V posledních letech se v prostoru ruské propagandy a na sociálních sítích často objevuje narativ, podle něhož Ukrajina není skutečný stát, ale jakýsi umělý konstrukt poskládaný z území, která jí postupně „darovali“ ruští vládci – carové, Lenin, Stalin či Chruščov. Tento obraz se často vizualizuje pomocí mapy, kde jsou různé části dnešní Ukrajiny barevně označené podle údajného „dárce“. Účelem této představy je oslabit legitimitu ukrajinské státnosti, zpochybnit její historické kořeny a připravit půdu pro ruské nároky a vojenské zásahy. Ukrajina má být podle tohoto výkladu dlužená Moskvě za samotnou svou existenci.
Jak ale upozorňuje ukrajinista Bohdan Zilynskyj v textu publikovaném na serveru iROZHLAS, tento výklad je nejen zavádějící, ale přímo historicky nepravdivý. Moskva Ukrajině nic „nedarovala“ – v realitě šlo o administrativní změny nebo politická rozhodnutí v rámci širších historických procesů. Například převod Krymu v roce 1954 nebyl výrazem osobního rozmaru Chruščova, ale krokem odůvodněným správními a hospodářskými vazbami mezi poloostrovem a Ukrajinskou SSR. Podobně ani Lenin Ukrajině nic neudělil, ale spíše reagoval na reálnou přítomnost ukrajinského národního hnutí a ozbrojeného odporu v době po první světové válce. Představa, že Ukrajina vznikla pouze jako produkt vůle Moskvy, je zjednodušením, které má sloužit imperiální ideologii.
Co je podstatné: sama Ruská federace po desetiletí uznávala Ukrajinu jako samostatný a suverénní stát. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 Rusko Ukrajinu oficiálně uznalo – a to již 5. prosince téhož roku. V roce 1994 pak Rusko podepsalo tzv. Budapešťské memorandum, v němž se spolu se Spojenými státy a Velkou Británií zavázalo respektovat nezávislost, suverenitu a hranice Ukrajiny výměnou za to, že se Ukrajina vzdá jaderných zbraní. V roce 1997 Rusko a Ukrajina uzavřely Smlouvu o přátelství, spolupráci a partnerství, která opět potvrzovala nedotknutelnost hranic a respekt vůči svrchovanosti obou států. Až do roku 2014 byly tyto závazky součástí běžné diplomacie mezi dvěma sousedními státy. Obě země udržovaly ambasády, obchodovaly a uzavíraly dohody. Ruský stát nikdy nezpochybňoval ukrajinskou legitimitu – naopak s ní jednal jako s plnohodnotným partnerem.
Až v roce 2014, po svržení proruského prezidenta Viktora Janukovyče a začátku války na východě Ukrajiny, začalo Rusko zpochybňovat samotnou existenci Ukrajiny. Nejprve prostřednictvím anexe Krymu a podpory separatistů na Donbasu, později stále častěji i rétoricky – například prostřednictvím výroků Vladimira Putina o tom, že Ukrajina je „výmysl Lenina“. Tento výklad ale není založen na historické realitě, nýbrž na potřebě ospravedlnit agresi.
Je přitom nutné připomenout, že dějiny Ukrajiny sahají mnohem hlouběji než k Sovětskému svazu nebo carské říši. Historickým jádrem východoslovanského světa nebyla Moskva, ale Kyjev. Právě v Kyjevě sídlila ve středověku mocná Kyjevská Rus, stát, který existoval od 9. do 13. století a tvořil kulturní i politický základ pro východní Slovany. Ukrajina je přímým dědicem této tradice – nejen geograficky, ale i historicky. Moskva jako významnější centrum vzniká až ve 13. století a k moci se dostává o několik století později. Ukrajinská státnost tedy nevznikla „darováním“ – má vlastní hluboké kořeny, svébytný vývoj i historickou kontinuitu.
Zjednodušený obraz Ukrajiny jako ruského výtvoru není jen historicky nepřesný, ale slouží jako nástroj propagandy. Jeho cílem není porozumění dějinám, ale ospravedlnění agrese. Proto je důležité si připomínat, co o Ukrajině říkala nejen historie, ale i samotné Rusko – dokud se nerozhodlo, že minulost přepíše silou.