Podle některých kritiků je právě šaría tím, co islám odlišuje od všech ostatních náboženství a činí je výjimečně problematickým. Objevují se dokonce návrhy na její postavení mimo zákon.
Autor Miroslav Libicher vystudoval marketingové komunikace a mediální studia. Zabývá se světovou kinematografií, muslimskou kulturou a mediální reprezentací muslimů. Text, který přetiskujeme, vznikl pro web Hate free Culture.
Islámské právo patří k hlavním sporným tématům, kolem nichž se točí dnešní diskuze o islámu a jeho místě v moderní společnosti. Podle některých kritiků je právě šaría tím, co islám odlišuje od všech ostatních náboženství a činí je výjimečně problematickým. Objevují se dokonce návrhy (například z úst publicisty Benjamina Kurase), že by právě šaría – nikoli islám jako celek – měla být postavena mimo zákon. Poukazováním na skutečné či údajné šaríátské předpisy také bývá vysvětlováno násilné nebo jinak odsouzeníhodné jednání některých muslimů. Tento článek si klade za cíl načrtnout, čím vlastně šaría je, čím není, v jakých aspektech skutečně přináší větší problémy, než jsou problémy momentálně spjaté s jinými velkými náboženstvími a jakým způsobem je možné tyto problémy překonat.
Zákony, které si nikde nepřečtete
Pro začátek je potřeba zdůraznit, že samotné slovo šaría odkazuje ke konceptu života s v souladu s božími nařízeními a doporučeními, nikoli k nějakému souboru konkrétních ustanovení. Ty se snaží z božího zjevení (Koránu) a praxe Muhammada a jeho druhů (zaznamenané v hadísech) vyčíst islámská právní věta fiqh, která se dělí do několika právních škol (madhabů). Těch s významným počtem následovníků je dnes pět.
Islámské právo není kodifikované, což znamená, že neexistuje žádný jasně daný „islámský zákoník“, který by si případný zájemce mohl přečíst. Různé seznamy islámských „zákonů“, které je možné dohledat na internetu, jsou tak buď zjednodušujícím výběrem některých konkrétních příkladů tradičního výkladu šaríy (v lepším případě) nebo jednoduše výmyslem (v horším případě). Blogy a internetové stránky zaměřené na kritiku islámu se rády odvolávají na knihu Opora poutníkova (anglicky Reliance of the Traveller, plným arabským názvem ‘Umdat as-Salik wa ‘Uddat an-Nasik), někdy i s dodatkem, že je oficiálně schválená učenci z egyptské islámské univerzity al-Azhar. Tato kniha je sice skutečně autentickým dílem islámské právní literatury (konkrétně dnes méně rozšířeného šáfiovského madhabu), je však potřeba mít na paměti, že pochází již ze 14. století a její text není pro muslimy v žádném případě závazný. Ani zmiňovaná univerzita al-Azhar ji nijak nelegitimizovala, pouze potvrdila správnost jejího překladu do angličtiny. Dnešní křesťané se také nutně nehlásí ke všem názorům, které prezentuje Tomáš Akvinský ve své Sumě teologické, ačkoli se jedná o jedno z klíčových děl křesťanské teologie a filosofie. To však neznamená, že by dnes byla šaría vykládána zcela libovolně. Její hrubou podobu určuje právě nábožensko-právní tradice.
Nic, co bychom v “Křesťansko-židovské” tradici neznali
Ačkoli se o šaríe se nejčastěji mluví v souvislosti s hraničními tresty (tedy těmi, jimiž mají být trestány hříchy, které jsou v tradičním výkladu islámského práva považovány za nejtěžší), její významnou součástí jsou i různá doporučení, která zasahují prakticky všechny aspekty života muslima – od rituálních obřadů po pravidla osobní hygieny. Muslim tedy praktikuje šaríu i tehdy, když se modlí, odevzdává almužnu nebo se umývá po vykonání potřeby.
Právě všeobsažnost šaríy a krutost některých tradičních ustanovení (např. sekání rukou zlodějům či bičování cizoložníků, což jsou tresty stanovené přímo Koránem) může vyvolávat dojem výjimečné krutosti islámu, která těžko hledá paralelu v jiných velkých náboženstvích, která jsou dnes v porovnání s islámem znatelně akceptovanější. Ovšem pravý opak je pravdou. Nejblíže má islámské právo pochopitelně k právu židovskému. I to rabínská literatura rozpracovává do nejmenších podrobností a ortodoxní Židé se jeho nařízeními řídí třeba i při přípravě jídla nebo při oblékání. Dokonce i pro nás exotický hinduismus se může chlubit množstvím nábožensko-právní literatury, v níž se lze například dočíst, jaké mantry je třeba odříkávat na toaletě a jak si pro tuto činnost uvázat na ruku svatou šňůrku.
Pokud jde o otázku krutosti, pak je nutné rozehnat mýtus, že zatímco Bible je knihou o lásce, Korán učí nenávisti. Součástí Bible jsou i zákony, které měl předat Bůh Izraelitům na hoře Sinaj. V rozporu s běžným lidovým omylem nemá status přímých božích přikázání pouze Desatero, ale celý soubor Mojžíšem zaznamenaných nařízení, jichž je podle ortodoxního judaismu 613 – a řadu z nich bychom dnes hodnotili jako kruté a brutální. Neobstojí tedy představa, že judaismus a křesťanství na straně jedné a islám na straně druhé položili základ dvěma velmi odlišným či dokonce hodnotově protichůdným civilizacím.
Kde je tedy problém?
Vinou různých historických, sociálních a politických faktorů (ve svých knihách je rozebírají například Bernard Lewis, Gilles Kepel nebo Olivier Roy) však přeci jen je přístup dnešních muslimských věřících k náboženství a náboženskému právu svým způsobem ojedinělý – šaría dnes do nezanedbatelné míry ovlivňuje legislativu řady zemí s muslimskou majoritou a mnoho muslimů vyjadřuje přesvědčení, že je to tak správně.
Problém tedy není v tom, že by se islám principiálně odlišoval od ostatních náboženství, ale v tom, že mnoho muslimů stále podporuje myšlenky, jejichž podpora u věřících jiných náboženství z různých důvodů ochladla. Příkladem může být přístup k rouhání. To i v evropských státech patřilo po většinu jejich dějin k nejpřísněji trestaným zločinům a dodnes za něj různě po světě hrozí určité postihy, avšak všechny země, jejichž zákony umožňují rouhání trestat smrtí, jsou muslimské (jde však zároveň cca o pětinu všech existujících zemí s muslimskou majoritou). Výhradně muslimské státy najdeme také mezi zeměmi, které v současnosti nějakým způsobem kriminalizují odpadnutí od víry.
Islámské právo však ve většině z cca padesáti muslimských zemí není praktikováno v plné šíři. Deklarativně se tak děje pouze v Íránu, Súdánu a Saúdské Arábie. Ostatní státy se na šaríu odvolávají jen v konkrétních oblastech práva – nejčastěji v právu rodinném. Tak to ostatně funguje i v některých nemuslimských zemích, například v Indii či v Izraeli (nejde přitom o výjimku pro muslimy, v obou zemích příslušné náboženské předpisy regulují rodinné záležitosti i u občanů jiných vyznání). V jiných státech zase existují „běžné“ civilní zákony, které jsou však šaríou evidentně inspirovány.
Jak z toho ven?
Aby se změnily poměry v samotných muslimských státech, musí v nich proběhnout obdobný společenský a politický vývoj, jakým si v průběhu 20. století prošla většina evropských zemí a jímž si dnes prochází třeba Tunisko. Tomu se již povedlo obstát i ve známém Huntingtonově testu demokracie – realizaci dvou po sobě následujících demokratických předání moci. Autoři jako Fareed Zakaria (v knize Budoucnost svobody) nebo Ian Buruma (v knize Krocení bohů) ostatně poukazují na to, že ve stabilní liberální demokracii se náboženskému radikalismu a fundamentalismu daří daleko hůře než v zemích nesvobodných, ačkoli jeho stoupenci nejsou o nic méně dogmatičtí, antiliberální a fanatičtí.
Jak ale mohou sami věřící muslimové skloubit svou víru, k níž šaría neodmyslitelně a neoddělitelně patří, a život v takové liberální společnosti? Existuje několik možných cest, z nichž většina kopíruje ty cesty, jimiž se pod tlakem modernity musel v 19. století vydat podobně ortoprakticky orientovaný judaismus. Pomineme-li muslimy, kteří jsou agnostičtí, nepraktikující anebo zásady svého náboženství vědomě nedodržují, opírají se dnešní věřící o několik argumentačních postupů, kterými ospravedlňují skutečnost, že se od tradičního výkladu islámského práva odchylují nebo alespoň nesouhlasí s jeho vymáháním.
Rozšířeným, byť v zásadě intelektuálně nepoctivým, nástrojem jak skloubit náboženské a světské zákony jsou interpretační kličky, které vykonání dnes stěží přijatelných příkazů podmiňují takovým způsobem, že je téměř nemožné, aby mohla nastat situace, kdy realizaci daného příkazu nebude nic stát v cestě. Příkladem mlže být řada podmínek, které je nutné naplnit, aby bylo možné potrestat cizoložství bičováním či kamenováním – čtyři svědci vyžadovaní Koránem musí být počestní muslimové (tudíž nesmí nikde pokradmu nakukovat), musí být přímo svědky samotného pronikání penisu do vagíny apod.
Obdobným způsobem uvažování je pak jisté odložení praktikování některých částí šaríy „na neurčito“. Muslimové, kteří se k tomuto myšlení hlásí, říkají, že tradiční výklad islámského práva je v principu správný a má být vymáhán, avšak až ve chvíli, kdy stav společnosti bude odpovídat určitým přísným kritériím, která nemohou být v dohledné době splněna.
Více modernisticky uvažující muslimové mají za to, že šaríy se dnes každý muslim musí držet sám ve svém nitru, ale již není možné a správné její dodržování vymáhat státní mocí. Jiní muslimští modernisté pak zpochybňují tradiční postupy fiqhu i zdroje právních ustanovení. Neuznávají například hadísy jako autoritativní zdroj (v tomto mají jistou oporu ve vědeckém zkoumání islámu, v jehož rámci panuje konsensus, že většina hadísů je neautentická a nereflektuje praxi historického Muhammada) a kladou velký důraz na nutnost zapojení vlastního úsudku při interpretaci Koránu. Jejich pojetí šaríy pak má k tomu tradičnímu obvykle hodně daleko. Americký duchovní Feisal Rauf, jenž měl sloužit jako imám v plánovaném muslimském centru na Mahnattanu, například prohlásil, že americké zákony mají k ideálům šaríy blíže, než zákony jakékoli jiné země.
Progresivní přístup k výkladu islámských zákonů dosud nemá institucionalizovanou podobu, jako ji má třeba právě reformní judaismus, neexistují však žádné nepřekonatelné překážky, které by bránily tomu, aby ji získal. Ostatně, pokud sami nevěříme v Boha, pak se ani nemůžeme domnívat, že islám má nějakou jasně danou, neměnitelnou a nepružnou podobu. Tak jako v případě jiných náboženství tvář islámu určují výhradně náboženské představy a praxe jeho věřících.
Publikováno na webu Hate Free Culture