, například organizace Meta pomáhá učitelům s výukou žáků s odlišným mateřským jazykem. Problém nastane, když se úzká partička lidí rozhodne, že začne lobbovat za změny zákonů a vyhlášek, které negativně ovlivní práci desítek tisíc učitelů. V loňském rozhovoru pro Učitelské noviny se současný ministr školství Robert Plaga vyjádřil na jejich adresu takto: „Považuji za naprosto neseriózní, aby účastník diskuze vzal nehotový text a stěžoval si na něj v době, kdy se o něm ještě jedná. To beru stále jako velký faul.“
V uvedeném rozhovoru rovněž zaznělo, že některé neziskové organizace poslaly stížnost premiérovi a evropským orgánům. Přímo je jmenována například Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání. Její předsedkyní je Klára Šimáčková Laurenčíková, která vystoupila například v DV TV. Jméno je důležité, neboť její manžel Martin Šimáček je ředitelem neziskovky s názvem Institut pro sociální inkluzi. Obě jmenované organizace vystupují proti současným změnám v inkluzi. V tom je podporují další neziskovky, například Rytmus, kde rovněž pracuje Martin Šimáček, Eduin, Rodiče za inkluzi apod. Tyto organizace mají leccos společného – malý počet členů v řádu desítek a kromě této naprosté nereprezentativnosti hlavně nulovou odpovědnost za změny, které prosazují. Práci s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami totiž oddřou zdarma přetížení učitelé, nikoliv zaměstnanci neziskovek.
Zatímco média jsou plná komentářů a vyjádření pracovníků těchto trpasličích neziskovek, kteří chrlí tiskové zprávy, komentáře a vyjádření jako na běžícím pásu (jak by také ne, když je to hlavní náplň jejich celodenní práce…), zástupce reprezentativních profesních organizací ředitelů škol nebo učitelů, které mají stovky až tisíce členů, novináři oslovují jen sporadicky a do médií se skoro nedostanou. I kvůli tomu se v Česku prosadila naprosto nefunkční forma inkluze. Přitom ve Finsku funguje podobný systém, jaký byl u nás před rokem 2016. Zatímco v České republice skomírají speciální školy na úbytě a počet speciálních tříd v běžných školách rok od roku klesá, ve finském školství prosperují. A nikdo Finsku nevyhrožuje, že porušuje mezinárodní úmluvy, ani ho nepohání ho před evropský soud, jak se stalo České republice v známém případu D.H. Nikdo tam nebrání zuby nehty tomu, aby se děti s různými speciálními vzdělávacími potřebami mohly učit společně nejen v běžných třídách a školách, ale i ve třídách a školách speciálních, jak to dělají zaměstnanci českých neziskovek. A nikdo ve Finsku nepoužívá krkolomně znějící označení „školy a třídy zřízené podle paragrafu 16 odst. 9 zákona“, jak se to udělali čeští byrokrati…
Doufejme, že také u nás brzy zvítězí zdravý rozum a ministerstvo školství prosadí zásadní změny v inkluzi. Jinak zkolabují nejen čeští učitelé ale i celé české školství.“
(Konec citace)
Na článek reagoval Bob Kartous. Ten je vedoucím komunikace Informačního centra o vzdělání EDU IN. Ten článek označil za lživý a zavádějící:
„Inkluze po česku prý nefunguje, konstatoval Radek Sarközi v MF DNES (20. února 2019). Fakta, která mají doložit její nefunkčnost, jsou však prokazatelné manipulace. Autor se neobtěžuje rozlišovat mezi různými druhy speciálních potřeb a mluví jen o dětech s mentálním postižením. Ty tvoří z celkového počtu dětí s přiznanou speciální podporou jen malou část.
Údajně byla zrušením přílohy pro vzdělávání žáků s mentálním postižením školám odebrána možnost vzdělávat je podle jejich možností. Není to pravda. Školy mohou takovým dětem nastavovat cíle vzdělávání přiměřeně jejich možnostem v souladu s rámcovými vzdělávacími programy.
Údajně byla těmto žákům snížena dotace pracovní výchovy a místo toho musí absolvovat „fyziku, chemii a cizí jazyk“. Není to pravda. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání umožňuje školám v rámci disponibilní dotace posílit pracovní výchovu na úroveň vyšší než v minulosti.
Údajně jsou žáci s mentálním postižením nuceni studovat druhý cizí jazyk. Nemusí, škola může takovému dítěti poskytnout náhradní vzdělávací obsah.
Prezident facebookové stránky Pedagogická komora konspiruje o „zlých neziskovkách“, které inkluzi prosadily. Jaká je skutečnost? Česko se zavázalo vzdělávat inkluzivně v prohlášení ze Salamanky v roce 1994. V roce 2005 vstoupila v účinnost novela školského zákona, která dala rodičům právo umístit dítě do spádové školy. V roce 2007 došlo k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého Česko řadu žáků přeřadilo do programů vzdělávání určeného pro lehce mentálně postižené, aniž k tomu byl objektivní důvod. To vše jsou milníky inkluze.
Žádná z uvedených neziskovek (ČOSIV, EDUin, Rytmus) tehdy neexistovala. A propos, premiér Andrej Babiš letos v lednu adresoval evropské komisařce Dunje Miľatovič ujištění, že se Česko v žádném případě nebude odchylovat od inkluzivního vzdělávání. Jde o politický postoj vyjádřený předchozími vládami i současnou. Je zábavné si myslet, že současného premiéra v jeho politických krocích ovlivňují neziskovky…
Ve Finsku údajně existuje podobný systém jako v Česku před rokem 2016. To je další nesmysl. Ve Finsku neexistují a ani před rokem 2016 neexistovaly praktické školy, které by koncentrovaly ve významném počtu děti z jiného než majoritního etnika, neexistuje speciální vzdělávací program pro lehce mentálně postižené, všichni mají individuální vzdělávací plán, což je úplná podstata inkluze, u nás dosud nenaplněná. Místo abychom řešili skutečné problémy inkluze a školství, řešíme bludy.“