Facebook: Obraz světa na míru

K úpadku tradiční žurnalistiky, vzniku a šíření narůstajícího množství falešných zpráv, stejně jako bulvarizujícího obsahu přispívají nebývalou měrou sociální sítě, především pak nejrozšířenější z nich – Facebook.

Je prokázáno, že pro velkou část lidí je právě prostředí této sociální sítě hlavním a mnohdy i jediným zdrojem informací.

Analýza Pew Research Center¹ ukázala, že 62 % dospělých Američanů získává informace ze sociálních sítí, z toho 18 % často, 26 % někdy a zbytek jen někdy. Pro celé dvě třetiny uživatelů Facebooku (44 %) je však prostředí této sociální sítě jediným zdrojem informací. Průzkum také ukázal, že podíl lidí, čerpající informace ze sociálních sítí, stoupá. Nedělal bych si přílišné iluze, že v ČR je to příliš jiné.

Proč je to problém? Začnu trochu zeširoka.

Proud příspěvků ve facebookovém Newsfeedu nelze za obraz skutečného světa považovat ani náhodou. Stejně tak neuvidíte příspěvky všech vašich „přátel“ či stránek, které sledujete. Proč? Aby vám mohl nabídnout pro vás nejrelevantnější a nejzajímavější obsah.

Tento postup má dva jednoduché cíle. Tím prvním je co nejdelší doba, kterou na Facebooku strávíte. Tím druhým jsou příjmy z reklamy. To, že nás sociální síť na základě sběru dat dobře pozná, umožní inzerentům velmi přesně zacílit své reklamy právě na ty skupiny uživatelů, u nichž je největší pravděpodobnost, že o daný produkt budou mít zájem.

Facebook za pomoci pokročilých algoritmů vybírá a filtruje příspěvky, které se vám zobrazí. Funguje to tak, že Facebook ví, které příspěvky lajkujete a pod kterými diskutujete, s kterými z přátel komunikujete nejčastěji, stejně tak ví, kde se právě nacházíte. To co se vám zobrazuje neukazuje „svět tam venku“, ale především to, co máte rádi a na co reagujete.

Algoritmy nás skrytě zásobují spíše těmi názory a příspěvky, s nimiž souhlasíme a snaží se každého z nás osvobodit od pro nás nezajímavých a otravných příspěvků, které by nás mohly donutit k předčasnému opuštění či méně častým návštěvám stránky. Bohužel, posilují se tím také tendence k vytváření myšlenkových ghet a sociálních bublin spřízněných názorů. Platí to, co jsme si řekli už v kapitole o polarizaci, tedy jde o to, že se „většinou upevní běžné názory členů té které skupiny, ať už jsou pozitivní, nebo negativní.“

Sociolog Zygmund Baumann často tento výběrový klam zmiňuje: „Na internetu se – pokud chcete – můžete zcela vyhnout informacím, se kterými nesouhlasíte, a vyhledávat jen to, co vyhovuje vašemu pohledu na svět. Na internetu si vytváříme ‚bublinu pohodlí‘. Čteme to, co upevňuje náš pohled na svět, a vyhýbáme se informacím, které by nás nutily přehodnotit své názory.²“

Problematické aspekty čerpání obrazu světa „tam venku“ pouze ze sociálních sítí jsou tedy vcelku zřejmé. Především proto, že skutečný svět s jeho odrazem v newsfeedu nemá až tak moc společného. Zapamatujte si, že víc než cokoli jiného odráží nikoli realitu, ale preference vaše, stejně tak jako vašich přátel.

Nepřetržitý proud příspěvků je hřištěm, na kterém probíhá zápas bez zdánlivých pravidel, jehož cílem není dát gól, ale urvat kus naší pozornosti. Sdělení se mnohdy redukuje na emocionální reflex, vyvolaný dostatečně provokativním titulkem či dostatečně atraktivní, pozornost poutající ilustrační fotografií.

V prostoru sociální sítě nemusí být tak úplně snadné rozlišit, odkud ta která informace přilétla, jaká stránka či kdo je jejím zdrojem. Bez hlubšího zkoumání se mnohdy na první pohled není možné dopátrat, jaká je jeho relevance, kdo stojí za tím kterým textem, jaké má záměry a na jaké publikum cílí. Jak už bylo řečeno – na webu si může kdo chce psát co chce, založit si jakoukoli stránku, nazvat si jí jak se mu zamane a plnit jí libovolným obsahem, byť by byl sebepitomější.

Ve chvíli, kdy je naše pozornost rozptýlena (jak už to na internetu bývá), či zahlcena, spíše budeme reagovat nikoli soustředěně a s rozmyslem, ale spíše automaticky a emocionálně.

Obecně platí, že sociální sítě nejsou dobrým zdrojem zpráv. Hlavně proto, že se tam míchají faktické informace a bulvarizované zprávy s naprostými nesmysly, dezinformaci a všelijakým dalším brakem. Odlišit je jednu od druhé vyžaduje alespoň malé úsilí, což je ale schod, který určitá část internetových uživatelů prostě nedělá. O tom, že lidé reagují především na emoce v titulcích svědčí i průzkum Českého rozhlasu³, ze kterého vyplývá, že v počtu sdílení vedou dezinformační texty nad skutečnými zprávami.

S větší pravděpodobností se tak k vám skrze sociální síť dostanou informace nevalné hodnoty. Třeba jaké? O tom se můžete přesvědčit níže.

5 nejsdílenějších falešných zpráv na českém Facebooku (2016)

Předpokládám, že vysvětlením pro chování množství uživatelů, kteří přijímají informace pouze pasivně ze sociálních sítí, tkví v principu takzvaného zákona o nejmenším úsilí.

Tento princip vysvětluje ekonomizační tlak, který hypoteticky řídí chování a rozhodování lidí takovým způsobem, aby minimalizovali celkové množství do budoucna vynaložené práce⁴, či námahy.

K pochopení valné části lidského chování postačí, zapamatujeme-li si, pokud existuje více způsobů, jak dosáhnout cíle, lidé budou nakonec tíhnout k nejméně náročnému postupu.
Souvislost s médii je jasná. Lidé nemají přirozenou tendenci hledat a ověřovat zdroje jednotlivých zpráv či informacích, protože je to náročné jak duševně, tak časově.

A jde-li získat něco snadno a bezbolestně (například zhlédnutím Facebookové zdi či zapnutím televize), lidé se tak budou chovat. Tuto z hlediska mediální gramotnosti nebezpečnou pasivitu umocňuje význam, jaký na utváření našich postojů a názorů má naše okolí, naši přátelé a obecně lidé, které pokládáme za nám podobné, neboť právě jim přirozeně spíše věříme.

Bohužel platí, že námahu, která by vznikla vystoupením z pasivní informační zóny, nejsou lidé obvykle ochotni podstoupit.

Zdroje