Kvůli snahám demontovat pomník maršála Koněva označil ruský ministr kultury Medinskij starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře za nacistu („Je to takový místní gauleiter”). V následujícím článku se pokusíme osvětlit, kdo je Vladimir Medinskij.
Vladimir Rostislavovič Medinskij se narodil 18. července 1970. Studoval na fakultě mezinárodní žurnalistiky MGIMO, kde také po nějakou dobu vyučoval. V roce 1999 se stal doktorem politologických věd. Ačkoli nikdy nestudoval historii, je i doktorem historických věd (od r. 2011).
Jeho politologická kandidátská práce je plagiát (Medinskij vykradl vedoucího své práce) a konečná doktorská práce rovněž obsahuje neoznačené přejímky. Jeho disertační práci z historie vědci ostře kritizovali pro pseudovědeckost, akademici z Ruské akademie věd proto 28. října 2016 podali návrh, aby Medinskij byl zbaven titulu doktor historických věd. Příslušná rada pro disertační práce při fakultě historických věd na Moskevské státní univerzitě, která o odebrání titulu měla rozhodnout, se ovšem v březnu 2017 plánovaně rozpustila.
Medinskij byl hlavním ideologem Putinovy strany Jednotné Rusko, v letech 2010 – 2012 byl členem Komise prezidenta RF proti falšování dějin. Putin jej v roce 2012 poprvé jmenoval ministrem kultury Ruské federace, v roce 2018 jej jmenoval do této funkce podruhé.
Ministr kultury je také členem správní rady fondu příznačně nazvaného Ruský svět, jehož deklarovaným cílem jsou kulturní spolupráce a vzdělávací aktivity v souvislosti s ruským jazykem, ve skutečnosti se ale pod tímto krytím jedná o měkké šíření ruské propagandy. Fond u nás spolupracuje se Západočeskou univerzitou a s Pedagogickou fakultou Masarykovy univerzity.
Od roku 2013 je Medinskij rovněž předsedou Ruského vojensko-politického společenství. To bylo založeno v roce dekretem prezidenta Putina č. 1710 z 29. 12. 2012 a jeho cílem je „konsolidovat síly státu a společnosti při studiu vojensko-historické minulosti Ruska, podporovat studium ruské vojenské historie a bojovat proti pokusům o její zkreslování, zajistit popularizaci úspěchů vojenské historické vědy, zvýšit prestiž vojenské služby a vychovávat k vlastenectví.” Toto společenství stojí za ruským propagandistickým seriálem „Zapomenutí vůdci,” který u nás zcela nepochopitelně koupila Česká televize a který má očistit nejodpornější figury stalinismu, jako například Dzeržinského, Vorošilova, Buďonného, Molotova, Ždanova či Beriju. Seriál byl vyroben za finanční podpory ruského ministerstva kultury…
Medinskij, člen ruského Svazu spisovatelů, je také autorem řady knih, které se zabývají historií (bohužel ovšem na stejné úrovni, jakou mají knihy dalších ruských propagandistů Nikolaje Starikova či Natalie Naročnické.) Skuteční historici ovšem Medinského za historika nepovažují. Právem, jak dokládá jeho reakce na kritiku: „Naivně se domníváte, že v historii jsou hlavní fakta. Otevřete oči: faktům nikdo nevěnuje pozornost. Hlavní je jejich výklad, úhel pohledu a masová propaganda.“
Jak Medinskij pracuje s historii, si můžeme ukázat na ukázkách z knihy „Válka. Mýty SSSR 1939-1945.“
Můžeme se v ní dovědět, že tajné protokoly s paktu mezi Hitlerem a Stalinem nebyly nic špatného, že Pobaltí se k SSSR připojilo samo, že Litva dostala Vilnius, že spolupráce Gestapa s NKVD neexistovala, že se nikdy nekonala žádná společná přehlídka sovětských a nacistických vojsk v Brestu po společné likvidaci Polska v roce 1939 (německá vojska prý odcházela z města jedněmi ulicemi a sovětská vojska jinými ulicemi přicházela do města, aniž by se potkala atd.)
Pro přiblížení autorova vyprávěcího stylu uveďme nejprve pasáž týkající se Československa:
„Mimochodem je tu ještě jeden mýtus – o Československu, jakési bezbranné dívence, vydané všanc germánskému lidožroutovi. Ve skutečnosti bylo Československo v roce 1938 co do ekonomického potenciálu v podstatě pátou evropskou mocností – silnější než Španělsko či Švédsko. Na 100 % využilo ekonomické konjuktury 20. a začátku 30. let, překonalo krizi, historicky mělo mohutný vojenský průmysl. Vláda země přitom projevila z našeho – ruského – pohledu zcela nevysvětlitelnou malomyslnost.
Čím to bylo? Nezralostí národa? To ne, česká státnost má mnohasetletou historii, v době středověkých reformačních válek potírali Češi německé rytíře tak, jak říkával můj otec, ‚že až chlupy lítaly“.
Naprostá nedůvěra ve vlastní síly? Zrada elit? Specifická mentalita? Nevím… Kdyby české vedení bylo bývalo chtělo dostat od SSSR pomoc, bylo by ji dostalo bez jakýchkoli podmínek. Ale bálo se Sovětů více než Hitlera. Který, vskutku, nemohl Čechy kdovíproč vystát…
Nedá se říci, že by Češi nedovedli bojovat. Voják Švejk – to je literární obraz. A v reálu tady nebyly jen činy středověkého Jana Žižky, ale i Pražské povstání v roce 1945, zmínit by se dali i Běločeši… Před deseti lety byl v Česku hitem film ‚Tmavomodrý svět‘, vycházející, jak se obvykle říká v Hollywoodu, ze skutečných událostí (ve filmových titulcích to tak často uvádějí – based on a true story). Tématem tohoto nejdražšího projektu v historii českého filmu byl osud dvou mladých českých pilotů, kteří v roce 1938 uprchli z Československa do Británie, aby tam bojovali v rámci britského válečného letectva. Byla tam jakási obdoba jednotky Normandie-Němen. Statečně bojovali s Němci… ale byl to jen maličký zlomek československého válečného letectva. Česká vojenská letadla vždy měla dobrou pověst: i dnes na nich létají esa pilotní skupiny „Rus“. Není tak těžké si představit, co by se bývalo stalo, kdyby v roce 1938 proti Němcům byly vzletěly ne desítky, ale tisíce československých pilotů.
Jak českoslovenští politici mohli snést tako úděsné ponížení Mnichova? Nedovedu si to představit. Prezidenta Beneše, který tehdy přijel na jakýsi „celoevropský summit,“ na letišti přivítalo…letadlo Gestapa. Potom čtyři hodiny seděl na židli v přijímacím salónku u Hitlera – jako zlobivý školáček, a ne hlava suverénního státu. Čekal, až mu vyjeví osud jeho země. Jak se prezident silné evropské země po něčem takovém mohl vrátit domů a vydat armádě příkaz neklást odpor a opustit hranice?
Pro nás, ruské barbary, je to nepochopitelné.“
Komentář
Československo mělo v roce 1938 cca 500 letadel, žádné tisíce.
Edvard Beneš nebyl při podpisu mnichovské smlouvy v Mnichově, Medinskij si jej plete s prezidentem Háchou, který v noci ze 14. na 15. března 1939 čekal čtyři hodiny na Hitlera v Berlíně v hotelu Adlon (ne v kancléřství).
Pomoc SSSR nebyla tak jednoznačná, jak autor tvrdí. Problém byl i v tom, že jak Polsko, tak i Rumunsko odmítly přesun sovětských jednotek přes své území.
Medinského představy o konjunktuře v ČSR počátkem 30. let jsou mírně řečeno naivní, československá ekonomika do roku 1938 nedosáhla úrovně roku 1929. Nesouhlasí ani údaj o síle Československa v evropském srovnání.
Autorovo neumětelství dokládá, že i průběžně zaměňuje označení český a československý.
Použití označení „celoevropský summit“ pro setkání zástupců čtyř zemí v Mnichově je jasným útokem na EU.
Druhá ukázka se zabývá Finskem:
„Navzdory tomu, že se Finové hrdinně bili, a „zimní válka“ sjednotila finskou společnost, která byla rozdělená ještě od roku 1918. To, že by ztráty ve finské válce utrpěla těžké ztráty pouze Rudá armáda, je mýtus. Ztráty finské armády činily 48,3 tisíc zabitých vojáků, Pro Finsko, to pro názornost, znamená, jako kdyby USA ztratily 5 – 6 miliónů vojáků. Zdůrazňuji, že jde zejména o ztráty vojáků v regulérní armádě. Vedle armády se bojových akcí totiž účastnili také bojovníci paramilitárních uskupení – něco jako místní Svazarm. Takže finské ztráty jsou ve skutečnosti ještě vyšší.“
[..]
„Milovníci epopejí o nešťastném Finsku tvrdí, že tato malá země přišla o 10 % území, že 430 000 obyvatel bylo nuceně přesídleno do finského vnitrozemí, což způsobilo sociální problémy.
Samozřejmě je to hrozné, Ale zaprvé, pokud byste byli velitelem Ruského státu, budete v první řadě myslet na své poddané [sic!]. Pokud bude nutné vyhnat Finy nahé na mráz, aby váš lid byl v bezpečí, pak, když takto nemáte na výběr, ožebračíte a vyženete Finy. A není vyhnutí.“
Komentář
Z článku Zimní sovětsko-finská válka na webu Moderní dějiny přejímáme tuto pasáž:
„Finská armáda ztratila během Zimní války asi 70 000 mužů (přes 22 tisíc mrtvých a skoro 50 tisíc těžce raněných). Ruští vojenští historici v současné době vyčíslují ztráty Rudé armády na 130 tisíc mrtvých či zmizelých a na více jak 250 tisíc nemocných nebo zraněných. Dále připouštějí ztrátu 600 letadel (proti 70 finským) a zničení nebo vyřazení asi 3 500 ruských tanků a obrněných vozidel. Ale sami Finové odhadli ztráty Rudé armády v rozmezí 400 až 600 tisíců mužů.“
Medinskij se samozřejmě vůbec nevěnuje ruským obětem a manipulativně se zmiňuje pouze o finských. Útočná válka proti Finsku je pro něj naprosto v pořádku – Rusko také potřebovalo Lebensraum. Jak autor ukazuje, životy pro něj mají různou cenu.
Závěr
Výše uvedené skutečnosti i úryvky z pouhé jediné knihy (jako pars pro toto) ukazují, kdo je ruský ministr kultury Medinskij – bulvární pisálek, vědomý lhář a konfabulátor. V boji proti údajnému falšování dějin se sám dopouští nejhanebnějšího překrucování historie v duchu ruské (především stalinské) imperiální ideologie. Je proto jen logické, že se od něj našemu prezidentovi, známému svými scestnými pseudohistorickými výlevy (mimochodem, už jste slyšeli, že Hitler u nás byl protektorem?), dostalo v souvislosti s Koněvovým pomníkem pochvaly. Pro Medinského je Miloš Zeman „moudrý a vzdělaný člověk“…