Média mají tendenci některé hrozby zveličovat a jiné marginalizovat. Proč se tak děje a co to s námi dělá?
Výzkum[1], kterým se budu zabývat, provedli Hannah Ritchie a Max Roser na datech sebraných za období mezi roky 1999-2016. Zaměřili se na dvě respektovaná média – New York Times a The Guardian, přičemž sledovali množství pozornosti, jaké tato média věnovala různým druhům úmrtí Američanů. Ty pak porovnali s reálnými statistikami úmrtí. Ukázalo se, že nejvíce pozornosti je věnováno úmrtím v důsledku terorismu, vražd a sebevražd, tedy jevů, které jsou naprosto marginální v reálném počtu obětí na životech.
V případě terorismu je to obzvlášť nápadné. Počet obětí v poměru ke všem úmrtím nedosahuje ani na 0,01 %. Přesto zabírá více než 33 % veškerého mediálního prostoru, věnovaného úmrtím. U vražd je to podobné ( 0,9 % vs 23 %). Skutečně reálné hrozby jsou naopak v mediálním prostoru hrubě podceňovány – jako srdeční choroby (30 % všech úmrtí vs 2 % mediálního prostoru), nebo rakoviny, kde je poměr podobný.
Porovnáme-li prostor v médiích, věnovaný nedostatečně zastoupeným úmrtím s těmi nadměrně zastoupenými, i tady jasně vyhrává terorismus, vraždy a sebevraždy, ačkoli jak jsme mohli vidět výše, tyto jsou v celkovém množství obětí marginálními.
Taková jsou tedy čísla. Ale co z nich vyplývá? Ukázalo se, že média (ani ta respektovaná) neposkytují tak úplně přesnou zpětnou vazbu ke skutečnosti.
Jaký čtenář, taková média
Média svým obsahem následují čtenářské preference. Ty tyto zprávy nezařazují a nevěnují se jim jen tak zbůhdarma – patří totiž mezi témata, na která lidé slyší, která spíše než jiná přitahují pozornost a snadněji než na jiných se na nich dá „nahnat“ čtenost či sledovanost.
To, čemu jsme byli kdysi navyklí říkat zpravodajství, se u různých médií v různé míře převalilo dílem do infotainmentu (což je prapodivný bizarní hybrid, mixující zprávy a zábavu, přičemž to obvykle není formát ani zábavný, ani o věcech skutečně neinformuje), dílem do produkce bezplatné záplavy vzrušujících novinek, žadonící o naši pozornost. A to je právě ten problém. Protože právě tenhle model mění lidskou pozornost ve vzácný zdroj příjmů. A je to právě pozornost, o kterou soutěží nepřehledné množství médií, používajících tytéž pozornost přitahující, emocionálně nabité praktiky. V tomhle zápasu jde o klikání, o rovnici vzrušení=pozornost. V takovém modelu nemá pravdivost, nebo nedej bože faktičnost místo. Takovému systému je produkce bulvárních, emocemi nabitých blábolů prostě vlastní a vyplývá z jeho samé podstaty. Neděje se to jen tak zbůhdarma, samozřejmě. Za stav mediální krajiny jsme v zásadní míře zodpovědní my sami, to, jací jsme, jak jednáme, jak myslíme, a hlavně na co reagujeme.
To není samo o sobě špatné – ale je dobré o tom vědět. Jenže – jako všechno – i takový postup má své důsledky.
Odstraněním korektivu reálných faktických informací, které by nám poskytovaly nezávislou zpětnou vazbu, se totiž snadno připravíme o vědomí, že svět nemusí vypadat zrovna tak, jak si myslíme/jak je nám prezentován. A bohužel, čím „nepřesnější, virtuálnější a nepravdivější tato zpětná vazba bude, tím krutější bude cena, kterou za toto zkreslování a porušování zpětné vazby k realitě zaplatí všichni členové takové společnosti“.
V té nejjednoduší podobě má podobné přeceňování určitých událostí ten důsledek, že pod vlivem takových informací máme tendenci se obávat spíše některých věcí (třebaže jen pramálo pravděpodobných) a jiné naopak podceňovat. Jak je to možné?
Co nevidím, neexistuje
Lidé hodnotí svět na základě informací, které jsou pro ně v daný okamžik dostupné. Funguje to tak, že intuitivně posuzujeme pravděpodobnost možných událostí podle toho, jak snadno nám přijdou na mysl. To je důvod, proč se bojíme létat, ale jezdit autem nám nevadí – vybavíme si totiž mnohem snáze mnohokrát opakované obrazy leteckých katastrof. A to přesto, že nás statistiky ubezpečují, že cestování letadly je až 170krát bezpečnější než cestování autem.
Barry Schwartz, americký profesor sociologie a psychologie to shrnul takto: „Lidé se nerozhodují podle toho, co je nejpodstatnější, ale podle toho, co se nejsnadněji vyhodnocuje.“ Jeho slova vystihují to, co Daniel Kahneman nazývá pravidlem WYSIATI (What you see is all there is – To, co vidíš, je všechno, co je) – říká tím, že s omezenými informacemi, které máme, zacházíme tak, jako by byly vším podstatným, co je třeba znát.
Pozornost soustředěná na událost a její nápadnost přispívá jak k nadhodnocování nepravděpodobných událostí, tak k přeceňování nepravděpodobných výsledků. Jde o tzv. kaskádu dostupnosti. Extrémně živý obraz smrti a škod, neustále posilovaný pozorností médií a častými konverzacemi, se stává vysoce dosažitelným a reálným, zejména je-li spojen s nějakou konkrétní situací (například se zas a znovu opakovanými záběry z tragické nehody dopravního letadla, teroristického útoku atp.).
My, lidé, hodnotíme svět na základě informací, které jsou v daný okamžik dostupné. Náš pohled je omezen tím, co vidíme, čím je naše myšlení aktuálně vyplněno, a tento neúplný pohled zaměňujeme za „vše, co je“. To se děje na základě intuitivního zpracování informací. Naše mysl se přirozeně zaměřuje na události neobvyklé, podivné, výjimečné, extrémní či jinak se vymykající. Obraz takové nepravděpodobné události, pokud k ní dojde či se o ní často mluví, se lehce dostane do ohniska naší pozornosti, obzvlášť je-li mediálně atraktivní. Následně dochází k ovlivnění úsudku o pravděpodobnosti dalších výskytů takových událostí na základě snadnosti, s jakou se nám vybaví. Nic na tom nemůže změnit ani to, že i nadále je statisticky vysoce nepravděpodobná.
Dotýkáme se tu něčeho, čemu se říká formát četnosti (o tom už jsem psal, na základě jiného výzkumu). Stejné je to i se strachem z nebezpečného, násilného světa plného zlých lidí, teroristů a podvodníků. A jak upozorňuje Daniel Kahneman, co se týče vzácných pravděpodobností, naše mysl není připravena fungovat příliš racionálně. A média, jak si ukážeme dále, nám v tom příliš nepomáhají.
Sluší se nicméně poznamenat, že utváření postojů je komplexní proces, v němž svou roli samozřejmě hrají i další faktory, jako například skupinový vliv či myšlenkové chyby. Podstatné ale je, že by bylo chybou považovat naši dobu za násilnější a nebezpečnější, než doby dřívější. Pes je zakopaný v medializaci a její míře, to za prvé a v upření pozornosti médií jen určitým směrem – to za druhé. Tyhle dva kroky spoluvytvářejí nerealistický obraz skutečných hrozeb. A my tak – díky nim – máme tendenci se obávat spíše některých rizik (třebaže jen pramálo pravděpodobných) a jiné naopak hrubě podceňovat.
Jak z toho ven?
To, jací jsme a na co reagujeme, příliš ovlivnit nedokážeme, protože my lidé už jsme takoví. Nelze se zřeknout vlastní biologické podstaty a svého někdy až příliš rychlého emocionálního mozku. Můžeme ale udělat jinou věc. Za prvé – natrénovat si svou vlastní odolnost vůči emocemi nabitým zprávám, usilujícím o naši pozornost, naučit se rozpoznávat jejich charakteristické znaky a způsoby, jak fungují a jak na ně my sami reagujeme – jinak řečeno zapracovat na informační sebe-disciplíně, mediální gramotnosti a kritickém myšlení. Nemůžeme totiž pochopit svět kolem nás a druhé lidi bez toho, aniž bychom nejdřív poznali sami sebe. Ale to je jen jedna část skládačky.
Ta druhá je neméně podstatná. Spočívá v usilování o proměnu dominantního mediálního modelu směrem k vyžadování vysoce kvalitních informací. Modelu, který nám zprostředkuje reálné informace o světě a událostech bez toho, aniž by zahlcoval a zneužíval naši pozornost emocionálními a psychologickými triky. Proč?
Je třeba si uvědomit, že klíčovým smyslem média hodného toho jména není nás ubavit k smrti, ale poskytnout nám relevantní, přesnou a pravdivou zpětnou vazbu ke skutečnosti. Bez ní se nebudeme schopni racionálně rozhodovat a za tento analfabetismus zaplatíme nakonec krutou daň my všichni.
Takové usilování se neobejde bez aktivního čtenářsko-konzumentského přístupu k věci. V jiných oblastech našich životů už jsme zvyklí na to, že abychom dostali vysoce kvalitní produkt, je nutné si za něj zaplatit. Poptávka po kvalitě vytváří nabídku. A to platí o potravinách, libovolných kvalitních výrobcích a mělo by platit o informacích, na základě kterých si vytváříme naší představu o světě. Budeme-li o ně my – čtenáři – stát.
[1] https://ourworldindata.org/does-the-news-reflect-what-we-die-from