Problém demokracie
Základní problém demokracie je zřejmě obsažen již v samotném řeckém názvosloví demos kratos – „vláda lidu“, kde se předpokládá participace na vládnutí, co největšího počtu lidí. V ideální formě jde o utopii. V žité praxi je totiž demokracie vždy nějak omezená výběrem těch, kdo sami sebe považují za právoplatný „Lid“, který může rozhodovat a podílet na vládě. Rozhodujícími kritérii v průběhu historie byly například věk, pohlaví, kasta či majetkový cenzus. Elitní menšina, tak i v demokratických režimech vždy spravuje zemi a ovládá většinu.
Nejbližším pokusem o naplnění původního významu demokracie může být koncept přímé demokracie. Ta však předpokládá, že všichni občané by se měli aktivně zajímat o problémy svého státu, regionu či lokality a vycházet přitom z relevantních informací, aby se tak mohli zodpovědně rozhodnout o věcech veřejných. To však závisí na obecné vzdělanosti obyvatel a podpoře jejich kritického myšlení. Dnes by se za určitou úlitbu přímé demokracii daly pokládat různá referenda nebo přímá volba prezidenta. Většina elektorátu se však často rozhoduje iracionálně a na poslední chvíli, v reakci na PR a marketingové kampaně politických stran (nikoliv jejich programů), které používají mnohdy záměrně zavádějící či vyloženě nepravdivé informace v podobě hoaxů a fake news, takže výsledek je často silně zmanipulován jako Brexit či volba prezidenta Zemana.
Realističtější formou demokracie je dnes zatím nejrozšířenější – zastupitelská nebo reprezentativní demokracie, kde se vládnoucí elita volí všemi oprávněnými občany ve svobodných pluralitních volbách. Jako volbu lze však považovat i právo nevolit. Tento systém však dovoluje lidem participovat na vládě jen jednou za určité období. Problém nastává, když se zvolené vlády chovají ke svým voličům dle známého hesla: „Vládneme, nerušit“, kde se vylučuje jakákoliv průběžná korekce ze strany občanů v období, kdy se vláda odchyluje od původně deklarovaného programu a zneužívá svoji moc, právo či represivní složky ve svůj prospěch. Pak přichází ke slovu ospravedlnitelná demokratická odezva v podobě demonstrací či stávek, kde se slova opět ujímá lid.
Demokracie sebou většinou nese základní společenské svobody jako svobodné volby, svoboda slova, svoboda sdružování, svoboda pohybu či volného trhu. Tyto základní abstraktní svobody však lidé paradoxně často nepožadují, když je země v hospodářské krizi či válečném konfliktu. Zajímají je pak především základní existencionální témata pro přežití jako, kde budou bydlet a co budou jíst. Naopak, díky „rentiérském efektu“ překvapivě všeobecnou demokracii obvykle lidé nepožadují ani pokud je stát bohatý a svým občanům je schopen zajistit ekonomický blahobyt a „chléb a hry“, většinou díky nalezištím ropy či jiných nerostných surovin (některé země Arabského poloostrova). Lidé však svůj blahobyt často dobrovolně vyměňují za loajalitu k režimu, který už má neomezené právo nakládat si s lidmi do budoucna, dle své libovůle. Historik Timothy Snyder o tom píše ve svém pamfletu Tyranie z roku 2017: „Autoritářský režim si většinu své moci ani nemusí vynucovat: získá si ji samovolně. Lidé uvažují, co po nich nejspíš bude represivnější vláda chtít, a pak se podle toho dobrovolně chovají, aniž by jim to kdokoliv přikazoval.“
Dalším velkou nástrahou demokracie může být i fakt, když pod vahou populistů, vláda nedokáže naslouchat názoru menšin a vychází vstříc jen požadavkům většinového mínění, což se může lehce zvrtnout v „tyranii většiny“. Přílišným zvýhodňováním menšin (gender, etnicita) však může nastat i opačný nežádoucí efekt – pozitivní diskriminace, což je typické pro ranou ideologii multikulturalismu nebo radikální feminismus.
Z historie dobře známe i extrémní případy, kdy se ze všeobecných svobodných voleb vzešla totalitní vláda jako v meziválečném Německu v době Výmarské republiky, kde Hitler jako vítěz, volby následně zakázal jako zbytečné a ujal se neomezeně moci. Paradoxně se za demokratické považovaly i režimy autoritářské a totalitární jako Sovětský Svaz za Stalina, Maova Čína nebo dnešní KLDR, což vede ke zmatení pojmu demokracie jako vlády lidu, kde je potřeba odlišit vládu lidu, vládu pro lid a vládu lidu bez lidí, kde lidé jsou manipulováni propagandou a kulturní indoktrinací. Jak napsal George Orwell ve svém slavném dystopickém románu 1984 „Válka je mír, svoboda je otroctví a nevědomost je síla“, čímž zkarikoval tři zásady, kterými může totalitní vláda, coby „Velký bratr“ manipulovat své loajální občany, udržované ve strachu a podrobovat je neustálé kontrole a cenzuře, což se v určité míře skutečně děje i dnes.
Krize demokracie a hybridní režimy
Současná krize demokracie a nástup hybridních politických režimů se silně autoritářskými tendencemi, ať už tyto režimy politologové nazývají delegativní demokracie, kvazidemokracie nebo konkurenční autokracie, probíhá napříč světem od Běloruska přes Turecko po Venezuelu. V těchto režimech se demokratické instituce stávají pouhou fasádou pro zahraniční pozorovatele, ale i místní obyvatelstvo. Porušování základních demokratických kritérií je zde na denním pořádku a tvoří tak nerovné podmínky mezi vládou a opozicí. Ačkoli se v těchto zemích konají pravidelné volby, dochází k zneužívání státní moci, ostrakizaci opozičních kandidátů a jejich příznivců či k manipulaci s volebními výsledky. Novináři, opoziční politici a vládní kritici mohou být špehováni, napadáni, uvězněni, vyhnáni nebo dokonce zavražděni. Sílí zde i s snaha o cenzuru či přímo zestátnění veřejnoprávních médií. Takové režimy tedy nelze nazvat demokratickými.
Úhlavní kritici pranýřují demokratické postupy také z důvodu zdlouhavého rozhodovacího a byrokratického procesu, do kterého zasahuje až příliš mnoho institucí, a tak výsledný konsenzus je často jen slabý a nefunkční kompromis. Autoritářské státy tak, dle své negativní logiky mohou prý naopak rozhodovat daleko rychleji a prakticky neomezeně.
V důsledku přeměny bipolárního rozvržení světa na multipolární, kde už nejsou jen dva jasně vymezené soupeřící hegemonie – kapitalistický Západ a socialistický Východ, ale je jich hned několik se svými převážně partikulárními kulturními a geopolitickými zájmy. V hybridní válce mezi těmito hegemoniemi dnes dochází k boji za pomoci cílených dezinformačních kampaní, kybernetických útoků, ekonomických embarg nebo vojenského „vyřizování účtů„ v nárazníkových zemích, často za pomocí státního terorismu (Ukrajina, Sýrie, Jemen). Dochází tak k zmatení obyvatelstva, což vede k regresu nacionalismů, národnímu resentimentu a populismu od USA pod Donaldem Trumpem, přes Rusko pod Vladimírem Putinem až po Brazílii pod Jairem Bolsonarem.
Tomuto faktu vycházejí vstříc konzervativní a pravicoví populisté se svými jednoduchými řešeními, konspiračními teoriemi, dle systému „rozděl a panuj“. Tím přiživují či přímo vytvářejí strach ze skutečného nebo domnělého nepřítele a zároveň mnohdy i „obětního beránka“ v podobě „nekompatibilního islámu“, „globálního terorismu“ či „migrační krize“ a nabízejí před těmito nebezpečnými fenomény svou ochranu a pořádek, avšak za cenu ztráty mnohých občanských svobod (Polsko, Maďarsko) nebo dokonce lidských práv (Čína, Rusko). Jak píše alegoricky spisovatel Pavel Hak ve románu Warax: „Chudoba a náboženský fanatismus jsou ve skutečnosti hlavními spojenci impéria, té obří mašinérie na ovládání světa, jejíž blahobyt odjakživa spočívá v její vojenské síle.“
Oligarchizace společnosti
Nejexponovanějším problémem současné krize demokracie je však skutečnost, že i samotné Spojené Státy jako jeden z „lodivodů“ západní liberální demokracie po nástupu D. Trumpa do prezidentského křesla, se pomalu transformují do hybridní demokracie se silným vlivem oligarchie a protekcionismu. Podporou nacionalismu, rasismem a vytváření nenávisti vůči migrantům a islámu, tak udržují své občany „na uzdě“. Jako by sami Američané zapomněli, že většina jejich předků přišla do jejich domoviny také jako migranti. Tento „bod obratu“ nastal po útoku na Word Trade Centre 11. září 2001, kdy se z otevřené americká demokracie stala kontrolovaná, méně otevřená světu, ale i svým občanům. Velký kritik americké politiky a veřejný intelektuál Noam Chomsky ve své knize Kdo vládne světu (2019) pak píše: „Prominentní výzkumy ve Spojených státech přinesly přesvědčivé důkazy o tom, že ekonomická elita a organizované skupiny zastupující obchodní zájmy mají samy o sobě podstatný vliv na vládu USA, zatím co faktický vliv průměrných občanů a masových zájmových skupin je nepatrný nebo žádný.“
Obdobně to vypadá i na politické scéně v Rusku, kde v předlouhém období vlády Vladimíra Putina, se do popředí dostaly oligarchické zájmy jeho blízkých a propaganda konceptu velké Euroasie, kterou by chtěli „naleptáváním“ evropské demokracie zaměnit za koncept EU. Dnešní ruská propaganda tak neváhá použít ke své ideologii jakýchkoli lží a manipulací jako jsou trolling, kyberútoky, falšování voleb či „utajovaná válka“ na Ukrajině. Ruská politika tak připomíná, dle označení historika Timothy Snydera v jeho knize Cesta k nesvobodě, spíš kleptokracii s vládou gangsterských elit, než skutečnou demokracii. A pokud i v dalších velkých regionálních hegemoniích jako je Turecko, Čína a Brazílie je demokracie dysfunkční, svět se pomalu dostává do smyčky konkurenčních oligarchických režimů, které se mohou časem přeměnit znovu v totalitaristické, případně mohou vyprovokovat světový konflikt.
Nakonec se tedy zdá, jakoby poslední hájemství demokracie zůstalo (až na světlé výjimky jako třeba Kostarika) především v západnějších zemích EU, kde se však v posledních letech rovněž objevují silné tendence k nacionalismu a pravicovému populismu, potírání občanských práv a autoritářství. Koneckonců určitou formu umírněné diktatury zastával kdysi i Aristoteles, který se demokracie obával, jako vlády „chudé lůzy“ nad privilegovanou elitou. On si však elitu představoval jako elitu moudrých filozofů, než elitu finanční oligarchie. Odklon a oslabení demokratického uspořádání společnosti a institucí je tak palčivým problémem bez rozdílu kontinentu.
Jak z toho ven…
Určitou náplastí eroze demokracie by mohl být postmoderní koncept tekuté demokracie (liquid democracy), kde se by se měl kombinovat vliv přímé a zastupitelské demokracie, dle aktuální potřeby a politici jsou tak snadno odvolatelní a kontrolovatelní a vláda daleko transparentnější. Tato forma demokracie spoléhá daleko více na odbornost a obeznámenost s tématem, než na pouhé charisma politiků, které sice může být přesvědčivé, ale často není podložené dalšími politickými dovednostmi. Tento koncept by mohl být daleko více odolný vůči populismu, než současné formy hybridní demokracie.
Za radikální formu demokracie, která může svým způsobem odolávat autokracii může být i anarchismus se svým příklonem k horizontální a nehierarchické organizaci společnosti, kolektivnímu rozhodování a decentralizaci moci, který klade velký důraz na vlastní zodpovědnost a nedůvěře k vnuceným autoritám, což obrňuje jednotlivce proti pokusům o jejich manipulaci. Tento směr, dnes spíše v podobě různých antiautoritářských a občanských hnutí jako bylo například hnutí Occupy Wall Street však nastolují otázku, zde je možné tento koncept aplikovat i na větší společnosti či megapole, než jen na menší autonomní kolektivy. Nicméně i respektovaný politolog Andrew Heywood ve své knize Politické ideologie píše: „Jelikož svět je stále složitější a fragmentovanější, je klidně možné, že mrtva je sama masová politika. Z tohoto pohledu je možná anarchismus v důsledku svého sepětí s takovými hodnotami, jakými jsou individualismus, participace, decentralizace a rovnost, lépe než mnohá jiná politická kréda připraven reagovat na výzvy postmoderny.“
Pro zachování globální demokracie, která není zdaleka tak samozřejmá, jak by se mohlo zdát, je tedy velmi důležitá angažovanost a participace každého jednotlivce na rozhodování (nikoliv poslušná mlčící většina), tvoření kreativních utopií a dočasných autonomních zón, které odolávají nástrahám autoritářství. Tedy „moc bezmocných“ či „nepolitická politika“ je tím skutečným demokratickým pojivem. Kde nebude vládnout jen úzká skupina oligarchů a finanční zájmové skupiny, které si chtějí rozdělit globální panství tak jako kdysi aristokratické rody či klerikové. V globalizovaném a multipolárním světě už to však není tak jednoduché a mocnosti tak narážejí sami na sebe a svoje limity a všeobecné povědomí o demokratických hodnotách snad má v dnešním světě už pevné základy.