Tyrannis

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5e/Karel_%C4%8Capek.jpg

Každé velké porušení práva porušuje řád světa, za nějž spoluodpovídáme. Každá despocie dává nesnesitelný příklad: že je možno s lidmi zacházet jako s pakáží; že síle je vše dovoleno.

Když jsme se před mnoha a mnoha lety učili o Dionýsiovi, tyranu syrakuském, a jiných toho druhu starověkých pánech, kteří se poněkud ilegitimním, ale velmi úspěšným způsobem zmocnili vlády a udrželi se při ní za jistých ostrých, ale účinných opatření, jako je třeba trest smrti za jiné politické mínění, měli jsme my kluci vyrostlí v konstituční a nikterak zvláště svobodné monarchii pocit, že nás na té škole učí zbytečnému starému haraburdí, které je stejně nečasové jako řecký aorist. Byli jsme přesvědčeni, že dnes takových tyranů beztoho není, a že kdyby se někdo o to pokusil, byl by asi sebrán prvním četníkem. Byli jsme bez podrobnějších úvah proniknuti věrou, že existuje jakýsi pokrok ve světě, a že je dnes stejně nemožno, aby se vyskytl Dionýsios Syrakuský, jako je nemožno, aby byli lidé přibíjeni na kříž nebo aby vojáci byli ozbrojeni luky a oštěpy.

Zatím se však před našima očima skutečně vyskytl takový pravý samovládce; ba dokonce se nedávno vyskytl i návrh, aby jeden človíček, který po něm střelil, byl ukřižován. Svět se mění daleko méně, než jsme se domnívali jako dvanáctiletí kluci. Historie není tak docela neužitečná, protože se vrací. Nemám po ruce žádný dějepis, kde bych se dočetl o starověkých tyranech. Pravděpodobně byli mezi nimi silní a energičtí chlapíci, neboť jinak by se stěží stali takovými pány. Je možno, že v mnohém směru panovali úspěšně a že jejich vláda se mohla honosit  takzvaným pořádkem silné ruky.

Měli zajisté stoupence pevně přesvědčené, že je lépe, aby panoval jeden silný muž místo nějaké stovky rozvaděných a chamtivých obecních starších. Když jel po ulici, snad volaly davy freneticky slávu svému pánu a despotovi. A přece sympatie světa není s tyrany; svědomí světa vždy stálo na straně těch, kdo zastávali svobodu lidí proti tyranii a násilí.

Snad byl Dionýsios nejschopnějším mužem v Syrakusách; snad je Mussolini nejschopnějším mužem v Římě. Kdybych byl Taliánem, snad bych si přál, aby Mussolini byl ministerským předsedou, a nic bych nenamítal, aby byl jeho život střežen jako život královský; ale bez konce, bez úlevy, s hrůzou bych se styděl před světem i před dějinami za brutální umlčování opozice, za ubíjení odpůrců, za potlačení svobodného tisku, za suspenzi občanských práv, za celý ten barbarský systém bezohledné, hrubé a násilné moci, jíž je chráněna vláda tohoto muže. Ale i když nejsme Taliány, stačí to, že jsme Evropané, že jsme bílá rasa, abychom se cítili lidsky uraženi tímto triumfem hrubého násilí. Můžete ovšem říci, že nám nic není do věcí, pokud se týkají jenom Itálie. Avšak z jakési lidské solidarity se mícháme i do osudu starých Syrakus, neboť podnes soudíme jejich tyrana. Mícháme se do záležitostí starého Říma, neboť soudíme jejich césary. Nechceme se plést do vnitřních záležitostí jiného státu; ale jsou věci, které jsou vnitřní záležitostí každého člověka. Veškeré násilí, ať se děje v Rusku nebo v Itálii, ohrožuje svobodu všech lidí. Každé velké porušení práva porušuje řád světa, za nějž spoluodpovídáme. Každá despocie dává nesnesitelný příklad: že je možno s lidmi zacházet jako s pakáží; že síle je vše dovoleno.

Snad je tyranie velmi praktická forma vládnutí, zejména pro toho, kdo vládne; ale nelze jí prominout, že je nejméně důstojná pro ty, kdo jí jsou podrobeni. I kdybychom si sebevíce vážili kázně, nemůžeme považovat kázeň lidí zbavených práv než za otroctví. Říkáme sice: Nejde-li to po dobrém, musí to jít po zlém. Ale říkáme to o malém dítěti nebo o zvířatech, která vychováváme. S národem, ať je sebezaostalejší, nelze jednati jako se štěnětem; avšak v poválečné Evropě, jak se zdá, je možno i to. Procházíme periodou podivného ponížení;  považme, zda by tyto poměry byly myslitelny před dvaceti lety. My všichni jsme tehdy viděli v ruském samoděržaví asiatské barbarství; dnes můžeme tyranidu považovat za barbarství čistě a typicky evropské. Je tu celá sbírka despocií různého stupně: Rusko, Itálie, Maďarsko, Španělsko a tak dále. Je to, jako by se Evropa rázem propadala o celá staletí nazpět, jako by nebyla klasickou zemí politických mučedníků, kteří se po staletí obětovali za větší kus svobody. I kdyby tyto  tyranidy měly sebevětší lokální úspěchy, jsou porážkou evropského ducha.

Avšak tyranida nikdy nevychovala lidi; nashromáždila jen zuřivé síly odporu. Čím větší je triumf násilí, tím násilnější bude reakce, která přijde. Mussoliniho Itálie je snad vzdálená odveta za sovětské Rusko; počkejme nějaký čásek, až někde vypukne odveta za vlašskou vládu silné ruky. Přihlížíme k zbrutalizování politických metod; jsou ukuty nebývalé polické zbraně, i uvidíme, kdo se jich kde chopí. My, malý národ se svými vlastními obtížemi, se nemůžeme do těchto fatálních vyhlídek míchat jinak než pasívní pozorností; ale běda nám, kdybychom se pomátli ve svých morálních úsudcích a nebyli si jisti, na které straně má státi naše svědomí. Je pravda, že nejsme – leda pod trestem směšnosti – oprávněni se stavět okázale proti vladařům státu, který je několikrát silnější než my; ale jsme oprávněni a povinni bdít velmi ostře, aby se u nás doma nemátl politický rozum; abychom nepočali smýšlet shovívavě o násilnictví a omlouvat brutalitu; abychom reagovali i na každou představu násilí tak, jak se sluší na plnocenné lidi. O tom, co se děje za hranicemi, si mysleme své; avšak doma si udělejme pořádek v hlavách a v lidech. To, co nyní nastalo v Itálii, by nám mělo stačit, aby už přestalo žvanění o fašismu. Neboť teď už to není jen otázka rozumu, nýbrž lidské slušnosti.

Lidové noviny 14. 11. 1926

Karel Čapek