Aneb alternativní pohled na diskusi o současných událostech, kterým naše společnost čelí. Máme dostatek empatie nebo jsme jen národ Švejků a notorických stěžovatelů?
K napsání tohoto článku mě přivedla velmi zajímavá zkušenost, kterou jsem získal před necelými dvěma týdny. V rámci mezinárodního projektu, jehož tématem je i bezpečnost užívání internetu, jsem přednášel a vedl diskusi se zhruba třiceti lidmi ze sedmi zemí (Portugalsko, Polsko, Chorvatsko, Rumunsko, Turecko, Gruzie a Arménie).
Jelikož internet je veřejný prostor, který je lehce dostupný, objevuje se na něm široká škála obsahu, který je často svým způsobem kontroverzní. Bavili jsme se také o problematice manipulace, které je člověk v tomto prostředí vystaven. Toto téma se neobešlo bez uprchlíků, jelikož současně jde o zřejmě nejdiskutovanější téma v médiích a na internetu.
Zvláště v ČR jde o velmi obsáhlou diskusi, přestože Česko není zemí, kterou by tato vlna běženců významně zasáhla a vše nasvědčuje, že ani nezasáhne. Počty těchto osob jsou oproti jiným zemím opravdu marginální. Ale i tak u nás dochází k jakési panice, kterou rozdmýchávají a profitují z ní různá uskupení či osoby.
Během povídání jsem využil možnosti zeptat se v publiku sedících zástupců z Chorvatska. Tedy země, kam v poslední době zamířily desítky tisíc běženců. Zajímalo mě, jak na ně Chorvati nahlíží a jaký k nim mají postoj. Zda je podobný jako u nás, či ještě radikálnější vzhledem k faktu, že Chorvatsko je touto krizí zasaženo mnohem více.
Přihlásila se dívka, představila se jako Sanja, a pronesla: „My je chápeme. Ostatně není to tak dávno, co jsme byli ve stejné situaci.“ K těmto dvěma větám nebylo třeba více dodávat. V diskusi došlo i na „maďarský plot“, který byl prodloužen ze Srbské i na Chorvatskou hranici. Nad tím Chorvati jen udiveně zakývali hlavou. Ostatně o tom více v článku Chorvatský premiér: My žiletkové ploty stavět nebudeme.
Pokusil jsem se toto téma prohloubit a využít přítomnosti osob i z dalších zemí. Zajímaly mě především názory z Kavkazu. Téma zůstalo u oněch pomyslných internetových „hejtů“, resp. koho „hejtují“ v Gruzii a v Arménii. Odpověď mě opravdu zajímala, jelikož tento region je také označován za soudek s prachem a dějiště konfliktů.
Za Gruzii hovořila Tatia a zmínila, že nenávisti na gruzínském internetu mnoho není a problematiku neshledávají tak zásadní. Zeptal jsem se jí, jak se vyjadřují Gruzínci na adresu Rusů, jelikož tomu není tak dlouho (2008), co v této zemi byla válka a rovněž jsou zde i dva sporné regiony Jižní Osetie a Abcházie. Tatia řekla, že mezi Gruzínci nenávist k obyčejným Rusům není. Uzavřela tím, že si uvědomují, že vše bylo rozpoutáno v politických kuloárech.
Se zajímavým názorem přišla i skupina z Arménie. Tato země zažila válku s Azerbajdžánem. Nicméně napětí trvá dále. Hranice mezi těmito zeměmi je uzavřená a občas na ní dochází k přestřelkám. A jak je to s arménským „hejtováním“? Za skupinu hovořila žena, bohužel jméno si nepamatuji, a uvedla, že ani v Arménii se moc „nehejtuje“. Podle ní lidé na arménské i azerbajdžánské straně moc dobře vědí, jak je mír křehký a k čemu může vést růst nenávisti. Zmínila, že i zde obyčejní lidé, a to z jedné či z druhé strany spolu komunikují slušně, ať už online či reálně. Naopak se navzájem podporují, aby zlepšili vztahy mezi oběma národy. Doplnila, že cílem „hejtů“ se spíše stávají radikální politici, kteří chtějí svou kariéru postavit právě na nenávisti.
Válka opravdu lidi změní. Sám jsem ji zažil letos v červnu, kdy jsem strávil týden v tzv. zóně ATO, tedy oblasti válečného konfliktu na východní Ukrajině (reportáž z cesty na mém blogu). Zde jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří proseděli v krytech mnoho dní bez vody a bez potravin. S těmi, kteří již nemají dům, kteří přišli o členy rodiny, o známé. A myslíte si, že je v těchto lidech vzhledem k válce nenávist? Kdyby byla, bylo by to pochopitelné. Ale právě že v nich nenávist není. Naopak, oni jsou těmi největšími „sluníčkáři“.
Navštívil jsem již několik zemí, ve kterých probíhá válečný konflikt. Ale zkušenost z Donbasu pro mě byla nejintenzivnější. Možná je to tím, že místní lidé a prostředí, jsou nám bližší než taková Afrika a člověk se tak více vžije do situace. Kdo ví. Ale co jsem zde zažil, to je neskutečná dobrosrdečnost místních lidí a jejich ohromná soudržnost. Plně si uvědomují hodnoty, které jsme již zapomněli, či jsou někde schované, jako je cena lidského života. Jsem si jist, že Donbasané by po vlastní zkušenosti nevolali po rozstřílení gumových člunů ve Středozemním moři a také by neoslavovali stovky utonulých s rétorikou „o stovky parazitů méně“. Tito lidé naopak nezištně pomáhají jeden druhému a je jim jedno, kdo to je a z jaké strany fronty přišel. Vidí pouze to, že onen člověk potřebuje pomoc. Stejně jako ji potřebovali dříve oni. Bez váhání se podělí i o to málo, co mají. Sami znají, že ukrajinský granát vybuchuje stejně jako ten separatistický a ruský. Zažili to také.
Pokud navštívíte válečnou oblast a jako já zažijete bombardování nebo mluvíte s ženou, co přišla o syna, hodně rychle si uvědomíte, že válka je to nejhorší, co lidstvo vymyslelo. Zvláštním paradoxem je, že právě to nejhorší, tedy válka, udělá často lidi lepšími. Díky této zkušenosti si uvědomí řadu věcí, které by jinak nevyplynuly na povrch. Ve válce bývá také velmi těžké určit, kdo je agresorem a kdo obětí. Toto někdy rozkryje čas anebo se to nedozvíme vůbec. Můžeme se splést a nevědomky podporovat agresora, protože se domníváme, že jde právě o stranu opačnou. V čem se ale splést nemůžeme a co bude vždy správně, to je pomoc obětem a lidem v nouzi.
Nenávist plodí jen další nenávist. O tom už nás historie mnohokrát poučila, ale my se bohužel poučit stále nedokážeme.
Jsme ve válce?
Řada osob a institucí hovoří o jakési uprchlické invazní armádě a o tom, že jsme ve válce. Nemusíme chodit daleko a podobné příklady nalezneme i na zdejším blogu. Milí zlatí, válka vypadá opravdu jinak. Nikdy ji nepochopíte, dokud ji nezažijete na vlastní kůži. A pokud byste ji zažili, takto byste nepsali. Otázkou ale je, zda dotyčné osoby, které se stylizují do zachránců českého národa a používají tuto terminologii, tak oné válce spíše nenapomáhají. Osobně se domnívám, že podobná slova a šíření paniky k ničemu dobrému nevede. Mohli jsme se tak přesvědčit o podobných trapasech jako v případě fotbalistů Mladé Boleslavi či ozbrojeného uprchlíka, ze kterého se vyklubal kominík.
Argumentuje se také vlastenectvím, národní hrdostí, ochranou kultury a tradic. Dochází k absolutně zvráceným názorům, že nám snad někdo zruší Vánoce, že všichni budeme povinně vzývat Alláha a vše to řídí neziskovky nebo CIA. Ale samozřejmě. Ta hrstka osob, co u nás možná zůstane, samozřejmě ovládne 10 milionů Čechů a donutí je konvertovat k Islámu. Musíme tedy být vlastenci a bránit se. Na místě je tedy žiletkový plot, kulometná hnízda a výkřiky typu „nikdo vás sem nezval“. Je to tedy to pravé vlastenectví a národní hrdost? Pro někoho možná ano, ale pro mě ne.
Pokud se vrátím opět ke zkušenostem z Ukrajiny. ČR je malá země, ale přesto máme ve světě slušný ohlas. A není to jen o pivu či škodovkách. Cestou z Kyjeva na Donbas jsem se dal do řeči s Vasilem z Užgorodu. Povídal o tom, jak 20 let příslušnosti Zakarpatí k ČSR bylo pro tuto oblast nejlepším obdobím v historii. Bylo mnohé postaveno, školy, nemocnice, cesty, jednotlivé národnosti žili bez problémů vedle sebe a region byl celkově na vzestupu. Zmínil také, že si na Zakarpatí velmi váží osobnosti prezidenta Masaryka. Vyprávění uzavřel slovy „spasibo vam“. Na což jsem mu odpověděl, že mně děkovat nemusí, protože já u nich nic nestavěl. Ale stejně takové uznání potěší. Ukrajinci jsou také vděční za naši pomoc raněným z Majdanu, kteří dostali péči v českých nemocnicích. Jsou vděčni za humanitární pomoc, která přichází na Donbas. Osobně jsem navštívil jeden dětský tábor, kde výrazně pomohla jistá česká organizace, což jsem v tu dobu nevěděl. Jedná se o takový „wintonovský“ dětský tábor, kde žijí děti z válečné oblasti. Celé rodiny neměly kam odejít a odeslaly tak do bezpečí aspoň své děti. Tábor byl v době mé návštěvy přeplněn. Je to zvláštní pohled, když vidíte tolik dětí a uvědomíte si, čím prošly. Po odjezdu z tábora jsem se dozvěděl, že s rekonstrukcí a přístavbou sociálních zařízení pomohla ona organizace. Řekl mi to náš ukrajinský vedoucí, jelikož se ještě večer setkal s ředitelkou tábora. Prý mě údajně chtěla líbat a objímat za to, že jsem Čech. Za to jak moc jim Češi pomohli. Ostatně o této akci se můžete více dočíst zde.
Toto je pro mě národní hrdost a to na co být pyšný. Fakt, že moje země činí dobro, pomáhá potřebným a před cizími problémy nezavírá oči. A jak jsem již zmínil, pomocí potřebným, nikdy špatně neuděláte. Ruku na srdce, mohli bychom na svou zemi být skutečně hrdi, pokud bychom mysleli způsobem „nikdo vás sem nezval“ a nikomu nepomůžeme, sami nic nemáme a na děti musíme sbírat víčka, jsou to vaše problémy a nás nezajímají. Co když jednou tu pomoc budeme potřebovat my? Je opravdu základním stavebním kamenem naší národní identity, že se oplotíme a to, co je za Šumavou či za Beskydami, tak už nás nezajímá? Nejsme spíše obyvateli planety Země a neměli bychom myslet spíše v tomto duchu? Nemůže se nám krátkozrakost a přijímání prvotně nejsnazších řešení jednou vymstít?
Jak to vidím já…
Necítím se jako sluníčkář. Vím, že uprchlická krize je pro Evropu obrovský problém, že mezi běženci je spousta problémových jedinců a mnoho prospěchářů, ekonomických migrantů. Nejsem za nějaké bezhlavé přijímání. Zastávám názor, že pokud k nám někdo přijde požádat o azyl, tak by měl dodržovat naše pravidla. Pokud tomu tak není a např. naskakuje na náklaďáky, či vbíhá do Eurotunelu a obecně páchá trestnou činnost, měl by také za to být podle platných zákonů postižen. Jsem za pomoc slušným lidem v nouzi, kteří jsou obětmi situace, za kterou nemohou. Jsem za pomoc obětem válek a je mi skutečně jedno, jestli mě daná osoba pozdraví nazdar, pochválen buď…, či salam alejkum. Současně jsem pro to, aby bylo vynaloženo co možná nejvyšší úsilí, k řešení situace ve zdrojových zemí. Aby se běženci mohli co nejdříve vrátit domů a pomáhat s obnovou domoviny.
Toto dokážu formulovat i bez toho, abych použil terminologii, že jsme ve válce, že čelíme invazi, že nám tu budou řezat hlavy a znásilňovat ženy, či abych vytvářel podobné apokalyptické články viz výše. Doufám v řešení se šťastným koncem. A používáním podobné terminologie a podporou osob či hnutí tuto terminologii užívajících, jako cestu k pomyslnému happyendu nevidím.
Ona ta uprchlická krize dříve nebo později skončí. A jak? Z mého pohledu tak, že Německo nebude mít 81, ale 83 milionů obyvatel a vše časem přejde do normálu. A co ČR? Možná u nás zůstane pár set osob, které se tu lehce ztratí v davu. A snad i ten „flame“ o invazní armádě a o konci civilizace také ustane. Nebojte, Česko přežije! Korupce pokvete dál, akce ze supermarketů také nezmizí. Dokonce i hospody budou… Budeme v nich sedět u piva, nadávat na politiky, fotbal, procento masa v párcích a taky na ty Němce. Na němce, kteří i přes 2 miliony migrantů a Merkelovou v čele, budou mít i dále třikrát vyšší platy, než máme my.
Pozn. Vzhledem ke kodexu blogera, resp. části věnované autorským právům k článkům, u relevantních obrázků uvedeno konkrétní jméno blogera jako autora obsahu obrázku.