Často slyšíme o tom, jak je lepší mít silný a mocný národní parlament, jelikož právě ten dobře uhájí zájmy občanů dané země. Je to ale pravda? A opravdu žijeme v době, kdy hraní na nacionalistickou strunu dává smysl?
V posledních letech Evropané ve volbách čím dál více projevují svůj odklon od tradiční konvenční politiky k politice dosti netradiční. Etablované politické strany podporu ztrácejí, populistická hnutí a netradiční strany podporu získávají. Lákají voliče na názory mnohdy radikální, někdy až hraničící se silným nacionalismem či xenofobií.
Opravdu žijeme v době, kdy hraní na nacionalistickou strunu dává smysl? Proč v posledních volbách konaných v Evropě vítězí mnohdy populisté se svými mnohdy radikálními či v mnohých případech alespoň velmi netradičními programy namísto tradičních politických stran majících svou historii a ideje? Proč se nám tradiční politická scéna a tradiční parlamentarismus rozpadají pod rukama? Na tyto nelehké otázky se pokusím odpovědět na následujících řádcích.
Vzrůstající nacionalistická rétorika ve východní Evropě
Něco dosti paradoxního se přihodilo v poslední dekádě. Za necelé dva měsíce, 1. května 2016, tomu bude dvanáct let od onoho velkého rozšíření evropského společenství o rovných deset států, mezi nimiž byla také Česká republika. V roce 2007 se posléze k EU připojilo Bulharsko a Rumunsko, v roce 2013 Chorvatsko. Nicméně kam vyprchalo ono nadšení z evropské integrace v mnohých zemích V a JV Evropy? Zářným příkladem je Maďarsko a jeho známá tvář, premiér Viktor Orbán. Jeho strana v posledních volbách zvítězila doslova drtivě. Následně začala svou populistickou rétoriku uvádět do praxe omezováním práv menšin, přísnou kritikou EU a vyzdvihováním nacionalistických nálad a pohledů. Krizemi se to stejně tak hemží například v Rumunsku, kde se tamní předseda vlády Victor Ponta snažil omezit nezávislou roli soudů ve prospěch Parlamentu, který by tak získal více moci k prosazování svých populistických a mnohdy radikálnějších názorů. Většinou se takové autoritářské tendence zastírají právě onou nacionalistickou rétorikou. Často tedy slýcháváme o tom, jak je lepší mít silný a mocný národní parlament, jelikož právě ten dobře uhájí zájmy občanů dané země. Je to ale pravda?
Takové programy takových populistických stran ovšem musí časem narazit na tvrdou realitu. Na současný globalizovaný svět, ve kterém není prostě možné se uzavřít do sebe a tvořit si jen a pouze na svém „písečku“. Současný svět nás nutí spolupracovat, nutí nás býti více transnacionální a tolerantnější. Kdo to nevidí, zřejmě se špatně dívá nebo to vidět nechce. To je především problém těchto populistických řečníků, kteří zneužívají neznalost občanů ve svých zemích. Místo toho, aby se tito politici snažili na věc podívat racionálně a svým občanům vysvětlit současný stav světa, využívají nezájmu občanů o mezinárodní dění a evropskou politiku ve svůj prospěch. Ono samotné lpění na tradicích a národní soudržnosti není vůbec špatné. Sdílení národní kultury a dejme tomu národního charakteru je, dle mého názoru, věc dobrá. Nicméně když se k těmto neškodným aspektům nacionalismu přidá rétorika vyzdvihující snahu o určitou radikální sociální politiku či snad dokonce o politické odtržení se od EU, může to být předzvěst nebezpečného směřování. Na otázku proč takové strany získávají na popularitě, se pokusím odpovědět později.
Přejděme na chvíli k České republice. Mezi populistické strany bych si v tomto směru dovolil zařadit také Svobodné, byť si myslím, že je to konečně strana hájící skutečně pravicovou liberálně-ekonomickou politiku (a takový ekonomický pohled je, ať se nám líbí, nebo ne, důležitý, stejně tak jako pohled sociálně-demokratický), její kritika EU a její priorita vystoupit z ní je již pro mě vcelku úsměvná. Korunu tomu nasadilo jejich spojení s britskou stranou UKIP, která je také silně protievropská a zveřejnění rozhovoru člena Strany svobodných občanů s Nigelem Faragem, kdy Farage tvrdí, že Česká republika si jistě bez Evropské unie vystačí, jelikož když to zvládá Švýcarsko, proč bychom to prý nezvládli také. Ze Svobodných si již zřejmě nikdo neuvědomuje, že Británie je ostrovní zemí se stále ještě velice silným ekonomickým potenciálem a s vcelku velkým územím také mimo Evropu. Británie si bez Evropské unie pravděpodobně poradí, Česká republika však nikoli. Přejděme teď však od stran snažící se poukázat na to, jak nás Evropská unie omezuje k tomu, proč získávají tyto názory (a nejen tyto) stále větší oblibu.
Chybějící politická legitimita a zmatení občané
Položme si tedy základní otázku. Proč se lidé odklánějí od tradiční politické reprezentace, od tradičních umírněných a etablovaných stran směrem k „extrémům“ a takovým „novotám“ typu různých politických hnutí. Na konferenci s názvem The Citizen, Power and Democracy in Europe´s Crisis, Petr Pithart mluvil o „krizi legitimity“ v současné Evropě. Padlo tam mnoho názorů, že evropský občan je zmatený, neví, kde sídlí moc, která jej ovládá, neví, odkud pramení kořeny moci, které by v demokratických společnostech měl legitimizovat. Já se s těmito názory mohu jen ztotožnit.
Občané jsou zmatení, cítí se býti nereprezentováni na politické úrovni, cítí se odstrčeni od veřejného dění. A mají proč se takto cítit, jelikož oni skutečně odstrčeni jsou. Zmítáme se v krizích, nicméně v žádném případě nejde o krize ekonomické. Evropská unie má totiž jeden velký problém – zasekla se ve své integraci na půli cesty. Prakticky celá rétorika vycházející ať už od občanů, regionálních vlád, národních vlád či nadnárodních uskupení se opírá jen o pojmy ekonomické. Kdykoli se jedná o Evropské unii, děje se tak v oblasti ekonomie, v jedinečných případech možná v oblasti ekonomie politické. Nicméně nikdy se nejedná v rámci čistě politickém. Můžeme si říkat, že je to tak správně. Avšak ignorování této skutečnosti jen zvětšuje zmatení občanů, hledající kořeny politické moci, která je obklopuje, a vhání skutečnost, že jsme uhranuti v krizi politické legitimity, do ústraní, čímž ji ovšem v žádném případě neřeší. Problém se tímto ještě více prohlubuje.
Kdykoli se naskytne na politické úrovni v rámci národních států problém, politici těchto států začnou hlásat, že jejich chyba to přece není, to Evropská unie nás svazuje svými vyhláškami, zákazy a příkazy a že oni sami s tím nemůžou nic dělat. Tímto si tedy čistí ruce, občan se tedy cítí býti ovládán z Bruselu. Nicméně politická reprezentace na národní úrovni tuto svou argumentaci nedotáhne nikdy do konce. Důvod tohoto tvrzení je jasný – neotevírají nadnárodní témata v evropském kontextu, nevtahují občany svých zemí do evropských záležitostí, pokud to řeknu zaobaleně, tak nevzdělávají své občany ve věcech evropských. Takový občan následně získá snad směr, ze kterého tedy vyzařuje moc, nicméně dále neví nic, jelikož není informován. O nějakém „samovzdělání“ v této problematice ani nemůže být řeč, jelikož podle statistik se o evropské dění zajímá pouhých 11% evropské mládeže. Mládež zmiňuji proto, jelikož je to generace, která bude v budoucnu rozhodovat ve volbách a tím dávat politické moci legitimitu k vládnutí. Abychom ale nebyli jednostranní, úředníci a politici v Bruselu vracejí stejnou mincí. Kdykoli se někomu něco nelíbí, házejí to zpět na politiky na národních úrovních. A koloběh se opakuje.
Jaký je tedy stav? Občan ví, že existuje Evropská unie. Ví, že byla asi vytvořena za účelem hospodářské integrace a ví, že existuje nějaký evropský parlament, díky kterému (a toto tvrzení posilují právě národní politici a potažmo také média nafukováním kauz ohledně jednotlivých – pravda, často směšných – evropských vyhlášek a norem) je naše národní suverenita prý často omezována. Takto informovaný občan musí být nutně zmatený, cítící se osamoceně a podvedeně. Vždyť v demokracii je on tou osobou dávající politické moci legitimitu. Nicméně v tomto případě jednak neví, kde je skutečná politická moc a neví, zda je vůbec legitimní. O nějaké volby do Evropského parlamentu se skoro nikdo nezajímá, natož aby někdo věděl, co se vlastně v tom Evropském parlamentu probírá a koná.
Nicméně žijeme v době, kdy si člověk již zvykl na demokratické principy (byť často neví, jaké že to ty principy vlastně jsou) a především na to, že ví, kde sídlí ona moc, které dává legitimitu. Když vezmeme v úvahu fakt, že klasické etablované strany občana dostatečně neinformují, naopak se od občana stále více vzdalují, co poté občanovi zbývá jiného, než uvěřit populistickým heslům slibujícím všelicos, co občanovi ani nemusí být srozumitelné (viz výše zmíněné Maďarsko, Rumunsko, ale také Česká republika, příkladů by se našlo určitě více). Jedno je pro něj však jisté – konečně bude vědět, že opět něco znamená, že opět ví, komu dává svůj hlas a kdo bude skutečným vykonavatelem moci. Vypadá to pěkně, avšak dalekosáhlejší politické vyhlídky v takovém případě nejsou příliš růžové.
Repolitizace a obnovení faktické moci jako řešení
Nevím, zda něco takového, jako proces repolitizace existuje, nicméně zdá se mi, že se do tohoto kontextu skutečně hodí. Pojem faktické moci jsem převzal ze slovníku profesora Bělohradského, který se touto problematikou nedávno zabýval v článku publikovaném v Právu. V čem tedy spočívá ona repolitizace Evropy nejen na evropské, nýbrž také na národní úrovni? O čem to mluví pan Bělohradský, když zmiňuje tzv. exces faktické moci?
Politika se od občanů vzdaluje, ať už fakticky nebo metafyzicky. Faktická moc, jak ji definuje profesor Bělohradský, je pojem příznačný pro období postdemokracie, faktické moci „nastolují nové poměry, generují nové asymetrie mezi lidmi, mění nezvratně náš svět (…) Faktické moci vyznačuje to, že je nelze podrobit žádným vládnoucím idejím (žádné diskursivní hegemonii). Nelze je popsat pomocí hodnot a norem.“ Dále o nich Bělohradský píše: „Zvykáme si na ně, ale zkrotit je zákonem či morální argumentací neumíme“ a dále, že „se vymykají kategoriím legitimnosti a legality.“ (Bělohradský, 2014).
Co to tedy vlastně znamená? Já osobně za tím vidím odklon od klasické moci někam, co nelze skutečně určit. Lidé ztrácí přehled o tom, kde moc je a kdo ji vykovává. Nejen, že se od nich vzdaluje politika, ona politika se vzdaluje sama od sebe. V jedné ze svých předešlých úvah jsem se zmínil o tom, že nám v dnešní společnosti chybí skutečná levice. Nicméně po zralé úvaze bych tento svůj výrok změnil na absenci skutečné politické moci, skutečných politických názorů a idejí. Právě absence výše zmíněných faktorů je příčinou, proč jsou občané zmatení a proč se – a to je hlavní problém současnosti – přiklání na stranu populistických, radikálních a velmi často nacionalistických rétorů a dávají jim svůj hlas. Absence skutečné politické moci v rukou politiků, absence legitimity, o které by sami občané byli přesvědčení, že ji někomu dávají, a absence komunikace o věcných tématech mezi politickou elitou a občany jsou, dle mého názoru, odpovědí na otázku, proč v současné Evropě získávají na podpoře strany či hnutí velmi pochybných programů a názorů.
Jako řešení této situaci vidím onu repolitizaci, tedy čistě jen skutečné navrácení politické moci do rukou politiků, kteří – a to je důležité – budou mít opět v rukou výše zmíněnou faktickou moc a budou ji využívat jako politikové, ve prospěch občanů. Budou s občany tuto moc konzultovat a probírat. Budou se společností komunikovat a ti následně budou opět vědět, kde leží skutečná moc a komu dávají legitimitu k vládnutí. Ono by to na národní úrovni nebylo složité nikterak enormně, avšak jak jsem se již zmínil v minulých úvahách, žijeme v jiné době. V době globalizované.
Jelikož žijeme v době globalizované, je na místě přidat ještě tuto poslední část této úvahy. Absenci skutečné politické moci, za kterou se tradiční politikové a politické strany již nikterak nebijí a jakási depolitizace a absence legitimity, jakožto příčiny současného příklonu občanů k populistickým stranám jsem již zmínil. Nicméně napravení těchto skutečností by se mohlo dost dobře dít na úrovni národní. Já si ovšem myslím, že potřebujeme dát legitimitu politické reprezentaci na úrovni evropské.
Jak jsem se již zmínil, politikové na národní úrovni svalují vinu za způsobené problémy na politiky evropské a naopak. Dle mého názoru je však důležité, aby si lidé uvědomili, co to vlastně Evropská unie je, jaký má úkol a jaké má pravomoci. V čem nám může být prospěšná a v čem nikoli. V důsledku zmíněné zmatenosti občanů se Evropská unie jeví jako něco špatného, nesrozumitelného a nedefinovatelného. Následně přichází iracionální strach vůbec jen z myšlenky na jakoukoli politickou integraci Evropy. Nejdůležitější je toto změnit. A návodem na změnu je komunikace. Komunikace mezi politiky a občany. Abychom mohli dojít k tomuto, politika opět musí nabýt toho účelu, za kterým byla vytvořena. Musí získat skutečnou faktickou moc a dalekosáhlé ideje. Takové podmínky mohou splnit jen ucelené partaje s hlubšími kořeny, nikoli populisté tvořící jakási hnutí „na zelené louce“. Argumenty, proč si myslím, že je v současné době důležitá užší politická, vojenská, ale také ekonomická integrace Evropské unie, jsem sepsal v mé předešlé úvaze Ukrajina a návrat do reality.
Použité zdroje:
Bělohradský, V. 2014. Společnost excesů a povolnosti. Novinky.cz, Salon [online]. [cit. 6/3/14]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/kultura/salon/329208-vaclav-belohradsky-spolecnost-excesu-a-povolnosti.html
Publikováno na webu K zamyšlení ( pův. 2014 – v textu opraveny letopočty – pozn. red. )