Na Facebooku se momentálně ve velké šíří příspěvek, který byl původně vložen jako komentář pod článek na Novinách.cz a odtud byl následně rozesílán e-maily. Nyní se uchytil na zdi Libora Mačuchy a má přes 6 000 sdílení. Jedná se o status, ve kterém je vychvalován minulý režim, jak vše bylo skvělé, vše se stavilo a fungovalo.
Příspěvek začíná tím, že upozorňuje na velké stavby, které byly provedeny za socialismu. „Komunisti za 40 let postavili přehrady – jen na Vltavě: Orlík, Lipno I,II, Kamýk, Slapy,“ píše se v příspěvku. Ano, je pravdou, že stavba obrovských přehrad by byla jindy než za totalitního režimu komplikovaná. A to ne z důvodu nákladnosti stavby či kvůli technické obtížnosti stavby, ale kvůli tomu, že tyto stavby byly postaveny na území mnoha obcí. Jednalo se o obrovský zásah do krajiny, byly zaplaveny kulturní památky a samotní obyvatelé obcí z likvidací své obce nesouhlasili. Třeba při stavbě nádrže Orlík došlo k zatopení následujících vesnic a osad: Orlické Zlákovice, Zbenické Zlákovice, Těchnice, Korce, Lavičky, Podskalí, Radava, Velký Vír, Žďákov, Letošice. Uměle vytvořenému jezeru muselo ustoupit až 650 obytných a hospodářských staveb. Většina z nich se musela nekompromisně zbourat. Výjimkou je kostel sv. Štěpána v zatopené Těchnici, který byl zatopen tak, jak stál. Kostel je jednolodní, neorientovaný, s hranolovou věží v jihozápadním průčelí. Má pětiboce uzavřený presbytář, sklenutý dodnes zachovalou křížovou klenbou s profilovanými žebry. Loď byla plochostropá, zařízení pocházelo z konce 17. století. Na hlavním oltáři z roku 1660 byl znak rodu Bukovských. Na věži visely zvony z let 1432 a 1605.
Status má i několik faktický nepravd. Například co se týká dovozu vepřového. Soběstačnost českého zemědělství je vyšší. „Co fabriky? Kladno, Vítkovice, ČKD?,“ ptá se autor textu. Problém těžkého průmyslu byl, že po roce 1990 byl mnohdy nekonkurenceschopný. Tržní hospodářství bohužel nebo bohudík neudržuje při životě to, co nefunguje. Pokud v zahraničí jde sehnat levnější ocel, tak Poldi moc šancí přežít neměla.
Co ovšem čtenářům autor nenapíše je, jak k danému majetku komunistický režim přišel. ČKD byla společnost, kterou nezaložila KSČ, ale vznikla v roce 1854. Po 2. světové válce byl podnik rychle znárodněn. To samé huť Poldi. A tak to fungovalo se vším. Zemědělství bylo zkolektivizováno. Pro kolektivizaci zemědělství přitom neměli komunisté v žádné zemi reálný hospodářský důvod, nýbrž k ní došlo z čistě politicko-ideologických důvodů. Jelikož komunistické strany potřebovaly při svém nástupu k moci podporu širokých zemědělských vrstev, jež se zpravidla nechtěly vzdávat své půdy, zprvu své kolektivizační úmysly zatajovaly, a naopak slibovaly agrární reformy a rozdávaly chudším rolníkům půdu.
Autor vám ani nenapíše, že v roce 1953 komunistický režim ožebračil 99% obyvatel země. Na začátku 50. let 20. století, tedy několik let po konci druhé světové války a krátce po nástupu komunistického režimu, panovala v Československu hluboká ekonomická krize. Spotřebního zboží byl na trhu nedostatek, jeho distribuce byla proto dosud (od válečného roku 1939) zajišťována na příděl, a obyvatelstvo nemělo kde realizovat svou kupní sílu. Ekonomika země sice rostla závratným tempem, to mělo ovšem souvislost se zapojením země do struktur zemí patřící do sovětské sféry vlivu, protože 32 % strojírenské výroby směřovalo k armádě a polovina všech investic byla určena na rozvoj těžkého strojírenství. Provedením měnové reformy mohl stát připravit občany o peníze, za které jim neměl co nabídnout.
Měnová reforma byla oznámena účelově v sobotu 30. května v 17 hodin, kdy končil pracovní a zavíraly všechny obchody. Platila už od pondělí 1. června 1953. Měnová reforma byla připravena ve spolupráci se Sovětským svazem, nové bankovky byly v předstihu tištěny v Sovětském svazu.
Kronika obce Milotice vzpomíná na tu dobu takto. „Cena 1 kg másla činila v roce 1937 15 Kčs, ve volných cenách před výměnou 450 Kčs, po výměně 40 Kčs. 1 kg hovězího masa stálo v roce 1937 10 Kčs, v roce 1953 před výměnou na volném trhu 200 Kčs, po výměně 24 Kčs,“ vzpomíná na zlodějnu kronika.
Sovětský svaz nám také za minulého režimu diktoval, co se smí vyrábět a co ne. Projektant Antonín Honzík je autorem legendární tramvaje T3, která od počátku 60. let minulého století až do současnosti objíždí své trasy po pražských ulicích. Honzík se měl stát i „otcem“ nového pražského metra. Dokonce vzniklo několik vozů s označením R1, cestující ale nikdy nesvezly. Konstrukce projektovaného vozu byla odlehčená, aby mohl jezdit Nuselským mostem. Podle některých inženýrů projektovaný vůz předběhl svou dobu, mohl jezdit pod povrchem i nad ním, celá jeho konstrukce byla odlehčená, aby mohl jezdit tehdy už rozestavěným Gottwaldovým (dnes Nuselským) mostem. Podle historika Oldřicha Tůmy sovětská strana na počátku 70. let enormně tlačila na československé soudruhy, aby si Praha pořídila právě jejich vozy. Husákovo vedení přitom bylo u moci poměrně krátce, nahoru mu po potlačení pražského jara pomohla právě Moskva. „Politický důvod, proč si do Prahy pořídit sovětské vozy metra, určitě existoval,“ uvedl pro ECHO24.cz Tůma.
Československo také v rámci RVHP dováželo do SSSR zboží pod výrobní cenou. I o tom příspěvek mlčí.