Jak nám můžete pomoci, se dozvíte zde.
Československá měnová reforma z roku 1953 byla měnová reforma československé koruny provedená 1. června 1953, kterou se tehdejší komunistická vláda snažila dosáhnout znehodnocení měny, vypořádat se s přídělovým systémem, zastavit černý trh a také snížit poměr poptávky vůči chudé poválečné nabídce. Tehdejší mocí byla reforma prezentována jako vítězství “pracujícího lidu” a úder buržoazii, důsledkem však bylo znehodnocení úspor, propadnutí vázaných vkladů všeho obyvatelstva a pokles jeho životní úrovně. Anulováním dluhů státu vůči domácímu obyvatelstvu šlo o faktický státní bankrot.
„Hotovost do 300 Kčs na osobu se měnila v poměru jedna nová koruna za pět starých, u vyšších částek byl poměr jedna ku padesáti. V případě vkladů byl poměr o něco příznivější. V poměru jedna ku pěti se také přepočítaly ceny a mzdy. Sami komunisté si však mohli měnit peníze výhodněji. Komunisté se však báli, že by lidé za peníze, které po válce naspořili, vykoupili veškeré zboží a distribuční síť by se zhroutila,“ píše v článku Idnes.cz.
„Reforma z roku 1953 je rovna státnímu bankrotu, neboť její součástí bylo anulování dluhů státu vůči domácímu obyvatelstvu. Dluhy vůči zahraničním subjektům anulovány nebyly a v následujících desetiletích se postupně splácely,“ dodává Petr Chalupecký z katedry hospodářských dějin na Národohospodářské fakultě VŠE. Střadatelé zcela přišli o takzvané vázané vklady, jež jim byly na účtech zablokovány už při měnové reformě v roce 1945. V bezcenné cáry se přes noc proměnily veškeré státní dluhopisy, jakož i další tuzemské cenné papíry. Peníze uložené na vkladních knížkách byly měněny odstupňovaně. Vklad do 5 tisíc Kčs byl směněn v poměru 1:5, vklad od 5 tisíc do 10 tisíc v poměru 1:6,25 a vklady vyšší než 10 tisíc pak v poměru 1:75.
Na začátku 50. let 20. století, tedy několik let po konci druhé světové války a krátce po nástupu komunistického režimu, panovala v Československu hluboká ekonomická krize. Spotřebního zboží byl na trhu nedostatek, jeho distribuce byla proto dosud (od válečného roku 1939) zajišťována na příděl, a obyvatelstvo nemělo kde realizovat svou kupní sílu. Ekonomika země sice rostla závratným tempem, to mělo ovšem souvislost se zapojením země do struktur zemí patřící do sovětské sféry vlivu, protože 32 % strojírenské výroby směřovalo k armádě a polovina všech investic byla určena na rozvoj těžkého strojírenství. Provedením měnové reformy mohl stát připravit občany o peníze, za které jim neměl co nabídnout.
Měnová reforma byla oznámena účelově v sobotu 30. května v 17 hodin, kdy končil pracovní a zavíraly všechny obchody. Platila už od pondělí 1. června 1953. Měnová reforma byla připravena ve spolupráci se Sovětským svazem, nové bankovky byly v předstihu tištěny v Sovětském svazu. Prezident Antonín Zápotocký v rozhlasovém projevu svým spoluobčanům bezostyšně lhal, když ještě krátce před reformou tvrdil: „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé.“ Většina zdrojů tvrdí, že tento projev řekl v pátek 29. května 1953. Historik Zdeněk Jirásek se domnívá, že to bylo dříve. „Na mnoha místech se uvádí, že Zápotocký vystoupil den před oznámením měnové reformy, ale já musím říct, že na žádný takový projev jsem při zkoumání problematiky nenarazil. Faktem je, že Zápotocký promluvil o tom, že koruna je pevná, několik týdnů před provedením měnové reformy. Pravděpodobně kvůli zamezení paniky. Byla to samozřejmě čistá lež. Zápotocký byl dokonale informován o tom, co se připravuje a jak to bude probíhat,“ řekl pro Idnes.cz Jirásek.
Sami komunisté si uvědomovali, že lze očekávat nesouhlas obyvatel státu. V květnu 1953 navíc pronikly informace o přípravě reformy na veřejnost, což vedlo k panice a nákupní horečce. Přispěly k tomu i spekulace, které se šířily – a pozdější události je potvrdily – že se „něco bude dít“. Prodejny se musely, krátce před reformou, pro nával zájemců o nákup postupně uzavírat. Ve Zprávě o situaci na trhu, kterou obdržel Antonín Novotný, bylo uvedeno: „Rozrušená spotřebitelská veřejnost si z nápisů ‚Probíhá inventura, probíhá adaptace‘ tropí posměšky a v rozhovorech zesměšňují naše národní podniky, ministerstvo vnitřního obchodu a lidovou správu.“
V sobotu 30. května 1953, den po ujištění prezidenta, se občané z rozhlasu od předsedy vlády Viliama Širokého dozvěděli, že měnová reforma uskutečněna bude. Po oznámení bylo každému jasné, že peníze budou znehodnoceny a zbývají dva víkendové dny, kdy lze tyto peníze ještě na něco hodnotného směnit. Vypukla nákupní panika, byla plná kina, hospody i obchody. Každý se snažil koupit cokoliv, jakékoli zboží se stalo zprostředkovatelem převodu hodnoty.
Kronika obce Milotice vzpomíná na tu dobu takto. „Cena 1 kg másla činila v roce 1937 15 Kčs, ve volných cenách před výměnou 450 Kčs, po výměně 40 Kčs. 1 kg hovězího masa stálo v roce 1937 10 Kčs, v roce 1953 před výměnou na volném trhu 200 Kčs, po výměně 24 Kč,“ vzpomíná na zlodějnu kronika.
„Zlost lidí se posléze projevila nejrůznějšími nepokoji, ale také demonstracemi po celém Československu. Proti nim nastoupili milicionáři, armáda a veškeré bezpečnostní složky. Mnoho lidí bylo zraněno, zažívalo následnou perzekuci a následovaly soudy. Desítky lidí byly poslány do vězení, v neveřejném soudním procesu dokonce padl rozsudek trestu smrti,“ píše Český rozhlas.
Reformu většina obyvatel pochopila jako velkou krádež, tím spíše, že členové komunistické strany dostali často lepší kurs, který navíc nebyl vázaný na výši částky. V některých městech došlo po reformě k nepokojům, zejména mezi dělníky. Největší odpor vzbudila měnová reforma v Plzni, kde byl její dopad ještě zvýrazněn tím, že plzeňská Škodovka úmyslně vyplatila mzdy dříve, před reformou (tzv. plzeňské povstání). Nepokoje byly potlačeny silou. Za účelem dosažení svých cílů poškodila měnová reforma velké množství drobných i velkých střadatelů, živnostníků a obchodníků, kteří přišli o provozní kapitál.
Komu tedy prospěla měnová reforma v roce 1953? „Občanům měnová reforma neprospěla, prospěla státu, zbavil se inflace a svého poměrně velkého dluhu. Ale ani stát z toho nevyšel bez šrámu, protože porušil klíčový závazek vůči Měnovému fondu a byl z něho roku 1954 vyloučen,“ zhodnotil Lukáš Kovanda. Další ekonomické problémy na sebe nenechaly dlouho čekat.
