Protokoly sionských mudrců

Studie je věnována jednomu z nejznámějších antisemitských pamfletů, Protokolům sionských mudrců. V centru pozornosti je jejich vznik, šíření, stálá popularita a také jejich využití v dnešní době, především v muslimském světě. Jedna z kapitol se zabývá vztahem nacistické ideologie a Protokolů.

Autor: Miroslava Ludvíková. Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Logo_3grant

Kořeny teorie pojednávající o tom, že se Židé potajmu scházejí na shromážděních židovských mudrců, je třeba hledat již v dávné době; tyto teorie o židovské konspiraci se totiž v různých modifikacích objevují již od středověku. Přesto se však dokumentem nejznámějším a s nejširším dosahem staly sto let staré Protokoly sionských mudrců(1).

Protokoly sionských mudrců jsou jednou z nejdéle stále se šířících a šířených a zároveň nejtabuizovanějších konspiračních teorií (2) a jsou zároveň také pokládány za první moderní text konspiračních teorií. Cohn uvádí, že Protokoly jsou dokonalým příkladem toho, jak se konspirace stane „záležitostí pro všechny“ (Cohn, 1967: 174). Variant této teorie je více. Někteří stoupenci teorie věří touze všech Židů jako celku o ovládnutí světa, druzí naopak jen touze jisté sionistické tajné elity.

Protokoly byly opakovaně a mnohokrát deklarovány jako falzifikát. To však nic nemění na tom, že Protokoly jsou od počátku svého vzniku používány jako dokument, jenž ospravedlňuje nejen antijudaismus/ antisemitismus či antisionismus, ale de facto veškeré protižidovské jednání a slouží k rozdmýchávání antisemitských nálad ve společnosti po celém světě a bylo jimi vysvětlováno takřka vše – od první světové války, přes ruskou revoluci až po úpadek puritánské americké morálky (Byford, 2013). Protokoly byly přeloženy do mnoha světových jazyků a prodaly se jich miliony kopií. S největší oblibou se dnes setkávají v muslimském světě.

Vznik a primární poslání Protokolů sionských mudrců

Protokoly sionských mudrců líčí údajné plány Židů na ovládnutí celého světa. Jde o zápis ze schůze starších Židů. Tento zápis je určený mladšímu a ne tak zkušenému Židovi a formou protokolu je mu popsán postup, jakým Židé opanují svět: nejprve ovládnou světové finance a média, pak vymění tradiční pořádek za nov společenský pořádek založeným na masové komunikaci a ovládnou tak celý svět.

Texty Protokolů jsou pokládány za původ konspirační literatury a byly zpopularizovány především odpůrci ruského komunistického režimu. Ruské impérium prožívalo již od konce předcházejícího století závažnou krizí, jež ovlivňovala nejen hospodářský a technický rozvoj Ruska, ale především vyostřovala kontrasty ve společnosti. Nespokojená se zaostáváním byla především střední třída a inteligence.

Carská tajná policie Ochranka (Охранкa) nechala sestavit dokument, jehož prostřednictvím měla odvézt pozornost veřejnosti od pravých původců situace k jinému a pro ně vhodnějšímu viníkovi. V dokumentu měli Židé pod hesly demokracie, svoboda apod. usilovat o moc nad celým světem. Důkazem pro toto mělo být krom jiného také sílící národností židovské hnutí v Rusku, jež usilovalo o vytvoření židovského státu na území tehdejší Palestiny, dnešního Státu Izrael. Tedy vlastně státu, z nějž bude ovládnutí světa šířeno dále. Jiné zdroje mluví o nutnosti vytvořit dokument jako důkazu o nebezpečnosti Židů a zámince pro represivní postup proti Židům ze strany ruského cara Mikuláše II. Car se však údajně nenechal falzifikátem oklamat a na dokument připsal: „Hodnotná věc, ale nedá se prosadit špatnými prostředky.“ (Odaha, 2008).

Za autora Protokolů je všeobecně pokládán Matvej Golovinskij, vrchní cenzor Ochranky a spolupracovník cara Mikuláše II., jež měl texty sestavit v letech 1897 až 1903 ve Francii. Golovinskij se při jejich zpracovávání evidentně inspiroval dílem francouzského autora Maurice Jolyho Dialogue aux enfers entre Machiavelli et Montesquieu (1864, Dialog v pekle mezi Machiavellim a Montesquiem), jež císaři Napoleonovi III. připisuje ambice na ovládnutí světa.

Za další zdroj je některými rovněž považována novela Biarritz (1868) Hermanna Goedsche, který v díle (konkrétně kapitola Židovský hřbitov v Praze) popisuje záhadné setkání nejvyšších rabínů na Pražském židovském hřibově, jež se koná každých sto let a na němž tito měli naplánovat celosvětové spiknutí a na němž se přesně o půlnoci objeví také Ďábel se svým úsudkem (Rothstein, 2006). Ruský překlad textu se poprvé objevil v roce 1872 v Petrohradě.

Věra Tydlitátová uvádí mezi ideovými zdroji i dobový oblíbený román od Eufene See Les Mystères du peuple ou l’Histoire d’une famille de prolétaires à travers les âges (1849–1856, Tajemství lidu aneb historie jedné proletářské rodiny v různých dobách), kde hráli hlavní spikleneckou roli jezuité (vera-tydlitatova.eblog.cz, 2012). Vzorem pro Golovinského byla skutečná událost: První sionistický kongres, který se odehrál v roce 1897 a na němž byla ustanovena Sionistická organizace usilující o formulování a uskutečňování sionistických cílů, tj. formování židovského národního státu. Golovinskij tedy využil obdobných starších vzorů a skutečné události, která se mu hodila k realizaci záměru, a vytvořil dílo, které se stalo najednou a zázračně objeveným záznamem hrozivého strategického plánu světového židovstva na ovládnutí celého světa. Určitý vliv pravděpodobně měl i text Theodora Herzla, nejznámějšího představitele sionismu, Der Judenstaat (Židovský stát).

Obsah a forma Protokolů sionských mudrců

Text předpokládá, že čtenář již ví, že existuje jakýsi tajný plán Svobodných zednářů na ovládnutí světa. Tentokrát se však jedná o nový plán, mnohem dokonalejší a řízený Sionskými mudrci.

Pamflet obsahuje 24 protokolů, které pojednávají o jednotlivých tematických oblastech a o tom, jak v nich Židé mohou získat kontrolu nad světem a jak k tomu dojde. Sionští mudrci chtějí podvodem přesvědčit ne-Židy, které nazývají gojímy, aby je následovali. K tomu používají především rozvracení morálky, šíření liberálních ideálů, prosazování svobody tisku, napadání tradičních křesťanských hodnot, apod. Například v Protokolu číslo deset je uvedeno, že mudrci mají v plánu zavést prezidenty i poslaneckou sněmovnu, ale tito nebudou mít žádnou moc, respektive: „Aby náš plán mohl přinést tento výsledek, zajistíme volbu takových prezidentů, v jejichž minulosti je utajena nějaká temná stránka … potom se stanou věrnými uskutečňovateli našich plánů ze strachu z odhalení … Poslanecká sněmovna poskytne krytí, bude chránit, bude volit prezidenta, ale vezmeme jí právo navrhovat nové, nebo měnit existující zákony, protože toto právo dáme do zodpovědnosti prezidenta, loutce v našich rukou …“ (handyscript.wz.cz)

První protokol líčí základní doktrínu Mudrců, jejich hesla a techniky: Právo je moc, Učiníme konec svobodě. Druhý protokol zdůrazňuje pozici a roli ekonomiky v plánu na ovládnutí světa a také roli médií. Třetí protokol popisuje to, co nastane po uzavření cyklu Symbolického hada: „Až se kruh uzavře, všechny státy Evropy budou uzamčeny v jeho smyčce jako v pevném svěráku.“ (handyscript.wz.cz) Židé mají v plánu podporu komunismu a využijí chudé jako nejmocnější zbraň. Protokol čtyři líčí, jak budou za pomoci materialismu zahubena veškerá náboženství, a pátý protokol naznačuje, jak budou Židé zacházet s masami všech ne-Židů. Šestý protokol popisuje vznik obrovských monopolů, které strhnou všechny státy a státní zřízení, a navazuje na něj protokol sedm, který prorokuje celosvětovou válku. Osmý protokol anticipuje přechodnou vládu vedoucí ke vzniku židovského superstátu tak, jak je stát konkrétně načrtnut v devátém protokolu. Tato autokrativní světovláda, ovládnutí všech států, které jsou nakažené demokracií a liberalismem, je popsána v desátém protokolu. Jedenáctý protokol popisuje ustanovení autokracie a univerzální vlády, dvanáctý média a způsob kontroly obyvatelstva, které nedostane žádné informace bez centrální kontroly konspirátory. Protokol třináct popisuje, jakým způsobem budou ovládnuti dělníci, číslo čtrnáct jakým způsobem dojde k destrukci dosavadních náboženství a jak bude zavedena nová víra v židovského boha. Následující, patnáctý protokol je věnován novým politickým praktikám a roli Svobodného zednářství v něm, šestnáctý protokol rozmlouvá o zrušení vyučování a o přeměnění dějin tak, aby vyhovovaly židovským světovládným cílům, sedmnáctý protokol počítá se zničením duchovenstva a advokátů. Protokol osmnáct objasňuje plán na vytvoření domnělého chaosu a k zavedení vlády strachu, které budou využity k dosažení židovských cílů. Protokol devatenáct plánuje, jakým způsobem bude nová vláda komunikovat s obyvatelstvem. Protokoly dvacet a dvacet jedna jsou dedikovány finančním otázkám. Vyplývá z nich, že Židé chtějí systematickou tyranií lichvy zapříčinit finanční krize států a státními půjčkami jednotlivé státy dohnat k bankrotům a nastolení židovského království. Protokol dvacet dva líčí výhody židovské světovlády, dvacátý třetí je věnovaný metodám, jakými budou lidé přinuceni k poslušnosti a poslední, dvacátý čtvrtý protokol charakterizuje židovského krále (handyscript.wz.cz).

Text pamfletu je psán převážně v první osobě množného čísla a obsahuje mnoho forem generalizace, stereotypizace, užívá četné otřepaná klišé apod. (Pipes, 1997). Pipes (1997) v Protokolech identifikoval všudypřítomné stereotypy, například Židé jsou všude, Židé jsou ve vedení každé instituce, Židé naslouchají a poslouchají ústřední sbor, tj. tajuplné „Starší“. Tvůrce textu se evidentně držel tradiční stereotypizace, která vlastně přetrvává v antijudaismu / antisemitismu již od počátku.

Protokoly sionských mudrců vykazují velkou podobnost s Dialogem, jenž měl odhalit pikle Napoleona III. Obě díla mají stejnou stavbu, Dialog obsahuje 25 dialogů, Protokoly o jeden méně, 24 protokolů. Leo Pavlát uvádí, že z 2560 řádků jich byla do protižidovského pamfletu beze změny přejata téměř polovina, 1040, a to pouze se záměnou původního „nepřítele“ Napoleona III. za nepřítele nového, za Židy (Pavlát, 2009).

Tato podobnost je výborně viditelná například na vzoru těchto protokolů:

-UserFiles-file-02_Metodika-11_20_STOL-PROTOKOLY-3

Je tedy jasné, že se nejedná o původní a originální text a Golovinskij se k jeho sepsání inspiroval například zmíněným Dialogem v pekle.

Šíření Protokolů sionských mudrců

V roce 1903 byla část textu Protokolů zveřejněna v ruském deníku Znamya (Знамя, česky Prapor) a teprve o dva roky později, v roce 1905, byl celý text jako vydán příloha díla Sergeje Niluse Velikoe v malom i antikhrist, kak blizkaja politicheskaja vozmozhnost (Velký v malém o příchodu Antikrista a říše ďáblovy na zemi). Nilus je vydával za dokumenty, které vznikly na Prvním sionistickém kongresu v Basileji (De Michelis, Newhouse, 2004). Až když bylo namítnuto, že kongres byl veřejně přístupný a byl navštíven i nežidovskými účastníky, Nilus prohlášení změnil a uvedl, že pamflet je zápisem z tajného setkání Židů konaného v letech 1902–1903, tak, jak se to traduje dodnes: Dokument prý byl odcizen židovské komunitě a původní ručně psané dílo bylo zničeno.

Avšak ani toto Nilusovo prohlášení není možno akceptovat jako pravdivé, protože tento prohlásil: „V roce 1901 jsem díky jednomu známému (zemřelému maršálu Alekseji Nikolajeviši Sukotinovi z Černigova) získal rukopis, který s neobvyklou přesností a jasností odhalil plán na vývoj tajného židovsko-zednářského spiknutí, které by přivedlo náš svět ke konci. Ten, kdo mi dal rukopis, se zaručil, že se jedná o věrný překlad originálních dokumentů odcizených jistou ženou jednomu z nejvýznamnějších a nejvlivnějších lídrů zednářů během tajného setkání ve Francii.“ (Kominsky, 1970: 209).

Verze, kterou měl Nilus na mysli, je tato verze šířená konspirátory: Justine Glinková, dcera ruského generála Dmitrije Feodoroviče Glinky, pracovala v roce 1884 v Paříži jako špionka pro ruského cara Alexandra III., a zaměstnávala židovského agenta a zároveň Svobodného zednáře Josepha Schoersta. Schoerst nabídl Glinkové za 2500 franků dokument, který ji měl zajímat. Text obsahoval diktované projevy, které byly do finální verze Protokolů zahrnuty. Glinková dokument pořídila a předala jej svému nadřízenému v Paříži, generálu Petru Vasilijovi Orgejevskému. Ten si dokument přečetl a odeslal jej generálu Čerevinovi, ruskému ministru vnitra. Čerevin dokument nechal u imperiálního soudu v Petrohradě přeložit do ruštiny a po své smrti jej jako součást svých pamětí odkázal caru Nikolaji II., kde se k nim po čase dostal právě Sergej Nilus (Zvědavec, 2010).

Protokoly tehdy kolovaly po Rusku jako nástroj obviňování Židů z porážky v Rusko-japonské válce a také z porážky ruské revoluce v roce 1905. Jejich čas však přišel až s Ruskou říjnovou revolucí v roce 1917, respektive s ruskými emigranty – Bělogvardějci – na západě, kteří přenesli texty Protokolů do Evropy. Masově se začal dokument šířit po přeložení do němčiny v roce 1920 a v Německu měl logicky ohromný vliv na nacistický antisemitismus. Stejný rok byly Protokoly publikovány rovněž v Polsku, Velké Británii a Francii, kde byl antisemitismus znovu vyvolán díky tzv. Dreyfusově aféře.

Po revoluci 1917 se Protokoly staly nástrojem k obviňování Židů z této revoluce a instrumentem proti bolševikům, kteří byli líčeni jako Židé, a užili při revoluci tedy v Protokolech popsaný plán (Cohn, 1967). Pozoruhodnou epizodou v šíření textů Protokolů jsou dvacátá léta 20. století, kdy za jejich masovým rozšířením po Spojených státech amerických nalezneme Henryho Fordu, zakladatele významného automobilového koncernu. Texty inspirované Protokoly byly otisknuty v novinách patřících Henry Fordovi, v The Dearborn Independent. Deník publikoval množství antisemitských článků, ovšem sám Ford nemůže být považován za rasistu či antisemitu. Avšak 17. února 1921 Henry Ford prohlásil, že „jedinou poznámku, kterou k Protokolům učiním, je to, že vše v nich souhlasí s tím, co se na světě děje“ (Smith, cit. 2013-10-21) Howard Segal (2008) uvádí, že Ford v době zveřejnění rukopisů hojně zaměstnával afroamerické občany USA, stejně jako tělesně hendikepované osoby a nikdy nebyl obviněn z diskriminace výše uvedených, ani Židů. Výsledkem série článků v Independetu byla kniha s názvem The International Jew, která byla přeložena do 16 jazyků a sám Adolf Hitler a Joseph Goebbles za ni Fordovi děkovali (USHMM, 2012).

V předmluvě k anglické verzi také můžeme najít ubezpečení Victora E. Marsdena, novináře a překladatele anglické verze Protokolů, jež píše: „Dokazuje to, že Mudrci existují. Dokazuje to, že o nich doktor Weizmann vše ví. Dokazuje to, že touha po ,národní domovině´ v Palestině je jen výmluva a že Židé nemají žádný úmysl se v Palestině usadit.“ (Bible Believers, cit. 2013-10-19).

V Sovětském svazu získaly Protokoly znovu na popularitě po Stalinově smrti, kdy s Nikitou Chruščovem přišla éra rušení a vypalování synagog, rozdmýchávání antisemitských nálad apod. Druhá vlna se logicky objevila s šestidenní válkou v roce 1967, kdy bylo znovu zdůrazňováno spojení sionismu s Protokoly.

V polovině 70. let byly Protokoly vydány v Indii, ovšem pod názvem International Conspiracy Against Indians (Mezinárodní konspirace proti Indům) (USHMM, 2012), což vlastně může být důkazem o tom, jak všeobecně použitelné Protokoly mohou být, jak konspirační teorie fungují a jakým způsobem hledají své přívržence. Už jen vhodně vybraným a pozměněným názvem je pozornost stržena na patřičnou stranu bez ohledu na skutečný obsah díla.

Popularita Protokolů v arabském světě je na vzestupu už od dob prvního překladu pamfletu, který patří k nejčastěji vydávaným knihám vůbec. O jejich popularitě svědčí i slova egyptského diktátora Gamál Abd an-Násir, jež věřil v jejich pravost, z roku 1957: „Je to natolik důležité, že byste si to měl přečíst. Dám vám jeden výtisk. Najdete tam nad slunce jasný důkaz, že tři sta sionistů, kteří se navzájem znají, fakticky řídí osudy evropského kontinentu, a že volí své nástupce ze svého středu“ (Johnson, 1996: 553)

V roce 1985 začala nová, velmi úspěšná fáze Protokolů: v Íránu byla tehdy vydána první anglická edice. O tři roky pozdě, v roce 1988, vydalo militantní islamistické hnutí Hamas Chartu, v jejímž 32. článku je uvedeno, že „plány sionistů nemají hranice. Po Palestině usilují sionisté o proniknutí od Nilu až k Eufratu. Jakmile stráví region, do kterého pronikli, budou usilovat o další expanzi, a tak dále. Jejich plán je popsán v Protokolech sionských mudrců, a jejich současné chování je nejlepším důkazem toho, co tvrdíme.“ (avalon.law.yale.edu, 2008)

Koncem 90. let 20. století srbští konspirační teoretici prohlašovali, že Protokoly stojí i za bombardováním Srbska vojsky armády NATO v roce 1999 (Byford, 2006).

Nacistická ideologie a Protokoly sionských mudrců

Adolf Hitler a nacistický antisemitismus se k Protokolům hlasitě hlásila a již na počátku 20. let Adolf Hitler jejich tematiku zahrnoval do svých politických projevů a odkazuje na ně i v Mein Kampf (1925, Můj boj): „Jak dalece je existence tohoto národa založena na nepřetržité lži je možno nedostižným způsobem spatřit na Protokolech sionistických mudrců, které jsou Židy tak nenáviděny. Maji být zfalšované, jak do světa bez přestání naříkavé vykřikuje ,Frankfurter Zeitung´, což je samozřejmě nejlepším důkazem o jejich pravosti.“ (Hitler, 1925: 165).

Již však v roce 1923 teoretik nacismu Alfred Rosenberg publikoval knihu The Protocols of the Elders of Zion and Jewish World Policy (Protokoly sionských mudrců a židovská světová politika) a odstartoval tak ohromnou popularitu Protokolů. Tuto nesmírnou úspešnost může dokládat skutečnost, že od roku 1920, kdy byly Protokoly Gottfriedem Zur Beekem přeloženy do němčiny, do roku 1939 bylo v Německu vydáno neuvěřitelných 23 vydání tohoto antisemitského pamfletu (USHMM, 2012). Především celospolečenská situace po prohrané první světové válce nahrávala antisemitskému prostředí v Německu k tomu, aby se zde myšlenkový obsah Protokolů dostal na úrodnou půdu. Nic na této popularitě nezměnil text německého židovského novináře Benjamina Segela, který v roce 1924 vydal Die Protokolle der Weisen von Zion, kritisch beleuchtet (Protokoly Sionských mudrců: kritický pohled).

Norman Cohn (1967) tvrdí, že Walter Rathenau, německý politik židovského původu, byl roku 1922 zavražděn proto, že jej považovali za jednoho ze Sionských mudrců. Rovněž je třeba zmínit to, že Protokoly se během nacistického režimu staly jedním z důkazů o správnosti a oprávněnosti nacistické rasové perzekuce Židům nejen v Německu, ale na všech dobytých územích. Po druhé světové válce bylo užívání Protokolů jako nástroje antisemitské propagandy značně redukováno, avšak dnes jsou Protokoly k šíření antisemitských myšlenek opět značně využívány.

Usvědčení Protokolů sionských mudrců jako plagiátů

Již bylo uvedeno, Protokoly sionských mudrců byly mnohokrát prověřeny a mnohokrát opětovaně prohlášeny za podvrh. Jako první pravost Protokolů zpochybnil v roce 1920 Lucien Wolf, britský diplomat a novinář. O rok později, v roce 1921, se pravdivostí Protokolů zabývala série článků londýnského časopisu The Times, která odkryla, že se jedná o přepsané texty již zmiňované Jolyho politické satiry, jež původně se Židy neměla nic společného, Dialogu v pekle mezi Machiavellim a Montesquiem. Autorem této série článků byl Phillip Graves, britský novinář. Když Graves publikoval své závěry, bylo jasné, že se jedná o propagandistický falzifikát.

Ve Spojených státech byly Protokoly poprvé jako falzifikáty představeny v roce 1921 novinářem deníku New York Herald Hermanem Bernsteinem, který publikoval The History of a Lie: The Protocols of the Wise Men of Zion (Historie lži: Protokoly Sionských mudrců). Další potvrzení o nepravosti Protokolů vydal například v roce 1935 švýcarský soud v Bernu, který za šíření Protokolů probíhal s jistými dvěma nacistickými pohlaváry. Soud pamflet označil za urážlivý, směšný a zjevně nesmyslný (USHMM, 2012). Soudce Walter Meyer po konci procesu prohlásil: „Doufám, že přijde doba, kdy nikdo nebude schopen pochopit, jak v roce 1935 tucet zdravých a odpovědných lidí mohlo dělat po dva týdny legraci z inteligence Soudu a diskutovat o pravosti tzv. Protokolů, právě těch Protokolů, které byly a vždy budou jen směšným nesmyslem.“ (web.archive.
org) V roce 1964 americký Senát prohlásil Protokoly za „nesmysly“ a ty, jež je šířili, označil za uživatele nacistických propagandistických technik. Stejně tak postupoval moskevský soud v roce 1993, kdy v soudním procesu s ultra-nacionalistickou skupinou Pamyat (Paměť) prohlásil Protokoly za podvod.

Německý spisovatel Konrad Heiden identifikoval v roce 1944 jako autora Protokolů Golovinského, což o několik desítek let později potvrdil i ruský historik Mikhail Lepekhine, který v roce 1999 ve francouzském týdeníku L´Express otiskl, že autorem je skutečně Matvej Golovinskij (Reason, 2000).

Protokoly sionských mudrců v současnosti

Ačkoliv byly Protokoly mnohokrát označeny za podvrh, neustále se objevují ti, jež je považují za pravdivé a považují za pravdivý též jejich obsah. Konspiračních a jiných teorií, které jsou s Protokoly spojovány, jsou desítky. Na dnešní dramaticky narůstající popularitě antisemitského odkazu Protokolů má vinu internet, kde lze ihned a bez námahy nalézt jakoukoliv jazykovou verzi Protokolů. Webové stránky sice uvádějí, že Protokoly považují za falzifikát, ten, kdo si je z dané stránky stáhne, je může použít se zcela jiným cílem. V dnešní době je také možno nalézt na internetu tisíce odkazů na nejrůznější debaty či fóra zastávající se ať již nepravdivosti Protokolů, anebo naopak podporující teorie židovském spiknutí. V politice nebývají Protokoly zmiňovány příliš často, alespoň ne mimo muslimský svět. Za zmínku stojí například vystoupení řeckého neonacisty Iliase Kasidiarise ze strany Zlatý úsvit, který na konci října roku 2012 předčítal v řeckém parlamentu pasáž z Protokolu číslo 19: „Abychom zbavili politické zločince aureoly mučedníků, posadíme je na lavici obžalovaných spolu s obyčejnými zločinci, vrahy a zloději.“ (ZTIS, 2012)

Jak již bylo uvedeno, v islámském světě mají Protokoly sionských mudrců a cokoliv je s nimi spojeno ohromný úspěch, objevují se ve školních učebnicích, které je považují za skutečný historický text a s jako takovým s ním pracují. V roce 2002 odvysílala egyptská televizní stanice 41 dílný seriál Horseman Without a Horse (Jezdec bez koně), který byl z velké části inspirován právě Protokoly. Jak Spojené státy americké, tak Stát Izrael, Egypt kritizovaly za šíření podvodných dokumentů propagujících antisemitismus (news.bbc.co.uk, 2002). O rok později byl na kanálu organizace Hizballáh Al-Manar odvysílán obdobný seriál s názvem Al Shatat (Diaspora).

Egypt je tradičně zemí napomáhající šíření Protokolů, a i když byl ze strany USA vyzván, aby šíření obsahu Protokolů zastavil, v roce 2003 se v Alexandrii na výstavě svatých knih monoteistických náboženství hned vedle židovské Tóry objevily Protokoly sionských mudrců. Opět v Egyptě nedlouho po 11. září 2001 jistý mladý taxikář ujistil amerického filmaře Marca Levina o tom, že při atentátech z 11. září nezahynuli žádní Židé, protože o útocích tedy věděli předem a byli v bezpečí. Taxikář mu tvrdil, že vše o září bylo řečeno v „té knize“. Dle serveru Alternet.org není pochyb, že „onou knihou“ myslel taxikář Protokoly sionských mudrců (Derkacz, 2006).

Zatím poslední islámské potvrzení pravosti Protokolů je uvedeno v novém syrském vydání Protokolů sionských mudrců. Toto vydání, jež je autorizováno syrským ministerstvem informací, hlásá spojitost sionských mudrců s útoky na newyorská Dvojčata a židovským plánem na ovládnutí světa (USHMM, 2012).

Tajemství úspěchu Protokolů sionských mudrců

I dnes, tedy po více než sto letech, jsou Protokoly stále brány vážně a jsou úspěšné. Důvodem je pravděpodobně souhra mnoha okolností. První z nich je samotný antisemitismus jako takový. Ti, kdo propagují antisemitismus v jakékoliv formě, přijímají stejným způsobem i pravdivost Protokolů a chtějí a budou je propagovat jako pravé. Tato „pravda“ odpovídá jejich představě světa. Protokoly se pro antisemity staly jakousi biblí, na niž je přísaháno; těch, kdo je četli, je však minimum. Z pamfletu jsou tak využívány jen stereotypní konstrukce o židovské touze po světovládě, jež se antisemitům hodí do jejich vnímání světa. Sami antisemité často říkají, že Protokoly odhalují skutečnost a „vyšší pravdu“ (Rothstein, 2006). Jistou roli také hraje skutečnost, kterou hojně užívají antisemité, a to je metoda obviňovat za vlastní chyby, vlastní neúspěchy někoho jiného, v tomto případě židovský národ.

Přitažlivost však bude pravděpodobně spočívat i v něčem jiném. Text byl upraven dle původních pseudofilozofických diskuzí mezi Machiavellim a Montesquieum, nejsou tedy lehkým čtením. Dialogy jsou složité a je podivné, že by něco tak těžko stravitelného bylo tak přitažlivé. To kouzlo bude pravděpodobně i v něčem jiném: pravděpodobně tou další částí přitažlivosti bude jejich univerzálnost, to, že jsou univerzálně použitelné na jakoukoliv dobu a na jakýkoliv problém, neobsahují žádná jména, ani data a mohou tak užity vlastně kdykoliv a kdekoliv.

Je zde však ještě až zarážející podobnost mezi tím, co antisemité prostřednictvím Protokolů přisuzují Židům a tím, jací vlastně antisemité, alespoň jisté skupiny, sami jsou, anebo po čem touží. Kupříkladu nacismus i islamisté chtěli/chtějí podrývat liberalismus a jeho hodnoty, stejně jako zničit opozici a získat absolutní moc.

Daniel Pipes (1997) pokládá pamflet za nebezpečný především proto, že jej antisemité užívají k ovlivňování a pronikání do jinak těžko přístupných společností po celém světě. Je univerzálně použitelný i proto, že je možné jej namířit proti mnoha skupinám společnosti – chudým i bohatým, křesťanům i muslimům, apod. Pipes (1998) rovněž dodává, že existuje jakýsi „pink-ponk“ efekt mezi západním a muslimským světem. Tím Pipes říká, že jestliže se antisemitské konspirační teorie rozšíří do muslimského světa, ten si je upraví podle svého na své aktuální problémy. Tedy zejména je aplikuje na neustále aktuální izraelsko-palestinský konflikt.

Vladimír Stwora, česko-kanadský vyznavač konspiračních teorií, uvádí, že Protokoly jsou „dokonalým jízdním řádem, jak rozložit naši společnost. Je to funkční návod, jak zlomit odpor lidí a ustanovit Nový světový pořádek. Návod, který se, bohužel, krok za krokem naplňuje.“ (Zvědavec, 2010) Stwora tak upozorňuje na další z možných důvodů stálé popularity. Protokoly jsou velice pečlivě a důkladně připraveným dokumentem, který se zdá až takřka hrozivě skutečný. Čtenáři si do jeho vzorce mohou dosadit dosavadní události a sami sebe tak přesvědčit o pravdivosti Protokolů. A takto jistá část společnosti bezesporu činí.

Udivující je, že Protokoly za nepochybný záznam ze setkání nejvyšších světových Židů považuje poměrně široká skupina lidí. Jako skutečný jsou přijímány i průměrně inteligentními jedinci, převážně technického zaměření, kteří nemají zkušenosti s kritickým rozborem textů (vera-tydlitatova.eblog.cz, 2012).

Další zpracování a díla inspirovaná Protokoly sionských mudrců

Pravděpodobně nejznámějším a nejnovějším je prozatím poslední román italského spisovatele Umberta Eca nazvaný Il Cimitero di Praga (Pražský hřbitov). Eco se při hledání názvu pro svoje dílo inspiroval právě jednou z kapitol knihy Biarritz Hermanna Goedsche. Ačkoliv je Simonini, hlavní hrdina Ecova románu, smyšleným hrdinou, historické kulisy románu jsou skutečné. Eco je výtečným spisovatelem postmoderního charakteru a jedním z jeho záměrů je rovněž upozornění na snadnou z/manipulovatelnost lidí pomocí vhodně napsaného textu, tedy i například pomocí Protokolů.

Zcela odlišným, avšak velmi zajímavým literárním dílem, jež pracuje s tematikou Protokolům, je zcela netradiční komiksové zpracování celého příběhu newyorským spisovatelem a kreslířem Willem Eisnerem, který je také známým průkopníkem komiksového žánru jako seriózního a svébytného literárního žánru. Eisner se celý profesionální život zabýval tematikou vnímání Židů, cizinců a barevných spoluobčanů „běžnými“ Američany. Poslední jeho komiks se nazývá Spiknutí. Tajný příběh protokolů sionských mudrců a Eisner se v něm podivuje nad tím, jak tento „slaboduchý a průhledně falešný text“ může někdo považovat za pravdivý či přinejmenším pravděpodobný (vera-tydlitatova.eblog.cz, 2011). Rovněž doufal, že touto netradiční formou osloví i publikum tak, jak by to žádná akademická práce nedokázala.

Poznámky:

Originální ruský název zní Протоколы сионских мудрецов či Сионские протоколы.
Konspirační teorie: teorie, které vysvětlují některé události a jevy jako spiknutí skupiny (skupin) osob, která (které) vědomě, tajně a se zlým úmyslem působí v neprospěch zbytku společnosti, ovlivňují realitu a chod celých dějin. Těmito skupinami mohou být vlády, mezinárodní společnosti, tajné spolky, přívrženci některých náboženství či mimozemské civilizace. Typickým znakem konspiračních teorií je obtížnost či přímo nemožnost potvrdit anebo naopak vyvrátit jejich platnost; určit, kde leží pravda, je obtížné a dané spiknutí je utajeno i ve svých důsledcích.

Seznam použité literatury a internetových zdrojů:

BYFORD Jovan. Conspiracy Theories in a Global Context. Text prezentován na konferenci International Studies Association, San Francisco, 2013.
COHN, Norman. Warrant for Genocide. 2nd edition. Serif Publishing, 2006. 320 s. ISBN: 978-1897959497.
DE MICHELIS, Cesare G.; NEWHOUSE, Richard. The non-existent manuscript: a study of the Protocols of the sages of Zion. English Ed., Rev.and Expanded edition. University of Nebraska Press, 2004. 419 s. ISBN: 978-0-8032-1727-0.
DERKACZ, Evan. Again With the ‚Jewish Conspiracy‘. [online]. © AlterNet, 11. 4. 2006 [cit. 2013-10-10]. Dostupné z: http://www.alternet.org/story/34812/again_with_the_%27jewish_conspiracy%27
Egypt criticised for ‚anti-Semitic‘ film. [online]. © BBC, 1. 11. 2002 [cit. 2013-10-08]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/2386767.stm
Hamas Covenant 1988. The Covenant of the Islamic Resistance Movement. [online]. © 2008 Lillian Goldman Law Library [cit. 2013-10-15]. Dostupné z: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/hamas.asp
HITLER, Adolf. Můj boj. [online]. [cit. 2013-10-13]. Dostupné z: http://uloz.to/xVyhRY/adolf-hitler-mein-kampf-cz-pdf
JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. 1. vydání. Řevnice: Rozmluvy, 1996. 591 s. ISBN: 9788085336382.
JOLY, Maurice. Dialog mezi Machiavellim a Montesquieuem v pekle. [online]. [cit. 2013-10-29]. Dostupné z: http://dialog.mysteria.cz
ODAHA, Tomáš D. Historické pozadí vzniku tzv. Protokolů sionských mudrců. [online]. 25. 2. 2008 [cit. 2013-10-12]. Dostupné z: http://www.odaha.com/tomas-odaha/komentare/historicke-pozadi-vzniku-tzv-protokolu-sionskych-mudrcu
PAVLÁT, Leo. Protokoly sionských mudrců. [online]. 19. července 2009 [cit. 2013-11-02]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/605719
PIPES, Daniel. Conspiracy: How the Paranoid Style Flourishes and Where It Comes From. 1st edition. New York: Free Press, 1997. 258 s. ISBN: 0-684-83131-7.
Protocols of the Elders of Zion. [online]. © Copyright © United States Holocaust Memorial Museum, Washington, DC. 11. 5, 2012 [cit. 2013-10-08]. Dostupné z: http://www.ushmm.org/wlc/en/article.php?ModuleId=10007058
Protokoly sionských mudrců v řeckém parlamentu. [online]. 29. 10. 2012 [cit. 2013-10-24]. Dostupné z: http://www.ztis.cz/rubrika/antisemitismus/clanek/protokoly-sionskych-mudrcu-v-reckem-parlamentu
Protokoly sionských mudrců. [online]. [cit. 2013-10-15]. Dostupné z: http://handyscript.wz.cz/files/protokoly-sionskych-mudrcu.pdf
ROTHSTEIN, Edward. The Anti-Semitic Hoax That Refuses to Die. [online]. The New York Times, 2006-04-21 [cit. 2013-10-08]. Dostupné z:
http://www.nytimes.com/2006/04/21/arts/design/21holo.html?_r=1&oref=slogin
SMITH, Gerald L. K. Introduction to The International Jew. [online]. [cit. 2013-05-24]. Dostupné z: http://www.jrbooksonline.com/intro_by_gerald_smith.htm
STWORA, Vladimir. Kdo je autorem Protokolů sionských mudrců? [online]. 11. 8. 2010 [cit. 2013-10-08]. Dostupné z: http://www.zvedavec.org/komentare/2010/08/3890-kdo-je-autorem-protokolu-sionskych-mudrcu.htm
TYDLITÁTOVÁ, Věra. Co jsou Protokoly sionských mudrců? [online]. 11. 8. 2010 [cit. 2013-10-08]. Dostupné z: http://vera-tydlitatova.eblog.cz/co-jsou-protokoly-sionskych-mudrcu
TYDLITÁTOVÁ, Věra. Will Eisner: Spiknutí. Tajný příběh protokolů sionských mudrců (recenze). [online]. 1. 3. 2011 [cit. 2013-10-08]. Dostupné z: http://vera-tydlitatova.eblog.cz/will-eisner-spiknuti-tajny-pribeh-protokolu-sionskych-mudrcu-recenze
World Conquest Through World Jewish Government. The Protocols of the Learned Elders of Zion. [online]. [cit. 2013-10-19]. Dostupné z: http://www.biblebelievers.org.au/przion1.ht

Publikováno na webu Moderní Dějiny