Projev politika před shromážděním lidí je specifickým případem jednostranné komunikace. Politik je komunikátor a shromáždění posluchači jsou příjemci. Pravidla jsou předem daná. Posluchači se shromáždili ne za účelem vést s politikem dialog, ale za účelem vyslechnout si jeho řeč, tedy monolog politika. Cílem tohoto druhu komunikace – monologu je přesvědčit. Politik chce přesvědčit shromážděné lidi o své kompetenci, o svém politickém programu, nebo obhajuje svá rozhodnutí a činy. Posluchač někdy sám vědomě přichází za účelem zjistit, zda je politik schopen přesvědčit ho. To je například případ účasti voličů na předvolebním mítinku politické strany nebo sledování různých debat a proslovů v médiích. Je tedy pochopitelné, že se v tomto typu komunikace silně uplatňují techniky přesvědčování, odborně nazývané persvaze, a manipulace. A to od pečlivé volby každého slova až po aranžování prostředí, kde komunikace bude probíhat.
Když něco opakovaně vidíme nebo slyšíme, začneme tomu důvěřovat
Projev politika je účelovým sdělením. Dochází v něm zpravidla k manipulaci s fakty, časté je prezentování polopravd i zjevných lží. Jedna z nejúčinnějších a přitom jednoduchých strategií je tzv.opakovaná expozice stimulu, kterou studoval v 60.letech 20. století R.B.Zajoncna Michiganské Univerzitě. Zjistil, že když něco opakovaně vidíme nebo slyšíme, začneme to pocitově preferovat a důvěřovat tomu. Uplatňuje se zde pravděpodobně mechanismus, že preferujeme to, co nám připadá známé. Opakovaná lež nebo polopravda v projevech politika se tímto způsobem stává pro jeho posluchače známým faktem – pravdou.
Příliš informací, abychom o nich měli čas důkladně přemýšlet
Pro pochopení nějakého sdělení musíme zapojit tzv. kognitivní složku našeho myšlení a provést důkladnou analýzu předkládaných argumentů. Co ale dělat v případě, když jsme obklopeni množstvím informací, které se na nás „valí“ z řeči politika. Příliš mnoho informací, abychom o nich měli čas ve stejném momentě důkladně přemýšlet. V takové situaci se uchylujeme ke způsobu zpracování nabízené informace, který sociální psychologie nazvala úsudková heuristika( judgmental heuristics). Znamená to, že namísto důkladné analýzy použijeme jednoduchá praktická pravidla jako např. „výroku uznávaných expertů lze důvěřovat“, „čím delší je sdělení, tím více se mu dá pravděpodobně důvěřovat“, nebo „čím více lidí se sdělením souhlasí, tím větší je pravděpodobnost jeho pravdivosti“. V praxi to zjednodušeně může fungovat tak, že vyslechneme nebo zhlédneme sdělení. Naše pozornost je povrchní a zaznamená pouze nabízený názor a všimneme si, že nám ho prezentoval odborník, v tomto případě známý politik. Naše myšlení pak místo analýzy použije heuristickou zkratku „expertům lze důvěřovat“ a přijmeme nový názor a s ním i změníme náš postoj. Provedené experimenty americké psycholožky Shelly Chaikenv 80. letech 20. století ukazují, že použití heuristiky, tzn. jednoduchých pravidel, u posluchače v lepším případě jen doplní, ale občas úplně nahradí důkladnou analýzu sdělení řečnícího politika.
A zajisté se mnou budete souhlasit, že
Osvědčeným trikem zkušených řečníků je rovněž prezentování názorů a cílů, o nichž předem ví, že s nimi jejich posluchači souhlasí. Používají přitom také často slůvka „my“ a „náš“ a budují tak iluzi, že řečník a posluchači sdílejí stejné názory, naděje i frustrace. Posluchači se vciťují do role privilegovaných příslušníků důležitého hnutí. Řečník využívá mechanismu skupinové dynamiky: členové skupiny versus nepřátelské okolí.
Adolf Hitler a dobře časovaná pauza
Velice důležitá je volba slov a konstrukce vět. Zásadou je, že sdělení musí být jednoduché a srozumitelné. Věty musejí mířit přímo na posluchače a klíčové fráze je třeba opakovat. Vzniká jakýsi refrén, který může dobře zmanipulovaný dav po ukončení projevu skandovat. Dobře časovaná pauza, která nechá doznít závažné sdělení do překvapeného davu. Zvyšování a snižování hlasu. Změna rytmu řeči. Soulad výrazu tváře řečníka s postojem a pocity, které komunikuje k obecenstvu. Střídání silných emotivních výrazů radosti, hněvu a nadšení. To vše posiluje efekt dobrého projevu politika. V následující ukázce jsem si pro názornou prezentaci vybral část projevu Adolfa Hitlera k národu v Berlíně 3.9.1939, tedy dva dny po napadení Polska Německem a vyhlášení 2.světové války:
„…Velká Británie po století sledovala cíl učinit národy v Evropě bezbrannými proti britské politice dobytí světa hlásáním rovnováhy sil, za které si Velká Británie nárokuje právo napadnout pod ošuntělou záminkou ten evropský stát, který se právě jeví jako nejnebezpečnější a zničit jej. Tak kdysi bojovala se světovou velmocí Španělskem, později s Holanďany, pak Francouzi a od roku 1871 s Němci…
… Pak utlačovali německý lid versailleským diktátem, spolehlivým prostředkem jak dříve či později vyhladit 20 milionů Němců.
Ujal jsem se zorganizování odporu německého národa proti těmto hanebnostem a zajištění práce a živobytí pro německý lid.
Ale protože se pokojná revize versailleského diktátu zdála úspěšnou a německý lid začal znovu žít, byla obnovena nová britská politika obklíčení. Objevili se noví lživí podněcovatelé jako v roce 1914. Mnohokrát jsem nabídl Velké Británii a britskému lidu porozumění a přátelství německého národa. Celá moje politika byla založena na myšlence takovéhoto porozumění. Vždy jsem byl odmítnut…
Je to židovsko-plutokratická a demokratická vládnoucí klika, která by chtěla mít všechny národy světa jako své poslušné otroky, kteří budou nenávidět naši Říši, protože by v ní mohly spatřit vzory sociální práce, ze které mají strach, že by se mohla stát nákazou v jejich vlastní zemi.
Boj proti tomuto novému pokusu zničit Německo je nyní před námi.
Povedeme ho s nacionálně-socialistickou rozhodností. Britští politikové moci a peněz se ale dozví, co to znamená, když chtějí bez jakékoliv záminky vtáhnout nacionálně-socialistické Německo do války. Už několik měsíců jsem si vědom toho, že cíl těchto válečných štváčů byl dlouhodobě připravován. Byl tu jasný záměr využít prvního vhodného okamžiku a přepadnout Německo. Ale mé rozhodnutí vést tento boj a odrazit útok je ještě pevnější.
Německo už nebude nikdy kapitulovat!“
První, na co při provádění analýzy tohoto projevu narazíme, je evidentní bezostyšná lež, kdy se agresor prezentuje jako napadená a utlačovaná oběť. Je třeba ale vidět projev v kontextu dané doby. Německo vyšlo jako poražená země z 1.světové války a bylo nucené podepsat ponižující Versailleský mír. Po válce byla v zemi krize, velká bída a inflace. Občané Německa zažívali strádání a frustraci.
Hitler využívá ve své řeči tohoto momentu a podsouvá v úvodu posluchačům, které samotným názvem projevu identifikuje jako německý národ, tvrzení, že je německý národ oběť intrik a zlých úmyslů:
„…utlačovali německý lid …. vyhladit 20 milionů Němců…. (když) německý lid začal(konečně) znovu žít, byla obnovena nová britská politika obklíčení…“
Po této úvodní rétorice náhle přechází do 1.osoby jednotného čísla:
„…Mnohokrát jsem nabídl … porozumění a přátelství německého národa … Vždy jsem byl odmítnut… „
Už to není německý národ, který nabídl přátelství, ale je to Adolf Hitler, který tak učinil za všechny. Posluchač tak příjímá od komunikátora zakódované poselství: já jsem váš mluvčí a vůdce. Následují slova jako přátelství, porozumění, zajištění práce a živobytí pro německý lid. To jsou slova, která v posluchači evokují pozitivní emoce. Emoce, které se identifikují s komunikátorem. Vzápětí se ale objeví tvrzení: byl jsem odmítnut. Osoba, kterou posluchač spojil s pozitivní emocí, říká, že se jí stala křivda. Záměr řečníka je vyvolat negativní emoce, se kterými bude manipulovat. Proto vzápětí následuje označení viníka této křivdy:
„…Velká Británie, židovsko-plutokratická a demokratická klika…“ .
Negativní emoce vyvolané v posluchačích jsou tak zacílené dříve, než se posluchač stačí sám zamyslet a proudí tam, kam řečník potřebuje. Nyní je třeba je zesílit. Hitler vznáší další obvinění:
“ …pokusu zničit Německo … chtějí bez jakékoliv záminky vtáhnout nacionálně-socialistické Německo do války“.
Všimněme si také dalších emocemi nabitých slov jako např. nenávidět, strach, nákaza. Hitler byl silně emotivním řečníkem. Vedle volby slov dokázal dokonale pracovat se svým hlasem, zesilovat a zeslabovat řeč v určitých pasážích, aby dosáhl maximálního možného efektu na posluchače. Když jsou emoce posluchačů už dostatečně silné, Hitler dokončuje odhalení:
„byl tu jasný záměr … přepadnout Německo… „
a zaznívá triumfální závěrečný slogan
„Německo už nebude nikdy kapitulovat!“.
Slogan, který si každý posluchač dobře zapamatuje a bude ho schopen opakovat. Slogan, který jednoduše vysvětluje, proč Německo zahájilo válku. Je přece jasné, že čestný a přátelský německý národ měl být obětí nového přepadení a měl být donucen ke stejné potupné kapitulaci jako v 1.světové válce. Musí se pouze bránit a rozhodnutí jeho vůdce Adolfa Hitlera je správné.
Schopnost vnímání mas je omezená, ale schopnost zapomínat vysoká
Hitler dodržuje ve svém projevu citované pravidlo jednoduchosti a srozumitelnosti. Ve své známé knize Mein Kampf sám otevřeně píše, že schopnost vnímání mas je velice omezená, chápavost nízká, na druhé straně má velkou schopnost zapomínat. Efektivní propaganda se podle něj má soustředit na několik málo témat, která musí změnit na slogany, které však pochopí úplně každý a bude vědět, co znamenají. Rétorický výkon Hitler na shromážděních byl navíc zesilován vizuální inscenací celé podívané. Velké plochy stadionů s pravidelnými geometrickými obrazci řad pochodujících vojáků, temná a podmanivá hudba Richarda Wagnera, plápolající ohně, vůdce na vyvýšené tribuně pod vlajkami s hákovými kříži obrovských rozměrů. To vše vytvářelo dojem velké moci a historické důležitosti a osudovosti. Pocit nadřazenosti německého ducha, německého národa, který pak Hitler ve svých projevech využíval a dovedně roztáčel spirálu emocí ve svých posluchačích.
Destruktivní důsledky manipulace národa Hitlerem poznal celý svět. Je to důkaz, že persvazivní komunikace ve službách demagogie je velmi nebezpečný nástroj. Pokud vám výše uvedené manipulativní řečnické triky připomínají i proslovy některých současných politiků, pak vězte, že to není podobnost čistě náhodná.
Původně vyšlo na blogu Idnes.cz: https://jirikus.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=699497