Jak nám můžete pomoci, se dozvíte zde.
V nedávné příspěvku náš web psal, jak to bylo s měnovou reformou v roce 1953. Ta zapříčinila, že drtivá většina lidí ztratila své celoživotní úspory. Vše se stalo na základě výsledku voleb v roce 1946 a následného únorového puče v roce 1948. Komunistická strana Československa získala, ve volbách v roce 1946 43,25% hlasů v Čechách, 34,46 % hlasů na Morově a Komunistická strana Slovenska 30,48 % hlasů na Slovensku. Co ovšem strana slibovala a jaká byla realita?
Program KSČ pro volby 1946:
„To znamená, že chtějí, aby u nás v Československu bylo zachováno úplné a ničím neomezené soukromé vlastnictví české a slovenské půdy, aby už nikdy pracující rolníci nemohli být vyvlastňováni nebo vykořisťováni pozemkovými, průmyslovými a finančními velkokapitalisty, aby konfiskovaná …půda byla odevzdána do úplného a trvalého osobního soukromého a dědičného vlastnictví těm, kdo na ní pracují. Komunisté jsou proti zavádění kolchozů u nás, proti jakýmkoliv formám násilného združstevňování.“
Zdroj: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.
Realitu snad netřeba ani připomínat. Po roce 1948 v Československu začaly v důsledku socialistické zemědělské politiky vznikat JZD za účelem vytvoření co největších orných ploch. Šlo v mnoha ohledech o napodobení sovětských kolchozů. Řada rolníků byla nucena vzdát se svého majetku pod různými druhy nátlaku. Vznik JZD s sebou nesl i ekologické problémy: kvůli rozorání prostorů mezi menšími poli zanikly remízky a jiná přirozená ochrana, došlo k výrazným úbytkům zvěře a mnoho druhů se stalo ohroženými, což ještě podpořila chemizace zemědělství. Vznik JZD se odehrál ve třech etapách. První etapa byla dobrovolná, kdy členové družstva společně spravovali orné plochy. Druhá etapa byla spojena se změnou struktury družstev na třetí a čtvrtý typ, což vyústilo v hromadné vystupování z družstev. Vedení komunistické strany na to reagovalo nuceným odkupem strojové techniky, což mělo znemožnit činnost zemědělců. Poslední fáze již byla spojena s násilnou kolektivizací půdy.
„Na základě zákona o JZD (č. 69/1949 Sb.) mělo v každé obci vzniknout jednotné zemědělské družstvo (JZD) a nahradit tak všechny dosavadní typy družstev (např. strojní, hospodářská, meliorační, elektrárenská apod.). Zakládání JZD bylo rozloženo do tří etap. „Nejprve se podle plánu mělo přistoupit k založení družstev v těch obcích, kde jsou strojní družstva, dále pak všude tam, kde jsou jiná družstva a nakonec tam, kde organizace strany požádají o jejich založení.“ Dalším organizačním krokem, který měly na starosti okresní výbory komunistické strany, byl výběr politicky spolehlivých občanů pro funkci instruktora. Tito lidé byli posléze seznámeni se zákonem a stanovami JZD. Referenti měli nejdříve informovat o JZD místní organizace komunistické strany. Současně s tím mělo být projednáno složení přípravného výboru JZD. Poté místní sdružení Jednotného svazu českých zemědělců (JSČZ) spolu s okresní družstevní radou měly v nejbližší možné době svolat v jednotlivých obcích schůzi členů stávajících družstev, na které měl okresní instruktor objasnit význam a poslání JZD. Současně měla být navržena kandidátka přípravného výboru JZD a zajištěno její schválení.
Vedoucí komunističtí funkcionáři zabývající se zemědělskou politikou, i díky této teoretické přípravě, očekávali rychlý průběh celé akce a nebrali v úvahu obavy špiček Komunistické strany Československa, které tušily odpor rolníků ke kolektivnímu hospodářství. Již v březnu 1949 se ukázalo, že přílišný optimismus funkcionářů nebyl na místě. Hned od začátku se uplatňování zákona o JZD setkalo s nepochopením místních a okresních funkcionářů komunistické strany. Jen výjimečně přicházely zprávy o bezvýhradně kladném přijetí zákona. V řade obcí došlo k pasivnímu odporu rolníků tím, že se na schůze buď vůbec nedostavili nebo odcházeli v době, když se začalo hovořit o JZD. V mnoha případech byli instruktoři při schůzích slovně uráženi, vyháněni z obce nebo dokonce fyzicky napadeni apod. I pres všechen odpor byl výsledek schůzí úctyhodný. Vzniklo značné množství přípravných výborů JZD a následně jednotných zemědělských družstev. Většina těchto přípravných výborů a JZD samotných však nevykazovala žádnou společnou činnost nebo sice rozvinula činnost, ale často jen v jediném a někdy i ve značně odlehlém oboru zemědělského podnikání. Nejvíce jednotných zemědělských družstev se ustavilo především v pohraničních oblastech. Pro mnohé tamní osídlence to bylo vlastně východisko z nouze. Rolníci, kteří přišli do pohraničí z jiných klimatických a půdních poměrů, se teprve seznamovali s novými výrobními podmínkami, byli oslabeni důsledky sucha z roku 1947 a jejich hospodářské výsledky byly tudíž velmi špatné. Často se tu stali hospodáři bývalí deputátníci ze statku a velkostatku, kteří sice znali zemědělské práce, ale o skutečném hospodaření neměli potuchy. Hledali proto, kdo by je z nového postavení a nezvládnuté odpovědnosti vyvedl.
Zdroj: JECH,K. : Soumrak selského stavu 1945-1960
Program KSČ pro volby 1946:
„Komunisté chtějí rozkvět kultury, svobodu svědomí, vzrůstání významu duševních pracovníků, naší inteligence, vědců a umělců, techniků, státních a veřejných zaměstnanců. To znamená, že chtějí, aby náš národ šel ve stopách Husa, Komenského, Kolára, Šafaříka, Palackého, Havlíčka, Němcové, Smetany, Nerudy, Masaryka, Štúra, Hviezdoslava, Vančury, Kratochvíla, aby vyvíjel svou nezávislou, lidovou, demokratickou pokrokovou kulturu.“
Zdroj: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.
Realita? Bezprostředně po únoru 1948 komunistická vláda schválila Divadelní zákon (20. 3. 1948), který defi noval postavení a funkci divadla ve společnosti a umožnil komunistickému režimu mocenské ovládnutí divadla prostřednictvím Ministerstva školství, věd a umění (MŠVU) a ideologický dozor Ministerstva informací a osvěty (MIO) nad programovou i uměleckou stránkou divadelní kultury. Vrcholnými orgány se staly Divadelní a dramaturgická rada a Divadelně propagační komise. Obě instituce začaly s tzv. „očistou divadel“, nezbytnou podmínkou pro vedení souborů a divadel se stalo členství v KSČ. Po roce 1948 se české divadlo ocitlo v izolaci, bez kontaktu s evropským vývojem. V oblasti dramaturgie režim vytvořil ideologicky závazný dramaturgický model, kterému se musela podřídit všechna divadla (původní hry se současnou tematikou, s přehodnocenými historickými náměty, ruské a sovětské hry, hry autorů ze zemí východního bloku, přehodnocené hry světové klasiky a hry pokrokových západních autorů). Dochází k tzv. unifikaci českých divadel. V tomto ideologicky podmíněném kontextu během dvou let zanikla divadla spojená s divadelní satirou či experimentem (Divadlo satiry, Divadlo V+W, Větrník, Činohra 5. května, Studio Národního divadla).
Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD) byla, podle sovětského vzoru, ustavena při předsednictvu vlády vládním usnesením č.17/1953 Sb. a svou působnost zahájila od 1. srpna 1953. Hlavní správa tiskového dohledu necenzurovala jen tisk, rozhlas a televizi, ale i filmové scénáře, produkci nakladatelství, fondy knihoven, estrády, přednášky, průvodce výstav a muzeí, veškerou činnost osvětových zařízení. V první etapě působení HSTD, v 50. letech, převažovaly zásahy v závodních, okresních a krajských periodikách. V 60. letech bylo nejvíce zásahů v kulturních časopisech.
Rozsah cenzury dokládá přehled za období 1962-1965. Celkem 16 082 zásahů (z toho 8 177 na ochranu státního, hospodářského a služebního tajemství) v souladu se závěry XII. sjezdu KSČ, zasedání o ideologii a se “Stanoviskem ÚV KSČ k poslání a úrovni kulturních časopisů”.
V přehledu cenzoři konstatovali nesprávně chápanou nebo dokonce odmítanou vedoucí úlohu strany v umění a v literatuře, požadavky na svobodu kulturních pracovníků. Vyčíslili delikty v jednotlivých titulech – Literární noviny 125 deliktů, časopis Plamen 34, časopis Tvář 17 aj. s tím, že stejná tendence je i v divadlech, filmu, rozhlase a v televizi. Dle přehledu o činnosti oddělení rozhlasu a televize vykázali cenzoři od listopadu 1953 do 28. května 1956 celkem 390 zásahů, označených jako “tajné” a 953 “v obecném zájmu”, 21 zásahů jim ušlo, 22 bylo chybných.
My se chodíme učit, jak vám zakroutit krk
Chod Komunistické strany Československa byl už od počátku řízen ze Sovětského svazu. Už v sobotu 21. prosince 1929 krátce po desáté hodině Klement Gotwald v parlamentu přednesl:
„Vy říkáte, že štveme a že rušíme klid. Ano! My štveme a rušíme váš klid. My budeme štvát hladové dělníky proti fabrikantům, my budeme štvát domkaře proti velkostatkářům, my budeme štvát utlačovaný národ proti utlačovatelům, my budeme štvát vojáky proti generálům a drobné státní zaměstnance proti ministrům. Zkrátka my budeme štvát a rušit váš klid. Proto, abychom učinili z vašeho kapitalistického Československa republiku socialistickou! Říkáte, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozum. Vy jste pod komandem Živnobanky, Petschka, Weimanna, Preisse, vy jste pod komandem Společnosti národů, společnosti imperialistických dravců… A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk,“ řekl Gottwald.
K Sovětizaci pak docházelo už od roku 1945. Sovětizace je formování politického a kulturního života společnosti podle modelu Sovětského svazu. Znamená to zejména „vedoucí úlohu komunistické strany“ ve společnosti, tj. plné podřízení společnosti komunistické straně (tzv. diktatura proletariátu), dále zestátnění nebo združstevnění rozhodujících podniků, centralizaci a plánování společenského i hospodářského života a formování institucí, zákonů a tradic podle sovětského vzoru. Prvním státem podrobeným sovětizaci bylo Mongolsko, po druhé světové válce následovaly východoevropské země sovětského bloku (zejména Československo, Německá demokratická republika, Maďarsko, Polsko, Bulharsko a Rumunsko) a v menší míře další státy s komunistickými vládami.
V Československu se výrazný vliv sovětského systému projevoval hned od obnovení samostatnosti postupným osvobozováním území od fašismu v letech 1944 až 1945. Snaha o sovětizaci se objevuje v Košickém vládním programu z dubna 1945 například v podobě znárodňování podniků, nahrazení dřívějších forem samosprávy národními výbory a především v deklaraci snahy o co nejužších vazbu na SSSR: „Vyjadřujíc neskonalou vděčnost českého a slovenského národa k Sovětskému svazu, bude vláda pokládat za neochvějnou vůdčí linii československé zahraniční politiky nejtěsnější spojenectví s vítěznou slovanskou velmocí na východě. (…) S pomocí Sovětského svazu bude dovršeno osvobození Československé republiky, aby tak s jeho oporou byla navždy zajištěna její svoboda a bezpečnost a aby za všestranné součinnosti se Sovětským svazem byl národům Československa zabezpečen pokojný rozvoj a šťastná budoucnost. Vláda bude od počátku uplatňovat praktickou součinnost se Sovětským svazem, a to ve všech směrech – vojensky, politicky, hospodářsky, kulturně“. (Košický vládní program IV.) Proto „bude z našich učebnic a pomůcek odstraněno vše, co tam bylo antisovětského, mládež bude i náležitě poučována o SSSR. Ruský jazyk bude proto v novém učebním plánu z cizích jazyků na prvním místě. A bude postaráno i o to, aby naše mládež nabyla potřebných vědomostí o vzniku, zřízení, vývoji, ekonomii a kultuře SSSR. Na univerzitách k tomu účelu budou zřízeny i nové stolice: dějin SSSR, ekonomiky SSSR a práva SSSR.“ (Košický vládní program XV.)
Rozhodující průlom ve směru sovětizace ovšem nastal po únoru 1948 a sovětizace společnosti byla dokončena během několika let. Gottwaldova vláda zrušila již předtím okleštěnou soutěž politických stran a na 40 let nastolila vládu Národní fronty řízené KSČ. Znárodněna nebo združstevněna byla drtivá většina výrobních kapacit, byla tvrdě pronásledována opozice a veškerý veřejný život se nuceně podrobil dohledu komunistů, kteří sami podléhali vedení z Moskvy a dozoru sovětských poradců. Pod hesly jako „Sovětský svaz náš vzor“ nebo „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ se kulturní zaměření Československa přeorientovalo na východ, ruština se stala jediným povinně vyučovaným (a často vůbec jediným) cizím jazykem na základních a středních školách a naopak tradiční vazby na západní, zejména rakouskou, německou, francouzskou a anglosaskou kulturu byly záměrně oslabovány.