Ve spolupráci se skupinou Čeští elfové budeme postupně zveřejňovat texty řetězových e-mailů a odpovědi na ně. „Pro jisté prodejce, kteří pořádají pro seniory zájezdy, na kterých je pod nátlakem nutí kupovat předražené zboží, se vžil neformální název “šmejdi” a společnost jimi oprávněně opovrhuje. Protože ke komerčním účelům zneužívají slabosti, osamělosti a neinformovanosti svých obětí. Řetězové maily jsou elektronickou obdobou téhož. Někdo využívá osamělosti a informační dezorientace těchto lidí, tentokrát k účelům politickým. Je to nechutné,“ řekl Vít Kučík pro Aktuálně.cz.
Tentokrát zveřejňuje odpověď na text řetězového e-mailu, který vychází z komentáře Václava Klause mladšího z března 2019.
Text řetězového emailu:
„Nejsme suverénní zemí.
V České republice dramaticky roste počet zákonů, které regulují občanům život.
Kdybych zůstal u školství, řeknu, že před dvaceti lety jsme neměli žádný školský zákon (a učili jsme), dnes máme asi 300 stran Školského zákona, zákon o pedagogických pracovnících a další a na ně navazující desítky vyhlášek a podzákonných norem ( metodické pokyny a tak). A takhle je to u všeho. To je samo o sobě špatně. Přináší to nepřehlednost a složitost. Ničí to svobodné aktivity jednotlivců, firem i škol. Třeba by mohl nějaký politický subjekt (hnutí občanů) proti tomu začít brojit. Získat podporu veřejnosti, vyhrát volby a změnit to. Tomuto procesu se říká demokracie, vláda lidu, od něhož pochází veškerá moc. Jenomže nepochází, protože už nejsme suverénní zemí. Podpisem Lisabonské smlouvy jsme se suverenity vzdali. Ne celé, ale čím dál větší. U zákonů, které český parlament přijímá – zhruba tři pětiny pochází z EU.
Jsou to nařízení a směrnice EU. Za vlády premiéra Sobotky 53 % přijatých zákonů bylo evropskou implementací, v prvním roce Babišovy vlády číslo stouplo na 57 %. U „normálních“ zákonů je předkladatelem buď vláda (tyhle zákony často projdou, pokud neselže vládní většina) nebo skupina poslanců. Ten, kdo zákon předkládá, si připravuje argumenty, aby to obhájil, proč je nutné zákon přijmout.
Sněmovna se pak o návrhu zákona několikrát „hádá“, zda je dobrý či špatný a několikrát o něm hlasuje. Zákon se přetřásá minimálně 3x, dá se několikrát navrhnout jeho zamítnutí. Dá se to také různě protahovat. Ale u „evropských“ implementací – to přinese nějaký ministr a řekne: „Implementační lhůta uplyne 12. dubna, tak vás žádám o schválení.”
Hotovo. Takový zákon se schválit musí, jinak by nám (republice) hrozila obří pokuta za každý měsíc, co jsme implementovali pozdě, a ještě nějaké procesy u Evropského soudu. Drtivá většina poslanců to proto schvaluje stylem jak „poslankyně dojička“ za soudruha Husáka. Fik, ruce nahoru a jdeme dál.
Co je důležité – často jde o zákony, které by za normálních okolností sněmovnou nikdy neprošly (nemají podporu českých občanů, tj. ani jejich zástupců ve sněmovně), dostaly by minimum hlasů a často by je ani nikdo nenavrhnul.
Jde často o důležité zákony:
Evropský zatykač, Zákon o pobytu cizinců, GDPR, zbraně, a tak dále… Věci, které nechceme, nebo je chceme jinak – ale přijmout je musíme takhle! Bizarní je, že tato nařízení nejsou jen přeložena do češtiny a platná, ale sami si je musíme sepsat a pak dělat, jako že jde o normální zákony a schvalovat je! Občas je možnost si část zákona upravit – třeba snížit výši pokuty pro obce u GDPR (pokud tedy původní směrnice to nevyžaduje, to pak ne).
Lidi to takřka vůbec nevědí. Nevědí to, že ztrácíme kontrolu nad touto zemí. Že tu ze tří pětin nevládne Babiš a spol., ale Merkelová s Junckerem a Bruselem. Když je volební kampaň, kandidáti se předhánějí v srdečných úsměvech a slibech, co vše občanům zajistí. Ale žádný z nich neřekne „já budu z 60% hlasovací automat, co jen implementuje EU zákony a z menší části tedy budu nějak konat, jak vám slibuji (možná)“. Já jsem taky občanům něco sliboval, a tak ta bezmoc při větší polovině zákonů je šílená. Nebo abych byl přesný, pro mě je šílená. Šílené je, že jsem občas pro některou verzi takových zákonů sám hlasoval. Protože třeba senátní úprava aspoň něčemu trochu ulevila (třeba menší pokuty u GDPR), tak volíte menší zlo. Česká republika ztrácí den za dnem svou svrchovanost, český parlament z více než poloviny odmávává cizí zákony, které nejsou ve prospěch našich občanů. Je vám to jedno? Mně ne, mně to vadí strašně……“
(Konec citace e-mailu)
Odpověď Český Elfů:
Jestli Václav Klaus ml. před dvaceti lety učil a neměl žádný školský zákon, tak asi učil v jiné zemi. Školský zákon jsme před dvaceti lety samozřejmě měli. Ne ten aktuální, ten vešel v platnost v roce 2005. Školský zákon ovšem existuje v českých zemích od roku 1774, tedy od dob Marie Terezie. Školský zákon definuje vše podstatné ohledně škol a vzdělávání, třeba i povinnou základní školní docházku. Bez něj učit rozhodně nelze. Možná tak doma, ale to jistě VK na mysli neměl.
I školní dítě ví, že zákony nejsou dělené na stránky, ale na paragrafy. Aktuální školský zákon (č.561/2004 Sb.) vytištěný běžným fontem zabere méně jak polovinu VK udávaného množství stran (konkrétně 140 stran). To si každý může ověřit zde: https://zakonyprolidi.cz/print/cs/2004-561/zneni-20190215.htm?sil=1 A to, že je nějaký zákon dlouhý, ještě neznamená, že je špatný. Školský zákon se týká tisíců škol všech typů. Od mateřských, přes základní, střední a vysoké po školy umělecké. Spadají pod něj třeba i dětské domovy. Tyto instituce navštěvuje okolo jeden a půl milionu žáků a studentů, pracují v nich desítky tisíc učitelů a nepedagogických pracovníků. Je legitimní otázka, zda by školský zákon mohl být kratší. Možná mohl. Podstatnější ale je, zda jde jako celek i v jednotlivostech o zákon dobrý či špatný.
Pokud jde o nařízení a směrnice EU, jsou schvalovány (nebo zamítány) Evropským parlamentem a Radou. Do Evropského parlamentu si vybíráme poslance v demokratických volbách podobně, jako to činíme ve volbách do Parlamentu ČR. Rada je složena s příslušných ministrů národních vlád. Jde tedy o demokracii, jen na evropské úrovni. Není to tedy tak, že nám tyto směrnice direktivně vkládají nikým nevolení byrokrati z Bruselu, jak se občas někdo snaží naznačit.
Kolik procent přijatých zákonů v ČR bylo evropskou implementací, ověřoval nedáno DeníkN, podle doc. Sbírala z Masarykovy univerzity, který se problematikou evropské legislativy zabývá, je to mezi 30 – 35 %. https://denikn.cz/91047/eu-nam-nuti-57-procent-zakonu-tvrdil-klaus-v-projevu-s-prirovnanim-o-zidovskem-vyboru-jak-je-to-ve-skutecnosti/?ref=list
Lhůty pro implementaci směrnice EU jsou většinou 2 nebo 4 roky. Podoba zákona, který schválenou směrnici převede do českého právního řádu, proto může projít, a také prochází běžným schvalovacím procesem, ve kterém mohou poslanci diskutovat, hádat se, či přicházet s pozměňovacími návrhy. Do procesu může zasáhnout i Senát, ten např. navrhl ve finále schválenou verzi zákona o GDPR. Podle výše citovaného doc. Sbírala není v legislativním procesu implementovaných předpisů EU a předpisů vzniklých přímo u nás žádný velký rozdíl. A pokud by skutečně někdy teoreticky nastalo, že některý ministr přinese návrh těsně před koncem implementační lhůty, pak je ten ministr buď neschopný, nebo v tom bude nějaký podezřelý úmysl. Ale rozhodně to není chybou EU.
Je podle mě zcela v pořádku, že poslanci ve většině případů hlasují podle doporučení svých kolegů, děje se to ve všech stranách. Není v silách žádného jednotlivého poslance, aby obsáhl problematiku všech schvalovaných zákonů. Proto jsou zde parlamentní výbory, které projednávají zákony podle jejich působnosti. (VKml byl donedávna předsedou Školského výboru, protože je považován za odborníka na školství). Poslanci, kteří se tou, kterou konkrétní problematikou nezabývají do hloubky, zpravidla hlasují podle doporučení zpravodaje výboru nebo podle doporučení své strany. Každá strana má, nebo by měla mít, své legislativní odborníky, kteří vyhodnotí znění zákona a jeho soulad s volebním programem strany. Určitě v Poslanecké sněmovně nesedí 200 odborníků na všechno, kteří všichni dokáží nastudovat odbornou problematiku a zasvěceně o tom diskutovat. I když si to pár z nich o sobě možná myslí.
VKml buď nezná legislativní procesy v EU, nebo je zde záměrně překrucuje. Nařízení EU je právně závazné a je vždy schváleno v jazycích všech členských zemí. Směrnice stanovuje cíl, který musí země EU splnit. Je však na jednotlivých zemích, jak formulují příslušné vnitrostátní zákony, aby těchto cílů dosáhly.
Angela Merkelová je k EU ve stejné pozici jako Andrej Babiš. Oba jsou z titulu své funkce členy Evropské rady. Jean-Claude Juncker je z titulu své funkce předsedy Evropské komise též členem Evropské rady, ale na rozdíl od hlav států nemá hlasovací právo. Nařízení a směrnice EU prochází legislativním procesem, kde musí být schváleny Evropským parlamentem (do kterého si volíme své zástupce v demokratických volbách), tak i Evropskou radou.
Není pravda, že by poslanci byli hlasovacími automaty. Schvalování zákonů, které zajistí dosažení cílů daných směrnicí EU, je normální legislativní proces, kde mohou poslanci diskutovat, podávat pozměňovací návrhy nebo samostatné poslanecké návrhy zákonů. Pokud se tohoto svého práva (ale i povinnosti) někteří vzdávají, je to jen jejich lenost či pohodlnost.
A konečně: Nejde o cizí zákony. Česká republika je právoplatným členem Evropské unie a její demokraticky zvolení představitelé a zástupci české vlády mají možnost do tvorby evropských směrnic zasahovat a ve spolupráci s jinými členskými zeměmi je mohou i odmítnout.