Osvobození Československa od německých okupantů bylo v roce 1945 jednou z posledních událostí druhé světové války. Součástí osvobození Československa byla Pražská ofenzíva vedená Sovětským svazem z východní fronty, dále osvobození západních Čech americkou armádou a květnového povstání českého lidu.
V samotném Protektorátu Čechy a Morava bylo obyvatelstvo podrobeno teroru německé okupační správy. Gestapo ihned na začátku okupace pozatýkalo vedoucí sociální demokraty, komunisty, německé emigranty a veřejně činné antifašisty. Popravy začaly hned po 15. březnu 1939. Dalším okruhem lidí určeným k likvidaci byli Židé, Romové a česká inteligence. Dalšími oběťmi nacistického teroru byli obyvatelé vesnic, které nacisté vypálili. Mezi nejznámější patří Lidice, Ležáky a Javoříčko, ale vypálených vesnic se zmasakrovaným obyvatelstvem bylo mnoho jak na Slovensku, tak na východní Moravě, kde od roku 1944 aktivně působily partyzánské skupiny. Ještě na jaře 1945, kdy už bylo o výsledku války rozhodnuto, popravovali nacisté civilní obyvatelstvo pouze při podezření z nějaké protiněmecké činnosti.
V samém závěru války byl již nacistický teror zcela nekontrolovatelný. Lidé byli stříleni a věšeni i za to, že projevovali radost nad blížícím se koncem války či jako pomstu za německou porážku ve válce. Bezbranné civilní osoby byly brány jako „rukojmí“ při potlačování povstání. Masakry se uskutečnily v Javoříčku, Ploštině, Prlově, Německém Brodu, Třešti, Přerově, Zlatníkách, Dolních Břežanech, Lahovicích, Psárech u Jílového a na mnoha dalších místech a vyvrcholily při Pražském povstání, kdy se jednotky Wehrmachtu, SS i Volkssturmu podílely nejen na brutálních popravách ozbrojených povstalců, ale i na vraždění civilních obyvatel. Počet obětí nacistické perzekuce v českých zemích činí minimálně zhruba 122 tisíc obyvatel.
Když 8. května 1945 kapitulovala třetí říše, skončilo pro obyvatele Československa šest let nacistické nadvlády. Příchod amerických a sovětských vojáků nebyl pro civilní obyvatelstvo vždy jen úlevou. Mezi oběma zónami byl ale rozdíl. Zločiny vojáků jako násilnosti, rabování a znásilňování byly horší v Sudetech. „Vojáci je totiž považovali za nepřátele. Týkaly se i českého obyvatelstva, často se ztrácela kola či hodinky,“ doplnil historik Michal Stehlík. Jakmile se ale tato první vlna přelila, situace se stabilizovala. Trvalo to asi pět dní. Rudá armáda pak všechna provinění, která byla často spojena s alkoholem, tvrdě trestala. „V americké zóně bylo excesů minimum. Ti neměli v první vlně lidi na špinavou práci. Vycházeli ze svého blahobytu, zato Rusové přišli ze země, která na tom nebyla sociálně dobře,“ uvedl Michal Stehlík. Karlovarský kraj osvobodili Američané, většina obyvatel tu tehdy byla německá. Češi přicházeli postupně. „Americká správa se zde často chovala jako na území obsazeném, nikoliv osvobozeném. Například se jim moc nelíbilo, když se do vyšetřování čehokoliv míchala československá policie s jejich Military Police. Ale hlavním problémem tu byla jazyková bariéra. Kde byl tlumočník, větší problémy nenastaly. Na druhou stranu Američané zabraňovali některým horlivým Čechům v okrádání Němců či násilí na nich,“ připomněl historik Vladimír Bružeňák.
Pouhé tři dny po osvobození zatklo v Brně komando ruské rozvědky NKVD armádního generála Sergeje Nikolajeviče Vojcechovského (†67), rodáka z ruského Vitebsku. Sověti nemohli šlechtici a bývalému carskému důstojníku zapomenout jeho angažmá v československých legiích, kdy v roce 1918 zařídil dobytí Čeljabinsku z rukou bolševiků.
„Velká část moskevského vedení KSČ za dobu dlouhého exilu prošla podrobným zpravodajským výcvikem NKVD. Už od roku 1944 začala pod vedením sovětských vojenských zpravodajců intenzívní zpravodajská a kádrová příprava na uchopení moci v Československu. V letech 1944 – 45 se do země spolu s Rudou armádou vrátila otevřeně protistátní teroristická skupina, podřízená výhradně a bezpodmínečně pouze Stalinovým příkazům – a jednající cílevědomě proti zájmům Československa a jeho obyvatel,“ píše Jan Urban pro Hlídacího psa.
Lži o osvobození
Po roce 1945 byla marginalizována role západních spojeneckých vojsk v osvobození. I to zapříčinilo nástup druhé totality. „Mýty a falzifikace o Pražském povstání mají trojí podobu. Ta první se týká let 1945 až 1948. V této době se Gottwaldovo vedení komunistické strany (s Moskvou v zádech) chovalo ještě diplomaticky a takticky, takže extrémní pohledy na povstání představovali lidé, jako byl komunista Josef Smrkovský či Evžen Erban. A jejich názory byly natolik extrémní, že je později nepřevzala ani komunistická historiografie. Smrkovský například po válce tvrdil, že povstání předčasně vyprovokovala reakce, která chtěla do Československa vtáhnout Američany. Ignoroval přitom neoddiskutovatelný fakt, že povstání vzniklo zcela spontánně, byť se připravovalo několik let. Nastřádaná zlost lidí s útlakem a terorem nacistů se už prostě nedala zastavit, takže padl i původní termín začátku povstání, který Česká národní rada stanovila na sedmého května. Začalo o dva dny dříve – tedy pátého.
Podle druhého lživého mýtu měly být hlavní bojovou složkou povstání revoluční odbory, třebaže ve skutečnosti nedisponovaly žádnými bojovými jednotkami a jen telefonicky zjišťovaly situaci na závodech. Po válce pak vše, co se kolem nich dělo, vydávali odboráři za výsledek své činnosti. Bezostyšně si pak přisvojovali úspěchy policistů, vojáků, tramvajáků či železničářů, kteří – na rozdíl od nich – opravdu bojovali.
Vznikaly v období 1948 až 1989. Ať již šlo o ty oficiální, které preferovaly vedoucí úlohu komunistické strany a dělnické třídy (vojenský odboj byl označován za zbytečný a zbabělý), anebo ty hospodské: například o vlasovcích, kteří měli zachránit Prahu. A protože se o roli vlasovců při povstání nesmělo oficiálně mluvit, lidé jejich zásluhy nafukovali do neuvěřitelných rozměrů. A stejné to bylo s Američany: o jejich zásluhách na osvobození Československa režim mlčel, takže se o nich tím více bájilo. Mimochodem – místopředseda ČNR Smrkovský jejich pomoc odmítl a jejich průzkumnou hlídku poslal zpět do Plzně, kterou Američané v té době už ovládli. To ale jinak chytrému, výmluvnému, ovšem demagogickému Smrkovskému nebránilo, aby po válce označil Američany za imperialisty, kteří povstání hazardérsky vyprovokovali,“ připomněl historik Jindřich Marek.