V sobotu 15. prosince deník MF Dnes zveřejnil článek Vlastimila Vondrušky „Proč na sebe žalujeme v cizině“, jakousi hagiografickou apologii Andreje Babiše, v níž se jej pokusil obhájit.
Za pomoci okomentovaných částí článku ukáži naprostou falešnost Vondruškova textu.
Když vyrazil Jan Hus ve svatém nadšení do Kostnice, aby obhájil svou pravdu, nevěděl o dvou zásadních překážkách. První byl fakt, že koncil vlastně oficiálně nezačal, ale na místě už byly zástupy prelátů, kteří neměli co dělat, a tak se s nadšením vrhli do řešení problému, který si pracovně nazvali „český kacíř“. Protože ve skutečnosti jim nešlo o to, hledat pravdu, ale chtěli potrestat kacíře, jedno zda pravdu má, či nemá.
Druhou okolností, s níž Jan Hus nepočítal, bylo udavačství opozice, v tomto případě jeho bývalého druha Štěpána z Pálče. I když ho o to nikdo nežádal, považoval jaksi za svou křesťanskou povinnost odjet do Kostnice a tam vznést žalobu na Jana Husa. Iniciativně dovezl citáty z jeho kázání a překlady ukázek z jeho spisů. Neboť Husovou vinou bylo to, že byl mezi lidem oblíbenější než Štěpán z Pálče (tedy kromě jiného).
Není pravda, že preláti neměli na koncilu co dělat a že si jen tak pro vlastní zábavu soudili Husa. Koncil se konal už od 5. listopadu 1414. Hus přijel 3. listopadu, zatčen ale byl 28. listopadu, tedy v době, kdy už koncil probíhal. V té době už ostatně byl i na místě císař Zikmund, z jehož popudu se koncil konal.
Hus, který do Kostnice přijel dobrovolně, netušil, co ho na koncilu čeká, nebylo to ovšem to, co nepravdivě tvrdí Vondruška. Nešlo o učené disputace, jak Hus přepokládal, ale o církevní soudní řízení, které proti němu ostatně běželo už od roku 1410 na základě stížnosti pražského arcibiskupa. Tehdy byl Hus obžalován ze šíření heretických nauk a předvolán papežem do Říma, což bylo ještě před roztržkou se Štěpánem z Pálče v roce 1412. Hus předvolání neuposlechl a kázal nadále navzdory uvržené klatbě.
Nepřipomíná vám tento příběh něco? Je zbytečné vést polemiku, v čem měl Jan Hus pravdu a v čem se mýlil. Pravda, zvláště pokud jde o ideologii, je příliš mlhavým pojmem a v principu má pravdu ten, kdo je vlivnější a má na své straně více kazatelů. Zamyslet bychom se však měli nad tím, k čemu udavačství Štěpána z Pálče vedlo (jistě, nebyl to jen on, kdo na Husa nasazoval, ale byl tím, kdo se ochotně kauzy chopil). Proč si tehdejší mocenské elity nevyříkaly věc doma? Proč se musely obracet k cizím autoritám a tam jako uličníci citovat vytržená slova z obsáhlých textů Jana Husa.
Odpověď je jasná. Kdykoli byl nějaký ideologický či mocenský směr slabý a nedokázal o své pravdě přesvědčit mocné a zvláště ne lid, pak se doprošoval pomoci v cizině. Neznám případ, kdy by o pomoc cizáků usiloval ten, kdo vládl, vždy ji hledala opozice.
V soudu s Husem nešlo o to, zda měl pravdu, ale o to, že se neuposlechl církevní autority a že jeho učení ohrožovalo tehdejší církevní uspořádání. Štěpán z Pálče byl skutečně tím, kdo proti Husovi podal nejvíce svědectví a nejvíce mu přitížil, ale nešlo o „vyříkání si věcí doma“, nýbrž o církevní spor. Vondruška opět chybně používá současný pohled a mluví o cizích autoritách, ačkoli v Husově případě se jednalo univerzální autority církevní. Nešlo tedy o nějaké vyfabulované doprošování v cizině, ale o tehdy obvyklý případ církevní jurisdikce.
Přiznám se, že jsem jako student žasl, jak se v přemyslovském rodě tenhle princip neustále uplatňoval. Jedna větev rodu se ujala moci a druhá okamžitě utíkala za císařem a žalovala, že český kníže či později král se nechová uctivě k tradicím, nectí zákony a je nebezpečím německému národu. Podle toho, jak byl český panovník aktuálně silný, pak císař ty žalobníčky buď uvěznil, nebo naopak vyslyšel a využil jako klín k tomu, aby mohl zasahovat do českých poměrů. Někdy jim dokonce pomohl na knížecí stolec a pak vždy následovalo období zmatků, protože se spousta lidí z pozadí náhle dožadovala odměny a podílu na moci.
A nejde přece jen o středověk! Kdykoli se některé z nově narozených politických stran v časech rakousko-uherské monarchie nedařilo, utíkali se její představitelé do Vídně, aby tam získali oporu proti těm úspěšnějším. Politické boje uvnitř komunistické strany se za časů Československé socialistické republiky řešily tak, že se chodívalo žalovat do Moskvy. Je jiná doba, a tak se holt chodí žalovat do Bruselu. Ale princip je pořád stejný.
[…]
Pokud proběhnou demokratické volby, pak se vždy generují vládní a byrokratické struktury a ty mají právo řídit běh věcí veřejných. I v minulosti se volilo. Sbor předáků země na Žiži dosazoval na starobylý stolec nového knížete, později volil zemský sněm českého krále a ještě později… Nemá cenu tu vše opakovat. Ale určitě stojí za to připomenout, že už od časů Přemyslovců téměř nikdy opozice (tedy ti, kteří se ocitli v menšině a stranou skutečného vlivu) nehodlala rozhodnutí většiny respektovat. Kam se tedy obrátit? No přece za hranice! To je odvěká nemoc naší politiky.
Sami si ani neuvědomujeme, jak se každým takovým krokem dostáváme do područí mocnějších sousedů. Ve středověku jsme se museli bránit vlivu německých císařů, v časech Habsburků jsme se snažili chránit vlastní národní identitu, za fašismu jsme bojovali o faktické přežití, v éře komunismu jsme poklonkovali Moskvě, po roce 1989 hlavně USA a nyní Bruselu.
Jde opět o zcela ahistorická a generalizovaná tvrzení. Zdaleka neodpovídá skutečnosti, že neúspěšná opozice nerespektující „rozhodnutí většiny“ téměř vždy spěchala do Říše, aby si stěžovala na vítěze a pokud možno se se zahraniční pomocí opět dostala k moci (v přemyslovském rodě se to skutečně nedělo „neustále“, nýbrž pouze v 11. a 12. století). Na cizí panovníky se navíc neobraceli jacísi neúspěšní kandidáti ve volbách, ale většinou ti, kdo byli svrženi spiknutím či povstáním. Vyjádření o opozici jsou proto jen Vondruškovými bláboly.
Navíc to nebyli jen panovníci státních útvarů na území dnešního Německa, kdo zasahoval do českých záležitostí či na které se poražení obraceli se žádostí o pomoc – byli to také panovníci polští a uherští.
Dále autor píše o tom, jak jsme v časech Habsburků chránili vlastní národní identitu – už ale nepřipomíná, že to byli právě čeští stavové, kteří si v osobě Ferdinanda I. roku 1526 zvolili jako krále Habsburka, ačkoli se k volbě nabízeli i představitelé českých rodů.
Vondruška hovoří o německých císařích, ačkoli to ve skutečnosti byli císaři Svaté říše římské (novější německá historiografie je sice označuje jako „římskoněmecké císaře“, ovšem pouze pro zajištění jednoznačnosti a k odlišení od antických římských císařů či císařů Německé říše). Prvním skutečně německým císařem byl až Vilém I. Pruský (od roku 1871). Od té doby se také datuje existence Německa jako státu. Ve středověku ostatně ani neexistoval německý národ.
Rovněž nesmyslná je zmínka o Vídni – panovník českých zemí se i v době národního obrození nacházel tam, bylo tedy logické se obracet na něj.
A konečně autor zcela v souladu se svou tezí staví na roveň středověk, období Rakouska-Uherska, dvacáté století i současnost. Evropská unie je v jeho podání dokonce identická se sovětským žalářem národů či dokonce s nacismem.
Pokud se mi nedaří doma, musím najít nějakou vznešeně znějící ideu, v jejímž jménu zvednu jako jediný prapor spravedlnosti, abych pozornost strhl sám na sebe. Protože ono ve skutečnosti nikdy nešlo o křesťanskou víru, o vlastenectví, proletářský internacionalismus či demokracii, ale o sobecké ambice těch, kteří tyhle ideologické teze používají jako štít svého snažení.
Tím pochopitelně netvrdím, že nemá být potrestán ten, kdo si to opravdu zaslouží. Ovšem má být potrestán doma a podle domácích zákonů. Ideologie a boj o moc do něčeho takového rozhodně vstupovat nemají. A cizáci už vůbec ne! Přitom je jedno, zda se pomoci za hranicemi dožadovali a dožadují žalobníčci v kněžských hábitech, rubášce či s dredy na hlavě.
[…]
A pokud si většina z nás něco nepřeje, nebo se jí to nelíbí, pak je neuvěřitelnou hanebností hledat proti většině vlastního národa spojence za hranicemi. Co se doma navaří, to se má doma sníst. A lidé, jako byl Štěpán z Pálče, se nikdy hrdiny nestanou. Naopak, často udělají hrdiny z těch, které chtějí potupit a ponížit. Přes všechny lži, které koncil na Jana Husa nakydal, se stal hrdinou a uznávanou osobností on, nikoli jeho soudci a udavači.
V závěru textu se Vondruška vypjal k svému dosud absolutnímu vrcholu, totální myšlenkové ejakulaci, když připodobnil Andreje Babiše k mistru Janu Husovi. Středověkého myslitele a jednoho z předchůdců reformace, který zemřel právě pro své pojetí pravdy, jež je panu Vondruškovi „příliš mlhavým pojmem“, porovnává s donašečem StB a trestně stíhaným oligarchou, podezřelým z neoprávněného inkasování miliardových částek z EU – čili podle Vondrušky EU má platit, ale my si nebude zadávat s cizáky… Mimochodem – Jan Hus snad zašantročil nějaké vatikánské dotace? A Andreje Babiše čeká upálení?
Závěr
Vlastimil Vondruška byl už dříve odhalen jako osoba, která překrucuje a vymýšlí si historické události, používá podvržené citáty (například o Bismarckovi a Ukrajině) a papouškuje ruskou imperiální a paranoidní rétoriku tvrdící, že chudáček Rusko se vždycky jen bránilo. Dokázali jsme, že Vondruška jako svůj myšlenkový zdroj užívá i konspiracistický web Hlavné správy. Hlavním Vondruškovým principem při psaní publicistických textů je vytvoření teze, podle které pak ohýbá dějiny, aby dospěl k předem danému cíli.
Vondruška se holedbá svou profesí historika a snaží se na tomto základě prodávat se jako epistémická autorita. Vystudoval sice historii (jako druhý obor společně s etnografií), ale svému oboru se zcela zpronevěřil. Ve skutečnosti pouze těží ze své popularity a z obliby svých konzumních detektivek a domnívá se, že je mu díky počtu prodaných knih snad propůjčena jakási moudrost, jež mu umožňuje pochopit dějiny v jejich celistvosti a předvídat další vývoj – podobně jako to „uměl“ historický materialismus. Ve Vondruškově případě jde tedy pouze tuze mělce podloženou autoritu deontickou. Jeho mantra o neustálém opakování se dějin tak má stejnou odbornou hodnotu jako mudrování Karla Gotta o iluminátech ovládajících svět.
Je jen příznačné, že Vondruškovy texty publikuje MF Dnes pod vedením šéfredaktora Jaroslava Plesla, tedy stejné médium, které zveřejňuje obdobně erudované příspěvky například Ilony Švihlíkové, Václava Klause seniora, Elišky Haškové Coolidge či Stanislava Novotného. Pan Vondruška je mimochodem také nositelem Krameriovy ceny tzv. Asociace nezávislých médií za rok 2017. Členem vedení asociace je Stanislav Novotný a v porotě pravidelně zasedá Jaroslav Plesl…