Vědom si toho, že úspěch Úsvitu byl založen na jeho osobnosti, Okamura Úsvit, který měl námitky proti jeho hospodaření, opustil a okamžitě rozjel nový, větší a celostátně koncipovaný projekt Svoboda a přímá demokracie SPD.
Jestliže chtěl zástupce šéfredaktora zpravodajství portálu Seznam.cz Jiří Kubík usvědčit Tomia Okamuru z toho, že je politický podnikatel, kterému jde hlavně o peníze, tak se mu to – podle mého názoru – ve volebním speciálu příliš nepodařilo, přestože byl Tomio několikrát zahnán od úzkých a jeho nervozita se projevovala tím, jak často musel sahat po sklence vody.
Celá půlhodina rozhovoru nabízela dostatek prostoru k tomu, aby byl Tomio Okamura odhalen jako obchodník nabízející veřejnosti zboží, které nefunguje, přestože se odvolává na renomované švýcarské či americké značky. Tento obchodník nikoli nepodobný dealerům klamajícím důchodce, co dokážou tak chytře využít jejich starostí a přání, aby před ně/své voliče postavili vzdušné zámky zázračných řešení, a obvykle zamlčí, že jeho zboží je nevyzkoušené, a že zahraniční příklady, na které se odvolává, jsou nepoužitelné, protože se nedají přenést z jejich domácího prostředí.
Týká se to jak švýcarských referend, jejichž organizování je na hony vzdálené Okamurovu návrhu zákona o celostátním referendu, který Okamura navrhl před třemi lety v parlamentu, tak odvolatelnosti politiků v USA, kterou se Okamura ohání. Například odvolání Gray Davise z funkce guvernéra státu Kalifornie lidovým hlasováním v roce 2003, po němž následovalo Schwarzeneggerovo zvolení, je jednak specifickým případem místní kalifornské legislativy, a kromě toho bylo ojedinělým, teprve druhým případem v historii celé USA.
Jiří Kubík sice velmi dobře poukázal na nesmyslnost Okamurových návrhů přímé demokracie bez stanovení povinného kvóra referend, ale už se mu tolik nedařilo čelit Okamurovým útokům a jeho demagogii v jiných případech. Když se začal Okamura vytáčet z autorství svého výroku „že Cikáni by si měli založit vlastní stát a že Česká republika by měla podpořit jejich vystěhovalectví do země“ tvrzením: já nic, já pouze citoval samozvaného cikánského krále Janusze Kwietka, který v roce 1936 žádal od Mussoliniho půdu v Etiopii pro Romanistán, bylo vidět, že Kubík celý blog asi neznal, jinak by musel Okamuru usvědčit dalšími citacemi z blogu.
Nehledě na mlčení k neuvěřitelné Okamurově replice, v níž do problematiky vzniku Romanistánu zamíchal právo Židů na stát Izrael. Další důkaz populismu – návrh nulové DPH pro pivo – Okamura odrazil námitkou, že nulová DPH je zcela běžná ve světě i ve Velké Británii. Tady bych očekával rychlou reakci v tom smyslu, že nelze srovnávat nulovou DPH na pivo s nulovou DPH, která ve VB platí pro základní potraviny, léky, knihy či dětské ošacení.
Co mi však nejvíce chybělo, byly dotazy na to, jak se hospodařilo ve straně Úsvit přímé demokracie, které by objasnily podstatu Okamurova podnikání. On vlastně nikde nezatajuje, že se rozhodl své ponížení z dětství překonat tím, že bude silný a bohatý. Při senátorské kampani v roce 2012 poznal, že dokáže oslovit lidi, osahal si, na co lidé reagují, a pochopil, že se to dá podnikatelsky využít. Kdyby mu šlo jen o podílení se na politickém životě země, mohl zůstat senátorem.
Jediným důkazem, který Kubík proti Okamurovi použil, byla kopie smlouvy, kterou si politická strana uzavřela se svým předsedou o milionových platbách, jež měsíčně měly proudit do předsedových firem. ( O tématu jsme psali v článku Tomio Okamura vyváděl peníze ze strany na svůj účet – pozn.red.) Po Okamurově námitce, že nedošlo k žádnému trestnému činu, že to byly peníze, které si zasloužil jako splátku za financování kampaně z vlastní kapsy, a že ta smlouva se vlastně vůbec nerealizovala, bych očekával, že Kubík předloží další fakta. Například kam přišly všechny ty další miliony, které plynuly do strany, jež měla v roce 2013 více poslanců než členů, těch bylo devět. Jenomže to by chtělo zajít do Sněmovny a projít tam uložené výroční zprávy, jejichž odevzdání je podmínkou nároku na státní příspěvek.
Počítejme s českou legislativou: „Politické straně, politickému hnutí nebo koalici, která ve volbách získala nejméně 1,5 procenta z celkového počtu platných hlasů, bude za každý odevzdaný hlas ze státního rozpočtu uhrazeno 100 Kč.“ (§ 85 volebního zákona 247/1995 Sb.).
Při posledních volbách pro Úsvit hlasovalo 342 339 voličů, což dalo částku 34 milionů Kč.
Podle § 20 zákona 424/1991 Sb. o politických stranách mají strany a hnutí nárok na státní příspěvky v okamžiku, kdy překonají ve volbách tříprocentní hranici. Úsvit při posledních volbách získal 6,8 procent hlasů a do Sněmovny se dostalo 14 jeho poslanců. Z tohoto titulu Úsvit získal nárok jednak na stálý roční příspěvek na činnost ve výši 10 milionů Kč, a také nárok na příspěvek na mandát ve výši 900 tisíc Kč ročně. Násobeno čtrnáctkrát, dalších dvanáct a půl milionu. Součet odpovídá příjmu 22 milionů Kč z účetní uzávěrky z roku 2015, poslední, kterou Úsvit na internetu zveřejnil.
Není divu, že tyhle peníze lidem z Úsvitu zamotaly hlavu a rozhádaly je natolik, že ke konci volebního období zbyly z poslaneckého klubu Úsvitu jen trosky.
Vědom si toho, že úspěch Úsvitu byl založen na jeho osobnosti, Okamura Úsvit, který měl námitky proti jeho hospodaření, opustil a okamžitě rozjel nový, větší a celostátně koncipovaný projekt Svoboda a přímá demokracie SPD.
V němž se už nemusí spoléhat na efemérní televizní popularitu, která ho vynesla do senátorského křesla, protože mezitím našel témata, na kterých umí získávat voličské hlasy, a tím i peníze ze státních příspěvků, kterými si bude kupovat loajalitu svých věrných, jako to dělal Vít Bárta. Tedy pokud nedojde ke stejnému karambolu jako v Úsvitu. Že by se situace mohla opakovat, svědčí podrážděná reakce na Kubíkův dotaz, jak to má zařízené s SPD: „Já žádnou smlouvu nemám a do toho vám nic není“ (33:12 záznamu).
Někdy mám pocit, že mezi jednatřiceti stranami, které se rozhodly vstoupit do volebního klání, jsou nejen ti, co se chtějí předvádět v bezplatných předvolebních klipech na obrazovce ČT, ale také ti, kteří to zkoušejí jako Okamura.
Matematika je jednoduchá: Jestliže bude volební účast jako v minulosti šedesátiprocentní, tj. cca pět milionů voličů, pak na zákonnou hranici 1,5 procenta stačí získat přibližně 75 tisíc platných hlasů. Když se vám to povede, stát vám zaplatí 7,5 milionu Kč. No řekněte, proč se o to nepokusit? Smůla je, že všechna populistická témata, od boje proti politickému establishmentu, přes odhalování korupce, boj s islámem, až po zrušení EU už pod svoji střechu SPD shromáždil politický podnikatel Okamura.
Dodatek 16.10.2017: Měl jsem prý uvést, že vstup do voleb také něco stojí. Ano, tzv. volební příspěvek na volební náklady činí 19 000 Kč a skládá se ve všech volebních krajích, kterých je čtrnáct. 266 000 Kč (14×19 000) je tudíž základní investice do volebního podnikání.
( publikováno na webu autora )