Co má společného teroristický útok na WTC 11. září 2001, smrt JFK, ilumináti, přístání UFO na Zemi nebo třeba chemtrails? Je to zájem konspiračních teoretiků, kteří se nespokojili s oficiálními verzemi těchto událostí a spřádají své teorie.
Tím vytvářejí „alternativní realitu“. Má vůbec cenu se těmito teoriemi seriózně zabývat nebo je lepší ignorovat je jako dílo paranoidních pomatenců?
Konspiračním teoretikům jde vesměs o to, vědět něco navíc, přijít „věcem na kloub“, rozkrýt „jádro pudla“ a osvětlit tak události, které nemají zdaleka jisté oficiální vysvětlení, i když se tak většinou tváří. Obdobně si mozek (rozum) snaží vždy dopočítat ze své zkušenosti, co se kolem něj děje, když nemá potřebné informace, které musí nějak poskládat, tak aby mu dávaly smysl a zapadaly do jeho myšlenkového diskurzu. Je to jakási „lidová tvořivost“ či „kreativní uvažování“, které se snaží dovtípit dění „za oponou“ a najít skrytou logiku fungování společnosti, která má však spíš chaotickou povahu a je podmiňována mnohými, často zcela protichůdnými vlivy, které zřejmě nemají jednotné směřování ani organizaci, jak se konspirační teoretikové zhusta domnívají. Vždyť vědět něco víc než ostatní je tak proklatě svůdné! Navíc v informačním věku plném nejasností.
Andy Thomas, autor knihy Konspirace s podtitulem fakta, teorie, důkazy (Volvox Globator, 2014) se ve své studii snaží z objektivní perspektivy nahlížet nejznámější světové konspirační teorie či, chcete-li, konspirace, jako je údajná smrt Paula McCartneyho z Beatles, teroristické útoky 11. září řízené vládou USA, zavraždění bývalého prezidenta Kennedyho, kontakty s mimozemskými civilizacemi, přistání Američanů na Měsíci až po praktiky spiklenecké skupiny toužící po nastolení Nového světového řádu (NWO) za pomocí chemtrails či jiných „zázračných“ látek ovlivňujících mysl občanů, aby se z nich stali buď poslušní, nebo dezorientovaní, a tak lehce zmanipulovatelní jedinci. Autor se snaží v závěru kapitol poctivě uvádět důkazy pro i proti. Občas je však u něj znát určitý příklon spíše k obhajobě konspirací než k oficiálním verzím těchto událostí. Někdy možná vcelku oprávněně, jindy trochu účelově. V samotném textu však chybí obsáhlejší poznámkový aparát s odkazy na relevantní zdroje. V zásadě tu však jde o uchopení fenoménu konspirací tak, aby se o ně začala zajímat i oficiální média, která je obvykle ihned zavrhnou jako pouhé nesmysly pomatenců a psychicky narušených jedinců s paranoidními sklony. Nejde tu však o jejich nekritické přijetí a obhajobu jako některým rádoby alternativním mediím, ale o jejich skutečné prozkoumání jako sociokulturního fenoménu.
Je nesporným faktem, že konspirační teorie vždy nějakým způsobem ovlivňovaly myšlení, a tím jednání lidí, i když jejich podstata nemusí být zdaleka založená na pravdivých předpokladech či objektivních faktech. Z tohoto pohledu se však zdají být i studium teologie, kosmologie či výzkum „temné hmoty“ podobnými fenomény, založenými často na sporných či těžko ověřitelných důkazech. Přesto se dnes jedná o řádně institucionalizované obory uznané a podporované státem i většinovým společenským konsenzem. Není tedy od věci začít seriózně studovat a analyzovat konspirační teorie jako kulturní fenomén zapadající do celkového kontextu současného světa stejně jako třeba genderová či kulturální studia? Neměl by tedy být přehlížen ani sociálními vědami jako antropologie či sociologie, i když tento fenomén bývá často značně kontroverzní a těžko uchopitelný. A ten, kdo se konspiračními teoriemi zabývá, by neměl sklízet jen strohé úšklebky akademické obce, která se občas tváří, že vlastní výhradní „patent na rozum“. Bohužel svým erudovaným nezájmem tak spíš posiluje mínění konspiračních teoretiků, které v tomto přehlíživém postoji vidí snahu oficiálních míst zastřít „skutečná fakta“. Vše se tak dál točí v zakonspirovaném kruhu nevraživého nedorozumění.
Především tedy jde o iniciaci kritické diskuze, nikoliv o finální rozuzlení konkrétních spikleneckých kauz. Vždyť poměrně velký význam konspiracím dával i nedávno zesnulý veleúspěšný beletrista, ale zároveň i uznávaný akademik Umberto Eco ve svých románech Foucaltovo Kyvadlo (Odeon, 1998) či Pražský hřbitov (Argo, 2011), kde hnízda celosvětových spiknutí byly leitmotivem jeho spletitých detektivních spektáklů. Je pravdou, že téměř vždy v nich došlo k tragikomickému rozuzlení příběhu a hlavní spiklenci byli odhaleni jako pouhé figurky v soukolí ještě větších spiknutí. Ledacos mohla napovědět i kritická studie Supertřída: Jak globální mocenská elita přetváří svět (Beta-Dobrovský, 2009) od vlivného insidera David Rothkopfa, v které se snažil shromáždit fakta o tom, že šedesát nejvlivnějších a nejbohatších lidí světa má vesměs rozdílné konkurenční zájmy na to, aby se dokázali navzájem domluvit a společně ovlivnit fungování světa dle jedné převažující ideologie. Konspirační teorie i samotné konspirace totiž často pracují s představou jakési ideální globální organizace, která dokáže mít téměř vše pod kontrolou, což je bohužel z historického zkušenosti spíše nepravděpodobné. „Světový prediktor“ či všemocná „Lóže iluminátů“ je tedy spíše vykonstruovanou fabulací než objektivní skutečností, což ale zajisté neznamená, že k pokusům o mocenské spiknutí, snažící se o ovládání společnosti určitými zájmovými politicko-ekonomickými skupinami skutečně nedochází. Jak se jim však reálně daří uskutečňovat svoje plány, je věc druhá.
Zde bych odkázal k přinejmenším umělecky zdařilé knize Tajné dějiny světa (Argo, 2009) od Jonathana Blacka, která představuje dějiny prizmatem tajných společností, či ke kontroverznímu filmu Zeitgeist z roku 2007, který pro změnu pracuje z alternativní historií lidstva a snaží se čtenáře navést na možné konspirace v rámci dějin křesťanství. Nelze opomenout ani dnes již kultovní „záhadologické“ dílo J. Bergiera a L. Pauwelse Jitro kouzelníků (Svoboda, 1990), které ve své době vzbudilo mimořádnou vlnu zájmu nejen milovníků tajemna. Autoři v tomto legendárním traktátu barvitě popisují, jak alchymie, okultismus, parapsychologie či magie mohou ovlivňovat vědu, a tím celou společnost. Opět tu však nejde o obhajobu všeho tajemného či alternativního. Spíš o akceptaci jiného pohledu na zákulisí historických událostí, jež ne vždy musejí odpovídat oficiální verzi vládnoucí ideologie. Zároveň tak mnohdy tyto teorie obohacují lidskou kulturu o nové mytologizující narace. Koneckonců sovy nemusí být vždy tím, čím se zdají být (Twin Peaks).
Konspirační teorie však příliš často sklouzávají do světa záhad, šokujících odhalení a nepravděpodobností, takže většině z nich je pro kriticky uvažujícího člověka dost těžké uvěřit. Často jsou opředeny ještě záludnějšími důkazy než samotné oficiální verze událostí. V současnosti jsou mnohokrát i účelově vyráběny jako propaganda, aby zmátly a dezorientovaly mnohdy tápající občany, a vytvořily tak informační chaos. Zdá se však, že lidský strach z neznáma i touha po odhalení existence jakéhosi tajemného společenství vyvolených tahajících za nitky světového dění je jakousi antropologickou konstantou a patří k všeobecné mytologii či kolektivnímu vědomí lidstva. Nakonec zbavit se veškeré fantazie a kreativního myšlení ve prospěch striktní racionality by možná také mohlo být osudovou chybou, jak se už mnohokrát v historii ukázalo. To však ale zdaleka neznamená věřit každé konspirační teorii, která se objeví na internetu. Soudím spíše naopak. Kritické uvažování a ověřování relevance informací by mělo být základní metodou, jak se ubránit před manipulací „konspirátorů“, kteří dnes číhají téměř v každém zákoutí internetu. Konečné vyhodnocení dat je však spíše na vlastní empirické zkušenosti a intuici každého jedince. Proto je dobré mít stále na paměti, že věřit všemu je jako nevěřit ničemu (Rychlé šípy).
Ex nihilo nihil, in nihilum nil posse reverti