Celosvětová pandemie jako spiknutí mocných; očkování coby snaha o ovládnutí lidstva; krize jako podvod mocných. Jak je možné, že lidé věří těmto a podobným dezinformacím? Odpověď je, dost možná, v selhání těch, o kterých dezinformace hovoří.
Když se dívám na koronavirovou pandemii pohledem Firemního sociologa, nacházím dílem šok, dílem uspokojení a dílem otázky, na které se těžko odpovídá. Uspokojení z toho, jak předvídatelné je chování jejich jednotlivých aktérů, veřejnosti, politiků, médií, a dokonce státních orgánů. Chovají se tak, jak známe z praxe z menších celků, týmů a kolektivů v organizacích, jen ve větším měřítku. Šok z toho, že tam, kde má zejména autorita, v našem případě vláda, úřady, ale také viditelné osobnosti, jednat zodpovědně a uvážlivě, jednají velmi často v naprostém rozporu nejen s tím, jak řešit jakoukoli krizi, ale také se zdravým rozumem a samotnou podstatou fungování lidské společnosti.
Pokud jde o nové, a těžko zodpověditelné otázky, jedna z těch nejzávažnějších je v titulku tohoto texu. Proč lidé věří dezinformacím? Ano, dezinformace jsou s námi po desetiletí, stejně jako propaganda. „Fakenews“ není nic jiného než nový název pro staré věci. Přesto dnes zažíváme věc, která je po mém soudu zcela nová a to, že lidé, přinejmenším v české populaci, jsou ochotni v masivní míře věřit dezinformacím velmi nízké úrovně. Rád bych zde nabídl odpověď na otázku, jaké to jsou, jak je to možné a taky proč je to možná větší problém, než se nám může zdát.
Tak jako většinu zboží můžeme prodávat v různých stupních kvality, existují i různě kvalitní informace a rovněž dezinformace. Lež, či manipulativní tvrzení, které má změnit názor člověka nebo veřejnosti, může být velmi jednoduchá, primitivní a očividná a také velmi sofistikovaná. Manipulace se nachází v prostém hesle, stejně tak i v literatuře vědecké úrovně. Její kvalita se dá měřit tím, jak ochotni jsou lidé jí uvěřit a také tím, jak snadné či těžké je pro lidi lež ověřit a vyvrátit. Z pohledu tohoto kritéria jsou dnešní manipulace těžko ověřitelné; těžko vyvrátíte, že Bill Gates není démon, na druhou stranu, pokud tuto tezi (stejně jako že epidemie reálně neexistuje) podrobíme testu „zdravého rozumu“ a ontologické jistoty, neprojde. Řečeno poněkud jednoduše, tyto teze se příčí principům vnímání světa většinou naší veřejnosti, a i když je neumíme potvrdit nebo vyvrátit vlastním pozorováním, osobní zkušeností, neměli bychom mít tendenci jim věřit.
Přesto věříme. Mnoho lidí dnes věří dezinformacím velmi nízké úrovně, které se ani nesnaží legitimizovat. Za reálná považují naprosto absurdní tvrzení zhruba na úrovni toho, že je Země plochá. Jak je to možné? Domnívám se, že na tuto otázku mohu nabídnout odpověď.
V naší praxi jsme se opakovaně setkali se situací, kdy se mezi zaměstnanci firem, a to zcela seriózních, začaly šířit nepodložené fámy. Společnou vlastností těchto fám bylo, že lidé měli sklony jim věřit, a to ačkoli v podstatě byly velmi primitivní a se znalostí několika, snadno dostupných faktů, bylo možné je jednoduše vyvrátit. Takto jsme mohli přistupovat k jednotlivým lidem, když jsme jim ukázali fakta, fámu rychle popřeli. Anonymní skupina jim ale stále věřila, a to velmi úporně.
Existence a široké rozšíření fám měla negativní následky. Zaměstnanci nerespektovali management, nebrali jeho rozhodnutí vážně, nedodržovali zásady a požadavky, které měl. Fámy změnily jejich chování v tom smyslu, že v nich vyvolaly strach a pocit marnosti, a i když „dostat“ z tohoto strachu jednotlivého člověka bylo, jak jsem už popsal, poměrně jednoduché, celek jim podléhal. Nepřipomíná vám to něco?
Ke cti fám musím říct, že jsou všude a jsou zcela přirozené. Ta destruktivní, nebezpečná forma vzniká pouze za určitých okolností a při splnění specifických podmínek. První z těchto podmínek, přítomná všude, kde jsme je viděli, byla ta, že zaměstnanci firmy byli dlouhodobě pod výrazným tlakem. Samotný tlak je normální, avšak v našem případě byly přítomny ještě další dva faktory. Prvním z nich byl pocit ohrožení a druhým to, že management dělal velmi málo, nebo nic proto, aby svým zaměstnancům ukázal jasný a konkrétní cíl, ke kterému směřuje jeho konání. To vůbec neznamená, že by vedení s lidmi nekomunikovalo, právě naopak. Stávalo se, že managment informoval své zaměstnance velmi pravidelně, ukazoval své operativní kroky, nechával se vidět. Tedy postupoval dle doporučení pro řízení v krizi velmi precizně a poctivě. Přesto, právě proto, firmou kolovaly nesmyslné a destruktivní představy o tom, že bude zrušena, prodána, přestěhována do Asie…
Když se na to, jak naše společnost podléhá dezinformacím, podívám pohledem této zkušenosti, zdánlivě nesmyslné fakenews dostávají smysl, pouze místo firmy si musíme představit stát a místo managementu jeho vedení, respektive zaměstnance. Také my jsme vystaveni setrvalému tlaku a stresu, potenciálnímu ohrožení. Také my dostáváme pravidelné operativní informace, ale také my nemáme vizi; protože vedení nedává konkrétní cíl, ale ani směr, kterým se k němu ubíráme. Jakkoli je to v měnící se situaci omluvitelné, důsledkem je prostředí, ve kterém by se ve firmě šířily fámy o její další existenci. Poptávka generuje nabídku. Dezinformace o tom, že „to celé je podvod“ tak vlastně jen reaguje na psychologickou potřebu lidí, kteří vidí riziko, cítí tlak, ale nespatřují východisko, a hlavně nemají ponětí o smyslu všeho, co se děje. Jakkoli je ta dezinformace – viděno z vnějšku – absurdní a v rozporu jak s našim „selským rozumem“, tak ontologickým rámcem, a tedy jakkoli je „hloupá“, představuje odpověď na otázku, na kterou kredibilní odpověď chybí. Tedy, jsou splněny všechny předpoklady k tomu, aby ji lidé brali jako reálnou.
Co dělat s takovými dezinformacemi? Totéž, co s fámami. Individuálně můžeme vysvětlovat, ale jejich šiřitelům a těm, kteří jim věří zejména, se nesmíme smát. Pohrdání, ponižování nebo okázalá ignorace je totiž výsměchem „řešení“ psychologického problému, který jiné řešení jednoduše nemá. Snaha jakkoli zesměšňovat či ponižovat lidi, kteří dezinformacím věří, vede pouze k jejich utvrzení, a navíc k tomu, že se vymezí jak proti těm, kteří toto činí, tak i proti „managementu“, jinými slovy vládě. Na individuální úrovni je možné dezinformace, stejně jako fámy, vyvrátit, na úrovni celku ale pomůže pouze změna podmínek prostředí. To znamená; dát lidem jasný a srozumitelný cíl, „světlo na konci tunelu“, jasné a srozumitelné kroky, které k tomuto cíli povedou, a jednoznačné požadavky na všechny, kterých se cesta k cíli týká. Operativní informování o tom, co jsme právě udělali a jak špatná situace je, v žádném případě nestačí. Pak budou mít lidé opět orientaci ve světě, ve kterém žijí, a nebudou mít potřebu hledat odpovědi na principiální otázky v absurdních, ale nabízejících se „produktech“ ve formě dezinformací.
Netvrdím, že zkušenosti z firem je možné bezezbytku přenést do podmínek státu, ale přinejmenším dílčím způsobem bychom se o to měli pokusit. Krize už trvá dlouho. Společnost, a to nejen v České republice, přestává být pod kontrolou a je pouze otázkou, kdy se najde charismatický populista, který toho zneužije.
Hezký den.