Je nám jasné, že v situaci, kdy je covid úplně všude kolem nás, si rádi přečtete o jiném námětu. Proto jsme se rozhodli otevřít toto dlouhodobější téma – mýtus o tom, kterak zlá EU krade Česku suverenitu a diktuje zákony.
Hlavní kritika mířící na Smlouvu o Ústavě pro Evropu mířila na její délku a nepřehlednost, což vyniklo zejména v porovnávaní například s Ústavou Spojených států amerických. EU kritizovali titíž lidé, kteří zároveň tvrdili, že Unie bere členským zemím suverenitu. Jak je to ve skutečnosti?
Suverénní stát
Členské země jsou v EU suverénními entitami, z nichž každá z nich má právo veta. Jakmile se dohodnou, tedy nevetují, přenášejí pravomoci na unijní nadnárodní instituce (Komisi, Evropský parlament, Evropský soudní dvůr), aby mohly v oblastech, které dostaly do svého mandátu, navrhovat legislativu platnou ve všech členských zemích. Takhle to funguje od začátku evropské integrace dosud.
Jednotlivé Ústavy suverénních států EU definují, kromě ustanovení jednotlivých institucí, co stát dělat nesmí – a vše ostatní dělat může. Suverénní stát reprezentuje suverénního občana, jehož hlas rozhoduje o konečném charakteru státu, který pak má právo jednat. Proto naše zákony nemusejí vyloženě zmiňovat, proč měl stát právo na to je vydat – zkrátka je naše instituce navrhnou, schválí a hotovo.
Nesuverénní EU
Oproti tomu Evropská unie suverénní není; zakládající smlouvy (Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie) obsahují velmi detailní vymezení pravomocí, které EU má. Země sdružené v EU jednotlivé pravomoci dobrovolně a s právem veta předaly. Proto, vzniká-li evropská legislativa (nařízení nebo směrnice), musí obsahovat přesný odkaz na články v SEU nebo SFEU, které Unii opravňovaly k tomu, aby takovou legislativu vydala. Pokud Unie nemá nějakou pravomoc explicitně povolenou, nemůže v rámci ní nic dělat – jako to bylo na jaře v případě zdravotnictví a unijní “nečinnosti” – Unie není jako americké federální struktury, není suverén, nemůže sama od sebe konat.
Jednoduše řečeno, jak nám může diktovat, když máme právo veta? Z toho jasně vyplývá, že nám EU nemůže nic “diktovat”, proto také platí, že nám EU nebere naši suverenitu. O tu bychom naopak přišli, kdyby zakládající smlouvy (“Ústava EU”) byly tím prostým, krátkým dokumentem, kterému by každý rozuměl.
Právo veta
Nadále platí v těchto oblastech:
- společná zahraniční a bezpečnostní politika (s výjimkou některých jasně vymezených případů, jež vyžadují kvalifikovanou většinu, například jmenování zvláštních zástupců),
- občanství (udělení nových práv občanům EU),
- členství v EU,
- harmonizace vnitrostátních právních předpisů týkajících se nepřímých daní,
- finance EU (vlastní zdroje, víceletý finanční rámec),
- některá ustanovení v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (evropský žalobce, rodinné právo, operativní policejní spolupráce atd.),
- harmonizace vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení a sociální ochrany.