Totalitarismus a důvody, proč na něj nezapomenout

"Agitace-1947" by National Archives (archive.org) - https://archive.org/details/gov.archives.arc.1538222.

Neřešené problémy nakonec vyvřou a hrozí katastrofou, a to je přesně ta situace, na kterou čekají extremistické skupiny, pro které jsou jednoduchá a rychlá řešení prioritou.

Přestože v posledních dvaceti letech zdánlivě zažíváme relativně klidné a šťastné období, pomalu začínají vybublávat na povrch neřešené problémy uvnitř politické, sociální a ekonomické sféry, které zastřešuje výraz nespokojenosti a pocit bezmocnosti u širokých vrstev obyvatelstva.

Zatímco na palubě vysoké politiky se stále ještě tančí, podpalubí je již dávno zatopeno. Problémy, které jsou dlouhodobě neřešené, nakonec vyvřou a hrozí katastrofou, a to je přesně ta situace, na kterou čekají a z které mohou skvěle profitovat všechny extremistické skupiny, pro které jsou jednoduchá a rychlá řešení prioritou.

Jenže co si s touto situací počít?

Jedna z mála možností, která nám ještě zbývá je poučit se, vytáhnout naše dědictví z prachu knihoven a akademických pracovišť a dostat ho mezi širší veřejnost, především mezi tu skupinu lidí, pro niž je životně důležité, jaká rozhodnutí padnou a stanou se břemenem jejich budoucnosti, protože oni budou těmi, kdo důsledky těchto rozhodnutí ponesou. Touto skupinou jsou dnes mladí lidé ve školních lavicích. Jsou to ti, jež Hannah Arendtová nazývá „novými počátky“ našeho světa, zvláště pak pokud věříme v demokracii jako nejlepší formu vlády.

Po stopách totality

Česká společnost prošla několika desetiletími, ve kterých nejprve nacistická a posléze komunistická totalita s úspěchem likvidovala potenciál českého národa v politické oblasti. Tato dlouhá doba, kdy totalitní režim odsoudil většinu české populace k nesnesitelné lehkosti bytí politické bezmoci, se podepsala i na společenské atmosféře dneška. I dvacet let po pádu komunismu je zjevné, že jsme se plně nevzpamatovali z těžkých politických ran, jež nám byly uštědřeny, zůstalo po nich nevyléčené bolavé místo, jež lze označit „totalitním syndromem.“

Ten se projevuje „především potlačením individuality, snížením sebevědomí, konformitou a submisivitou, negativními vlastnostmi jako je závist, nedůvěrou v úspěch vlastních činů a naopak zobecnělým přesvědčením, že svět je řízen vlivy mimo individuální vlastní vůli.“(1) Zatímco atmosféra poznamenaná totalitním zážitkem nasákla do společnosti dlouhodobě, informovanost mladé generace o historických skutečnostech nedávné současnosti, v širších politických, sociálních a ekonomických souvislostech, rychle upadá. Protože mladí lidé často nabývají vcelku zcestného přesvědčení, že jich už se minulost netýká a že věci, které se staly, už se nemohou opakovat.

Nové počátky

Pedagogické snahy by proto měly směřovat k osvětlení soudobých dějin, přičemž nejlepších efektů v tomto směru lze zřejmě dosáhnout interdisciplinární spoluprací učitelů dějepisu a učitelů OSZ. V dějepise by žáci měli být obeznámeni s historickými fakty. Učitelé OSZ by se měli zaměřit na souvislosti politické, sociální a ekonomické a dokreslit tím obraz totality.

Především je nutné, aby žáci odhalili skryté mechanismy, na jejichž základě se totalitarismus ujal vlády. Učitelé by měli upozornit na fakt, že strany, které nakonec rozpoutaly totalitní peklo na zemi, byly dosazeny k moci nejprve demokratickým způsobem, jelikož byly zvoleny v demokratických volbách. „Totalitní forma vlády nevznikla tím, že se skupina zlosynů spikla proti nevinnému evropskému lidstvu, ale spíše jakýmsi urychlením procesu, v němž se naplno mohla rozvinout určitá, v netotalitním stavu dosud spící dispozice.“(2)

K porozumění totalitního fenoménu je více než vhodné žákům předložit nejen nové texty zabývající se totalitarismem, ale i výběr textů z klasických děl zabývajících se totalitarismem od autorů, jako jsou Hannah Arendtová, Raymond Aron, Karl R. Popper atd.,(3) neboť oni přináší ve svých textech svědectví o obou dvou zatím realizovaných totalitních pokusech z první ruky. U Arendtové je výborně zpracována třetí část její knihy Původu totalitarismu, v níž analyzuje totalitní propagandu, totalitní organizaci, ideologie atd., má pro svou čtivou literární formu velký potenciál být součástí pedagogické praxe společenských věd.

Žák jako budoucí participující občan

Podle Arendtové je „politické umění nejvyšší ze všech umění (…), protože vede lidi k tomu, aby se odvážili něčeho mimořádného.“ Arendtová stejně jako dnešní demokratické politické systémy čerpala svou koncepci z řecké tradice polis, která byla založená právě na aktivní participaci občanů na správě obce. Jsou to totiž právě politické aktivity a účast občanů, jež činí všechny politické instituce životaschopnými a legitimizují jejich činnost. Demokracie má charakter neustále probíhajícího procesu a nikdy ji nelze získat jednou pro vždy. „Občanská angažovanost přesahuje jednotlivé problémy či příležitosti ve společnosti. Také rozvíjí vztahy, všeobecné pochopení důvěru a společně sdílenou odpovědnost.“(4)

Ve výchově k demokratickému občanství má české školství bohužel stále rezervy, což potvrzuje například Mezinárodní výzkum ICCS, který se uskutečnil v roce 2009. Z výsledků získaných ze žákovských dotazníků žáků 8. ročníků vyplývá, že je poměrně nízká „deklarovaná ochota jít v budoucnosti k volbám, nejochotnější jsou žáci jít volit do místních zastupitelstev (cca dvě třetiny), naopak nejmenší je ochota volit do Evropského parlamentu (38 %). Aktivní politickou participaci plánuje jen malé procento českých žáků – o aktivním vstupu do politické strany uvažuje jen 9 % žáků.“(5) Tento stav je potřeba zlepšit.

Občanská osvěta samozřejmě musí začít na teoretických základech. Žáci by měli dokázat vysvětlit funkce vlády a místní správy, měli by mít dobrou znalost o volebním systému, od kolika let mohou volit a od kolika let mohou být sami voleni, měli by mít představu alespoň o programech politických stran, které se dostaly do poslanecké sněmovny.

Velmi podnětné pro žáky je, když si budou moci vyzkoušet, jakým způsobem volby probíhají, jakým způsobem se profiluje vláda často založená na koalici. Jednou z možností, jak seznámit žáky se základními principy voleb v demokratické společnosti, je zorganizovat volby ve třídě včetně toho, že žáci navrhnou vlastní stranu s určitým programem, na kterou se budou snažit nalákat své voliče. Mnoho škol takové projekty dotahuje do konce a zakládají autonomní žákovské parlamenty, do jejichž volby se zapojuje celá škola. Jestliže žákovské parlamenty začnou skutečně plnit svoji funkci, mohou se stát efektivním nástrojem v procesu demokratizace a žáci jejich prostřednictvím potom dokáží realizovat různé projekty, organizovat nejrůznější akce pro své spolužáky, konzultovat problematické či sporné oblasti s vedením školy. Zvolení zástupci disponují přesně definovanými kompetencemi, právy i povinnostmi. Pokud není školní parlament pouze uměle vytvořenou formalitou, která na škole k ničemu neslouží a nic nemění, tak „se může stát opravdu důležitým a vlivným orgánem v životě školy. Nejen že jeho existencí se žáci výrazně začnou podílet na školním dění a konečně do něj budou moci i zasahovat, ale také se určitě změní i klima, a to směrem k demokratičnosti prostředí.“(6)

Výchova k občanství musí však mladým lidem poskytnout nejen teoretickou znalost a modelové situace, ale i praktickou zkušenost přímou účastí na veřejném dění mimo ochranou náruč školy. Samozřejmě nemusí jít rovnou o zkušenost s ovlivňováním práce vládních institucí. Učitel OSV by měl seznámit žáky s nejvýznačnějšími občanskými organizacemi a sdruženími, které působí v jejich v obci. „Pojmenovat se žáky účel a zaměření těchto organizací a hodnoty, které jejich obci přinášejí. Posoudit, čím jsou tato sdružení a organizace konkrétně užitečná a jak se žáci nebo občané mohou podílet na jejich činnosti.“(7) Žáci by měli, pokud je to jen trochu možné, absolvovat návštěvu alespoň u jedné zájmové organizace či sdružení v obci, aby viděli, jak jejich aktivity vypadají v praxi. Popřípadě by bylo nepochybně přínosné zapojit žáky přímo do práce sdružení, což přirozeně jak od učitele, tak i od žáků vyžaduje velkou motivaci, protože je to množství práce nad rámec učiva, které má však obrovskou hodnotu pro jejich další vývoj.

Budou se dějiny opakovat?

Achillova pata demokracie spočívá právě v jednom z jejích nejdůležitějších principů, a tím je svoboda pro všechny, ten si nemůže demokracie dovolit omezovat, aniž by umenšovala sebe samu. Participace na tomto principu totiž mohou využít a zneužít totalitní skupiny, aby jej po dosažení svých cílů zrušily. Jedinou možností, jak se tomu bránit, je vychovávat mladou generaci k pochopení, že je nesmírně důležité, aby se aktivně účastnila na veřejném životě, takové je alespoň poselství Arendtové.

Nadčasovost tohoto poselství se zdá v současné situaci, v níž se náš svět nachází, stále významnější a zní stále naléhavější výzvou, neboť kvůli politické, sociální a ekonomické krizi sílí různé extrémní názory z obou stran politického spektra. Otázkou je, jak daleko to necháme zajít, budou se dějiny opakovat? Jedinou výzbrojí, kterou můžeme mladým lidem v těchto nejistých časech poskytnout, je vědomí, že nakonec se vždy budou muset v životě spolehnout na svůj rozum a morální kompas, protože jak Arendtová ukazuje, ani právo není absolutní zárukou spravedlnosti.

Největším nebezpečím pro svět „je zdržení se soudu, banalita zla, nebezpečí, že – ‚je-li vše v troskách‘ – člověk bude vystaven silám zla, místo aby autonomně soudil.“(8)

Dokud však stále dokážeme rozlišovat, co je dobré a krásné, dokud se dobrovolně nevzdáváme naší schopnosti myslet a jednat, pak ještě není vše ztraceno.

Poznámky pod čarou / Zdroje:

  1. Klicperová-Baker, M. – Feierabend, I. K. et al. Demokratická kultura v české republice : Občanská kultura, étos a vlastenectví ze srovnávacího pohledu.
  2. Arendtová, H. Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla.
  3. BUDIL, I. Moderní totalitarismus a síla politické imaginace.
  4. Kahne, J. – Westheimer, J. Jaký typ občana? Politika výchovy k demokracii
  5. HRUBÁ, J. Jak jsme dopadli v občanské výchově? In Metodický portál RVP
  6. Hazlbauer, T. Žákovské parlamenty na základních školách ČR In Metodický portál RVP
  7. Boněk, J. Občanská společnost a škola. In Metodický portál RVP
  8. ARENDTOVÁ. Přednášky o Kantově politické filosofii

Jeden komentář

Comments are closed.