Vítězství normality a průměrnosti: Aneb jak ztrácíme naši svobodu

Engraving of the Four Freedoms at the Franklin Delano Roosevelt Memorial in Washington, D.C. ( wikimedia.org )

Již na počátku 19. století varoval Alexis de Tocqueville poté, co absolvoval několikaletou cestu skrze rodící se Spojené státy americké, před možnými nebezpečími systému, který v novém světě pozoroval. Bál se, že se americká demokracie může změnit v tyranii většiny, ve vítězství průměrnosti, konformismu a ve ztrátu individuality a svobody.

[1] Po několika staletích stojíme my, občané demokratických států, před tímto stejným problémem.

Demokracie se rozvíjí a vzkvétá. Její ideály prorůstají do všech sfér společnosti i do všech činností jednotlivce. Jaké však tyto ideály ve skutečnosti jsou a kam nás vedou? Alexis de Tocqueville správně konstatuje, že:

„existuje totiž mužná a oprávněná vášnivá touha po rovnosti, která pudí lidi k tomu, aby chtěli být všichni mocní a vážení. Tato touha se snaží pozvedat malé na úroveň velkých; ale v lidském srdci tkví také zvrhlá touha po rovnosti, která pudí slabé k tomu, aby chtěli strhnout silné na svou úroveň, a která lidi nutí, aby dávali přednost rovnosti v otroctví před nerovností na svobodě. Ne, že by národy, jejichž společenské zřízení je demokratické, přirozeně pohrdaly svobodou; mají k ní naopak instinktivní náklonnost. Svoboda však není hlavním a trvalým cílem jejich přání; to, k čemu chovají nepomíjející lásku, je rovnost. Vrhají se ke svobodě s prudkou impulsivitou a nenadálou silou, a nedosáhnou-li cíle, rezignují; nic by je však nemohlo uspokojit bez rovnosti a spíše by byli ochotni zahynout, než ji ztratit.“[2].

Správnost tohoto citátu nám dnes a denně potvrzuje naše vlastní uvažování o světě a společnosti. Zamysleme se na chvíli nad tím, jak sami reagujeme na každou abnormalitu, s níž se během dne setkáme. Pokud vidíme někoho oblečeného v černém dlouhém kabátě s řetězy, pomyslíme si, že je divný; nejspíše nějaký metalista či jiný podezřelý člověk. Pokud vidíme někoho v oblečení příliš barevném a nevkusně sladěném, je pro nás přinejmenším výstřední. Pokud kolem nás projede auto za několik milionů, závidíme a pomyslíme si, že ten člověk peníze na to auto nejspíše získal nějakým nekalým způsobem. Pokud naopak vidíme bezdomovce pod mostem, ihned jej budeme považovat za vyvrhele společnosti, který se o sebe neumí sám postarat a který si za naše daně kupuje alkohol a drogy. Když měl spolužák ve třídě příliš dobré známky, byl to „šprt“ a tudíž i ubohý asociál, který si neumí užívat života a nemá kamarády. Když měl však známky příliš špatné, byl příliš hloupý na to, abychom se s ním zahazovali. Když má někdo příliš pravicové názory, je podezřelý mizantrop, protože nechápe potřebu pomáhat potřebným. Je-li však někdo příliš levicový, je to opět špatné, neboť nám chce na daních vzít příliš velké procento poctivě vydělaných peněz. A tímto způsobem bych mohl pokračovat ještě několik desítek stran. Doufám však, že pro vytvoření obrázku o tom, jak uvažuje průměrný „normální“ člověk, jako jste vy a jako jsem rovněž já, o světě, ve kterém žije, tyto ukázky postačí.

Jaké má takové uvažování dopady?

Dokud není systém demokratický a „normální“ lidé jako vy a já nemáme moc rozhodovat o státu ani společnosti, dopady tohoto uvažování se drží pouze v intencích úzkého okruhu lidí, které každý z nás denně potkává a ovlivňuje. Skutečnou moc však drží v rukou jiní (monarcha a jeho rádci, či skupina aristokratů), kteří této tendenci k průměrnosti nepodléhají buď vůbec, nebo jen v omezené míře. V demokratickém státě, v němž o veřejných otázkách rozhodují všichni lidé, kteří si ze svého středu volí své reprezentanty, jsou však dopady této tendence k průměrnosti a normalitě fatální. V tom spočívá skrytá hrozba tyranie většiny vznášející se nad každou demokracií. Moc zde totiž drží v rukou lidé, kteří jsou stejní jako každý jeden z nás, protože jsou zvoleni z našeho středu a jediným kritériem jejich zvolení není odbornost, morálka či inteligence, nýbrž popularita. Právě jejich všední průměrnost však na nich tolik nenávidíme. Kritizujeme jejich neprofesionalitu, chamtivost, závist a někdy i naprostou tupost. Jistě právem v tom ohledu, že všechny tyto charakterové či inteligenční vlastnosti u většiny politiků nalézt lze. Zároveň však neprávem, neboť oni všichni jsou jen obrazem nás samotných. Chtěli jsme si vládnout sami v naději, že jsme k tomu stejně, ba lépe uzpůsobeni, než úzká skupinka vrchnosti či jednotlivec. Neuvědomili jsme si však, že všichni najednou vládnout nemůžeme, a tudíž že na místo vrchnosti jedné dosadíme jen vrchnost jinou, jež bude vládnout nikoliv vlastním, nýbrž našim jménem. Tato vrchnost, jež pochází z nás a vládne v našem jménu, se však připuštěním k moci nezmění. Sobec zůstane sobcem a tupec zůstane tupcem, i kdybychom jej jmenovali předsedou vlády, ba zvolili za prezidenta.

Možná někoho napadne otázka, proč jsou vlastně tyto vlastnosti tak špatné. Když jsou chamtivost, závist, arogance či sobectví natolik přirozené člověku, proč bychom je měli neustále kritizovat a snažit se o to, aby co nejméně ovlivňovaly náš stát?

Odpověď na tuto otázku je poměrně jednoduchá. Ve chvíli, kdy se setkají dva obyčejní lidé oplývající všemi těmito vlastnostmi v soukromoprávním vztahu, využijí těchto vlastností výlučně proti sobě navzájem, čímž neuškodí nikomu jinému, než sobě samým. Škodlivé dopady těchto vlastnosti jsou tedy v případě jednotlivce poměrně silně redukovány dosahem jeho sociálního vlivu. V případě státu však žádná taková přirozená redukce neplatí. Představitelé veřejné moci jsou vzhledem k  občanům v nerovnocenném poměru. Jejich moc (byť legitimně jim svěřená prostřednictvím demokratických a svobodných voleb) je dalekosáhlá a pro jednotlivce je velmi obtížné jí odolávat. Tímto se nijak nesnažím kritizovat státní moc jako takovou, pouze poukazuji na fakt, že je velmi nebezpečné, když se k takovéto moci dostane člověk nekompetentní, tedy člověk obyčejný. Byť je v demokratickém státě moc rozdělena do tří větví, aby se zabránilo stavu, kdy jednotlivec či jedno těleso disponuje vší silou státu, je stále velmi problematické, když průměrní lidé začnou vytvářet a aplikovat průměrné zákony, v nichž budou krystalizovat výše uvedené vlastnosti.

Pokud průměrný člověk nemá rád podivíny v černém ani výstředníky v příliš barevném, zbohatlíky v mercedesech ani bezdomovce pod mostem, příliš chytré šprty ani příliš hloupé idioty a už vůbec ne názorově vyhraněné extrémisty, není důvod si myslet, že průměrný politik bude uvažovat jiným způsobem.

Představme si na chvíli, že by takovýto průměrný člověk získal kouzelnou hůlku, s níž by mohl beztrestně, bez námahy a bez odpovědnosti za své činy měnit sociální realitu kolem sebe. Pravděpodobně by nechal sousedovi luxusní vilu a limuzínu s potěšením zmizet, ať si „chytrák zažije útrapy normálního člověka“. Dále by metalistovi vyměnil oblečení, ostříhal vlasy a zahladil tetování, aby jej nepohoršoval svou odlišností. Šprtovi by vyrobil chybu v testu, aby konečně poznal, co to je mít špatnou známku. Tupce a bezdomovce by pak ideálně smazal ze světa, aby se na jejich útrapy nemusel dívat, a kdyby to nebylo možné, snížil by trochu obtížnost zadání testu, aby tupec dostal alespoň průměrnou známku a vykouzlil bezdomovci bydlení (samozřejmě jen, pokud by jej nemusel platit on sám). A nyní si představte, že politik takovouto kouzelnou hůlku, s níž může bez většího úsilí a bez vlastní odpovědnosti měnit životy lidí, vlastní. Touto hůlkou je pravomoc vytvářet zákony a uvádět je v život. A pokud se k této kouzelné hůlce dostane, využije její moci k tomu, aby postupně rušil všechny odchylky od normálnosti a průměrnosti a vytvořil ideální společnost, v níž jsou si všichni svým myšlením, svými názory, svým zevnějškem, majetkem i vším ostatním rovni.

Proč se máme takové společnosti obávat?

Jednoduše proto, že přes naši přirozenou tendenci k průměrnosti, obyčejnosti a normalitě společnosti jako celku prospívá pravý opak. Společnost ke svému rozvoji potřebuje pluralitu názorů, díky níž mohou vnikat dokonalejší kompromisy, spoustu inovativních myšlenek, které nás vyvíjejí dále, ekonomickou nerovnost, která iniciuje konkurenční boj, díky němuž jsme všichni nuceni vydat ze sebe to nejlepší a v neposlední řadě také extrémy, které nás nutí neustále přemýšlet o tom, zdali je normalita v pořádku či zdali bychom ji nemohli změnit k lepšímu.

Co se stane ve společnosti, která toto všechno nemá a snaží se naopak unifikovat a normalizovat sebe samu?

Budou vznikat zákony omezující naši autonomní sféru, naši svobodu. Nejprve se rozhodne, že je nemorální pít alkohol na veřejnosti a tato aktivita bude zakázána. Následně započne být cenzurován humor a bude se určovat, který humor je adekvátní a který nikoliv. Možná bude vyhozeno několik nepohodlných moderátorů či komiků. Následně si možná někdo usmyslí, že je neekologické, a tudíž neetické jezdit v off-roadech (přestože mají pokročilé emisní filtry a životní prostředí nezatěžují o nic více než automobily jiné) a uvalí na ně obrovskou spotřební daň nebo je zakáže úplně. Možná se stane neetickým vlastnit příliš velký majetek, zatímco jiní hladoví a tak se rozhodne, že každý s majetkem přesahujícím určitou hranici tento majetek povinně odevzdá státu. Dále se možná rozhodne, že je nevhodné ukazovat ostatním průměrným, že jsme příliš inteligentní, protože oni by se mohli cítit méněcenně, takže se zakáže publikovat články s termíny, kterým „normální“ člověk nerozumí. Možná zakážeme používání akademických titulů stejně jako před lety titulů šlechtických. Možná zakážeme lidem vyslovovat názory, které jsou v rozporu s oficiálními názory prezentovanými ve „veřejnoprávních“ médiích. A možná, že lidem nakonec přikážeme, kdy mají vstávat, co mají během dne dělat, čemu mají věřit, na co mají myslet a v poslední řadě také, kdy a jak mají umřít.

Myslíte se, že poněkud přeháním?

Pak Vás možná překvapí, že vše, kromě posledních čtyř vět, se již v jedné či více ze zemí demokratické západní civilizace stalo. Považuje to za normální či přirozené? Pak máte pravdu. Zamyslete se ale nad tím, zdali normální a přirozené nutně znamená dobré, správné či žádoucí. A zamyslete se také nad tím, kolik svobody a autonomie jsme ve jménu rovnosti, solidarity, průměrnosti a normality schopni a ochotni ještě ztratit, než si uvědomíme, že nám jí již nezbylo dostatek k tomu, abychom si ji vzali zpět.

Jak se tomuto nebezpečí v demokratických společnostech vyvarovat?

Je nutné uvědomit si, co je skutečně důležité. Naši situaci nezlepší fakt, že soused již nebude mít mercedes. Náš život nezmění ani to, že kolem našeho domu přestanou chodit metalisti. Naše známky nebudou ovlivněny výsledky testu třídního šprta. Je nutné uvědomit si, že primární hodnotou, kterou bychom měli chránit, udržovat a rozvíjet není rovnost či uniformita, nýbrž svoboda a jedinečnost. Když jsme svobodní, nemusí nás zajímat, že soused je bohatší, vzdělanější či oblíbenější než my, protože sami máme ve svých rukou to, jak bohatí, vzdělaní a oblíbení budeme my. Je nutné si uvědomit, že štěstí se neměří relativně k ostatním, ale naším vlastním rozumem a srdcem. Myšlení „raději všichni nešťastní než jeden šťastný a druhý ještě šťastnější“ je naprosto zcestné. Raději mít málo s tím, že soused má hodně, než být v situaci, kdy oba nemáme nic. To, že soused na tom bude stejně špatně, přeci nezmění nic na faktu, že my jsme předtím sice měli málo, ale nyní nemáme nic, a tedy, že jsme si pohoršili.

Svoboda neznamená nutnost pít alkohol, kouřit, chodit oblečen v černém či bydlet pod mostem nebo naopak v luxusní vile. Svoboda neznamená o nic více či méně, než to, že pokud se nám zachce, tak všechno tohle a mnohé další můžeme mít či o to alespoň usilovat. Za sebe mohu prohlásit, že mě nezajímá, jestli soused jezdí malým ekologickým autíčkem nebo obrovským off-roadem. Pokud mám pocit, že bych neměl zatěžovat přírodní prostředí, vyberu si sám svobodně malé ekologické autíčko. Trvám však striktně na tom, že pokud si vyberu off-road, protože si budu chtít zažít pocit jízdy v silném a bytelném automobilu, nikdo mi nebude bránit tak učinit. Stejně tak mi nikdo nebude bránit shromažďovat poctivě svůj majetek a postavit si palác ze zlata. A proto v tom nebudu nikdy bránit ani ostatním. Pokud se naučíme myslet takovýmto způsobem, tedy svobodně a nikoliv rovnostářsky, učiníme první a nejpodstatnější krok směrem k prosperující společnosti, kde se každý může mít o trošku lépe, než se měl do této chvíle.

Následné kroky jsou pak již jen právně-formální a jejich rozbor náleží spíše k jinému článku. Nejdůležitějším z nich je rozumná mezilidská domluva na tom, kam až může svoboda jednotlivce zajít, než začne omezovat svobodu jiných jednotlivců. Z této úvahy je však naprosto nutné vyškrtnout společnost jako celek či veřejný zájem, neboť nic takového reálně neexistuje. Co je to společenská potřeba? Kdo ve společnosti potřebuje, abychom nyní sebrali člověku jeho právo vypít si skleničku vína na lavičce v parku? Existují limity svobody, které skutečně chrání každého z nás. Pravděpodobně nebude v pořádku kouřit nekuřákovi na ulici rovnou do obličeje. Odtud však plyne pouze povinnost elementární lidské racionality, slušnosti a ohleduplnosti, nikoliv však obhájitelnost zákazu kouření na veřejnosti. Proto na tomto místě zakončuji svou úvahu s apelem na každého čtenáře, aby si hájil nejen vlastní svobodu, ale zároveň také svobodu všech ostatních a to ve všech myslitelných aspektech této nejdůležitější společenské hodnoty. Vyvarujte se volit populisty hlásající, že skoncují s nějakou nepohodlnou skupinou lidí, protože jednou se může stát, že pro svůj vzhled, názory, bohatství či vůli podnikat budete součástí takovéto nepohodlné skupiny i vy.

Jako vzor skutečně svobodného myšlení na úplný závěr dodávám citát francouzského osvícenského filozofa Voltaira: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“


Článek byl publikován na webu K zamyšlení


Poznámky pod čarou:

[1] TOCQUEVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe. Vyd. 3., Voznice: Leda, 2012. ISBN 9788073352691.

[2] TOCQUEVILLE, Alexis de. Demokracie v Americe. Vyd. 3., Voznice: Leda, 2012, s. 56 – 57. ISBN 9788073352691.