Je možné doložit, že ti, kdo tvrdí, že je u nás třeba potírat neziskové organizace, a to ještě podle inspirace ze Spojených států, nám prostě lžou. Jejich snahy jsou zaměřeny na zavedení ruských poměrů u nás. / Aktualizováno
Aktualizováno o polemiku: 3.4. a 22.4. 2017
Na českém internetu se už několik let vede intenzivní diskuse o neziskových organizacích. Zdaleka nejvíce se jimi zabývá bývalý pracovník BIS Jan Schneider. K neziskovým organizacím se vyjadřuje často a značně autoritativně a požaduje, abychom se podle údajného ruského vzoru inspirovali americkým zákonem FARA o „zahraničních agentech“. Aby se však dalo zjistit, do jaké míry se jeho tvrzení zakládají na pravdě, je nutné ponořit se do tématu hlouběji a začít od Adama, tedy situací ve Spojených státech.
V textu budu ovšem jako ekvivalent anglického spojení „foreign agent“ používat správnější pojem „zahraniční zástupce“, v pasážích citátové povahy z ruštiny a v textech Jana Schneidera bude ponecháno sousloví „zahraniční agent“.
I. Situace ve Spojených státech amerických
1. Nevládní neziskové organizace v USA a jejich postavení
(Citováno ze stránek amerického ministerstva zahraničí)
Jakákoli skupina osob (i zahraničních) se může spojit, aby vytvořila neformální organizaci pro diskusi o společných nápadech či společných zájmech, a může tak učinit bez jakékoli státní účasti či povolení státu. Pokud skupina usiluje o zvláštní zákonné výhody, jako je osvobození od federální nebo státní daně, může se rozhodnout, že formálně založí společnost a oficiálně zaregistruje NGO podle zákonů jednoho z 50 spolkových států USA. Jednotlivé osoby nemusejí být občany USA, aby mohly založit novou NGO.
V USA působí asi 1,5 miliónu nevládních neziskových organizací. Tyto nevládní neziskové organizace vyvíjejí široké spektrum aktivit včetně prosazování politických zájmů, jako jsou zahraniční politika, volby, životní prostředí, zdravotnictví, práva žen, ekonomický rozvoj a mnohá další.
K jejich finančním zdrojům patří finanční dary soukromých osob (amerických či zahraničních), podniků soukromého sektoru, dobročinných nadací, dotace poskytované orgány federální, státní nebo místní správy. Příspěvky však mohou pocházet i od zahraničních vlád. Americké zákony nezakazují financování NGO ze zahraničí a nezáleží na tom, zda toto financování pochází z vládních, nebo z nevládních zdrojů.
Zahraniční NGO ve Spojených státech
Ve Spojených státech působí mnoho zahraničních NGO, které v naší zemi vykonávají důležitou a cennou činnost. Zahraniční NGO se mohou zaregistrovat v USA jako neziskové subjekty podáním jednoduchého formuláře. Některé fungují jako nestranické nadace, zatímco jiné jsou propojeny se zahraničními politickými stranami a působí jako think tanky nebo prostředníci pro americké organizace zabývající se zahraniční politikou. Tyto nadace organizují programy pro své příslušné politiky při jejich návštěvě Spojených států, organizují konference, výměnné pobyty mládeže a poskytují stipendia. Rovněž financují a řídí společné projekty s americkými NGO. Činnost těchto zahraničních organizací, které jsou financovány výlučně cizími vládami, nepodléhá žádným zvláštním omezením, tyto instituce mohou svobodně pořádat shromáždění a publikovat materiály a nejsou povinny podávat zprávy jiným americkým federálním orgánům za předpokladu, že se v souladu s níže uvedenými požadavky zaregistrovaly a podaly daňová přiznání.
Úprava zahraničního financování amerických a zahraničních NGO
Financování amerických NGO ze zahraničí
Americké zákony obecně neuvádějí žádné finanční limity a ani neukládají omezení pro získávání zahraničních finančních prostředků nevládními neziskovými organizacemi, které působí ve Spojených státech. Zákony, které obecně platí pro všechny Američany, mohou samozřejmě platit i pro NGO, jako například omezení v přijímání příspěvků od teroristické organizace. Rovněž tak existují omezení týkající se přímé finanční podpory politických kandidátů fyzickými osobami ze zahraničí.
Zahraniční NGO působící v USA
Před zahájením činnosti v určitém federálním státě USA musí zahraniční organizace požádat o povolení k výkonu činnosti v tomto státě. Tento postup je obdobný procesu při zakládání NGO v USA. Stejně jako americké NGO mohou zahraniční organizace podat u finančního úřadu (Internal Revenue Service) žádost o uznání statutu charitativní organizace nebo společensky prospěšné organizace v souladu s daňovým zákoníkem USA. Ačkoli jsou tyto organizace osvobozeny od placení daní ze svých příjmů, nejsou příspěvky poskytované zahraničním organizacím odečitatelné od daňového základu (pokud se zemí původu této NGO nebyla uzavřena zvláštní dohoda, která stanoví něco jiného).
2. Zákon FARA
Spojené státy americké přijaly zákon FARA, plným názvem Foreign Agents Registration Act, tj. Zákon o registraci zahraničních zástupců, v roce 1938 jako nástroj boje proti nacistické propagandě. Zásadně novelizován byl v roce 1966, kdy bylo zpřísněno důkazní břemeno pro stát (od roku 1966 nebyl nikdo odsouzen podle trestního práva, jediná tři trestní řízení byla zastavena). Zákon se od té doby týká pouze politického lobbingu.
Za porušení zákona je možné uložit peněžitý trest v maximální výši 10 000 USD nebo trest odnětí svobody až na 5 let.
O vztahu zákona FARA a nevládních neziskových organizací uvádí ministerstvo zahraničí USA dále toto:
FARA je zákon ukládající osobám působícím v USA jako zástupci zahraničních zadavatelů a provádějícím určité činnosti pravidelně zveřejňovat informace o svých vztazích se zahraničním zadavatelem a rovněž zveřejňovat informace o své činnosti, přijatých prostředcích a výdajích spojených s těmito činnostmi. Obecným účelem tohoto zákona je zajistit, aby veřejnost a její zákonodárci v USA byli seznámeni se zdroji určitých informací, určených k ovlivnění veřejného mínění, politiky a zákonů v USA, aby tím bylo vládě a americkému lidu umožněno informované vyhodnocování těchto informací. Tento zákon ukládá všem osobám či organizacím (americkým či zahraničním), působícím jako zástupci zahraničního zadavatele, povinnost zaregistrovat se u amerického ministerstva spravedlnosti v případě, že v USA vyvíjejí určitou činnost, a uvést zahraničního zadavatele, pro kterého pracují, prováděné činnosti a také přijaté prostředky a výdaje spojené s těmito činnostmi.
Za zahraniční zadavatele se považují vlády, politické strany a osoby či organizace působící mimo území USA (s výjimkou amerických občanů) a dále všechny organizační jednotky založené podle zákonů cizí země, nebo jednotky, které mají hlavní sídlo v cizí zemi.
Zástupcem zahraničního zadavatele je osoba působící na území USA jako „zástupce, zaměstnanec nebo státní zaměstnanec nebo jakákoli osoba jednající v jakémkoli jiném postavení podle nařízení, požadavku nebo na základě pokynu nebo pod vedením zahraničního zadavatele nebo osoba, jejíž činnosti jsou přímo nebo nepřímo v plném rozsahu nebo z větší části kontrolovány nebo řízeny, financovány nebo subvencovány zahraničním zadavatelem“ a která se zapojuje do určitých politických nebo kvazipolitických aktivit.
Fara zahrnuje všechny „osoby“, včetně fyzických osob, obchodních společností a sdružení, ale uvádí celou řadu výjimek z registrace včetně osob, jejichž činnosti spočívají „v podpoře náboženských, vzdělávacích, akademických či vědeckých činností či výtvarného umění prováděných v dobré víře“. FARA vyjímá z registrace i určité další soukromé a nepolitické aktivity, jako je například pořádání sbírek na zdravotnickou pomoc nebo „sbírek potravin a ošacení pro zmenšení lidského utrpení“ a osvobozuje od registrace rovněž osoby, které jsou registrovány u mezinárodních organizací, jež vyrozuměly ministerstvo zahraničí USA v souladu s ustanoveními zákona o imunitě zahraničních organizací (International Organizations Immunities Act). Další výjimky z registrace se vztahují na diplomaty a státní úředníky cizích vlád a jejich zaměstnance, kteří jsou řádně akreditováni ministerstvem zahraničí, na osoby, jejichž aktivity mají výlučně komerční povahu, na advokáty, kteří zastupují zahraniční zadavatele při soudních nebo obdobných řízeních, která se netýkají ovlivňování americké vnitřní nebo zahraniční politiky a na osoby, které spadají pod zákon o lobbingu (Lobbying Dislosure Act).
Některé vlády nesprávně tvrdily, že FARA omezuje politické svobody ve Spojených státech. Je tomu naopak, FARA nebrání svobodě projevu, nereguluje obsah šířených informací, neukládá žádná omezení zástupcovy lobbistické aktivity nebo publikování informací či propagačních materiálů zástupcem a je neutrální v přístupu ke všem zemím. Co se financování ze zahraničí týče, nepředepisuje FARA výši a ani žádná jiná omezení ohledně získávání finančních prostředků ze zahraničí nevládními neziskovými organizacemi působícími v USA ani neukládá daňovou povinnost. Požadavky zákona FARA na registraci nejsou vázány na financování cizí vládou. Přesněji řečeno je registrace je povinná pro toho, kdo provádí určité činnosti na žádost nebo podle pokynů či pod vedením zahraničního zadavatele, a to výlučně za účelem zveřejnění.
Na stránkách amerického ministerstva spravedlnosti je k zákonu FARA uvedeno, které další právní akty se vztahují k zahraničním zástupcům:
- § 1601 zákona o lobbingu (Lobbying Disclosure Act ((LDA)), 2 U.S.C.) vyňal z působnosti zákona FARA zástupce, kteří jsou zapojeni do lobbistických aktivit a kteří jsou registrováni podle zákona LDA. Tento zákon je v gesci Kongresu.
- § 951 18 U.S.C. stanovuje tresty podle trestního zákoníku pro každého, s výjimkou diplomatů, kteří působí jako zástupci zahraniční vlády bez předchozího vyrozumění generálního státního zástupce, pokud tento zástupce neprovádí komerční činnosti. Toto ustanovení se týká zástupců řízených cizí vládou a zapojených do nepolitických aktivit.
- Rovněž § 2386 18 U.S.C. ukládá povinnost registrace určitých organizací, které jsou zapojeny do politických aktivit, civilně-vojenských aktivit a které přitom jsou pod zahraniční kontrolou nebo jejichž účelem je násilné svržení vlády.
- § 851 50 U.S.C. vyžaduje registraci osob, které mají informace nebo přijaly pokyny či úkoly od rozvědných či kontrarozvědných služeb nebo služeb realizujících sabotážní akce či sabotážní taktiku cizí vlády nebo zahraniční politické strany.
Pro informaci uvádím screenshot z registru FARA s aktuálním přehledem všech ruských zahraničních zástupců k 25. 3 2017:
A ještě aktuální přehled všech zahraničních zástupců České republiky k 25. 3. 2017:
II. Situace v Rusku
1. Zákon o neziskových organizacích
Třináctého července 2012 přijala ruská Státní duma federální zákon č. 121-F3, plným názvem „Zákon o změnách určitých zákonných aktů týkajících se úpravy činnosti neziskových organizací, které plní funkci zahraničního agenta“. Tento zákon nařizuje neziskovým organizacím, které přijímají peníze ze zahraničí, aby se registrovaly jako tzv. zahraniční agent, jinak jim hrozí pokuta i zrušení (podrobněji například zde).
Přijetí zákona samozřejmě bylo náležitě propagandisticky připravováno. Už 20. ledna 2012 se Veronika Krašennikovová, generální ředitelka Ústavu pro zahraničněpolitický výzkum a iniciativy a členka tzv. Sněmovny veřejnosti, vyjádřila, že Rusko potřebuje obdobu amerického zákona FARA o neziskových organizacích.
Chystané přijetí zákona také přivítal Alexej Martynov, šéf Mezinárodního ústavu nejnovějších států (je to onen politolog, který prohlásil, že teroristický útok na Charlie Hebdo v Paříži zosnovaly americké tajné služby). Ten se 6. 7. 2012 vyjádřil, že „ruská analogie zákona FARA“ přichází s dvacetiletým zpožděním a dodal, že zákon FARA „navíc chrání americkou společnost před agresivním vměšováním do křehké a velmi citlivé oblasti občanské společnosti a vytváří právní rámec pro ty NGO, které aktivně interagují se zahraničními organizacemi a zahraničními státními institucemi.“
Sám Vladimir Putin pak 31. 7. 2012 při diskusi s účastníky fóra na jezeře Seliger zdůvodnil zákon takto:
“… Víte, zaprvé, že se tento požadavek vztahuje pouze na ty organizace, které se zabývají politickou činností a dostávají finanční prostředky ze zahraničí. Předpokládám, že my v Rusku můžeme mít takovýto zákon, který byl přijat a funguje ve Spojených státech amerických už od roku 1938. Proč se takto izolovali od zahraničního vlivu a používají tento zákon po celá desetiletí, a my v Rusku to udělat nemůžeme? Ano, zákon byl přijat v roce 1938, ale je používán dosud, nikdo tento zákon nezrušil, funguje.…
Co je špatného na tom, aby se ten, kdo pobírá finanční prostředky ze zahraničí a uvnitř státu se zabývá politickou činností, musel zaregistrovat coby zahraniční agent? Vždyť platí-li cizinci za politickou činnost v naší zemi, zdá se, že počítají s nějakým výsledkem, což ale neznamená, že ta či ona organizace, která je takto registrována, by musela ukončit svou existenci. Vždyť zákon nezakazuje jejich činnost, zákon pouze hovoří o nutnosti registraci a vyúčtování vynaložených peněz – a to je všechno. Ani v tomto případě není zakazována činnost.…
A co se týče samotných názvů, vy víte, že když jsem pracoval v jisté organizaci, pracoval jsem s několika rezidenty a oni byli v kontaktu s agenturními skupinami a agenty. Ale to byli jiní rezidenti a jiní agenti. My máme třeba v pojišťovnictví pojišťovací agenty, a co má být? A v daňovém zákonodárství existuje pojem ‚daňový rezident‘. Máme snad teď tento pojem rušit? Představitelé NGO, kteří dostávají peníze ze zahraničí a zabývají se politickou činností uvnitř Ruska, jsou povinni zaregistrovat se jako zahraniční agenti. Nevidím na tom nic špatného.“
M. Leontěv (novinář a moderátor diskuse – pozn. MK): „Chtěl bych jen dodat, pokud mohu, že ve Spojených státech se tento zákon nevztahuje na politické organizace, nýbrž na všechny. To znamená, že obyčejní ekonomičtí lobbisté se registrují jako zahraniční agenti.“
Na Hlasu Ruska/Sputniku, cenném to zdroji informací Jiřího Ovčáčka a prezidenta Zemana, byl 12. 9. 2012 publikován článek FARA jako příklad omezení činnosti neziskových organizací financovaných ze zahraničí v USA, kde v závěru dokonce stojí: „Je tak jasné, že zahraniční neziskové organizace podléhají spíše přísnému a důkladnému dohledu, takže ruskou verzi zákona lze vyzdvihnout jako příklad liberalismu a politické pružnosti.“
Dokonce i kritika tohoto ruského zákona se může stát důvodem pro klasifikaci jako zahraniční agent – jak 11. 5. 2016 citoval ruský server Vědomosti vyjádření ruského ministerstva spravedlnosti.
V článku Vladimir Putin – Ruská federace není místem pro „zahraniční agenty“, který byl zveřejněn na webu Politrossija 8. 12. 2016, se uvádí, že podle Putina „Rusko nestrpí vnitřní politické ovlivňování ze strany neziskových organizací financovaných zvenčí“. Ruský prezident zopakoval, že ruský zákon je analogií amerického zákona FARA.
V rejstříku „zahraničních agentů“ vedeném ruským ministerstvem spravedlnosti se ocitly například:
- fond „Dynastie“, podporující vědecko-kulturní programy
- memoriální komplex „Perm -36“ — bývalý pracovní tábor, kde byli vězněni disidenti, přeměněný na muzeum
- lidskoprávní centrum „Memorial“, které se zabývá výzkumem politických represí v SSSR a uchováváním vzpomínek o obětech represí
- sdružení Matky vojáků Petrohradu.
- dobročinný fond pro pomoc uprchlíkům a vnitřně vymístěným osobám „Občanská pomoc“
- Transparency International – Russia
- Výbor proti mučení
Za porušení zákona je možné uložit pokutu až 1 milión rublů (k 29. 3. 2017 to byl ekvivalent 17 561 USD), případně trest odnětí svobody až na 4 roky.
O zákonu u nás aktuálně, objektivně a opakovaně informovaly například Český rozhlas, Česká televize nebo server Ihned.cz.
2. Tzv. Zákon o nežádoucích organizacích
Státní duma v lednu 2015 připravila návrh a 23. 5. 2015 přijala další normu, oficiálně federální zákon č. 129-F3 „O změnách některých zákonodárných aktů Ruské federace“. Autorem zákona je Alexander Tarnavskij (člen strany Spravedlivé Rusko, který mimo jiné tvrdí, že západní tajné služby zosnovaly převrat na Ukrajině, aby ji odtrhly od Ruska, a že zmíněný zákon je reakcí na sankce Západu proti Rusku; rovněž podle něj byl pád cen ropy hrou Západu proti Rusku).
Zákon je namířen proti organizacím, které by mohly představovat „hrozbu pro ústavní pořádek, obranyschopnost nebo bezpečnost“.
Do návrhu předběžného tzv. „patriotického stoplistu“ bylo podle serveru Vzgljad z 10. 3. 2016 zařazeno 12 organizací: Open Society Institute; National Endowment for Democracy; International Republican Institute; National Democratic Institute for International Affairs; John D. and Catherine T. MacArthur Foundation; Freedom House; The Charles Stewart Mott Foundation; Vzdělávací fond pro demokracii; Východoevropské demokratické centrum; Světový kongres Ukrajinců; Ukrajinská světová koordinační rada a Krymská polní mise pro lidská práva.
Rozhodnutí o zařazení organizace do registru (respektive o vyřazení) přijímá generální prokurátor nebo jeho zástupce spolu s ministerstvem vnitra. Rejstřík je veden na oficiální stránce ruského ministerstva spravedlnosti, kde je aktuálně registrováno sedm organizací.
Tomuto zákonu se u nás dostalo mnohem menší pozornosti, přesto o něm informovaly alespoň server Česká televize, ekonom.ihned.cz, Blesk, deník.cz, zoom.iprima.cz.
III. Porovnání zákonů FARA a 121-F3, kritika
Na stránkách Rapsinews, Ruské agentury pro právní informace, je v textu od Ingrid Burke z 27. 7. 2012 nazvaném „Zahraniční agenti“ ve světle ruského zákona o neziskových organizacích a jejich amerického dvojníka uvedeno toto:
„Navzdory obdobné formulaci zákona FARA zákona o NGO zde vyvstávají dva zásadní rozdíly, pokud oba zákony porovnáme. Zaprvé: zatímco zákon FARA je – ve své dnešní podobě – zaměřen na lobbistické firmy, je zákon o NGO přímo a výslovně zaměřen na NGO. Zadruhé: zatímco u zákona FARA leží důkazní břemeno pro přijímaná opatření na vládě, není jasné, kdo ponese důkazní břemeno u zákona o NGO.
Vzhledem k prvnímu bodu se na NGO teoreticky může vztahovat zákon FARA, jsou-li financovány zahraničním zadavatelem a nespadají-li pod některou z velmi široce formulovaných výjimek. Přesto je to v praxi velmi výjimečné. Účelem zákona je odhalit množství peněz, které jsou placeny lobbistům, aby ovlivňovali politiku vlády USA v zájmu zahraničních zadavatelů. A jak bylo uvedeno výše, jsou výjimky s dostatek široké na to, aby zpravidla vyřadily organizace, které by neměly spadat do působnosti zákona, jako např. členy občanské společnosti.“
Putinovo tvrzení o shodě amerického a ruského zákona vyvrací i příspěvek nedávné oběti jedového atentátu, ruského aktivisty Vladimira Kara-Murzy z 9. 5. 2013 na stránkách Institutu současného Ruska.
Autonomní nezisková nevládní organizace „Institut práva a veřejné politiky“ došla ve svém podání k ruskému ústavnímu soudu z 28. 2. 2014 k tomuto závěru:
„Zákon USA ‚O registraci zahraničních zástupců‘ (FARA) a federální zákon č. 121-F3 se navzájem principiálně liší. Zatímco FARA označuje jako ‚zahraniční agenty‘ úzkou skupinu osob, které poskytují lobbistické, poradenské a reklamní služby ‚zahraničnímu zadavateli‘ v jeho zájmu a pod jeho kontrolou, federální zákon č. 121-F3 je zaměřen na společenskou aktivitu všech neziskových organizací, které dostávají finanční prostředky ze zahraničí. Zatímco FARA má zajistit průhlednost rozhodování státních orgánů, co se týče lobbingu ze strany zahraničních vládních a komerčních struktur, federální zákon 121-F3 zasahuje do sféry občanské společnosti.“
O nesrovnatelnosti obou zákonů se samozřejmě vyjádřily například Deutsche Welle (5. 7. 2012), Hlas Ameriky (2. 8. 2012) nebo tehdejší americký velvyslanec v Rusku McFaul.
Ve zprávě ruského ombudsmana za rok 2014 se hovoří o mlhavosti ustanovení o nevládních organizacích, příliš široce vykládaném pojmu „politická činnost“ a o nejednotném postupu, tzn., že co je v jedné gubernii v souladu s právem, v jiné gubernii právo porušuje. Ombudsman konstatuje, že navzdory platné legislativě a rozhodnutí ústavního soudu Ruské federace byly do rejstříku svévolně zařazeny organizace zabývající se vědeckými aktivitami, řešením ekologických problémů, osvětou, analytickými výzkumy, zvýšením efektivity sociálních služeb, ochranou obětí diskriminace a činností v oblasti prevence a ochrany zdraví, tedy činnostmi, které jsou výslovně vyloučeny ze zákonné definice „politické činnosti“.
Ruský Klub právníků neziskových organizací uvádí na svých stránkách, že od 22. 11. 2012 do 22. 11. 2016 vzrostl počet evidovaných „zahraničních agentů“ na 148. Z tohoto počtu bylo vyškrtnuto 44, z toho 18 proto, že už nevykonávají funkci zahraničního zástupce, zbytek kvůli přerušení činnosti. Aktuální stav je tedy 104 organizací, které jsou označeny jako zahraniční agenti.
Z registrovaných organizací se 28 zabývá lidskými právy, 17 jsou analytická centra, vědeckovýzkumné a osvětové organizace, 14 jsou ekologické organizace, 12 se zabývá otázkami hromadných sdělovacích prostředků, 8 ochranou zdraví a 6 jsou regionální rozvojová centra.
Pokuty v celkové výši 28, 3 miliónu rublů byly uděleny zejména za odmítnutí organizací označit se jako zahraniční agent, chybné označení materiálů šířených „zahraničním agentem“, a také nedodržení lhůt při podávání hlášení.
Počet neziskových organizací se od 01. 11. 2012 snížil z 272 201 na 215 595 k 1. 1. 2015.
Sergej Kosťajev, politolog a docent Finanční univerzity při vládě Ruské federace, 6. 10. 2016 v článku Čím se liší zahraniční agenti v Rusku a v USA, dochází k závěru, že reálná praxe při používání ruského zákona o zahraničních agentech nedovoluje jeho zastáncům odvolávat se na „zkušenosti vyspělých zemí“. Uvádí rovněž, že v USA poklidně a bez omezení fungují například Russia Today, fond „Ruský svět“, či agentura Rossotrudničestvo.
Rovněž je třeba vzít v potaz, že spojení „zahraniční agent“ v ruštině navozuje spojitost se špionáží. Uvádějí to například organizace Amnesty International nebo Human Rights Watch. Podle průzkumu organizace Levada Centr zveřejněného 26. 1. 2017 si 45 % ruského obyvatelstva spojuje pojem „zahraniční agent“ se špionáží, pro dalších 7 % je to synonymum nepřítele Ruska či zrádce.
IV. Odraz ruské propagandy v České republice
Na českém webu se o tom, že by u nás měla být jako bič na neziskovky přijata obdoba amerického zákona FARA, začalo psát od konce roku 2014. Jako první a také nejvíce se tímto tématem zabýval a i nadále zabývá právě Jan Schneider, který publikuje v tzv. Parlamentních listech a také v Lidových novinách či v jejich příloze Česká pozice. Uvádím dohledané citáty z jeho textů, které se týkají neziskových organizací ve vztahu k zákonu FARA a ruským zákonům:
PL, 3. 10. 2014: Česká žumpa, svazáci poklonkující Západu, váleční štváči a zájmy zbrojařů. Analytik Jan Schneider obsáhle o Rusku, islámu, Zemanovi i agentech
„Je nepochybně komické, když různí aktivisté řvou, jak je v Rusku redukována svoboda, když se takovéto agentury musí prohlásit za zahraniční agenty. Propagandistická válka jak vyšitá! Polopravda, zvící lži jak mrakodrapu! Ve Spojených státech takový zákon (i s tím pojmem agent, který je Rusům neustále mlácen o hubu!) platí od roku 1938: Foreign Agents Registration Act (FARA). Co k tomu dodat ….“
„Ale ještě jedno prováděcí pravidlo bych zavedl. Bude nezbytně nutné zajistit, aby demokratický proces probíhal uzavřeně v každé zemi, bez rušivých zásahů zvenčí, bez vměšování. Souhlasím s těmi, co se obávají různých ‚pátých kolon‘. Ve Spojených státech na to mysleli už dávno, a tak již v roce 1938 přijali zákon, který bychom s maximální naléhavostí měli urychleně přijmout i u nás. Jde o zákon známý pod zkratkou FARA (Foreign Agents Registration Act). Tím by se předešlo novým ruským agentům a pod sankcí by se museli přiznat ti, co berou ze zahraničí nějaké peníze, aby to bylo všem jasné. Ať si je berou, ale musí to deklarovat veřejně. Všichni. A když říkám všichni, myslím skutečně všichni. V tom je ten vtip!“
„Onen v Rusku přijatý zákon, který u takzvaných demokratů a ‚pravdoláskařů‘ vzbudil takové emoce, je totiž ve skutečnosti identickým zákonem (FARA), platícím ve Spojených státech od roku 1938! A já jsem pro, aby byl takový zákon přijat! Aby se ukázalo, kdo je v těch vlivných pozicích placen ze zahraničí! Chcete-li odhalit ruskou ‚pátou kolonu‘, musíte zjišťovat i podobné platby ze Západu (protože Rusové jsou strašně vychytralí!). Tak a teď jsem zvědav, jak se budou příjemci peněz ze zahraničí ve vyznačených pozicích kroutit! A zareaguje-li nějaký zákonodárce. Norma je přitom hotová a v USA generacemi prověřená. Stačí ji přeložit a předložit.“
„Dovolím si proto ‚odsoudružštit‘ její interpelaci návrhem, aby opravila její omezující znění. Ať se skutečně vláda zabývá ochranou naší suverenity před propagandou, ale jakoukoliv! A jestli chce někdo za peníze lobovat pro něčí zájmy, ať to o sobě deklaruje! Přesně podle amerického zákona o registraci zahraničních agentů (FARA), platného již od roku 1938. Americká legislativa, to by mohlo ‚pravicové‘ političce dobře konvenovat! Co na to poví? (Jistě, ano, opakuji to již po několikáté, a budu to opakovat tak dlouho, až na to nějaký zákonodárce zareaguje. Další stálé téma.)“
„Podle mé zkušenosti se nejlépe odhaluje propaganda prostým srovnáním. V Rusku tedy přijali takový ‚hnusný až nelidský‘ zákon. V USA ale platí od roku 1938 zákon o povinné registraci zahraničních agentů (FARA). Jeho cílem bylo čelit hitlerovské propagandě. Rusové nyní v podstatě jen opsali tento zákon, který v USA platí dodnes. Každého půl roku ministerstvo spravedlnosti zveřejňuje registrované zahraniční agenty. Například České centrum v New Yorku, i s informací, že za první půlrok dostalo z ČR na svou činnost 270 tisíc dolarů.
Zákon obsahuje mnoho přesně specifikovaných výjimek (diplomati, média, právníci, akademici, umělci). Zahraniční agenti musí svá stanoviska a svou činnost opatřovat atributem podle tohoto zákona, aby bylo zřejmé, že konají za cizí peníze. Pak je jejich činnost legální.
Další věc jsou sankce. Propagandisté buší do ‚totalitárního Ruska‘, že tam mohou podle toho zákona zakázat jakoukoliv organizaci. No, a jak je to ve Spojených státech? Sankce jsou odstupňované, peněžní pokuta byla sice jen 50 tisíc dolarů, ale kriminálu až deset let. Ajta.
Někteří propagandisté již trochu začínají reagovat, ale opět šmírácky. Pletou si zákon FARA se zákonem na regulaci lobbismu (Lobbying Disclosure Act, LDA) a zatím zřejmě nic nevědí o dalších zákonech, upravujících registrační povinnosti všech příjemců zahraničních peněz, kteří chtějí ovlivňovat politiku (18 USC § 951), vyvíjejí soukromou vojenskou činnost (18 USC § 2386) anebo byli vyškoleni ve zpravodajské činnosti (50 USC § 851).“
Zde Jan Schneider vědomě klame. Zákony, o kterých se zmiňuje, jsou uvedeny přímo na stránkách FARA. Tam se také lze dočíst, že zákon LDA z roku 1995 se týká komerčního lobbingu. Lze to najít v průvodci o LDA na stránkách Sněmovny reprezentantů v kapitole Section 9 – Relationship of the LDA to Other Statutes Lobbying Disclosure and FARA. Podrobnější vysvětlení v češtině viz diplomovou práci Lukáše Krause, případně blog právničky Andrey Kostlánové. Další paragrafy zmíněné Schneiderem (zde uvedené v části I.) se samozřejmě ani v nejmenším netýkají neziskových organizací a ani nehovoří o přijímání peněz ze zahraničí.
Co se Českého centra v USA týče, Jan Schneider šíří polopravdy. Uvádí-li „například České centrum“, zcela úmyslně už nedodává nezbytnou druhou část informace, totiž že toto centrum je v USA jediným českým zahraničním zástupcem USA, který je registrován podle zákona FARA.
Nepravdivá je i informace o výši pokuty.
„K té finanční pomoci znovu a znovu je třeba připomínat, že finanční toky musí nabýt na transparentnosti. Ve Spojených státech platí od roku 1938 zákona FARA, o povinné registraci všech neziskových subjektů, ať již působí v politice, humanitární oblasti či jinde, které přijímají finance ze zahraničí. V Rusku nedávno přijali zákon i pojmově totožný, který vzbudil slastné nářky pologramotných lidskoprávníků, jak je ten Putin ohavný. A já znovu a znovu budu navrhovat, abychom podobný zákon přijali i u nás. A měli by ho přijmout i na Ukrajině! Mnoho věcí by se tím vyjasnilo a mnoho věcí by se v budoucnu mohlo odehrát jinak, pro Ukrajinu příznivěji.“
„Pro začátek bych navrhoval přijmout zákon, podobný americkému FARA, aby bylo zřejmé, která nezisková a lobbistická či do politiky zasahující skupina přijímá peníze ze zahraničí. To by pěkně pomohlo vyčistit vzduch, a ukázalo by se, za čí peníze někteří – jak fretky agilní – novináři neustále druhé osočují a dávají je do nějakých seznamů. Velmi by to pročistilo mediální luft!“
PL, 26. 8. 2015: Česká stopa „inkontinentního“ George Sorose: Jan Schneider sledoval cestičky peněz. A narazil na staré známé
„Věnujme se však více ovlivňování vnitropolitického života u nás. Především se zastavme u otázky, zda je něco takového v rozporu se zákony. Není, ale mělo by to být regulováno. Americký zákon FARA (1938), o registraci ‚agentů zastupujících zájmy cizích mocností v politické nebo kvazi-politické oblasti‘, požaduje jejich ‚coming-out‘ neboli úřední deklaraci jejich vztahu se zahraničím, jakož i podrobnosti o jejich financování. Pak jsou vítáni a po této stránce je vše v pořádku. Sankce při porušení tohoto zákona jsou však velmi účinné.“
PL, 25. 2. 2016: Jan Schneider: Až Ukrajinci zjistí, co všechno jim doma už nepatří, zapomenou na Krym. Úchylnost médií je jako za předchozího režimu. Každý pšouk Velkého bratra…
„Já jsem pro zavedení obdoby amerického zákona FARA, o povinné registraci vlivových činitelů, placených ze zahraničí! Ať deklarují, kdo je platí, a pak ať si mluví, žvaní, naříkají, kvílí, přemlouvají, ať si třepí hubu, jak dovedou. Ale jinak ne! Promiňte ten výbuch, vaří se ve mně tělní tekutiny, abych to řekl politicky korektně, když slyším o něčem tak mýtickém, jako je ruská propaganda!“
(Ochotně převzato mainstreamovým ruským státním webem Rossija Segondňa, 29. 2. 2016)
PL, 18. 4. 2016: Bonzující domovní důvěrnice, Putin Papers a cedulky-gabalovky, píše Jan Schneider o neziskových organizacích, think-tancích i George Sorosovi
„Rozhodně by však mělo být vždy jasné, odkud vane vítr. Různé think-tanky jsou různě financovány a měly by to také deklarovat, čí hájí zájmy. Těžko bude z Ruska financovaný think-tank hájit čistě naše zájmy. Právě tak ale i think-tank financovaný z USA. Nebo ze Severní Koreje, Číny či z Velké Británie.
I tento příklad zdůrazňuje potřebnost zákona typu FARA! Nevládní organizace jsou jedním z důležitých segmentů občanské společnosti, ale musí kolem nich být jasno. Zejména nyní kolem těch protiruských, jejichž aktivity mi připomínají ty aktivně bonzující domovní důvěrnice, které se nikdy do žádného seznamu spolupracovníků StB nedostaly.“
Forum24, 27. 6. 2016: REAKCE NA ČLÁNEK: Jan Schneider se ohradil proti článku o ruských agentech
„Klasický eristický faul předvádí autor tvrzením, že podle mě je Člověk v tísni zahraničním agentem. Nikoliv, pouze odkazuji na americký zákon Foreign Agents Registration Act (FARA), což autor příznačně zatajuje, protože se mu to nehodí do krámu. Podle amerického zákona FARA by se totiž organizace typu Člověk v tísni coby příjemce peněz ze zahraničí musela deklarovat jako zahraniční agent. Pak může taková organizace v USA působit, ale musí být jasné, čí zájmy brání. Autor tak propásl šanci plédováním za přijetí obdobného zákona u nás nastražit past i ruským agentům. Kdoví proč?“
Česká pozice/Lidové noviny, 19. 8. 2016: Moudra, drahá i zadarmo, o dezinformační kampani Ruska v Česku
„Zastavme se však ještě u těch „spřízněných nevládních organizací“. Které to jsou? Nebylo by vhodné, aby se to zjistilo? Třeba zrovna tím americkým způsobem? Zavedením zákona o povinné registraci ‚zahraničních agentů‘ (FARA), který v USA platí už 80 let? Nemohl by think tank prosazovat jeho přijetí, aby kromě deklamace děsuplných floskulí udělal též něco kloudného?“
Česká pozice/Lidové noviny, 14. 9. 2016: Výroční zpráva BIS je okoralá i zavádějící
„Docela příznačné je, že gros ‚zpravodajského působení‘ cizích služeb u nás podle BIS sublimovalo do ruské ‚informační války‘. Služba tak docela trapně zabředla do protiruské propagandy, protože jinak by navrhla přijetí obdoby amerického zákona o registraci „zahraničních agentů“ (FARA, 1938) v oblasti politické a příbuzných, který se vztahuje na registraci všech vlivových agentur placených z cizích peněz.“
PL, 27. 9. 2016: Kolik toho vychlastáte, pane exministře, Rusy nezajímá. Jan Schneider o agentech a propagandě Ruska. Vše je prý jinak, než vykládá BIS
„Závěrem tedy lze shrnout, že VZ zde veřejně předestřelo BISce úkol, který spadá zcela do její kompetence – sledovat stopu peněz přicházejících ze zahraničí, podporujících různé instituce zabývající se politickými a kvazi politickými (například vzdělávacími) aktivitami. Přesně ve smyslu, jak je to psáno v americkém zákoně FARA (Foreign Agents Registration Act, 1938).
V této souvislosti si neodpustím jedovatost a načutnu všechny ty přisírky, kteří kritizovali ‚Putinovo Rusko‘, když Rusové přijali v podstatě tentýž zákon (FARA), jaký platí v Americe už skoro 80 let! Zákon, který má velmi tvrdé sankce!“
„A ještě střelil do vlastního hnízda. TtEH prý sleduje financování propagandistických projektů, neb je to prý ve veřejném zájmu. Měl by tedy především rozpracovat sám sebe! To je totiž další indicie, která vede k označení ttEH za agenty. Podle amerického zákona o registraci zahraničních agentů (FARA, 1938), by se totiž ttEH měl deklarovat jako ‚zahraniční agent‘. Pak by se snad stalo zřejmým i pro největší ignoranty, že je velikým bezpečnostním rizikem, když ministerstvo vnitra mezi své ‚odborné spolupracovníky‘ zahrnuje i zahraniční agenty.“
Sice se naštěstí našel i někdo, kdo tomuto názoru oponoval, jako třeba Michal Berg na serveru Deník Referendum 25. 7. 2016 v článku Jak Petr Uhl retušuje Putinův obraz, vzhledem k mediální masáži ze strany Parlamentních listů však zůstal spíše jen hlasem volajícího na poušti.
V. Shrnutí
1. Neziskové organizace v USA se těší velké volnosti. V Rusku jsou všemožně omezovány stále přísnější legislativou a navíc jejím svévolným výkladem.
2. Zákon FARA a ruský zákon o zahraničních agentech se zásadně liší.
- Zákon FARA je zaměřen proti politickému lobbingu, jehož cílem je ovlivnit vládní a zákonodárné orgány USA. Naproti tomu ruský zákon se týká pouze nevládních organizací. Vladimir Putin, Vladimir Leontěv, Veronika Krašennikovová i další poslanci a novináři či propagandisté, které se zaklínají shodou obou zákonů, či dokonce tvrdí, že ruský zákon je mírnější než americký, tedy úmyslně podvádějí.
- Americký zákon Lobbying Disclosure Act se týká výlučně ekonomického lobbingu.
- Nevládní organizace v USA se nemusejí registrovat, pokud nechtějí využívat daňových slev. Omezení pro ně neexistuje. Jsou zcela svobodné v přijímání finančních příspěvků ze zahraničí.
- Rusko v roce 2015 přijalo tzv. zákon o nežádoucích organizacích, který už nemá žádný vzor v USA.
3. Vymývání mozků, jehož protagonistou u nás je Jan Schneider, začalo na českém webu už v roce 2014, kdy došlo k ruské agresi proti Ukrajině, a nabylo na intenzitě poté, co se v Rusku začalo hovořit o tzv. „zákoně o nežádoucích organizacích“. Součástí tohoto brainwashingu v našich končinách je i důsledné používání pojmu „agent“, které v češtině vedle prvního významu „jednatel, zástupce, obchodní cestující“ má též významy „tajný policista nebo vyzvědač“ a (hanlivě a publicisticky) „kdo vystupuje v něčích zájmech“ (podle akademického Slovníku cizích slov).
4. Autoritativně formulované a obsedantně opakované požadavky Jana Schneidera, abychom přijali obdobu zákona FARA proti neziskovým organizacím, postrádají jakýkoli základ.
- Sám Jan Schneider říká: „Podle mé zkušenosti se nejlépe odhaluje propaganda prostým srovnáním.“ Použijeme-li tedy jeho metodu na něj samého, ukazuje prosté srovnání, že Jan Schneider toliko úmyslně papouškuje Putinovy lži (je proto na místě otázka, zda spíše není on sám zahraničním agentem v třetím smyslu toho slova).
- Autor kompenzuje argumentační vakuum svých textů jejich četností a vulgárními útoky proti oponentům a primitivním nálepkováním zcela v duchu Rudého práva (přisírkové, takzvaní demokraté a „pravdoláskaři“, slastné nářky pologramotných lidskoprávníků). Ačkoli jiným vyčítá eristický styl polemiky, sám je typickým představitelem snah dehonestovat názorové odpůrce, namísto aby jim čelil pomocí argumentů. Hovoří-li o jiných jako o pologramotných, je nutno si klást otázku, zda je gramotný sám Jan Schneider, když se s takovým sebevědomím tvrdí věci, které se i při zběžném pohledu prokáží jako lživé. Řadí se tak k oněm „analytikům-údržbářům“, kterých mají tzv. Parlamentní listy dvanáct do tuctu.
- Když Jan Schneider hovoří o tom, že v USA je „zahraničním agentem“ například České centrum, je to pravda, ale nikoli celá. České centrum je totiž jediným subjektem, který je v rejstříku FARA uveden jako zástupce zájmů ČR.
- V této souvislosti se také nabízí otázka, zda skutečnost, že Jan Schneider je očividným Putinovým propagandistou, není opravdu i důvodem (jak vloni spekuloval Jan Jandourek) pro ocenění, kterého se mu vloni dostalo od tzv. Asociace nezávislých médií, obskurního nebulózního spolku bez členů, jehož někteří zakladatelé provozují weby soustavně publikující prokremelskou a antisemitskou propagandu (o antisemitismu v souvislosti s ANM náš server již psal).
5. Jan Schneider je v našem prostředí suverénně hlavním, nikoli však jediným šiřitelem ruských oficiálních lží o neziskových organizacích a o údajné potřebě inspirovat se v USA při jejich potírání. K dalším naprosto nepřekvapivě patří například Tomáš Haas, pracovník Institutu Václava Klause, dále Ivo Valenta, senátor a majitel tzv. Parlamentních listů (kde jsou masově zveřejňovány texty Jana Schneidera), Alternativa pro Českou republiku (jejímu předsedovi Petru Štěpánkovi se tedy od Marka Wollnera dostalo titulu „roztleskávače kremelské propagandy“ naprosto po právu), nemluvě už o dalších tzv. alternativních, povětšinou zároveň antisemitských médiích, jako je třeba Zvědavec. Exemplárním blábolistou v tomto oboru je pak Lubomír Vylíčil (jsem v pokušení nazvat jeho „úsudek“, o kterém náš server již psal, „Vylíčilovou břitvou“), který 18. 4. 2016 na Protiproudu dovozuje, že „prakticky totéž jako relativně nové ruské zákony kodifikuje i americký Foreign Agents Registration Act (FARA), zákon číslo 22 U.S.C., schválený již roku 1938. Platí doposud.“
6. Je také jen logické, že lži uváděné opakovaně Janem Schneiderem posloužily stejně jako v případě textu od dalšího autora grafomanských exsudátů, Břetislava Olšera, coby odrazový můstek pro Miloše Zemana v jednom z rozhovorů, který za hradní Parlamentní listy prostřednictvím servilních nápovědných otázek vedl bývalý člen Národní strany Radim Panenka:
PL, 27. 11. 2016: RP: Bezpečnostní expert Jan Schneider už dlouhou dobu v reakci na diskuse o ruské propagandě vyzývá k tomu, abychom přijali obdobu amerického zákona FARA (Foreign Agents Registration Act), který v USA platí od roku 1938, podle něhož jsou neziskovky přijímající peníze ze zahraničí označeny za zahraniční agenty a každý ví, kdo je financuje.
MZ: Mně by to sice nevadilo, ale já bych šel ještě dál. Zastávám názor, že mnohé neziskové organizace, nikoli všechny, jsou pijavice přisáté na těle státního rozpočtu, a bylo by velmi rozumné, aby dotace těmto organizacím, pokud je poskytuje stát, byly založeny na principu „vyděláš si korunu a dostaneš korunu navíc“.
Jsou i neziskové organizace, které jenom přerozdělují prostředky ze státního rozpočtu, a v takovém případě je daleko rozumnější, aby prostředky na dané účely šly ze státního rozpočtu přímo, čímž by se ušetřila často vysoká režie těchto neziskových organizací, krátce řečeno platy řady parazitů, kteří v nich pracují.
Stejně jako Miloš Zeman ve výše uvedeném rozhovoru vyjadřují i jiní pseudoodborníci názor, že neziskové organizace jsou pijavice přisáté na státním rozpočtu a že by prostředky měly jít přímo od státu.
V této souvislosti je proto vhodné uvést citaci z článku Anatolije Čablina z 28. 3. 2016 „Anatomie ‚zahraničních agentů‘“ na webu Zampolit:
„Podíl státních grantů poskytnutých v letech 2010 až 2012 činil 1 mld. rublů, v roce 2013 téměř 2,6 mld. rublů, v roce 2014 to bylo 3,5 mld. rublů а v roce 2015 již 4,2 miliardy rublů.
Organizace ‚Transparency International – Russia‘ upozornila, že granty jsou převážně poskytovány strukturám propojeným s mocenskými složkami.
Z výzkumu Centra ekonomických a politických reforem (CEPR) z roku 2015 vyplývá, že jedním z hlavních obmyšlených je ruská pravoslavná církev. Struktury s ní provázané obdržely v letech 2013-2015 nejméně 63 grantů v celkové hodnotě 256 mil. rublů.
Granty systematicky dostávají společenské organizace spjaté s ideologií euroasianismu, k jehož protagonistům patří Alexander Dugin (který podle CEPR obdržel nejméně 90 mil. rublů) či prokremelské mládežnické organizace (více než 100 mil. rublů). Zа poslední dva roky byly granty v celkové hodnotě přesahující 110 mil. rublů rovněž poskytnuty na ‚krymskou‘ tematiku. Státní podporu v celkové částce 73 mil. rublů (přímo a přes spřízněné organizace) obdržel motorkářský klub ‚Noční vlci‘ vedený Аlеxandrem Zaldostanovem.“
Státní peníze vynaložené na propagandu ve prospěch anexe Krymu nebo spolku přátel Michala Haška a Jaroslava Foldyny ale v očích našich panslavistických vlastenců bude jistě tou správnou investicí.
7. Stejně jako Putin a spol. v Rusku počítají jeho výše zmínění přívrženci u nás s leností lidí ověřovat si fakta, s jejich neznalostí cizích jazyků a také s přesvědčovací schopností představitelů moci a jejich služebných samozvaných expertů.
8. Veřejnoprávní média o výše zmíněných ruských zákonech informovala pravdivě a včas. Například Česká televize už hned 13. 7. 2012 uvedla, že se FARA týká pouze lobbingu (i to tedy možná bude důvodem, proč na ni různí obskurní politici tolik útočí), zatímco tzv. alternativní weby, zalykající se v sebechválou své objektivity, tradičně přebíraly kremelskou propagandu.
9. Závěrem je tedy možné dovodit, že všichni, kdo tvrdí, že je u nás třeba potírat neziskové organizace, a to ještě podle inspirace ze Spojených států, nám pouze vytírají zrak. Veškeré jejich snahy jsou zaměřeny na zavedení ruských poměrů u nás. Mohou svá falešná tvrzení opakovat donekonečna, ale nebudou o nic pravdivější.
10. Speciálně Jan Schneider zneužívá svou odbornickou autoritu, stejně jako to v oblasti historie činí Vlastimil Vondruška, a zaštiťuje nestydatou ruskou propagandu, o které tvrdí, že u nás neexistuje. Pro jeho přístup, navíc pod neoprávněně (quod erat demonstrandum) používanou nálepkou „bezpečnostního analytika“ a „experta“, neexistuje trefnější označení než chucpe.
Reakce
Vyjádření J. Schneidera / 3.4. 2017
ZÁKON FARA JE PŘÍLIŠ TĚŽKÝ OŘÍŠEK
Na serveru Manipulátoři.cz se zničehožnic objevil článek „Jan Schneider a ruské mýty o neziskovkách“. Je podepsaný „Miloš Kadlec“ a server Forum24 článek publikoval zcela synchronně.
Načasování článku přitom nesouvisí s problematikou amerického zákona Foreign Agents Registration Act (FARA), protože se v této oblasti poslední dobou neodehrálo nic, co by stálo za tolik písmen, slov a vět. Půjde tedy zřejmě o Kadlecovu servilní reakci na můj článek, týkající se šéfredaktora serveru Forum24.
Když přejdu Kadlecovy pavlačové snahy o okopávání mých kotníků, protože výše ty osobní útoky nesahají, zůstane ke konstatování jen to, že Kadlec v článku shromáždil mnoho materiálu, zřejmě ve snaze vzbudit dojem, že onen materiál nějak souvisí s deseti body, které uvedl na závěr.
Kadlec svůj článek na serveru Manipulátoři.cz začal manipulativně. Prý „je možné doložit, že ti, kdo tvrdí, že je u nás třeba potírat neziskové organizace, a to ještě podle inspirace ze Spojených států, nám prostě lžou. Jejich snahy jsou zaměřeny na zavedení ruských poměrů u nás.“
Nevím, proč Kadlec napsal takovou větu v článku, v jehož názvu je moje jméno. Nikdy jsem nemluvil o potírání neziskových organizací. Kadlec lže, když tvrdí, že mnou „autoritativně formulované a obsedantně opakované požadavky, abychom přijali obdobu zákona FARA proti neziskovým organizacím“ postrádají jakýkoliv základ. Zákon FARA není zaměřen proti neziskovým organizacím, ale může se jich týkat. Na tom ale stále není nic špatného, Kadlec zřejmě vůbec nechápe funkci tohoto zákona.
Lukáš Kraus, na něhož se Kadlec odvolává, na konto FARA uvádí: „Hlavním smyslem zákona bylo omezení vlivu zahraničních představitelů a zahraniční propagandy na americkou veřejnost. Třebaže jeho přijetí bylo původně motivováno obavami z nacismu, později došlo k rozšíření ochrany proti komunismu. Zahraniční představitelé (lobbisté, advokáti, apod.) byli podle zákona FARA povinni uvádět určité identifikační údaje. Pokud tedy nějaký zahraniční představitel chtěl ovlivnit přijetí nějakého opatření, zákona či politiky, musel ve své komunikaci uvést své jméno, adresu a zahraniční zájem, který reprezentoval.“
Takže můj návrh nejenže není bezdůvodný, ale Kadlec přímo lže, protože zamlčuje, že já jsem v této souvislosti výslovně navazoval na porůznu vyslovované obavy z velkého propagandistického vlivu Ruska u nás. Podobný strach vedl americké zákonodárce, aby přijali zákon, který nutí všechny „zahraniční agenty“ (či „zahraniční zástupce“), působící v oblasti politické a quasi-politické, aby deklarovali své aktivity, příjmy a výdaje. Pak je jejich působení v souladu s legislativou Spojených států. Jak vidno, o žádnou lidvidaci neziskovek nejde.
Kadlec dále blouzní o jakýchsi snahách zavést ruské poměry u nás. Je skutečnou záhadou, jak se k této formulaci mohl dostat od zákona FARA. Ten by naopak přinutil všechny propagandisty, kteří berou žold z Ruska, aby dali karty na stůl, aby bylo jasné, čí chleba zpívají. Zákonem FARA se nechali inspirovat nejen zákonodárci ruští, ale zcela nedávno i izraelští.
Jediné možné vysvětlení, proč Kadlec takto fabuluje, je skutečnost, že tentýž zákon by platil pro všechny příjemce peněz od zahraničních vlád, kteří působí ve jmenovaných oblastech. Zde je zřejmě ta brňavka, do níž se trefil můj návrh, nechat se inspirovat tímto americkým zákonem.
Kadlec dále chybně omezuje působnost zákona FARA na „politický lobing“. To je jednak zřejmé z materiálů, které sám uvedl, ale i z toho, že jedním ze subjektů, deklarujících svou činnost a příjmy podle tohoto zákona, je Český dům. Není mi známo, že by se Český dům jako takový zabýval „politickým lobingem“. Vyhovuje však definici zákona FARA, protože vyvíjí „politickou nebo quasi-politickou činnost“ a je placen zahraniční vládou.
Zde se Kadlec dopustil dalšího faulu, dost podivného, když tvrdí, že „pravda, ale nikoli celá“ je moje tvrzení, že v USA je „zahraničním agentem“ například České centrum. Prý bylo nezbytné (?) uvést, že České centrum je jediným (!) subjektem, který je v rejstříku FARA uveden jako zástupce zájmů ČR.
Já jsem přitom netvrdil, že takových subjektů by bylo víc, a nadto je to naprosto lhostejné! (Napsal jsem: „Každého půl roku ministerstvo spravedlnosti zveřejňuje registrované zahraniční agenty. Například České centrum v New Yorku, i s informací, že za první půlrok dostalo z ČR na svou činnost 270 tisíc dolarů.“)
Deklarovat se jako „zahraniční agent“ podle zákona FARA není žádná hanba, ani potupa, ani ponížení. Je to prostě deklarování transparentních vztahů, ale to je asi už pro Kadlece opravdu moc složité k pochopení.
Proto se snižuje k opakovaným útokům ad hominem. Tento je na závěr – prý zneužívám své „odbornické autority“ pod „neoprávněně“ (!) používanou nálepkou „bezpečnostního analytika“ a „experta“. A to prý mělo být dokázáno a Kadlec chce rádoby autoritativně vsugerovat dojem, že tak i bylo dokázáno. Nepředvedl však k tomu ani argumenty, ani odbornost, ani autoritu. Oprávněně o sobě uvedl – doslova nic. Velmi výstižné, vzhledem k předvedenému.
Jan Schneider
Odpověď Miloše Kadlece
Zákon FARA je opravdu tvrdý oříšek. Jan Schneider si na něm vylámal zuby. Třetího dubna 2017 reagoval na můj článek z 30. března, bohužel však kromě neohrabaného kličkování a osobních výpadů neuvedl zhola nic, čím by tvrzení uvedená v mém textu vyvrátil.
Už jen poznámka, že se článek „zničehožnic objevil“, je zajímavá. Jak by si to Jan Schneider představoval? Že by se článek nějak pozvolna materializoval? Zmínka o „servilní reakci“ na článek týkající se Pavla Šafra zavání jasnovidectvím (v tomto případě by to spíše ale bylo temnovidectví). Už jen rozsah textu by Janu Schneiderovi, když píše do novin, mohl napovědět, že se něco takového nedá napsat na povel zde dne na den. Jsou tam i jiné indicie, které by autorovi polemiky (nota bene bývalému pracovníkovi BIS!) bývaly mohly napovědět, že článek byl napsán dříve. Netuším ani, proč by článek musel být nějak konkrétně načasován. Časuje snad jemu někdo jeho příspěvky v Parlamentních listech a Lidových novinách? Či snad uvažuje podle přísloví „Podle sebe soudím tebe“? Jednoznačně se tu ukazuje, že soustavný styk s konspiracistickou scénou se na Janu Schneiderovi podepsal.
Jan Schneider také možná neví, že články mívají perex a že ten si autor článku vždy nepíše sám. I tak se však s obsahem perexu ztotožňuji.
Pan Schneider si stěžuje na argumenty ad hominem, ale mohu jej ujistit, že kdyby se eristika někde vyučovala, mohl by z ní získat doktorát. Čím jiným než osobními útoky jsou v jeho textech vyjádření jako přisírkové, takzvaní demokraté a „pravdoláskaři“, slastné nářky pologramotných lidskoprávníků nebo v polemice s mým článkem Kadlecovy pavlačové snahy o okopávání mých kotníků, protože výše ty osobní útoky nesahají, Kadlec dále blouzní, servilní reakce?
Nyní ale raději k hlavním bodům polemiky. Jan Schneider uvádí tato klíčová tvrzení:
- „Jediné možné vysvětlení, proč Kadlec takto fabuluje, je skutečnost, že tentýž zákon by platil pro všechny příjemce peněz od zahraničních vlád, kteří působí ve jmenovaných oblastech. Zde je zřejmě ta brňavka, do níž se trefil můj návrh, nechat se inspirovat tímto americkým zákonem.“
„Kadlec dále blouzní o jakýchsi snahách zavést ruské poměry u nás. Je skutečnou záhadou, jak se k této formulaci mohl dostat od zákona FARA. Ten by naopak přinutil všechny propagandisty, kteří berou žold z Ruska, aby dali karty na stůl, aby bylo jasné, čí chleba zpívají.“ - „Kadlec dále chybně omezuje působnost zákona FARA na „politický lobing“. To je jednak zřejmé z materiálů, které sám uvedl, ale i z toho, že jedním ze subjektů, deklarujících svou činnost a příjmy podle tohoto zákona, je Český dům (České centrum, v textu však oponentem přejmenované patrně v zápalu polemiky – pozn. M.K.). Není mi známo, že by se Český dům jako takový zabýval „politickým lobingem“. Vyhovuje však definici zákona FARA, protože vyvíjí „politickou nebo quasi-politickou činnost“ a je placen zahraniční vládou.“
- „…zamlčuje, že já jsem v této souvislosti výslovně navazoval na porůznu vyslovované obavy z velkého propagandistického vlivu Ruska u nás.“
- „Deklarovat se jako ‚zahraniční agent‘ podle zákona FARA není žádná hanba, ani potupa, ani ponížení. Je to prostě deklarování transparentních vztahů, ale to je asi už pro Kadlece opravdu moc složité k pochopení.“
Ani jedno z těchto tvrzení není pravdivé. Pro Jana Schneidera se tedy pokusím vše shrnout a vyvrátit co nejsrozumitelněji. Propříště doporučuji nejprve si něco nastudovat a až pak polemizovat.
ad.1 Zákon FARA se nevztahuje na všechny příjemce peněz ze zahraničí, nýbrž pouze na tyto: „Přesněji řečeno je registrace je povinná pro toho, kdo provádí určité činnosti na žádost nebo podle pokynů či pod vedením zahraničního zadavatele, a to výlučně za účelem zveřejnění.“. Neziskové organizace v USA smějí přijímat finanční prostředky ze zahraničí, a to do konce i od cizích vlád. Uvítal bych proto, kdyby Jan Schneider uvedl, které konkrétní neziskové organizace z oněch cca 1,5 miliónu v USA jsou uvedeny mezi oněmi aktuálními 392 (údaj k 17. 4. 2017) v seznamu zde.
V článku jsem citoval například Ingrid Burke z RAPSI News, Vladimira Kara-Murzu, zprávu ruského ombudsmana nebo Sergeje Kosťajeva z Finanční univerzity při vládě Ruské federace, který příkladmo uvádí, že v USA poklidně a bez omezení fungují například Russia Today, fond „Ruský svět“, či agentura Rossotrudničestvo (ty v registru FARA uvedeny nejsou a že RT je vzorem propagandisty!). Ze všech zmíněných citací jednoznačně vyplývá, že ruský zákon 121‑F3 se americkým zákonem inspiroval pouze vnějškově. Ruský zákon se týká pouze NGO, koneckonců se také jmenuje „Zákon o změnách určitých zákonných aktů týkajících se úpravy činnosti neziskových organizací, které plní funkci zahraničního agenta“. Jak je uvedeno i ve výše zmíněných citacích, leží důkazní břemeno u amerického zákona na státu, zatímco u ruského zákona na neziskových organizacích. Co se „politické činnosti“ podle zákona 121-F3 týče, panuje v Rusku svévole, což je v původním článku rovněž ukázáno. Uvedu proto několik příkladů toho, proč byly některé neziskové organizace zařazeny do registru:
- sdružení Matky vojáků z Petrohradu, protože 3. března 2014 jeho předsedkyně Ella Poljakovová zveřejnila výzvu k diplomatickému řešení situace na Ukrajině;
- petrohradské sdružení Memorial, protože při kulatém stolu „Kupředu do minulosti, nebo vzad do budoucnosti“ se kriticky diskutovalo o Stalinovi ve srovnání se současnou ruskou politikou;
- meziregionální Sibiřské ekologické centrum, protože 4. 10. 2013 na svých stránkách publikovalo výzvu na podporu členů Greenpeace, kteří byli zadržováni v Rusku.
Na seznam se mohou dostat i organizace, které nepřijímají peníze ze zahraničí, ale údajně provádějí politickou činnost, jako se to stalo Mládežnickému konzultačnímu a přípravnému centru, nebo které podají stížnost proti zákonu 121-F3. Sdružení Hlas Povolží dostalo pokutu a bylo zařazeno na seznam proto, že při kontrole prokuratury v jeho prostorách byla nalezena kniha „Jsou v Rusku možné svobodné volby?“ z roku 2006 a také proto, že jeho předsedkyně vystoupila jako svědkyně u soudu s Pussy Riot, peníze ze zahraničí přitom sdružení nepobíralo. Tyto a další příklady nechť si pan Schneider, pokud umí rusky, najde zde.
To, co ve skutečnosti požadují Jan Schneider, Tomáš Haas, Petr Štěpánek a další „vlastenci“, tak není aplikace amerického zákona FARA, nýbrž ruského zákona 121-F3 (případně ještě zákona 129-F3, tzv. „zákona o nežádoucích organizacích“, zaměřeného proti mezinárodním či zahraničním NGO, které by mohly představovat „hrozbu pro ústavní pořádek, obranyschopnost nebo bezpečnost“). Likvidační přitom není pouhé zařazení na seznam, nýbrž svévole, s jakou ruské orgány rozhodují, a ještě více udělované pokuty.
Schneiderem postrádaná souvislost mezi zákonem FARA a zaváděním ruských poměrů u nás je tak zcela jasná. Putinova a Schneiderova mantra „Rusové nyní v podstatě jen opsali tento zákon, který v USA platí dodnes“ je tedy lež.
ad.2 Jan Schneider rovněž nepíše pravdu ohledně tvrzení o „politickém lobbingu“ v souvislosti se zákonem FARA. Odvolávkou na diplomovou práci Lukáše Krause se navíc definitivně usvědčil z neznalosti – patrně přehlédl, že text je psán v minulém čase. Závěr o politickém lobbingu jsem totiž převzal z originálního pramenu, konkrétně z textu význačného amerického právníka Rahula D. Manchandy, člena Národního sdružení republikánských právníků, na serveru Modern Diplomacy:
“In 1966 the Act was amended and narrowed to emphasize agents actually working with foreign powers who sought economic or political advantage by influencing governmental decision-making. The amendments shifted the focus of the law from propaganda to political lobbying and narrowed the meaning of ‘foreign agent.’”
Čili zákon FARA se propagandou nezabývá už od roku 1966 a zaměřuje se na politický lobbing. Ale kam se nějaký americký právník, o kterém jsme tu nikdy neslyšeli, hrabe na Jana Schneidera, že.
ad.3 Není třeba nic zamlčovat. Nevěrohodnost tohoto Schneiderova tvrzení je dokázána kontextem celé Schneiderovy produkce, ve které opakovaně autoritativně prohlašuje, že u nás žádnou ruskou propagandu nevidí.
ad.4 Jistě není žádná hanba být v USA registrován jako „foreign agent“, je to ale něco zásadně jiného než být registrován v Rusku jako „zahraniční agent“ (přirovnal bych to ke známému rozdílu mezi aktem a pietním aktem). Americký pojem by měl být česky správně přeložen jako „zahraniční zástupce“. Putinovi a spol. nic nebránilo, aby pojem „foreign agent“, když už se lživě odvolávají na americký zákon, přeložili jako „зарубежный представитель“, namísto toho zvolili sousloví s negativní konotací, která ostatně platí i pro češtinu. Pokud někdo v češtině píše „zahraniční agent“, přebírá ruské pojetí, což činí i Jan Schneider.
Jan Schneider závěrem své repliky píše „Oprávněně o sobě uvedl – doslova nic.“ Jak ani u Jana Schneidera jinak být nemůže, tato pasáž v mém textu neexistuje. Inkriminovaný odstavec zní: „Závěrem je tedy možné dovodit, že všichni, kdo tvrdí, že je u nás třeba potírat neziskové organizace, a to ještě podle inspirace ze Spojených států, nám pouze vytírají zrak. Veškeré jejich snahy jsou zaměřeny na zavedení ruských poměrů u nás. Mohou svá falešná tvrzení opakovat donekonečna, ale nebudou o nic pravdivější.“ Na tomto tvrzení si nadále stojím. Dále Jan Schneider uvádí, že jsem nepředvedl „ani argumenty, ani odbornost, ani autoritu“. Naskýtá se zde otázka, zda Jan Schneider skutečně je schopen porozumět psanému textu. Tady už nelze než konstatovat spolu s Ezechielem „Mají oči k vidění, ale nevidí.“ Závěr Schneiderovy reakce je pouze zbožným přáním lháře přistiženého při činu.
Nadále a s ještě větším důrazem trvám na stanovisku, že Jan Schneider zneužívá své autority „bezpečnostního analytika“. Tato jeho autorita je totiž pouhou autoritou deontickou, vyvozovanou z jeho postavení bývalého pracovníka BIS a přispěvatele tzv. Parlamentních listů, nikoli autoritou epistémickou, která by musela být podložena znalostí tématu.
Popírám a budu popírat odbornost člověka, neinvenčně papouškujícího snadno odhalitelnou kremelskou propagandu. Člověka, který se nechá vyznamenat spolkem, jehož členem je mimo jiné i zřizovatel antisemitského webu NWOO Jan Korál. Člověka, který na tzv. Svobodném rádiu dává rozhovory Vladimíru Kapalovi, sympatizantovi A. B. Bartoše a předčitateli tzv. Protokolů sionských mudrců. A také člověka, který stejně jako Miloš Zeman neumí přiznat, že neříkal pravdu.