O tradičním Tibetu: propaganda versus fakta

Zaručené zprávy o hrůzovládě dalajlamy a tibetské vlády před rokem 1950 už nějaký čas kolují internetem. Kolik je na nich ale pravdy? Bod po bodu komentuje sinolog a tibetolog Martin Slobodník. 

Autorem článku je Martin Slobodník, sinolog a tibetolog, autor knih Mao a Buddha: náboženská politika voči tibetskému buddhizmu v Číne a Labrang – svet tibetského kláštora. Text publikujeme se souhlasem webu tibetania.sk. 

V posledných mesiacoch (prvý raz ma na to upozornili v januári) sa na slovenských a českých „alternatívnych“ serveroch objavil identický text o „hrôzovláde“ dalajlamu a tibetskej vlády pred rokom 1950. Svojou argumentačnou kvalitou sa pohybuje na úrovni propagandy o ukrižovaných Rusoch na Ukrajine, o hajlujúcich ukrajinských deťoch či moslimských imigrantoch žijúcich v luxusných centrách pre utečencov. 

Podľa obrázkov je zrejmé, že anonymný autor (autori?) čerpal z čínskych materiálov (Xinhua/Sin-chua je čínska štátna tlačová agentúra), ale na „obranu“ čínskej propagandy musím dodať, že tá v súčasnosti dokáže vyprodukovať texty, ktoré sú svojimi argumentmi a faktami oveľa kvalitnejšie, i keď ich posolstvo (neľudské podmienky v Tibete pred „mierovým oslobodením“ a pričlenením k Čínskej ľudovej republike v rokoch 1950–1951, verzus obraz šťastného Tibetu a Tibeťanov v socialistickej Číne) je identické.

Moje poznámky majú za cieľ ilustrovať konkrétne klamstvá a polopravdy (bez ambície komentovať úplne všetky „nepresnosti“ propagandistického textu), ktoré tento na webe populárny text obsahuje. Dúfam, že čitatelia budú v budúcnosti s istou ostražitosťou a kritickým prístupom pristupovať aj k iným jednostranným a zmanipulovaným faktom či tvrdeniam nielen o Tibete, ale aj o iných častiach sveta. Cieľom mojich poznámok nie je obhajovať tibetský režim pred rokom 1950, ktorý bol nespravodlivý, ale poukázať na manipulatívny a v mnohých prípadoch nepravdivý charakter tohto textu.

Poznámky autora sú uvedené v takýchto rámikoch, modrou farbou a v slovenčine.

O Tibete (súčasnom i minulom) treba písať kriticky, nie som zástancom čierno-bieleho obrazu súboja krutého čínskeho draka s mierumilovným tibetským snežným levom, ale treba to robiť poctivo a s poznaním faktov. Odbornej literatúry je k dispozícii mnoho (vrátane českého a slovenského jazyka). Pri jednotlivých protiargumentoch by som mohol odkazovať na relevantnú literatúru, ale vzhľadom na charakter textu a čas, ktorý by si to vyžadovalo, to nerobím. V reakciách sa opieram o najnovšiu vedeckú literatúru od zahraničných autorov, ktorí nie sú priamo zaangažovaní v čínsko-tibetskom politickom spore (teda nepracujú pre čínsku vládu a ani tibetskú exilovú administratívu), ale v duchu poslania vedy ponúkajú objektívne a hodnoverné informácie na základe výskumu primárnych prameňov v tibetčine a čínštine.

V úvodných slovách autor pôvodného textu apeluje na čitateľa, aby „nebyl za nevědomého a manipulovatelného debila!“. Dúfam, že môj text pomôže pochopiť, že nevedomým a zmanipulovaným je najmä autor.

Text sa nachádza napríklad na týchto serveroch:

• http://severoceskapravda.cz/index.php/historie/716-ne%C5%BE-budete-s-idioty-v%C4%9B%C5%A1et-tibetsk%C3%A9-vlajky
• http://www.zvedavec.org/komentare/2016/03/6818-nez-budete-veset-tibetske-vlajky.htm
• http://svobodnenoviny.eu/nez-budete-s-idioty-veset-tibetske-vlajky/
• http://www.lajkit.cz/zpravy/item/245-sokujici-pravda-o-tibetu-kterou-media-z-dobreho-duvodu-taji

NEŽ BUDETE S IDIOTY VĚŠET TIBETSKÉ VLAJKY …

Až bude někdo zase obdivovat lidi vyvěšující 10. března Tibetské vlajky nebo se k nim přidávat, měl by si nejdříve přečíst následující řádky, aby nebyl za nevědomého a manipulovatelného debila! Jako debilové se projevují různí televizní či rozhlasoví redaktoři, ti si ovšem ze svůj veřejný kreténismus nechají dobře zaplatit. Chápeme, že Tibetský režim by vyhovoval těm, kteří by naši zemi vrátili nejraději do středověku nebo ještě lépe do dob otrokářských….

Šokující pravda o Tibetu, kterou média z dobrého důvodu tají…

Pro mnohé je Tibet “rájem s ušlechtilými mnichy”, “světlým náboženstvím”, “moudrými vládci” a “nekonečně pracovitými a loajálními lidmi”. Ale…
Tibet. Západní propaganda lidem vtloukla do hlav podivné klišé o “okupaci Tibetu”. Západ velmi snadno zapomněl, že téměř tisíc let do roku 1959 byl Tibet součástí Číny

Konštatovanie o tom, že Tibet bol „takmer tisíc rokov“ súčasťou Číny, je konštrukt čínskej propagandy, keďže ČĽR okrem iného argumentuje „historickým nárokom“ na Tibet, ktorý bolo následne treba vytvoriť a legitimizovať. Čínsko-tibetské vzťahy od 7. do 20. storočia by mohli byť predmetom samostatného rozsiahleho článku. Väčšina autorov sa zhoduje na tom, že od konca 18. storočia sa Tibet stal vazalom – nie však provinciou – Číny. V priebehu 19. storočia sa vplyv dynastie Čching v Tibete oslaboval a po založení Čínskej republiky v roku 1912 bol Centrálny Tibet de facto – no nie de iure – nezávislý až do prelomu rokov 1950–1951.

Tibet bol od októbra 1950, keď do jeho východnej časti vstúpili čínske vojská, respektíve od mája 1951, keď bola v Pekingu podpísaná 17-bodová dohoda o pričlenení Tibetu, súčasťou ČĽR. Protesty z marca 1959 reagovali na vývoj po tom, keď sa Tibet po desaťročiach faktickej nezávislosti stal administratívnou súčasťou Číny. Tibet teda bol priamo podriadený Pekingu, je to všeobecne známy fakt, autor ilustruje svoju neznalosť, respektíve manipuluje čitateľa.

Aby tě “okupovali”?

Nicméně k “okupaci” došlo. Otázky však zůstaly:
Proč vysokohorská země, v níž se obyvatel rovin zadýchá dokonce i bez fyzické námahy, nekladla odpor?

Tibeťania kládli vojenský odpor proti čínskej invázii v októbri 1950 v Čhamde, východnom Tibete, ale realisticky zvážili, že proti oveľa početnejšej čínskej armáde by to bol vopred stratený boj. Koncom 50. rokov – od leta 1958 do jari 1959 – prepukli lokálne povstania Tibeťanov na viacerých miestach Tibetskej náhornej plošiny, začali v Amde a v Khame, potom sa presunuli aj do Centrálneho Tibetu. V partizánskom spôsobe boja proti čínskej armáde dosiahli Tibeťania isté čiastkové úspechy.

Proč země klášterů úporně nebojovala za každé údolí?
Proč se po věky stavěná mohutná opevnění

Nijaké mohutné opevnenia v Tibete neexistovali, nezmysel.

téměř nebránila Lidové osvobozenecké armádě Číny, mírně řečeno, slabě vyzbrojené a velmi hladové?

Čínska ĽOA bola v októbri 1950 možno slabo vyzbrojená a vyhladnutá, ale v porovnaní s tibetskou armádou to bola pokiaľ ide o množstvo i z hľadiska výzbroje vojenská veľmoc. Tibetská armáda mala niekoľko tisíc zle vyzbrojených vojakov bez akejkoľvek skúsenosti z boja. Čínska armáda mala za sebou štyri roky občianskej vojny a množstvo sovietskej i americkej – v občianskej vojne ukoristenej – výzbroje. A tá „slabo vyzbrojená a veľmi hladná“ čínska armáda v rovnakom čase na Kórejskom polostrove dokázala zatlačiť americké vojská z čínsko-kórejských hraníc na juh až na 38. rovnobežku. Oprávnená otázka by mohla znieť, prečo nemal Tibet bojaschopnú armádu – mocnosti, konkrétne Britská India, jediný relevantný zahraničný partner tibetskej vlády v 1. polovici 20. storočia, Tibetu nechceli dodávať veľa a moderných zbraní, aby neohrozili svoje politické a obchodné záujmy v Číne. Plus konzervatívne buddhistické elity mali strach pred potenciálnou novou vplyvnou elitou dôstojníkov. Navyše armáda niečo stojí a to, čo by stála v Tibete, by šlo na úkor kláštorov, preto tie tento plán vybudovať modernú armádu úspešne sabotovali.

Protože bránit teokratický režim neměl kdo. Třetinu obyvatel Tibetu v roce 1959 tvořili otroci, třetinu nevolníci. Přitom i otroci i nevolníci nebyli takoví “jen jako” – ale ti nejopravdovější z opravdových.

Otázka o sociálnom statuse a právnom postavení tibetských roľníkov, tvoriacich väčšinu populácie, je komplikovaná. V tibetologickej literatúre o tom existujú dlhé polemiky. V angličtine sa označujú termínom „serf“, ktorí sa teoreticky môže prekladať ako „otrok“, „nevoľník“ alebo „poddaný“. V tibetčine sa na označenie „bežných ľudí“ – teda nie mníchov či aristokratov – používal termín miser, okrem tohto slova však existovali aj presnejšie termíny thälpa, düčchung a mibog odrážajúce rozličný status a povinnosti poddaných. Roľníci pracovali na poliach, ktoré patrili kláštorom, aristokratickým rodom alebo tibetskej vláde v Lhase. Okrem pracovných povinností, museli zväčša platiť aj dane – v naturáliách alebo v peňažnej forme; ich povinnosťou bola aj nútená práca pre potreby vlády, zväčša doprava tovarov alebo doprava úradníkov na oficiálnych cestách. Poddaní však zároveň mali právo dedične využívať pôdu, ktorú im pridelil na vlastnú obživu ich pán. Túto pôdu nemohli predávať či prenajímať, ale práva na jej využívanie boli pomerne silné. Poddaní patriaci do kategórie thälpa mali relatívne najväčšie práva. V prípade, že si splnili svoje pracovné a daňové povinnosti, nikto ich nemohol pripraviť o pôdu, ktorú mohli dedične využívať. Ak sa tak stalo, mohli sa súdiť. Niektorí z týchto roľníkov thälpa mali pomerne slušnú životnú úroveň a mali dostatok zdrojov, aby si najímali služobníctvo. Poddaní patriaci do kategórie düčchung a mibog (najnižšej sociálnej vrstvy) viac-menej zodpovedajú európskemu chápaniu nevoľníctva. Otrok je v kontexte tradičného Tibetu neadekvátny termín, o nevoľníkoch možno hovoriť, ale okrem nich tu bola kategória thälpa, väčšina obyvateľstva v tradičnom Tibete patrila do tejto skupiny, čo však neboli nevoľníci a už vôbec nie otroci. Navyše tie väzby závislosti medzi roľníkmi a ich pánmi mali iný charakter v Centrálnom Tibete a iný v Amde a v Khame, severovýchodnej a východnej periférii Tibetskej náhornej plošiny.

Otrok byl majetkem. Dobytkem. Otroka bylo možné a i nutné týrat, ponižovat, mořit hladem i mučením. Bylo povoleno ho zmrzačit – v Tibetu si lámové velmi oblíbili talismany z useknutých lidských paží, rukou i nohou. Nosili je na opasku. Někteří se ověšovali “člověčinou” i v několika vrstvách.

Nezmysel, neexistujú nijaké fotografie, kde by bolo vidno, že by sa useknuté údy nachádzali ako talizmany na opaskoch tibetských aristokratov. Nikdy sa nepoužívali ako talizmany.

Nevolník se v právním postavení prakticky nelišil v ničem. Měl jednu povinnost – platit. Pokud nebylo čím, stal se otrokem. Dluhy nevolníka klášteru se indexovaly – někdy o 50 – 80 % ročně (naše banky hlasitě polykají sliny a olizují se) a přenášely se na děti, vnuky i pravnuky. Dluh na procentech se hradil “člověčinou” – členové rodiny se stávali klášterními otroky.

To nebyl středověk. To byla 50. léta 20. století. Tibetští lámové byli teokratickými vládci horské země. V milionovém Tibetu bylo 200 tisíc mnichů

Mníchov bolo reálne menej, ale bolo ich dosť, cca 100-120 tisíc. Sú to len odhady, presné údaje o počte obyvateľov Centrálneho Tibetu a počte mníchov nemáme. Tibetologická literatúra hovorí o 15-20% mníchov v tradičnom Tibete. Čo bolo na tibetskú ekonomiku veľké bremeno.

Ostatní byli otroci a nevolníci. Mniši mimochodem také nebyli nejvyšší kastou. Většina z nich neměla žádná práva a byli téměř na stejné pozici jako otroci.

To nie je pravda, aj v kláštoroch existovali hierarchie podľa seniority a mníšskeho statusu, ale „otrokmi“ nijakí mnísi neboli. Termín otrok má presne stanovenú charakteristiku, ktorú ani hierarchicky najnižšie položení mnísi nespĺňali.

Každý klášter měl svůj vojenský oddíl, jehož úkolem bylo udržovat pokoru poddaných na klášterní půdě.

To sa týkalo iba niekoľkých – piatich-šiestich – veľkých kláštorov a armáda neslúžila primárne na udržiavanie pokory Tibeťanov. Jej úlohou bolo skôr chrániť kláštory pred vonkajším nepriateľom. Navyše ani veľké kláštory často nemali vlastnú armádu, ale opierali sa o vojenskú silu miestnych kmeňových náčelníkov, ktorí boli lojálni kláštoru.

Jak si asi dovedete představit, z karatele bojovníka neuděláte, proto postavit se na odpor “okupaci” se taková armáda nemohla ani teoreticky.

A tady také leží skutečná odpověď – proč Tibeťané nebránili vlastní hrudí svou rodnou zem před krvavou okupací. Nebyla to jejich země. Byla to země lámů.

Identifikácia Tibeťanov s Tibetom je doteraz veľmi silná, vrátane identifikácie s tibetským buddhizmom, najdôležitejšou súčasťou ich etnickej identity. Mnísi majú v Tibete dodnes rešpekt väčšiny obyvateľov, vysoký spoločenský status. A Tibeťania svoju vlasť bránili, lokálne povstania v rokoch 1958–1959 boli pomerne rozsiahle.

Nu a propaganda – ano, ta vytvořila z Šambaly rajský kout s ušlechtilými mnichy, moudrými vládci a nekonečně věrnými a tvrdě pracujícími lidmi. Které zotročili krvaví dobyvatelé. Nikdo se přece nezajímá, jako to bylo ve skutečnosti, když všechny znalosti už máme z filmů Jackie Chana a časopiseckých článků o “budhistovi” Stevenu Segalovi.

To je ten překrásný a záhadný Tibet…

Jak tak jednou přišla řeč na Tibet z doby vlády dalajlámy, kdosi se podivil vyprávění o tom, že ve 20. letech minulého století se snažili sehnat peníze na válečné hry se sousedy, a tak byla duchovním vládcem dalajlámou zavedena zvláštní daň – na uši. To znamená, že ten, kdo chtěl, aby uši zůstaly se svým majitelem, musel zaplatit daň, jinak mu je usekli. Tehdy se to ve mně vzbouřilo: “A tohle že je ten svobodný Tibet, který utlačují Číňané?”

Daň na uši je doterajší vrchol hlúposti neznámeho autora, neexistovala.

Nu dobře, pojďme se tedy podívat na to, jakým byl Tibet do roku 1959, než “bajonety Lidové osvobozenecké armády Číny” zde jako v poslední zemi na světě zrušily otrokářství. Dalajláma žijící od té doby v exilu vám tyto fotografie nikdy neukáže. Prohlédněte si je sami:

(Z drastických fotek zmrzačených i umírajících lidí – třicetiletých starců, stařen a dětí jsme většinu vynechali. Jsou velmi drastické.- pozn.red)

Áno, v tradičnom Tibete existovali nehumánne tresty, usiloval sa to riešiť napríklad aj 13. dalajlama v rokoch 1913–1933, ktorý niektoré z nich zakázal.

Horní řada zleva doprava: výrobky tibetských lámů z lebek popravených otroků – amulety z odřezaných rukou (byly nošeny na opasku) – otrok nesoucí na zádech jiného otroka, kterému odsekali nohy za neposlušnost vůči majiteli. Spodní řada zleva doprava: otrok a pes – jeden pelech pro oba – otrok v kládě – otrokyně s odseknutým chodidlem.

Neviem o nijakej poprave v tradičnom Tibete v 20. storočí, skôr sú k dispozícii vierohodné informácie o popravách Tibeťanov napríklad počas čínskej Kultúrnej revolúcie v rokoch 1966–1976. Kruté telesné tresty v tradičnom Tibete existovali – odseknutie ruky, výnimočne vylúpnutie očí; amulety z odrezaných rúk sú výmyslom autora.

Tak bydleli otroci – v pozadí palác lámů.

Nomádi dodnes bývajú v Tibete v stanoch, čo z toho vyplýva?

Otrokyně drží ruku muže, kterou mu usekli předtím, než byl zaživa pohřben.

A nyní něco o tom, za co mohl být otrok potrestán. Je znám případ, kdy hospodář poslal otroka do odlehlé vesnice s úkolem. Ten se nestihl vrátit před setměním a tak přenocoval cestou na poli. Jak se ukázalo, toto pole patřilo nějakému místnímu majiteli a ten požadoval od otroka za přenocování peníze. Otrok peníze samozřejmě neměl, a tak mu za trest usekli ruku. Když se zesláblý vrátil zpátky ke svému pánovi, ten, rozhněvaný skutečností, že zdravý dobrý otrok se stal invalidou, přikázal mu useknout i druhou ruku.

Ťažko verifikovateľné, mohlo sa to stať a môže to byť výplod autorovej mysle.

Nezaslouží si tato nádherná pohádková země všemožnou podporu ze strany organizací ochraňujících lidská práva?

A zde je ještě jedno svědectví o tam vládnoucích pořádcích od lidí, kteří v Tibetu pobývali. Francouzská cestovatelka Alexandra David Neel v knize “Starý Tibet před novou Čínou” napsala: “V Tibetu jsou všichni rolníci doživotními nevolníky a je nepravděpodobné mezi nimi najít někoho, komu se podařilo se z dluhů dostat.”

A David MacDonald, který ve 20. letech XX. století pracoval jako obchodní zástupce Velké Británie v Tibetu, v knize “Skutečný Tibet” napsal následující řádky:
“Nejtěžším trestem v Tibetu je trest smrti. Odsouzeného zašijí do koženého vaku a hodí do řeky. Zpočátku takový vak plave na hladině, ale v průběhu pěti minut se začne potápět. Pokud člověk uvnitř neumře, hodí ho do řeky znova. Když umře, vyndají ho z vaku, mrtvolu rozsekají a naházejí do vody. Kromě trestu smrti však tu existuje i řada krutých trestů: lámání rukou i nohou, vypichování očí, lití horkého oleje nebo vroucí vody do očí, čímž otroka oslepí atd. Pokud to nevolník přežije, zůstane po zbytek života invalidou. Zločinci i podezřelí jsou drženi ve studených, temných a špinavých kobkách až do konce svých dní.”

Áno, kruté telesné tresty v tradičnom Tibete existovali, nezodpovedanou zostáva otázka, za aké zločiny ich takto trestali. A či to bolo krutejšie ako trest smrti v našich končinách uplatňovaný ešte pred necelými 30 rokmi. A v Číne existuje trest smrti dodnes. Trest smrti v Tibete začiatkom 20. storočia zakázal 13. dalajlama.

Nicméně ponížení nejsou vystaveni jen otroci. Známý novinář Vsevolod Očinnikov, který v 50. letech Tibet navštívil, vzpomíná:
“Vysvětlili mi, že sekta “Červené čepice” odedávna rozvíjí u mladých lámů schopnost telepatických kontaktů. Aby zlepšili “roaming” takového spojení, používal se jistý krutý zvyk: pod základní kámen každé nové klášterní stavby dávali mladičkého lámu.

Tradičný motív čínskej propagandy, ešte v 70. rokoch Číňania v Lhase a v Pekingu usporiadali výstavu sôch o tradičnom Tibete, kde je aj socha mnícha, ktorý za živa pochováva dieťa na miesto, kde má byť nový kláštor. Nezmysel, nikdy sa to nerobilo.

Mládence uvedli do stavu “samadhí”, který je podobný letargickému spánku, a bez jeho vědomí navždy spícího zakryli kamennou deskou. Říká se, že podobně jako kůň ucítí hrob svého pána zemřelého i před několika lety, tak i mrtvoly mladých lámů vydávaly záření usnadňující telepatům přístup k požadovanému objektu.

V roce 1990 jsem ve Lhase besedoval s profesorem bohosloví Tibetské univerzity. Jako dítě byl poslán do kláštera Ganden a zde byl vybrán pro tento smutný osud. Byl však včas varován učitelem, kterému se jeho žáka zželelo, a utekl.”

Jenže co když to všechno jsou jen agenti čínské propagandy a drze pomlouvají bezbranné a dobré lámy?

Podívejme se tedy na dokumenty. Melvyn Goldstein ve své knize “The Snow Lion and the Dragon: China, Tibet, and the Dalai Lama (University of California Press, 1995) píše:

Nasledujúci „citát“ sa v tejto knihe nenachádza a jej autor, jeden z najvýznamnejších amerických tibetológov, by takéto fakticky chybné tvrdenia nikdy nenapísal. Dalajlama, napríklad, titul neudelil sám sebe, ale udelil mu ho roku 1578 mongolský vládca Altan-chan pri vzájomnom stretnutí. Titul dalajlama v čase svojho vzniku nijako nesúvisel s politickou mocou v Tibete, odrážal náboženskú autoritu jeho nositeľa. Vznik tohto titulu nijako nesúvisí s Čínou či čínskym cisárom.

„…O několik století později armáda čínského císaře byla poslána do Tibetu, aby poskytla podporu Nejvyššímu lámovi – ambicióznímu 25letému muži, který sám sobě udělil titul Dalai (oceán) Lama, vládce celého Tibetu.

Dvě jeho předchozí inkarnace coby lámy byly zpětně uznány za jeho předchůdce a tak změnil prvního Dalaj-Lamu ve třetího Dalaj-Lamu. Tento první (nebo třetí) Dalaj-Lama uchvátil kláštery, které nepatřily k jeho sektě, a rovněž zničil budhistické spisy, které nesouhlasily s jeho nároky na svatost. Dalaj-Lama, který ho později nahradil, byl zase požitkář, měl mnoho milenek, pořádal velkolepé hostiny ve společnosti přátel a celkově nevedl život odpovídající jeho vysokému postavení. Za to byl svými kněžími zabit. V průběhu 170 let tak bylo bez ohledu na jejich přiznanou svatost zabito představiteli vyššího duchovenstva nebo svými dvořany pět Dalaj-Lamů.”

Áno, to je pravda, 6. dalajlama bol veľmi neortodoxný dalajlama, napriek tomu ho Tibeťania v zásade akceptovali ako legitímneho dalajlamu, čo by mohol byť príklad ich tolerantnosti. Kým bol zabitý, nie je jasné, určite to však neboli „jeho kňazi“, zomrel počas cesty do Číny za nejasných okolností. Jeho v Tibete dobre známe a populárne básne vyšli aj v slovenskom preklade. Päť dalajlamov určite zabitých nebolo, aspoň 2-3 ďalší zomreli pomerne mladí za nejasných okolností, či boli zabití, je len domnienka autora.

V roce 1660, v době pátého Dalaj-Lamy, vypuklo povstání v provincii Tsang – citadele soupeřící sekty Kaga, v jejímž čele stál vrchní láma jménem Karmapa. Pátý Dalaj-Lama přistoupil k rozhodným krokům proti povstalcům a vypravil mongolskou armádu, aby zničila muže, ženy i děti” jako vejce rozbíjená o kámen… Stručně řečeno, nechť jsou z tváře země setřeny všechny jejich stopy, dokonce i jména”.

V roce 1792 byly mnohé kláštery Kagy konfiskovány a jejich mniši byli násilně obráceni k sektě Gelug (sekta Dalaj-Lamy). Škola Gelug známá také pod jménem “Žluté klobouky” totiž nehodlala jiné budhistické sekty tolerovat. Tradiční modlitby této sekty obsahovaly slova:

Áno, Gelugpa sa usilovala nastoliť svoju politickú i náboženskú dominanciu v Tibete, iste aj násilne, čo z toho vyplýva? Násilné náboženské konflikty ako špecifikum Tibetu? Pred Gelugpou sa o to pokúšali aj iné tibetské buddhistické školy.

“Blahoslavený Ty, ó krutý bože učení Žlutého klobouku, který obracíš v prach veliké bytosti, vysoké hodnostáře i obyčejné lidi, kteří znečišťují a kazí učení Gelug,…”.

Vzpomínky tibetského generála žijícího v XVIII. století obsahují popisy boje mezi budhistickými sektami – stejně krvavé a nelítostné jako ostatní náboženské konflikty.

Rovnako krvavé a neľútostné náboženské konflikty ako v Európe, napríklad. Tibet raj na zemi nebol, to netvrdí nijaký tibetológ a ani väčšina Tibeťanov, vrátane dalajlamu. Nebolo to však ani peklo na zemi, ako tvrdí čínska propaganda od konca 50. rokov.

Tato ponurá historie však zůstává dnešními stoupenci tibetského budhismu na Západě bez povšimnutí.

Michael Parenti píše ve své práci “Přátelský feudalismus – mýtus o Tibetu” (úryvek je delší ale dávám ho sem celý z důvodu jeho názornosti): Jedna 22letá žena, uprchlá nevolnice, vyprávěla:

“Hezké nevolnické dívky si obvykle brali hospodáři jako domácí služebné a používali je pro své rozmary. Byly prostě otrokyněmi bez jakéhokoli práva.” Pokud chtěl nevolník kamkoli jít, potřeboval povolení. Majitelé měli zákonné právo chytit ty, kdo se snažili utéci.

Áno, to platí pre sociálne najnižšiu vrstvu tradičnej tibetskej spoločnosti – tibetsky mibog a čiastočne aj düčhung, teda nevoľníkov. Iné skupiny roľníkov mali isté práva a neboli nevoľníkmi a už vôbec nie otrokmi.

Jeden 25letý uprchlík vítal čínskou invazi jako “osvobození”. Později svědčil, že v průběhu svého nevolnictví byl obětí nepřetržitého trápení, mrznul a hladověl. Po třetím nezdařeném pokusu o útěk byl nemilosrdně bit lidmi statkáře, a to tak dlouho, dokud z něj všude netekla krev. Potom mu na rány nalili alkohol a sodu, aby znásobili jeho bolest.

Nevolníci byli zdaňováni za manželství, narození každého dítěte i za smrt každého člena rodiny. Platili daň za výsadbu stromu na svém dvoře i za držení zvířat. Daně byly za náboženské svátky, veřejné tance a hru na bubny, daň byla vybírána za uvěznění i za propuštění z něj.

Ti, kdo nemohli najít práci, platili daň za to, že byli nezaměstnaní, a pokud se vydali do jiné vsi práci hledat, platil daň za cestování. Když lidé platit nemohli, kláštery jim peníze půjčovaly na úrok 20 – 50 %. Někdy dluhy přecházely z otce na syna, z děda na vnuka. Dlužníci, kteří nebyli schopní své dluhy splatit, riskovali, že budou prodáni do otroctví.

Teokratické náboženské učení se opíralo o třídní uspořádání. Chudé a utlačované učili, že si své neštěstí způsobili sami svými hříchy z předchozích životů. A tak byli nuceni se se svým těžkým osudem v současném životě smířit, přijmout ho jako karmický trest a žít s nadějí na lepší život v budoucích inkarnacích. Bohatí a mocní chápali svůj šťastný osud jako náhradu za zásluhy v minulém i současném životě.

Je to čínsky či skôr marxistický výklad miesta náboženstva v spoločnosti, ktorý akékoľvek náboženstvo vníma ako to povestné „ópium ľudstva“, paralyzujúce revolučné nadšenie vykorisťovaných tried a slúži ako nástroj vykorisťovateľskej triedy na udržanie aktuálneho stavu spoločnosti.

Tibetští nevolníci se však nechtěli vždycky smířit s rolí obětí karmy, s rolí viníků svého vlastního ponížení. Jak jsme viděli, někteří utíkali, jiní vzdorovali otevřeně, za což byli často podrobeni krutým trestům. Ve feudálním Tibetu bylo mučení a mrzačení – včetně vypichování očí, vytrhávání jazyka, odtrhávání končetin – oblíbenými druhy trestů používaných vůči zlodějům a uprchlíkům anebo vzpurným nevolníkům.

Když putovali v 60. letech po Tibetu Stuart a Roma Herder, hovořili s bývalým nevolníkem Zerethem Tueya Wangem, který ukradl dvě ovce patřící klášteru. Za tento čin ho zbavili obou očí a zmrzačili mu ruku, takže ji už nikdy nemohl používat. Vysvětlil jim, že přestal být budhistou: “Když jim svatý Láma přikázal aby mě oslepili, pomyslel jsem si, že na náboženství není nic dobrého.” Přestože zbavení života je v rozporu s budhistickým učením, některé provinilce trestali velmi silným bičováním a pak ho “ponechali Bohu” v mrazivé noci zemřít.

Autormi knihy boli Stuart a Roma Gelder, nie Herder. Ak niekto v 60. rokoch cestoval po Tibete, pracoval pre čínsku propagandu, nikto iný by sa tam vtedy nedostal. Ich knihu The Timely Rain: Travels in new Tibet nepoznám, ale viem, ako sa vtedy písalo o Tibete a Číne v socialistickom tábore, napríklad v Československu, čistá čierno-biela propaganda. Tu spomínané dielo nebude iste objektívnejšie a je to teda čisto propagandistický prameň. I keď je možné, že tento príbeh sa udial. Tibet nebol raj na zemi.

“Překvapující shoda mezi Tibetem a středověkou Evropou…” – uzavírá Michael Parenti ve své knize o Tibetu.

V roce 1959 Anna Louise Strong navštívila výstavku mučicích nástrojů používaných tibetskými majiteli.

Anna Louise Strong bola propagandistka v čínskych službách, žila dve desaťročia v Číne na trovy maoistického režimu, resp. čínskeho ľudu a väčšina toho ľudu v takom luxuse ako ona v Pekingu nežila. Je autorkou knihy When Serfs Stood Up in Tibet, ktorá vyšla roku 1960 v Pekingu a mala zahraničným čitateľom ponúknuť čínsku verziu nepokojov v Lhase v marci 1959. Čistá propaganda, nie objektívny zdroj informácie. Relevantný rovnako ako texty z Rudého práva 50. rokov pre štúdium procesov s R. Slánským alebo M. Horákovou. Alebo ako Biľakove hodnotenie Pražskej jari 1968, pre jasnejšiu predstavu.

“Byla tam pouta všech velikostí, včetně maličkých pro děti, nástroje na řezání nosů a uší, na lámání rukou, na podřezávání šlach na nohách. Byly tam nástroje na lití horkého klihu, biče a speciální nástroje na kuchání. Na výstavce byly i fotografie a svědectví obětí, které byly oslepeny, zmrzačeny nebo zbaveny končetin za krádež.

Odsekávanie končatín za krádež, nehumánny trest, ale je to iná kategória neľudskosti ako ruky useknuté „pre potešenie“ na amulety, ako autor tvrdil o pár odsekov vyššie.

Jednomu pastýřovi měl hospodář zaplatit náhradu v jüanech a pšenici, ale zaplatit odmítl. Pastýř si tedy vzal jeho krávu. Za to mu uřezali ruce. Jinému pasákovi, který se bránil, když mu chtěli vzít ženu a dát ji statkáři, zlámali ruce. Byly tam vystaveny i fotografie komunistických aktivistů s uřezanými nosy a roztrženými ústy a také ženy, kterou nejprve znásilňovali a pak jí uřízli nos.
Přestože se nám tomu nechce věřit, feudálně-teokratický Tibet byl nekonečně vzdálený od zromantizované Šangri-La, které se tak nadšeně obdivují západní propagátoři budhismu”.

Působivá svědectví o mírném a dobrotivém náboženství a jeho představitelích, není-liž pravda?

A zde je ještě jeden mýtus (ostatně vymyšlený samotným Dalaj-Lámou) – že totiž Dalaj-Láma je hlavou všech budhistů. Ve skutečnosti je pouze hlavou všech lamaistů – náboženství tibetských lámů, kteří nasáli do svých praktik strašné krutosti tradičního tibetského náboženství Bon a dalších podobných.

Nezmysel. Dalajlama nikdy netvrdil, že je hlavou všetkých buddhistov, nie je dokonca ani hlavou všetkých „lamaistov“, ale len jednej školy tibetského buddhizmu, školy Gelugpa, už dve-tri storočia najvplyvnejšej v Tibete a aj v Mongolsku, ktorá má okrem dalajlamu/znovuzrodenca ešte druhého najvyššieho predstaviteľa, mnícha, ten má titul gandän-thipa. Ten funkciu, na základe svojej vzdelanosti, zastáva niekoľko rokov a potom ho strieda ďalší gandän-thipa.

Dejme ještě jednou slovo M. Parentimu:
“Pro bohaté lámy a statkáře byla komunistická intervence velikým neštěstím.

V prvom období, v rokoch 1951-1959, nie. Paradoxne im čínski socialistickí osloboditelia ponechali všetky privilégiá, vrátane majetkov a roľníkov, ktorí na tých majetkoch aristokratických rodov, vlády a kláštorov pracovali. Všetko sa zmenilo až v lete 1959 po nepokojoch v Lhase a úteku 14. dalajlamu, keď čínska vláda vyhlásila 17-bodovú dohodu z mája 1951 za neplatnú a teda aj to zakonzervovanie tradičného Tibetu v socialistickej Číne, ktoré dohoda obsahuje.

Velká část jich emigrovala do zahraničí, včetně samotného Dalaj-Lámy, kterému v útěku pomohla CIA. Někteří pak projevili veliký úžas nad skutečností, že si budou muset na svůj život vydělat sami. Mnohým se však podařilo tomuto smutnému osudu vyhnout. V průběhu 60. let totiž dostávala tibetská emigrantská komunita od CIA 1,7 milionů dolarů ročně, jak bylo v roce 1998 publikováno v dokumentu ministerstvem zahraničí.

To je iste pravda, slúžilo to na podporu tibetskej komunity v Indii, tibetských exilových orgánov, vrátane dalajlamu, ale aj škôl či nemocníc. Plus časť zdrojov – alebo iné peniaze – šli na podporu partizánskych akcií tibetských oddielov z Nepálu proti čínskej moci. Z hľadiska logiky Studenej vojny to bolo rovnako legitímne ako čínska podpora – zbrane a financie – ozbrojených protivládnych komunistických/maoistických skupín napríklad v Angole či v iných štátoch v 60. a 70. rokoch.

Po tomto zveřejnění organizace Dalaj-Lámy sama přiznala, že v 60. letech dostala od CIA miliony dolarů na vypravení ozbrojených skupin do Tibetu, které měly podkopávat maoistickou revoluci. Dalaj-Láma sám dostával každoročně 186.000 dolarů. Jeho i další tibetské vyhnance podporovala i indická rozvědka.

Iste, veď v 60. rokoch boli viaceré čínsko-indické pohraničné konflikty, prečo by to India nerobila, keď Tibeťanov indická vláda na svojom území prichýlila a vytvorila im podmienky na to, aby tam žili?

Na otázku, zda on a jeho bratři patří k CIA, Dalaj-Láma odmítl odpovědět. Samotná CIA tato fakta rovněž nekomentuje.”

Takový je zcela nestranný obraz tibetských lámů, pokud si neděláme představu o lamaistické teokracii podle reportáží západních televizních kanálů, holywoodských filmů nebo spisů madame Blavatské, Roericha a dalších teosofů.

Mohou nám namítnout, že pozitivně tajemný a záhadný obraz Tibetu byl vytvořen dlouho před připojením Tibetu k Číně a lidé, kteří tam byli, už nic takového nepamatují. Stačí však zjistit, co věděli Evropané o Tibetu v 19. století, kdy tyto mýty začaly vznikat. Nic takového fakticky neznali.

Od prelomu 19. a 20. storočia na Západe existoval však aj druhý, ponurý obraz lamaistického Tibetu, ktorý sa zrodil najmä v diele L. A. Waddella The Buddhism of Tibet, or Lamaism : with its mystic cults, symbolism and mythology, and in its relation to Indian Buddhism, kde tibetský „lamaizmus“ reprezentuje degenerovaný úpadok buddhizmu.

Existovala jakási tajemná země, vysoko v horách, v níž, jak se říkalo, žili mudrci… V podstatě jen tato matrice stačí, aby se podle ní vytvořila řada pseudovědeckých spekulací (jak známo, čím je informace tajemnější a méně dostupná, tím je přitažlivější).

Tieto pseudovedecké špekulácie však majú svoj pôvod na Západe, nie v Tibete, teozofia, Lobsang Rampa, tibetské spievajúce misky, tantrický sex, …

Většina těch, kdo formovali mýty o Tibetu, tam buď nikdy nebyli, nebo tam byli až po té, co si o něm vytvořili své zcela vyhraněné mínění, a takové lidi nepřesvědčíš, dokonce ani v tom případě, že by lámové před jejich očima vařili jídlo z nemluvňat. I v tom by jistě byl nalezen nějaký sakrální význam.

Tak určite. Ak by som chcel byť veľmi sarkastický, tak by som si položil rečnícku otázku, bol vari nejaký sakrálny význam aj v kanibalizme počas hladomoru v Číne v rokoch 1959-1961, ktorý „stvoril“ Mao a vyše 30 miliónov ľudí prišlo o život? Kanibalizmus vtedy, žiaľ, nebol výnimkou.

Je politováníhodné, že téma Tibetu bylo po dlouhé roky ponecháno různým podvodníkům z náboženských sekt, čímž bylo zahaleno rouškou jakéhosi tajemna a nedostupnosti.

Když budu objektivní, pak tibetský budhismus není v ničem lepší ani “sakrálnější” než indický nebo čínský a tibetská civilizace 50. let XX. století rozhodně není “svébytným a unikátním útvarem”, ale reliktem středověku v současném světě, proto všechny nároky lámů a jejich podporovatelů na nějakou exkluzivitu v případě údajně barbary zničené unikátní civilizace mají stejné právo na existenci jako například tvrzení neonacistů, že hordy bolševiků zničily unikátní civilizaci Třetí říše. Mezi nimi je mimochodem mnoho společného a není divu, že se nacističtí šéfové k Tibetu chovali s takovým respektem. Cítili spřízněné duše.

Tibet 50. rokov a predtým bol ako nacistické Nemecko. Autor spája Tibet s najväčším zlom známym na Západe. Iste, Tibeťania boli nacisti, ešte aj svastiku od Hitlera prebrali.

Charakteristickým momentem je, že Dalaj-Lámovo okolí dosud požaduje po Číně návrat “toho, co bylo”, ale to, co bylo, my všichni už velmi dobře známe.

To nie je pravda, samozrejme, návrat toho, čo bolo, nepožaduje nikto, aj v tibetskej spoločnosti si mnohí v polovici 20. storočia uvedomovali, že zmeny sú nevyhnutné, vrátane dalajlamu; niektorí preto aj podporovali Čínu, lebo si mysleli, že komunistická revolúciu prinesie pozitívnu zmenu, neskôr – počas Kultúrnej revolúcie – na to viacerí doplatili životom, napríklad Šerab Gjamccho; iní „iba“ dlhoročným väzením, napr. 10. pančhenlama.

Nemyslím si, že potomci těch 4 tisíc otroků patřících do osobního vlastnictví Dalaj-Lámy, by se nějak zvlášť zaradovalo z návratu do postavení svých předků. Sami o tom mluví. Ano, Dalaj-Láma je tam dosud chápán jako duchovní vůdce, o tom není pochyb, ale nic víc. Je pozoruhodné, že čínská vláda opakovaně Dalaj-Lámovi nabídla, aby se do Tibetu jako duchovní vůdce vrátil – samozřejmě za souběžné existence stávající administrace, což on ale zcela odmítá. Potřebuje, aby “vše bylo tak, jako dřív”, a to je samozřejmě nemožn

é.

Samotný 14. dalajlama si už v 50. rokoch, keď žil v Číne, uvedomoval, že Tibet potrebuje zmeny a usiloval sa ich aj iniciovať, čo v konzervatívnom tibetskom prostredí, kde dominovali buddhistické elity, nebolo jednoduché. 14. dalajlama po svojom úteku do Indie v marci 1959 nikdy netvrdil, že jeho politickým cieľom je obnova Tibetu v tom stave, ako existoval pred rokom 1950. Čínska vláda naozaj 14. dalajlamovi ponúkala návrat v 80. rokoch, neskôr už nie. Podľa čínskych predstáv mal sídliť v Pekingu a do Tibetu chodiť – s povolením čínskych orgánov – iba na návštevu. Viď osud 10. pančhenlamu, ktorý po prepustení z väzenia koncom 70. rokov musel žiť v Pekingu, do Tibetu sa dostal len výnimočne a zopár dní pred svojou smrťou v januári 1989 kritizoval čínsku politiku v Tibete a cenu, ktorú Tibeťania za čínsku verziu pokroku museli zaplatiť.

Takže to pojďme shrnout. Tibet v roce 1959 vůbec nebyl nebeskou Šangri-La, ale zaostalou feudální teokracií, jejíž náboženství nebylo o nic “sakrálnější” než jiné proudy budhismu, naopak mnohá svědectví o účasti tibetských lámů na mučení a popravách lidí jdou jasně proti budhistickému kánonu. Celá tato velkolepá země byla řízena jen hrstkou bezuzdných lámů a majitelů pozemků, kteří si byli velmi dobře vědomi své beztrestnosti.

K sobě připoutaní otroci, z nichž jeden je bezruký.

Zdroj: Martin Slobodník / tibetania.sk.