Mýtus, že prezident Václav Havel zničil zbrojní průmysl na Slovensku, patří k nejčastějším mýtům, šířícím se po dezinformačních kanálech a v textech řetězových e-mailů. Podobné nesmysly šířil na Parlamentních listech například poslanec Radovan Vích (SPD), nebo třeba extrémně pravicový web Vlastenecké noviny.
Na Slovensku je zažitá představa, že za socialismu zde existovala obrovská zbrojařská výroba, která vydělávala těžké peníze. Po roce 1989 ji pak Češi zlikvidovali. Symbolem tohoto procesu je bývalý prezident Václav Havel. Ve skutečnosti je to však mýtus.
Zavádění výroby vojenského materiálu v Československu podstatně ovlivnily závěry ÚV KSČ z února 1951. Ten rozhodl, že zbrojní průmysl bude stavět stroje zejména podle sovětských licencí. Závody těžkého strojírenství v Martině byly kdysi mamutím podnikem s 15 tisíci zaměstnanci. Komunistický tisk se pravidelně chlubil, kolik se tu vyrobí dieselových motorů a lokomotiv. Už se ale nepsalo o tom, že podstatnou část výroby v Martině tvoří tanky. „Trh pro československé tanky byl v arabských zemích – Irák, Libye, Egypt a podobné státy, které sice v určitém období platily, ale později platit přestaly,“ připomíná pro Irozhlas.cz Peter Kuruc, tehdejší vedoucí pracovní skupiny, která měla martinské strojírny připravit na nový výrobní program.
„O konverzi se vědělo už dávno před revolucí. Bylo usnesení Ústředního výboru Komunistické strany Československa asi z roku 1987 a na to navazovalo usnesení předsednictva vlády,“ říká tehdejší investiční náměstek v podniku Milan Malík.
Konverzi nenařídil Václav Havel. Rozhodnutí o útlumu zbrojařské výroby padlo na předsednictvu vlády ČSSR koncem července 1988. Tedy skoro rok a půl před změnou režimu. První projekty byly zastaveny usnesením č. 112/88 ze dne 26. července 1988. Konverzi se snažil urychlit zejména federální premiér Ladislav Adamec. 21. září 1989, tedy stále ještě za předchozího režimu, přijala československá vláda (čili ani ne prezident!) usnesení č. 84/89, kterým se rozhodlo o utlumení tankové výroby v ZŤS Martin do konce roku 1990. Výroba obrněných transportérů měla být zastavena v dalších letech. Do roku 1992 se produkce měla snížit o přibližně 80 % v Čechách a na Moravě a o 90 % na Slovensku.
Komunistické vedení plánovalo na rok 1990 výrobu jen 25 ks tanků T-72M1 a to pro vývoz. Nová nekomunistická vláda však rozhodla, že se jejich vyrobí 107 a většinu nákladů snášel federální rozpočet z důvodu hrozby růstu nezaměstnanosti.
Tankista Ján Kovačka byl v martinské továrně i toho dne, kdy přijel na návštěvu prezident Václav Havel. „I ruku jsem mu podal. Naštvaný jsem určitě nebyl. Tady by to padlo i bez něj.“ Tankista Jano zajížděl těžké tanky nejenom v Martině, ale testoval je i v Africe a na Blízkém východě. Na jedné z posledních štací byl v Sýrii, kam Československo prodalo dvě stě padesát tanků T72 a to za úřadování prezidenta Václava Havla. Kontrakt podepsal přímo v Damašku tehdejší ředitel martinské továrny Ján Segľa. „To zachránilo fabriku na další tři roky.“ Tanky do Sýrie byla obrovská, ale poslední zakázka, pak zbrojovky nejen v Martine začaly krachovat. Svět se změnil, rozpadl se Sovětský svaz a Slovensko zvolilo Mečiara. „Přestalo se zbrojit. Vývoz tanků do Polska, Rumunska nebo NDR skončil. Sice přišel Havel orientovaný na Ameriku a západ, ale věcně jsme ty továrny zanedbali my. Na tom se podíleli Češi možná méně než Slováci za pana Mečiara“.
Vládní rozhodnutí o ukončení výroby obrněné techniky v ZŤS Martin, ZŤS Dubnica nad Váhom a PPS Detva přišlo v roce 1991. Už jen doběhla výroba 100 ks tanků T-72M1 pro Sýrii, která koupila i ty vyrobené v roce 1990. Neobešlo se to bez politických průtahů, je pravdou, že USA a Izrael nebyly z obchodu nadšení. Zastavení výroby však nebylo otázkou politiky, ale trhu. Zbrojní průmysl v Československu zaměstnával devadesát tisíc lidí a šéfem celého koncernu byl do roku 1989 Josef Uhrík. O zbrojařství věděl všechno a vinu za úpadek hledá doma. „Sami jsme si to rozbili. Proto jsem nikdy neřekl, že to zavinil Havel. Na druhou stranu šel ale Američanům na ruku a některé věci mohl řešit jinak.“ Josef Uhrík patří mezi uznávané automobilové experty, donedávna byl prezidentem svazu a šéfem představenstva bratislavského Volkswagenu. Zkáza zbrojovek ho mrzí dodnes. „Byl to vnitřní rozpad, přišly všechny ty nekalé věci během transformace. Rozparcelovaly se fabriky, dokonce se zprivatizoval odbyt traktorů. A odešli schopní lidé.“