Pamatujete si na Petra Robejška? Ano, to je ten člověk z plakátů dnes už zaniklé strany Realisté, která plánovala dosáhnout ve volbách 20 procent hlasů, skončila ale ani ne s jedním. A pak se rozpadla. O volbách ale mluvit nechci. Namísto toho si uděláme výlet do minulosti. Robejškův článek, nedávno vyšlý na blogu Aktuálně.cz k tomu totiž přímo vybízí.
V něm se dočteme třeba tohle: „Rostoucí počet domácích obyvatel dochází k názoru, že mu úplně stačili jeho vlastní zločinci a nepotřebuje import cizokrajné bestiality a záludnosti; bitky a útoky s noži a mačetami, shazování lidí pod vlak, hromadné znásilňování a najíždění kamionů do vánočních trhů. Nepřesvědčí je moudra o tom, že statistická pravděpodobnost stát se obětí takového zločinu je nízká. Zásadně totiž odmítají to, že se tento typ zločinů v jejich společnosti vůbec vyskytuje.“
Import cizokrajné bestiality. Vnější smrtelná hrozba. A tím Robejšek nekončí a přitápí pod kotlem principem kolektivní viny:
„I když se většina příslušníků těchto kultur chová spíše mírumilovně, tak pro ně násilí patří k doprovodným jevům sociálního života. Situaci ztěžuje také skutečnost, že se lidé z cizích kultur ztotožňují a chtějí se podobat více sami sobě než hostitelské zemi. Jejich ochota přijmout její zvyky je proto velmi omezená.“
Pěkné, že ano. Ale když jsem si to přečetl, znělo mi to nějak povědomě. Tak jsem trochu zapátral a víte co? Našel jsem zajímavé podobnosti s články o mnoho staršími. Začneme zlehka jedním z nich, který mluví taky o hrozbě a zločinech, poněkud v odlehčené verzi. Je z března 1941.
“Ukázalo se, že Židům musí být odňata jakákoli možnost šíření jejich otravného vlivu do českých řad, že je to naléhavě nutné v zájmu celého českého národa, chceme-li sami sebe ušetřit toho, abychom nemuseli platit za činy, kterých se někteří svedení jedinci, kteří jednali pod vlivem židovských podněcovatelů, dopustili.“ (A.Krausová)
Čajíček oproti Robejškovi, že ano. Ale míří podobným směrem. Zkuste si prosím v hlavě takový pokus – škrtněte židy a nahraďte je někým jiným. Třeba migranty. A rázem se z 78 let starého textu stane věc, která by se v Robejškově textu snadno ztratila. A působila by dokonce nepříliš agresivně.
Na podobné vlně ale jeli i jiní borci. Třeba pán s knírkem. Ten ve svém projevu v roce 1932, tedy rok předtím, než se dostal k moci, řekl toto:
„V ulicích naší země vládne vřava. Univerzity naplnili rebelující, násilničtí studenti. Komunisti se snaží zničit naši zemi. Svou mocí nás ohrožuje Rusko. Republika je v nebezpečí. Ano – nebezpečí zevnitř i zvenčí. Potřebujeme pořádek a zákon! Náš národ bez nich nepřežije.“
Robejšek vyslovuje totéž aktuálnějšími slovy, jen měkčeji. I on volá po zákonu a pořádku. I on brnká na strunu obrazu těch druhých, těch méněcenných. Posuďte sami: „Jak evropské společnosti bohatly, stávaly se tolerantnější, smířlivější a ztrácely tvrdost a nesmlouvavost nezbytnou pro udržení každého společenského řádu….. Evropské státy mají dvě možnosti. Buď si dokáží udržet od těla příslušníky zaostalých civilizací, anebo je nesmlouvavě převychovají…. Když to stát nebude schopen zajistit, tak se lidé po jednom z dalších obludných zločinů začnou bránit po svém.“
Zaostalé civilizace. Méněcenné. Untermensch. Je jistě jen shodou náhod, že na podobné argumentaci byla stavěná nacistická propaganda, což si můžeme ukázat na dalším článku z prosince 1939:
„Co mají společného cikáni se židy? Jedni i druzí jsou příslušníci toulavých semitských národů, roztroušených mezi všemi druhými národy celého světa. Každý z nich má svůj ostře odlišný životní zákon a řád pro svůj vnitřní život, plný nenávistných a záludných záměrů proti bezpečí národů, z jejich pohostinnosti žijí. Každý z nich má své náboženství, k temným bohům primitivního lidství a nikdo jich nezíská pro křesťanské činy, smýšlení a jednání, vlastní arijským národům.“ (Obrana národa.)
No. Co z toho všeho vyplývá?
Mohli bychom jednoduše říct, že stejně jako tehdy i dnes se liberální a relativně tolerantní konsensus společnosti drolí a nahrazuje ho radikalismus, nacionalismus a anti-humanismus. A že slova a jazyk se téhle normalizaci nenávisti přizpůsobuje. A tím bychom mohli skončit. Ale tak jednoduché to není. V pozadí je něco podstatnějšího. A to je archetypální konflikt, ve kterém jde o všechno a na který tak snadno naskakujeme i my sami.
Jeho podstatou je My, nebo oni. To je, oč tu běží. Oni – ti druzí, ať už mezi ně zařadíme kohokoli – jsou samozřejmě zlí, oškliví a nejhorší. Nejsou to lidé jako my. Vidíme je jako masu obtěžkanou kolektivní vinou, rodovým cejchem, jehož se nejde zřeknout. Jsou to ďáblové, které je třeba bez milosti zadupat do země. A to, co je zlo a proti komu je třeba bojovat, lidem vždycky někdo ochotně vysvětlí. Tehdy, jako dnes, stejným jazykem oděným v nových kulisách.
To samozřejmě neznamená, že lidé kteří kritizují migraci a mají z nich strach, jsou nacisté. Tak to není. Přesto si dnes stejně jako tehdy na obrazu vnějšího nepřítele především řešíme, kdo jsme my sami. Není od věci si v atmosféře kolektivní psychózy připomenout Junga a to, že nás na druhých něco nebetyčně děsí a dráždí, je možná uvnitř nás samotných a je především naší projekcí našich vlastních stínů.
Jen pro pořádek dodám – i když je to doufám zjevné – že individuální reálné zločiny a násilí tímto nezlehčuji. Mluvím o kolektivní projekci viny, která tu dopadá na tyhle, tu zas chvíli na jiné. Člověk by řekl, že na podobnou argumentaci by Češi, národ považovaný například nacisty za méněcenný, nemuseli přistoupit prostě proto, že za sebou mají stejnou zkušenost.
Ale to asi bohužel neplatí. Skupiny, etnika nebo vyznání jsou sakumprásk všichni v tomhle smyslu pořád těmi, kdo v nás budí nenávist, znechucení a odpor. Ti všichni, nikoli jen ti jedinci, kteří jsou zločinci a opovržení a trest si po právu zaslouží. A to nesvědčí o zdravém náhledu na sebe a svět.