Když kolega Jan Cemper glosoval způsob, kterým se mediální magnát Jaromír Soukup emancipoval od prezidenta Miloše Zemana, připomněl skutečnost, že se v pořadech TV Barrandov objevovali dezinformátoři jako Adam B. Bartoš či Žarko Jovanovič. Tím mě přivedl k úvahám proč v pořadech Jaromíra Soukupa občas lidé jako Bartoš a Jovanovič byli – a proč s nimi ve studiu nebýval diskutující, který by jejich tvrzením oponoval, vyvracel je a uváděl je na pravou míru.
Před třemi roky jsem byl u toho, když Jaromír Soukup začal dělat vlastní televizní pořady a byl jsem také součástí týmu, který měl na starosti výběr a zvaní hostů. Mohu tedy potvrdit, že jsme se snažili o to, čemu se říká vyváženost. Řídili jsme se obyčejným novinářským citem. Každá akce má mít svou reakci, každé tvrzení svou oponenturu.
Úmysl nicméně opakovaně narážel na realitu. Týden co týden jsme se v roce 2017 setkávali s tím, že určitá část politického spektra na Barrandov odmítala přijít, přičemž ochota se zvyšovala s blížícími se volbami, a po jejich skončení zase opadala. Koneckonců je svaté právo veřejné osobnosti vybírat si, kde se bude prezentovat.
Nemám v úmyslu stěžovat si na neochotu některých veřejných osobností účastnit se některých diskuzí nebo se na ni vymlouvat, zmiňuji ji jako skutečnost. Myslím ale, že tento přístup jisté části veřejných osobností dobře doplňuje výše zmíněnou poznámku Jana Cempera. Bartoš či Jovanovič – a nejen oni – na Barrandově – a nejen tam – nemají oponenty prostě proto, že se odmítnou dostavit.
Vyslechl jsem řadu argumentů proč ten či ta nechce být na jedné platformě s tou čí tím. Vůbec nejčastější byl ten, že diskuzí s dezinformátory nebo politiky, kteří reprezentují hraniční názorové spektrum, by docházelo k jejich legitimizování. Ze zkušenosti také vím, že z tohoto důvodu dezinformátoři jen málokdy dostávají prostor v seriózních médiích řídících se vysokými standardy žurnalistické práce.
Považuji to za osudovou chybu, protože pokud nečelí konfrontaci, mají usnadněnou cestu k ovládnutí stále významnější části veřejného komunikačního prostoru. Nechat je vést si svou a nepostavit se jim je strašná chyba. Pak mohou, když už nic jiného, tvrdit, že se jim “lepšolidi” a “sluníčkáři” či “havloidi” bojí postavit, protože vědí, že by v diskuzi prohráli.
S dovolením a bez jakéhokoliv vedlejšího úmyslu si vypůjčím “elfí” symboliku.
Když někdo tvrdí, že nebude diskutovat dejme tomu s Adamem Bartošem, protože by ho tak legitimizoval, je to stejné, jako kdyby Gandalf řekl, že nepůjde do Železného pasu, protože by tak legitimizoval Sarumana. Uznávám, že to srovnání trošku kulhá, ale jako hyperbola není myslím od věci.
Dezinformátorům je prostě potřeba čelit, to je primární požadavek. A pokud to vyžaduje vyjít z vlastního komfortního prostoru, tak ven z něj!
Život není pohodlná záležitost.
Autor v letech 2015 – 2018 pracoval ve vydavatelství Empresa Media