Zde je nastíněno několik hlavních bodů, jak lze rozeznat projevy autoritativní či totalitní moci na exemplárním příkladu Adolfa Hitlera a jeho nacionálního socialismu. V jeho případě se objevily tyto prvky všechny. Je dobré mít tyto body na paměti a pokud začne politická strana nebo vládnoucí režim aplikovat, byť jen některý z těchto bodů, je dobré být občansky na pozoru, dřív, než může být pozdě a z demokracie vznikne totalita. Ledacos, co se v dnešní politice děje může tuto neblahou minulost připomínat.
1. Neomylnost autority vůdce
Totalitní a autokratické režimy staví především na osobnosti silného vůdce, který by měl vše vyřešit za ostatní a převzít zodpovědnost za stát. Hitler po vzoru Mussoliniho fašistické strany v Itálii, jasně deklaroval svoje vůdcovství již v knize Mein Kampf z roku 1925, kde zřetelně vyslovil všechny svoje myšlenky, včetně likvidace Židů a vytvořil si v něm svůj dokonalý vůdcovský mýtus. Jeho nacionální vůdcovství mělo být neomylné a nezpochybnitelné, i kdyby se sám prohřešil proti původní ideologii, což se stávalo poměrně často. Vedení NSDAP toto rozhodnutí muselo jednohlasně akceptovat a podporovat. Ti, co se vzpříčili režimu byli zpravidla zbaveni funkce či odstraněni, i když šlo původně o spojence (viz velitel SA Röhm). Vůle vůdce byla nad veškerou pochybnost. V případě Hitlera šlo až o jakýsi náboženský kult národního hrdiny a spasitele, který měl vyvést německý vyvolený národ z krize. Obdobně fanaticky fungoval v Sovětském svazu kult osobnosti Lenina a především pak diktátora Stalina, směřující k určité formě politického náboženství. Totéž platilo i pro „zbožštění“ předsedy Mao Ce-tunga v komunistické Číně nebo u severokorejských diktátorů.
Analogické autoritářské choutky dnes můžeme pozorovat například u prezidentů Putina, Kim Čong-una, Si Ťhin-phinga či Erdogana. Určité indicie jsou patrné i u Orbána, ale a dalších.
2. Odpor k demokracii a politické opozici
Autoritativní režimy jsou ze své podstaty proti demokratickým volbám a demokracii vůbec a všemožně se je snaží zdiskreditovat svou propagandou, jako zbytečné a nefunkční. Pro Hitlera byl parlament pouhá „žvanírna“, která nemůže nic podstatného vyřešit. Je prý potřeba moci „silné ruky“, které bude rychle a neomylně o všech věcech autoritativně rozhodovat. Občané mají této vůli naslouchat a důvěřovat ji. Demokracie tak prý pouze rozhodování zdržuje, tím, že se může k veřejným věcem vyslovit téměř každý. Rozhodnutí je potřeba, dle autoritativních režimů, dělat rychle a „ze shora“. Demokracie byla, dle Hitlera jen brzdou a rozkladným elementem pro rozvoj státu a národa. Také je dobré znát fakt, že i Hitler se k moci dostával postupně a byl paradoxně zvolen v demokratických volbách, které posléze zrušil.
Podobným způsobem v současnosti funguje například ruská či čínská dezinformační propaganda nahlodávající demokratické systémy v jiných zemích a tím se je snaží dostat do sféry svého vlivu.
3. Vytvoření kolektivního nepřítele (obětního beránka)
Totalitní státy vesměs vytvářejí kolektivního nepřítele, který je údajným strůjcem neúspěchu národa, státu či hospodářské krize a je třeba se ho obávat. Už Machiavelli tvrdil „rozděl a panuj“ (divide et impera), čímž měl na mysli vytvoření dvou znesvářených skupiny, kterým pak autokrat může jednodušeji vládnout. Hitler si našel svého „obětního beránka“ ve vyfabulovaném celosvětovém spiknutí Židovstva a s ním údajně propojeným marxismem (židobolševismus). Svou nenávist dovedl až ke genocidě Židů s 6 milióny mrtvých obětí v Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborech (Treblinka, Dachau, Sobibor…). Marxismus se mu podařilo rozprášit a zahnat do ilegality. Židovská inteligence musela uprchnout do zahraničí (Freud, Einstein, Fromm). Když je nalezen společný nepřítel, třebaže jen vykonstruovaný propagandou, národ se vždy dokáže semknout a bojovat za národní cíle. Toho jsou si strůjci totalit dobře vědomy. Sovětští komunisté zas viděli svého úhlavního soka v imperialismu Západu.
Dnes se tímto zástupným obětním beránkem stává v západním měřítku islám či ilegální migranti z muslimských zemí. Současná vláda Turecka ho vytváří zase v Kurdské menšině. Češi či Slováci například v Romech.
4. Budování a posilování represivních složek
Posilování vojenské, polovojenské či policejní represivní moci je rovněž pro autoritativní státy hlavní premisou pro uchopení a ochrany totalitní moci. Hitler si začal hned z počátku své politické kariéry budovat své polovojenské oddíly SA, složené z vojenských veteránů Freikorps, ale i různých kriminálních živlů, které nejprve měli být ochrankou pro jeho projevy. Tyto oddíly byly také pouličními „bojůvkami“, které napadali marxisty a další nepřátele nacionálně-socialistického státu. Později se z nich vyvinuly oddíly SS, které nakonec čítaly několik miliónu věrných členů a v podstatě nahradily původní armádu. To nacistům silně usnadňovalo být u moci za pomocí vojenské síly.
Lidé bohužel velmi často pod vlivem propagandy vyměňují svou svobodu za domnělou bezpečnost, tak jako po 11. září 2001 v USA. Dnes je to například příklon k vytváření domobran proti uprchlíkům z jiných údajně „nekompatibilním“ kultur v Maďarsku, Polsku ale i v ČR. Projevem vojenské moci jsou manifestační vojenské přehlídky, jaké provádějí mocnosti Rusko či Severní Korea.
5. Dohled nad veřejným i soukromým životem jedince
S vojenskými a policejními složkami souvisí pokus o dohled nad veškerým veřejným i soukromým životem člověka ve společnosti jako částečce v soukolí sytému. Od jeho vzdělání, přes práci až po zábavu, jak pomocí mediální propagandy, školství, tak represe. Hitler vytvářel kolektivní akce, kde lidé spolu jedli a pracovali, a tím měli budovat společnou vlast. To by samo o sobě nebylo nic špatného, kdyby už původní záměr nebyl naprostý dohled nad svým obyvatelstvem a indoktrinace jeho myšlení a chování. Nad tím vším mělo dohlížet Gestapo, jako tajná policie. Při porušování pořádku byla možná i likvidace nepohodlné osoby. Obdobné akce a masové čistky vytvářel i totalitní Sovětský svaz svou naprostou byrokratickou kontrolou KGB nad svým obyvatelstvem (u nás STB). Do fatálních důsledků pak vše dohnaly režimy Pol Pota a Mao-Ce Tunga, v jejichž totalitách už jedinec jako člověk neměl žádnou hodnotu, jen jako součást celku. Ani jeho smrt tedy nic neznamenala. V literatuře tento vývoj předpovídali dystopické romány 1984 George Orwella anebo Konec Civilizace od Aldouse Huxleyho.
V současné době je to například pokus americké FBI dohled nad pohybem lidí na internetu a jejich kontrola, kterou rozkryl Edward Snowden. V Číně je to pak vytváření „indexu občana“, který za loajalitu a dobré chování na internetu dostane benefity, ale také naopak.
6. Populismus – líbivá politika pro nejširší masy
Populismus se rád staví do role zástupce „většiny“ a často nabízí rychlá a zkratkovitá řešení, které jsou snadno pochopitelná nejširšími masami. Jde o proklamovaná starost o zájmy „slušných lidí“, dělníků či „obyčejného občana“ z důvodu jejich početního potenciálu jako voličské základny, nikoliv dle skutečné solidarity s nimi. Důraz je kladen na emoce, vášně a národní hrdost, nikoliv věcnou argumentaci a skutečná fakta. Hitler skvěle ovládal rétoriku a uměl manipulovat davem. Pravidlem bývá zjednodušování a redukce problému na jeden hlavní. U Hitlera to byl především boj s buržoazním Židovstvem. Populismus však častokrát není to, co většina občanů skutečně chce, ale především umění jim naservírovat to, co by měli chtít. Používání demagogie jde až na hranici popírání toho, co bylo včera řečeno samotným populistou, když se to nehodí. Časté jsou davem vítané urážky a ponižování opozice a domnělých nepřátel a jejich účelová diskreditace. Dnes je to tzv. politická nekorektnost, ve jménu které se dá pozurážet, kde kdo a kde co. Časté je také stavění se do role oběti.
Tady by se aktuálních příkladů našlo habaděj. Dá se říct, že populistické strany s erozí demokracie mají pré v celém světě od Trumpa, přes Putina až k Zemanovi. Stavění se do role oběti je například také babišovské „To je všechno účelovka proti mně“
7. Rasismus – Znevažování a pronásledování jiných etnik či kultur
Totalita také ráda vyzdvihuje svou rasu nad ostatní. Hitler byl příznivcem pseudovědeckého směru sociální darwinismus, který dědičně vyvyšoval některé rasy nad jiné. Dle této teorie byla tou nejúspěšnější v civilizační adaptaci – nordická rasa (vysocí modroocí blonďáci) kam patřil i národ Germánů. Dle teorie ariosofie tato rasa pak pocházela z pradávné bílé árijské rasy pocházející z území dnešní Indie. Hitler a spol. toho chtěli využít k její šlechtění v podobě eugeniky v projektu Lebensborn, což se na konec ukázalo jako genetický omyl. Pro nás může být zajímavé, že Hitlerovi ve svém počátku nejvíce vadili Slované a především Češi usazení ve Vídni, kteří tam tvořili početnou menšinu. Pro něj to byl nevzdělatelný „hnůj Evropy“ , který neuměl ani pořádně německy. Čistota rasy je však už od základu pochybná. K mísení etnik a kultur docházelo od samého úsvitu lidské historie a to i na území Německa i Čech. Zejména tyto dvě sousedící etnika se ovlivňují od pradávna. Hledání „čisté rasy“ je tedy naprostou utopií. Navíc neexistuje žádná současná vědecká teorie, která by toto potvrzovala nacisty zdiskreditovaný termín „rasa“ se už ve vědeckém diskurzu téměř nepoužívá. Hitler taktéž odvozoval taktéž účelově lidské chování od zvířecího, kde silnější vyhrává. K tomu mu posloužila i filozofie F. Nietzscheho a jeho dílo Vůle k moci a koncept „nadčlověka“, kterou však přetavil ke svému mocenskými účelu.
Výrazně rasistickou byla například americká organizace Ku Klux Klan, ale také Černí panteři. Aktuálně je to například Okamurovo či Zemanovo znevažování muslimských etnicit jako „anticivilizace“ či diskriminace Romů, Kurdů v Turecku, Rohingů v Myanmaru…atd
8. Nacionalismus – Vyvyšování vlastního národa nad ostatní
Vypjatý nacionalismus neboli šovinismus je vyzdvihování domnělé udatné a dokonalé historie jednoho národa a kultury nad ostatními, často sousedícími národy. V Hitlerově případě šlo o nenávist vůči, dle jeho slov: „podřadnému národu“ Židů, který údajně nikdy neměl svoji kulturu, ale bere si vše od ostatních. Což je vzhledem k židovskému dědictví Starého zákona pro evropskou kulturu naprostý nonsens. Dále byl známa jeho neskrývaná nenávist k zbabělým Slovanům a prohnaným Francouzům. Jde tedy opět o antropologickou konstantu My a Oni, související s vytvořením úhlavního společného nepřátele národa, který by měl být obětován (v případě Židů vyhlazen) pro zlepšení vývoje státu.
Díky masové migraci a pocitu ohrožení se opět vypjatý nacionalismus a agresivní „národovectví“ hlásí ke slovu napříč celou Evropu. Nejsilnější tendence jsou v Polsku, Maďarsku, ale i Německu, Francii či Itálii. U nás stanovisko antisemitismu sdílí například Adam Bartoš.
9. Ovládnutí mediálního prostoru a cenzura
Převzetí a ovládnutí mediálního prostoru jednou stranou je také vždy důležité pro totalitní režimy. Hitler od začátku své kariéry dobře pochopil význam masově zacílené propagandy, kterou vedl Goebbels. Od hromadného výlepu plakátů, přes využití rozhlasu až po filmové týdeníky. Tím si nacisté udržovali vliv a dohled nad šířením informací mezi německým obyvatelstvem, i v dobách, kdy už Hitler válku prohrával. Mohli tak šířit klamné informace o svých úspěších mezi lidi a zároveň dehonestovat své oponenty a vést proti nim štvavé kampaně. Zároveň jim šlo o potlačení jakýchkoliv zpravodajských alternativ pomocí cenzury. S tím, pak souvisí touha po ovládnutí mysli každého jedince ve státě, kdy dochází automaticky k autocenzuře. K děsivé dokonalosti pak tyto praktiky dohnal totalitní režim v bývalém Sovětském svazu, kde informace proudily jen skrze noviny, rozhlas či televizi vládnoucí komunistické strany, aby měl režim vše pod kontrolou.
V dnešní době plurality médií a internetu už je ovládnutí mediálního prostoru o dost složitější, přesto tyto snahy jsou stále přítomné. Například v dezinformačních kampaních či omezování přístupu k určitým informacím na internetu nebo tendence k zestátnění veřejnoprávních médií.
10. Eliminace menšin, inteligence a alternativních aktivit
Totalita se také snaží hned po nástupu k moci ostrakizovat nebo přímo eliminovat menšiny a alternativní proudy, které považuje za překážku pro rozvoj země, jeho mravů nebo státní bezpečnosti. V totalitním státě chce vláda, aby byla populace homogenní až uniformní (to platí už od Platónovy Ústavy). Všichni by měli sloužit státu či vůdci, nikdo by neměl vyčnívat z řady či mít vlastní názor. To souvisí s likvidací či rušením škol, univerzit či samostatné inteligence, u které se předpokládá kritické myšlení. Hitler rovněž začal nejdříve segregovat a potom i likvidovat mentálně a tělesně postižené v projektu Euthanasie. Následně začal pronásledovat homosexualitu, různá pacifistická hnutí a konkurenční marxismus. Díky tomu, že sám byl neúspěšným kandidátem na výtvarnou akademii, začal se zbavovat i avantgardních umělců, které začal označovat jako Zvrhlé umění (Entartete Kunst), a dokonce jim uspořádal výsměšnou výstavu, aby „obyčejní“ lidé pochopili, jaké umění je protistátní a protiněmecké. Sám Hitler uznával jen antiku a klasické monumentální tvary, které rozvíjel ve svých megalomanských architektonických vizích. Vše ostatní bylo zvrhlé a hodno zavržení.
Dnes vidíme časté osočování za napomáhání domnělému úhlavnímu nepříteli v podobě migrantů. Jsou to i výboje proti LGBT komunitě či národnostním menšinám, ale i intelektuálním elitám, které jsou prý jen přisluhovači EU a její byrokratické moci.
11. Vymývání mozků a indoktrinace mládeže
Práce s mládeží je pro nástup totality také signifikantní. Nacisté brzy pochopili, že je důležité podchytit a přeprogramovat myšlení lidí již v útlém věku a vystavit je účelové a manipulativní propagandě, aby se z nich stali oddaní pomocníci říše a správní němečtí občané pomocí vymývání mozků (brainwashing). Tato mládežnická polovojenská organizace se jmenovala Hitlerjungend a ve svém rozpuku čítala až sto tisíc členů. Nacisté v mládeži rozdmýchávali fanatismus a pěstovali odhodlání soužit vůdci a říši až do „roztrhání těla“. Využívána byla často vykonstruovaná národní mytologie a nadřazování germánské rasy, která má prý spasit Německo a nastolit tisíciletou říši. Tyto lidé se po válce jen těžko dostávali do „normálu“ v procesu denacifikace německé společnosti.
Obdobu můžeme najít třeba v mládežnických výcvikových táborech islamistů, které se učí programové nenávisti proti západu. K zamyšlení je i jednostranný výklad dějin v totalitních režimem na školách.
———————————————–
Ukázka nacistické propagandy a politické manipulace ve filmu Triumf Vůle z roku 1935:
https://youtu.be/WsxYKxqhlC8
———————————————–
Doporučená literatura:
Arendthová, Hannah – Původ totalitarismu I-III. (Oikoymenh, 2013)
Burda, František – O násilí v kultuře (Moravapress, 2013)
Burleigh, Michael – Třetí říše – Nové dějiny (Argo, 2008)
Canetti, Elias – Masa a moc (Arcadia, 1994)
Eriksen, Thomas H. – Etnicita a nacionalismus (Slon, 2012)
Gellner, Ernest – Nacionalismus (CDK, 2003)
Girard, René – Obětní beránek (NLN, 1997)
Goodrick-Clarcke, Nicholas – Okultní kořeny nacismu (Eminent, 2008)
Hájek, Jiří – Hitlerův Mein Kampf (Dialog, 1993)
Halamová, Veronika – Kultura a propaganda (Moravapress, 2014)
Heywood, Andrew – Politologie (A. Čeněk, 2008)
Snyder, Timothy – Krvavé Země (Paseka, Prostor, 2013)
Snyder, Timothy – Tyranie (Paseka, Prostor, 2017)
Říhová, Blanka – Přehled moderních politologických teorií (Portál. 2014)
Tesař, Filip – Etnické konflikty (Portál, 2012)