Karel Čapek: Poznámky předvolební

Tedy jedné podzimní neděle se bude k volebním urnám ve všech městech a vsích trousit lid, z něhož jak známo vychází veškerá moc. Ono to tak sice nevypadá; občané, trochu zmateně se motající ve volební místnosti, než najdou urnu a vpraví do ní svůj hlas, nevyhlížejí zblízka nijak okázale, impozantně, mocně nebo aspoň sebevědomě, nýbrž spíše naopak. Ale přes toto zdání je faktum, že toho dne se bude ve volebních urnách rodit veškerá státní moc: parlament, kterému odpovídá vláda, který volí prezidenta a dává zákony a schvaluje daně a ratifikuje mezinárodní smlouvy, dostává tuto všecku i veškeru jinou moc z té nesmělé, přešlapující a rozpačité řádky voličů. Té podzimní neděle se v těch nesčíslných volebních místnostech bude opravdu konat veliký akt demokratické státní autority; a přitom bude-li vše jako dosud, nebude nad žádnou z těch volebních místností vlát státní vlajka. Na tuto formalitu se nějak zapomnělo; zapomnělo se i na to, že by to bylo víc než pouhá formalita. Pokud trvají volby, je volební místnost místem nejvážnějšího státního úkonu; proto má právo být označena a uctěna znamením státu: státní vlajkou. Jako na státní úřad patří státní znak, patří na volební místnost odznak státu; neboť je to místnost úřední, ve které každý z nás, každý občan plní svůj občanský úřad. A snad i pro naši volbu bude lépe, bude-li se konat pod zástavou státu.

Je zajisté přinejmenším sto pět důvodů, pro které bylo shledáno výhodnějším, abychom volili podle vázaných kandidátních listin. Ale proti těm sto pěti důvodům stojí jediná námitka: že volba podle vázaných kandidátních listin není vůbec žádná volba. Každý normální občan je spíš a podstatněji člověkem nežli straníkem; proto spíš a podstatněji volí lidi nežli stranu. Volba je vybírání; nikdo si nevybírá své přesvědčení nebo víru nebo pravdu, jako si vybírá jednu z housek na pultě. Avšak lidi člověk skutečně volí; srovnává je s jinými, daruje jim svou důvěru, vstupuje s nimi v osobní vztah. Dejme tomu, že váš Jeník dává přednost blondýnkám; ale volit pro sebe bude jednu jedinou blondýnku, a ne blondýnky vůbec. Každá skutečná volba je osobní; je spíše věcí lásky nežli vůle. Jak by působilo na poslance, kdyby opravdu dostávali svůj mandát z výběru svých voličů, a ne z výběru výkonného výboru své strany, je druhá otázka; ale nám voličům by se dostalo vědomí, že volíme živé a skutečné lidi, a ne jakýsi seznam osob, o kterých většinou nevíme zhola nic. Kdyby se jednou udělal povážlivý experiment, kolik lidí by nepřišlo k volbě, nebýt jen projednou volební povinnosti, myslím, že by výsledek přiměl mnoho hlav, aby přemýšlely, co vlastně chybí našim volbám.

Podívejte se na člověka, který si vybírá v krámě boty nebo klobouk: kterak je soustředěný, kterak ze všech stran prohlíží a prohmatává nabízené zboží, kterak je zkouší, pasuje-li mu, kterak dbá, aby se neukvapil, aby nebyl ošizen, aby nekoupil zajíce v pytli. Je to hotový obřad, výkon napjatý a nesmírně závažný. Mohli bychom si přát, aby každý z nás byl i v politickém krámě tak soustředěn a vybíral si z nabízeného zboží stejně svědomitě a vážně. Ať si to nikdo z nás neplete: za toto zboží platíme víc než za boty a klobouky; přijde nám dráž, napálíme-li se. Věnujte své volbě dost času a namáhejte si hlavu; dobře prohlédněte a promněte každý artikl, který se vám nabízí, není-li to šmízo a špatný materiál a ledajaká práce. O jednom zboží vám řeknou, že je to stará a osvědčená firma; o druhém, že je to nejnovější fazónka; nedejte mnoho na řeči a raději přezkoumejte, co se vám nabízí. Bylo by smutné, kdybyste své poslance volili ledabyleji než své klobouky.

Přede dvěma lety se právě skončily obecní volby; kdekdo horlivě počítal nebo aspoň čekal, jak to dopadlo, kdo získal a kolik kdo ztratil… V té vzrušené chvíli mávl Antonín Švehla, tehdy premiér, rukou. “Dejte mi s těmi numery pokoj,” řekl, “to mě vůbec nezajímá; mě víc zajímá, že odnikud nebylo hlášeno, že by se lidi při volbách seprali. To je důležitější a lepší než ta všecka numera.”

LN, 6. 10. 1929