Začátkem roku 1948 se vyhrotila politická situace v Československu, která znamenala finální mocenský boj o zachování demokracie v zemi. Příčinou vyhrocení se staly personální změny v rezortu ministerstva vnitra, který vedl příslušník Komunistické strany Československa(KSČ) Václav Nosek. 20. února 1948 ministři podali svou demisi. Mylně předpokládali, že vládní kabinet kvůli jejich demisi padne a prezident republiky Dr. Edvard Beneš vypíše nové volby. Klement Gottwald však navrhl prezidentu Benešovi dosazení nových ministrů na uvolněná místa, a tak by nebylo třeba vládu odvolávat. Gottwald žádal prezidenta, aby demisi ministrů přijal, měl už za ně náhradu a všichni navrhovaní byli komunisté nebo podporovatelé KSČ. Prezident Beneš však nadále vyjednával s nekomunistickými stranami o řešení vzniklé krize vlády. KSČ rozjela na podporu svého požadavku masovou kampaň, ke které potřebovala občany republiky. Ty si získala svým neustálým opakováním toho, že by u nás chtěli dosáhnout socialismu vlastní specifickou cestou a ne podle sovětského vzoru. Lid podpořil KSČ, protože v nich měl od voleb svou důvěru. Strana je totiž přesvědčila o tom, že všechny sociální změny po roce 1945 jsou výsledkem komunistické politiky. Jednadvacátého února se na Staroměstském náměstí v Praze sešla manifestace, která požadovala přijetí demise ministrů prezidentem. O den později se konal Sjezd závodních rad, který požadoval totéž. Dne 24. února se dokonce na podporu přijetí demise v celé zemi konala hodinová generální stávka. Po celou dobu vládní krize Československý rozhlas vysílal jen stanoviska KSČ, nevycházely noviny opozičních demokratických stran a ulice zaplavily ozbrojené Lidové milice, které současně zakládaly akční výbory Národní fronty, které zahájily čistky na úřadech, vysokých školách, podnicích atd. Po neustálém nátlaku ze strany Klementa Gottwalda a občanů prezident Dr. Edvard Beneš přijal demisi ministrů a souhlasil s Gottwaldovým návrhem na doplnění vlády.
Komunistická strana Československa využívala všech možných prostředků, aby se v prvních letech udržela u moci a zlegalizovala ji. Ještě téhož roku po únorovém převratu, tj. dne 9. května, byla přijata nová ústava, která uzákoňovala moc KSČ během budování socialismu. Vzhledem k její nedemokratičnosti ji prezident Beneš odmítl podepsat a následně abdikoval. Novým prezidentem se stal Klement Gottwald, kterého na postu ministerského předsedy nahradil Antonín Zápotocký. Československá společnost prošla po únoru 1948 řadou velkých a rychlých změn, které zasáhly všechny oblasti života občanů, ať už se jednalo o jejich pracoviště, školy dětí či zájmové činnosti. KSČ si byla vědoma toho, že nabytou moc bude muset potvrdit nejen politicky, ale i kulturně a hospodářsky. Jedním z používaných prostředků se stala cílená propagandistická činnost, o kterou se staralo Oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ.
Komunistická propaganda se zaměřovala na všechny občany bez rozdílu věku a na všechny oblasti lidského života. Strana v dětech a mladých lidech viděla svou budoucnost – své nástupce, a proto bylo nutné je již od útlého věku vychovávat pro cíle strany a začleňovat je do kolektivu, protože dle komunismu pouze „v jednotě je síla“. U dospělých záleželo na tom, zda se jednalo o příznivce či o odpůrce KSČ. Strana podporovala své příznivce bez rozdílu pohlaví, ženy se mohly věnovat povoláním, která do té doby pro ně byla neobvyklá – žena se tak mohla stát traktoristkou, jeřábnicí apod. Upřednostňovala se především tzv. dělnická třída. Dobrý třídní dělnický původ byl zárukou úspěchu v zaměstnání, u mladých hrál důležitou roli při přijetí na školu.
Komunistická kulturní politika se hrdě přiznávala k tendenčnosti socialistického umění, které mělo nepokrytě svádět boj o „nového člověka“. Roli spisovatele v sovětské společnosti jasně a závazně definoval sám Stalin: „Potřebujeme inženýry, kteří konstruují vysoké pece, a potřebujeme inženýry, kteří sestrojují automobily, traktory. Avšak ne méně potřebujeme také inženýry, kteří dovedou konstruovat lidské duše; vy, spisovatelé, vy jste inženýry, kteří konstruují lidské duše.“ (Stalin: Stalin o literatuře, Doba 1934-35, č. 11-12, s. 180.) Na tuto Stalinovu tezi navázal přední sovětský ideolog Andrej Ždanov, jenž na prvním všesvazovém sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934 spolu s Maximem Gorkým a Nikolajem Bucharinem ustavil závazný kánon socialistického umění. Umělci – „inženýři lidských duší“ – měli člověka pochopit, tedy porozumět jeho vnitřnímu světu, aby jej pomocí svých děl dokázali předělat k lepšímu. Tak jako inženýr opraví porouchaný stroj, měla literatura získávat pro socialismus kolísající jedince. Zájem, komunistické ideologie o dětskou literaturu dokládá, že Stalin svou inženýrskou metaforu myslel smrtelně vážně. Jako inženýři-agronomové měli spisovatelé již od nejútlejšího čtenářského věku dohlížet na dospívání dítěte. Vytvořit mu ty nejlepší podmínky pro to, aby z něj vyrostl „sovětský člověk“. I literatura pro nejmenší čtenáře tak byla vystavena cílené ideologické indoktrinaci.
Sovětskou direktivu převzal po únoru 1948 i Svaz československých spisovatelů. Dětská literatura představovala v agendě svazu významné téma, neboť byla vnímána „jako mocná zbraň boje o výchovu dítěte“. Svaz si kladl za úkol především kritickou reflexi dosavadní literární tvorby pro děti. Negativně bylo vnímáno především dílo Karla Čapka a Karla Poláčka. Měla být vymezena a následně odstraněna závadná literatura (brak) a v následné ideologické diskuzi měly být vymezeny základní principy „nové“ literatury pro děti a mládež. Závazný vzor samozřejmě představovala sovětská kniha. (BAUER, Michal: Souvislosti labyrintu / kodifikace ideologicko-estetické normy v české literatuře 50. let 20. století, Praha, Akropolis 2009, s. 226–229)
Případ Ferdy Mravence a dalších Sekorových postaviček, které si již v předválečných letech získaly mezi dětskými čtenáři velkou popularitu a v 50. letech se aktivně zapojily do budování socialismu, zajímavě demonstruje jeden z klíčových principů kulturní politiky KSČ. Na jedné straně stál jednoznačně vymezený normativ, který reprezentovala především sovětská „vzorová“ literatura, na straně druhé však byla pragmaticky zohledňována specifika české národní kultury. Právě ve vazbě na prvorepublikovou tradici dětské knihy se odráží tento důraz kladený též na kontinuitu. Tato návaznost přitom není otevřeně deklarována, socialistická kultura se naopak (především esteticko-ideologickou normou) prezentuje jako zcela nová a negativně se vymezuje vůči buržoaznímu prostředí Masarykovy republiky. Jde spíše o pragmaticky motivovanou kontinuitu výrazu, založenou na povrchní podobnosti formy, jazyka a kolektivně sdílených představ (obrazů). Je to stále stejný Ferda Mravenec, stále ten sympatický chlapík, který dělá „práci všeho druhu“. Pod povrchem této návaznosti se však skrývá ideologická intence, která důvěrně známý jazyk, oblíbené obrazy a celý fikční svět sekorovských postaviček orientuje k hodnotám a formám sociálního jednání, jež jsou se společenským kontextem předválečného Československa v rozporu.
Obdobným způsobem ideologicky zneužil konvenční historickou obraznost národa Zdeněk Nejedlý, když tradičního Jiráska (ilustrovaného tradičním Alšem) zasadil do rámcového příběhu o boji mezi chudými (vykořisťovanými) a bohatými (vykořisťovateli), jenž nevyhnutelně vyústil v socialistickou revoluci. Důvěrně známé obrazy z české národní minulosti náhle změnily svou ideologickou intenci. Vypovídaly-li dříve o humanitě a demokratických tradicích národa, který s Husem a Jiřím z Poděbrad přinesl Evropě jako první ideu svobody svědomí a myšlenku laického státu, pak Nejedlého obrazy z českých dějin připomínaly staletou tradici boje za sociálně spravedlivý řád. Tábor se stal předchůdcem Moskvy a komunismus českou národní tradicí.
Na rozdíl od Ondřeje Sekory se Alois Jirásek ani Mikoláš Aleš nemohli bránit ideologickému přepisu vlastního díla. Sekora se však jako vedoucí pracovník Státního nakladatelství dětské knihy na ideologickém angažmá svých populárních postaviček, které již své pevné místo ve světě dětských čtenářů měly a nemusely si jej tak pracně vydobývat, sám aktivně podílel. Tato jeho ochota využít popularitu předválečných knih o Ferdovi a Pytlíkovi v rámci nové tendenční tvorby vzbuzuje řadu otázek po etickém rozměru ve vztahu spisovatele a moci. Zejména v kontextu školního dějepisu může být takové tázání velmi produktivní, odpověď na ně sice nelze verifikovat a objektivizovat, otevírá však prostor k porozumění intencionalitě lidského jednání ve specifickém historickém kontextu. Předpokladem kultivace historického vědomí (o niž školní dějepis usiluje) předpokládá povědomí o tom, že za historickými fakty se skrývají lidské motivace, specifické sociální a hodnotové kontexty. Dělal to Sekora pro peníze? Toužil po moci? Nebo z něj prožitek války a nacistické perzekuce udělal věřícího komunistu? V obdobné situaci samozřejmě Sekora nebyl sám, pro české spisovatele je v mnoha ohledech symptomatická. Připomeňme téměř stejně starého Vítězslava Nezvala či o generaci mladší spisovatele, kteří fascinováni komunistickou utopií cele propadli budovatelskému mýtu (Pavel Kohout). Ve školním prostředí může právě Sekorovo dílo z padesátých let představovat vhodné východisko pro reflexi této složité problematiky.
Dětský čtenář je důvěřivý a jeho recepční naivita jen podtrhuje tyto otázky po autorské intencionalitě ideologicky tendenční umělecké tvorby a s ní související etické odpovědnosti. Ideologická zaměřenost takových textů nemusí být docela nevinná, jak by snad mohl rámec literatury pro děti předpokládat. Stačí připomenout jeden ze sovětských vzorů dětského literárního hrdiny – vzorného pionýra Pavlíka Morozova. Malý Pavlík udal svého otce, který jako předseda vesnického sovětu pomáhal místním kulakům snášet jho kolektivizace. Otec byl pochopitelně zatčen a skončil v gulagu. Pavlíka posléze zavraždil jeho vlastní dědeček, jejž agilní pionýr taktéž udal za přechovávání obilí. Z prolité krve se zrodil dětský mučedník, další z řady posvátných a uctívaných vzorů „sovětského člověka“. K jakému jednání příběh literárně upravený Vitalijem Gubarevem dětského čtenáře orientuje? Stojí v přímo programové konfrontaci s tradiční křesťanskou hodnotou „cti otce svého i matku svou“. Věrnost vůči Stalinovi, straně a ideologii je postavena na vyšší úroveň než ohledy vůči vlastním rodičům. Udávání je zde představeno jako hrdinský čin, hodný následování. Sekorova tvorba se ocitá s Gubarevem ve společném literárním poli, tyto texty v rámci kulturní politiky KSČ sdílí modelového čtenáře. Ještě relativně „nezávadný“ Ferda Mravenec z tendenčních textů 50. let připravuje čtenáře na poněkud tvrdší lekci v příběhu o Morozovovi. Státní nakladatelství dětské knihy ostatně Morozova poprvé vydalo v roce 1950, tedy v době, kdy Sekora působil jako vedoucí jedné z knižnic SNDK.
Persvazivní tlak se v kontextu padesátých let neomezoval jen na svět dětské literatury, kde byl zacílen především na ideologickou výchovu, ale měl své přesahy i do běžné každodennosti, do sféry lidského jednání. Recepční naivita dětí byla zneužívána i v konkrétních politických kauzách. Děti byly často využívány jako součást choreografie rituálů moci (pionýři vítali delegace, stáli čestné stráže u pomníků, blahopřáli politikům u příležitosti svátků atd.). V rámci politických procesů jim byly dokonce přisouzeny role žalobců, kteří měli v otevřených dopisech a rezolucích žádat přísné potrestání dopadených rozvratníků. Již od prvních tříd základní školy byly v době procesu s Miladou Horákovou zavedeny pravidelné pětiminutovky, v nichž byli žáci pravidelně informováni o průběhu procesu. Musely též poslouchat přenosy líčení z rozhlasu. V řadě případů tento tlak vyvrcholil sestavením rezolucí, jež byly zasílány k státnímu soudu v Praze a náležitě propagandisticky využity. Texty rezolucí byly žáky často jmenovitě podepsány. Z mnoha textů ocitujme kupříkladu dopis žáků třetí třídy ze základní školy v Bystřici pod Hostýnem: „Jsme sice ještě malí občané ČSR, ale máme také svoji vlast rádi jako dospělí. Slyšeli jsme o velezrádcích a špionech, kteří jsou právě v Praze souzeni. Chtěli zničit mírovou práci naší země. Voláme s ostatními: Chceme pokojný život a klid pro práci všech! Budeme se ještě lépe učit, zvýšíme sběr léčivých bylin a papíru. V probíhající soutěži sběru chroustů každý se snažíme dostat se na první místo. Nechceme novou válku, chceme mír a klidný život našich rodin! Odsuzujeme rozvratníky našeho národa.“ (FORMÁNKOVÁ, Pavlína a KOURA, Petr: Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol. Praha, Ústav pro studium totalitních režimů 2008, s. 343) V řadě případů byly ideologicky zmanipulované děti vedeny k tomu, aby se konfrontovaly s vlastním rodinným prostředím. Učitelé měli na žácích vyzvídat, jak jsou procesy doma vnímány. Někdy byly děti dokonce vyzývány k tomu, aby školní rezoluce nosily domů a žádali rodiče, aby se k nim vyjádřili, případně připojili. (Tamtéž, s. 67–78)
Téma ideologické zneužitelnosti tvorby pro děti je v českém kontextu stále živé. Nikoliv však proto, že by dnešní čtenáři byli konfrontování s knižní produkcí SNDK z první poloviny padesátých let. Zcela běžně jsou však dnešní žákovskou generací recipovány filmy pro děti, které v padesátých letech vznikaly – Pyšná princezna (Bořivoj Zeman, 1952), Byl jednou jeden král (Bořivoj Zeman, 1954) či Princezna se zlatou hvězdou (Martin Frič, 1959). Jak je to s jejich ideologickou intencí? Jejich opakované reprízování a popularita naznačují, že většinové publikum si je s persvazivním tlakem nespojuje. I v nich je ovšem ideologický kód přítomen, byť není tak otevřeně reprezentován jako v jiných filmech dobové produkce. Právě proto je mu potřeba (zejména ve školním prostředí) věnovat pozornost.
Na hlubší souvislost pohádkového narativu a budovatelského mýtu socialismu poukázal již na počátku 90. let literární historik a teoretik Vladimír Macura, v rámci krátké úvahy nad Zemanovou Pyšnou princeznou: „Na pradávnou strukturu pohádky se tu zřetelně navěsila nová ideologie (a vidíme to zřetelně, když si filmovou pohádku porovnáme s její romantizující předlohou od Boženy Němcové, která je především příběhem o vykupující moci lásky). Ale v té samozřejmosti, s jakou to ideologie mohla učinit, je zřejmě něco, co takovou symbiózu činilo možnou. Zjevně v samé ideologii socialismu bylo cosi spjatého s mýtem, s pokračováním mýtu v pohádce. A zjevně i v pohádce je něco, co se snadno podrobovalo komunistické vizi světa: snad zřetelný iniciační půdorys a jemu blízký motiv vítězství slabých, ponížených, nejmladších, snad prudké rozhraničení dobra a zla, snad obraz dovršeného štěstí v samém závěru. Už proto mohla být pohádka zjednodušeně vykládána jako výraz sociální (nebo přímo socialistické) touhy lidu.“ (Vladimír Macura: Pyšná princezna a jiné pohádky, In: Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony, Praha, Pražská imaginace 1993.)
Ondřej Sekora (1899–1967) dodnes patří k nejvýraznějším autorům české literatury pro děti. Je znám především díky populární postavičce Ferdy Mravence, která spatřila světlo světa v roce 1933. Osudy spisovatele ani jeho hrdiny však nebyly jednoduché. V poválečných letech se Sekora prosadil ve Státním nakladatelství dětské knihy, které po zestátnění soukromých nakladatelství získalo monopol na vydávání literatury pro děti. Stejně tak i Ferda Mravenec vstoupil do služeb nového režimu. V padesátých letech se objevil v celé řadě dětských knih, jež otevřeně propagovaly komunistickou ideologii.
Kariéra spisovatele a kreslíře Ondřeje Sekory byla pestrá. Ve dvacátých letech minulého století působil jako sportovní redaktor a karikaturista v Lidových novinách, jako dopisovatel listu několikrát pobýval v Paříži. Ve třicátých letech se v souvislosti s nastupujícím nacismem v Německu věnoval i politické karikatuře. Vedle toho v příloze Lidových novin kreslil obrázkové seriály pro děti. Tam se roku 1933 poprvé objevil i Ferda Mravenec, který si postupně získal širokou oblibu dětských čtenářů. V reakci na ni Sekora v poměrně krátkém sledu vydal několik titulů, které z Ferdy Mravence rázem učinily jednu z nejznámějších a nejpopulárnějších postaviček české dětské literatury. V roce 1936 vyšel u nakladatele Josefa Hokra Ferda mravenec, práce všeho druhu. Již v úvodní knize se po boku činorodého mravence objevil přechytralý intelektuál brouk Pytlík. O rok později následovalo pokračování Ferda v cizích službách (1937). V roce 1938 vyšel Ferda v mraveništi. Tyto tři tituly se později vydávaly jednotně pod názvem Knížka Ferdy Mravence. Ani v roce 1939 Sekora nezahálel a u Hokra vydal opět velmi populární Ferdův slabikář a navíc i Trampoty brouka Pytlíka. V roce 1940 následovaly Malířské kousky brouka Pytlíka, oba pytlíkovské tituly později vycházely společně pod názvem Brouk Pytlík.
Roku 1941 dostal Sekora výpověď z Lidových novin a postihl jej i zákaz tvorby. Vše bylo odůvodněno tím, že jeho žena Ludmila byla židovského původu. Existenční problémy Sekora přečkal díky honorářům, jež mu na budoucí reedice knih o Ferdovi vyplácel nakladatel Josef Hokr. Z obavy před deportací nechal Sekora svou ženu i syna pokřtít, a dokonce (přes vlastní výhrady vůči katolicismu) uzavřel církevní sňatek. Nic nepomohlo. V roce 1944 byl odvezen do pracovního tábora Kleinstein, manželka skončila v Terezíně. Rodina válku šťastně přežila. Sekorovy politické postoje se však vlivem válečných zkušeností radikalizovaly.
V roce 1949 nastoupil Sekora jako vedoucí Knižnice pro nejmenší do Státního nakladatelství dětské knihy, kde působil až do konce roku 1952. V této době vytvořil několik knih pro nejmenší čtenáře, které nesly výraznou ideologickou intenci, například Pohádka o stromech a větru (1949) či O traktoru, který se splašil (1951). Na počátku padesátých let se znovu objevil i Ferda Mravenec, který v kreslených seriálech v dětském časopise Mateřídouška nepokrytě propagoval nový svět socialismu, knižně Kousky mládence Ferdy Mravence (1950). O rok později se Ferda zapojil do boje s tzv. americkým broukem a dalšími škůdci kolektivizovaného zemědělství v knížce Ferda Mravenec ničí škůdce přírody (1951). Do kampaně za boj proti mandelince bramborové se Sekora zapojil i brožurou „o mandelince americké, která chce loupit z našich talířů“ s názvem O zlém brouku bramborouku (1950). Výrazně ideologizované pokračování příběhů Ferdy Mravence vyšlo ještě roku 1954 pod názvem Mravenci se nedají.
Následující ukázky vychází právě z tohoto Sekorova tvůrčího období. Dětský čtenář nepředstavuje běžnou cílovou skupinu ideologické persvaze. Komunistická kulturní politika však v boji za výchovu nového socialistického člověka neváhala překročit i tuto hranici. Na Sekorových kreslených seriálech, brožurách a knihách z padesátých let lze dobře demonstrovat základní principy této „dětské“ propagandy. Případ Ferdy Mravence dokládá, jak sofistikovaně komunistická moc zneužívala populární a původně zcela apolitickou postavičku, která se již na konci třicátých let pevně zabydlela v dětských představách. Sekorův postoj k ideologickému zneužití jeho díla navíc otevírá zajímavé otázky spojené s etikou umělecké tvorby.
Zdroje:
KOMUNISTICKÁ PROPAGANDA ZAMĚŘENÁ NA DĚTI VE 40. A V 50. LETECH 20. STOLETÍ V ČESKOSLOVENSKU – Liběna Dombrowská