Demografie je krásný obor – týká se života každého z nás, všude kolem nás můžeme pozorovat jevy, které demografové zkoumají. To je na demografii úžasné. Ale zároveň je to možná jedna z nevýhod tohoto oboru – protože mnoho lidí si je jisto, že rozumí životu, že chápe, co se děje kolem něj, takže rozumí i demografii. Nepochybuji, že tito lidé (jinak nepochybně velmi úspěšní ve svých profesích) mohou mít vlastně pochybnost o tom, proč by se něco tak jednoduchého a jasného jako demografie mělo studovat na vysoké škole. Nu, možná právě proto, že aby demografie a demografická data působila tak jasně a pochopitelně, je za tím třeba nějaká práce a nějaká znalost.
Po přečtení blogového příspěvku s názvem „Skutečně, pane prorektore Konvalinko?“ se výše uvedená výhoda-nevýhoda demografie opět ukázala v plném světle. Protože článek komentuje demografická data, která sice zmiňoval pan prorektor, ale vznikala minimálně z části na mém počítači, vnímám to tak, že míří i na mne. Pan prorektor Jan Konvalinka konstatoval některá fakta o vývoji úmrtnosti posledních měsíců. např. to, že zaznamenáváme největší úmrtnost od konce druhé světové války. Zdá se, že v blogovém příspěvku je toto konstatování snadno vyvráceno prostým pohledem na graf absolutního počtu zemřelých, který a) mírně narůstá již v několika posledních letech, b) v minulosti již byl vyšší než je odhad pro rok 2020. Ano, až na to, že tyto argumenty snad mohou vyvracet právě jen mylný pocit, že demografii může rozumět každý i bez odborného vzdělání.
Proč? Protože absolutní počet zemřelých rozhodně není a nemůže být ukazatelem vývoje úmrtnosti. Proč? Protože je ovlivněn např. věkovou strukturou populace (ano – stárnutí populace např. stojí za mírným nárůstem počtu zemřelých v posledních letech, ačkoli, možná překvapivě, v posledních letech intenzita úmrtnosti klesala) nebo také celkovou velikostí populace (třeba přesně z toho důvodu by nás asi ani nenapadlo porovnávat počet zemřelých např. v USA a Namibii – i přes nižší intenzitu úmrtnosti v USA umírá více lidí, a to jen proto, že jich tam více žije, o srovnání v čase i v rámci jednoho státu to platí úplně stejně).
Právě z důvodu časové srovnatelnosti a očištění od vlivů věkové struktury pan prorektor zvolil ukazatel naděje dožití při narození – ukazatel vyjadřující celkovou úroveň úmrtnosti v dané populaci a roce (neovlivněný velikostí ani jakoukoli strukturou populace). Není problém si z Českého statistického úřadu opatřit místo grafu počtu zemřelých graf hodnot tohoto ukazatele a podívat se na jeho změny v čase. Výsledkem našeho zjištění bude to, že zaznamenáme několik meziročních poklesů – největší především v 60. letech 20. století. Nicméně ani jeden z těchto poklesů není větší než 1,0 roku (v maximu se pohybují okolo 0,6 a 0,7 roku). Pro rok 2020 zatím provedené odhady ukazují pokles naděje dožití o více než jeden rok.
Autor blogu bohužel vlivem nepochopení prezentovaných dat označuje informace pana prorektora za manipulace, nepravdy a dezinformace. Přitom nepravdou je to, co uvádí sám.
Jestli něčemu snad aspoň trochu rozumím, jsou to ukazatele úmrtnosti (možná to není nejžádanější výbava ženy do domácnosti, ale je to tak). Proto je počítám, proto o nich píšu, proto o nich mluvím. A to, čemu nerozumím, nechávám odborníkům. Možná by to tak mohli udělat i jiní – vyjádřit názor či položit otázku je jistě na místě, ale nazývat manipulacemi a nepravdou něco, čemu prostě jen nerozumím, to už mi úplně v pohodě nepřijde. Tož tak…
Poznámka: Na obrázku je odhad meziroční změny hodnoty naděje dožití při narození z dat czso.cz – odhad, tj. po dopublikování a zpřesnění dat se může měnit.