Stručná historie terorismu

"U.S. Custom- house World Trade Center Building #6 in aftermath of a terrorist attack." / Wikimedia: James Tourtellotte, U.S. Customs and Border Protection - http://www.cbp.gov/:

Od separatismu k ideologii, od víry k politice. Všechny tyto oblasti terorismus zahrnuje. 

Fenomén terorismu je v  posledních letech předním mediálním tématem téměř všech sdělovacích prostředků. Přestože je dnes terorismus zmiňován převážně ve spojení s islámem, není od věci připomenout fakt, že se nejedná zdaleka o  nový fenomén v lidských dějinách, ale táhne se napříč celou historií. Terorismus má mnoho důvodů a podob od individuálních činů jednotlivců až po organizované násilí ve jménu nějaké ideologie nebo touze po moci či pomstě. Bude-li možné tento fenomén někdy vykořenit je těžké soudit, protože postihuje celé spektrum lidských individualit bez rozdílu vzdělání, pohlaví, statusu či etnicity.

Přesná definice terorismu neexistuje, nicméně jeho primárním principem je vytvořit pomocí cíleného násilí strach a paniku mezi civilním obyvatelstvem a tím upozornit na cíle, kterých chtějí teroristé dosáhnout, jako výrazných změn společenského uspořádání, politických ústupků, nebo může být „pouhým“ aktem pomsty. ( Pozn. red: Např. české Ministerstvo vnitra ze stovek možných definic volí tu, která říká, že terorismus je „plánované, promyšlené a politicky motivované násilí, zaměřeného proti nezúčastněným osobám, sloužící k dosažení vytčených cílů.“)

Někteří teroristé začali používat teroru až ve chvíli, kdy už vyčerpali jiné možnosti k prosazení svých cílů. Jiní využívají teroru jako primárního strategického prostředku. Ibanéz tvrdí, že psychologicky se teroristou člověk může stát, když dojde k nepřekonatelným rozporům mezi původní ideou a mezi pocitem nemožnosti jejího naplnění. Účelem teroru pak často bývá destabilizace společnosti, čehož teroristé dokážou využít a opanovat veřejný, především mediální prostor, který jim honbou za senzacemi paradoxně vychází vstříc a tím jejich činy pomáhá zviditelňovat. Přílišnou exponovaností mohou média i tyto činy inspirovat či dokonce motivovat. (Pozn. red.: Výrazné mediální pozornosti věnované terorismu jsme se věnovali v jednom z předchozích článků.)

Evropský terorismus

V rámci Evropy v průběhu 20. století působilo několik národně separatistických teroristických organizací jako IRA v Irsku, baskitská organizace ETA ve Španělsku, nebo ultra-levicová RAF v Německu, která chtěla čelit návratu staré garnitury s fašistickou minulostí k moci. V naprosté většině se tento „evropský terorismus“ snažil napadat svými násilnými činy konkrétní cíle v podobě politických představitelů či ambasád a měl i jasné partikulární požadavky, jakousi odhadnutelnou logiku a leckdy i tichou podporu obyvatel. Tyto organizace však už dnes v podstatě nefungují a vesměs alespoň oficiálně ukončily činnost. Buďto dosáhly svých cílů a nebo vyčerpaly svoji původní motivaci. Někteří jejich představitelé se stali dokonce součástí oficiální politiky jako například nedávno zesnulý Martin McGuinness, bývalý velitel IRA. 

Islámský terorismus

Dnes je nejvíce diskutovaným fenoménem „islámský terorismus“, který se začal poprvé více uplatňovat na Středním východě, kde vzniklo hnutí Tálibán, nebo také hnutí mudžáhedínů (bojovníků za islám). Tato organizace si původně vytkla za svůj cíl, misijní cestou šířit reformaci islámské věrouky a očistit ji od cizích kulturních nánosů mezi venkovským obyvatelstvem Afghánistánu. Jak se však „Tálibánci“ blížili k velkým městům, zjišťovali, že městské obyvatelstvo nejde tak snadno přesvědčit o svých cílech a začali se prosazovat násilnými metodami v podobě teroristických útoků. Nedílnou součástí jejich praktik je například i výměna vzdělání chudého jedince za oddanost k jejich věci až přijde pravý čas, třeba pod pohrůžkou likvidace jeho rodiny. Ne vždy tedy sebevražedný atentátník musí být fanatickým islamistou, jen by se měl umět v dané chvíli odvděčit.

Nejsofistikovanějším teroristickým činem v novodobých dějinách byl bezesporu útok 11. září 2001 na Word Trade Centrum v New Yorku, který se vší pravděpodobností provedli atentátníci okolo, původem saudskoarabského miliardáře Usámi bin Ládina, který nazval svou organizaci Al-Káida (Základna). Kolem tohoto útoku kolují dodnes mnohé konspirační teorie. Oficiální verze však hovoří o tom, že jeho lidé byli na sebevražedný útok letadly vycvičeni v Německu na počítačových simulátorech (Konzelmann). Dalším faktem je, že sám Bin Ládin byl původem ze stavitelské rodiny, takže jeho znalosti ohledně statiky budov byly zřejmě dostačující pro naplánování tohoto spektakulárního teroristického činu, který přinesl tisíce obětí a změnil tak pohled na „nedotknutelnost“ Západu a jeho bezpečnosti.

Soudobý islámský terorismus (džihádismus) v podobě už zmiňované Al-Káidy či jejich následovníků Islámského státu (IS, ISIS, ISIL) přinesl zásadní změnu v tom, že napadá společnost jako celek a obětí může být téměř každý civilní obyvatel, muslimy nevyjímaje. Tím vytváří do jisté míry iracionální strach ve všech občanech, kteří se už nemohou cítit bezpečně téměř nikdy a nikde. Ani požadavky kromě nesmiřitelného boje proti sekularizaci islámu a západním hodnotám už nejsou většinou nijak konkretizovány. Tento „nový“ terorismus tak postrádá logiku dřívějšího terorismu. Slogan „Alláh Akbar“ se tak stal oblíbeným pokřikem mladých džihádistů asi jako „góóól“ u fotbalových fanoušků a nemusí znamenat ani nijak pevnou víru v doktrínu islámu, natož její znalost, má spíš legitimizovat jejich čin, jinak veřejností klasifikovaný jako „obyčejný“ kriminální delikt šílence.

V praxi islámského terorismu přibývá sebevražedných atentátů, po kterých není ani koho dopadnout a potrestat, protože sám jeho strůjce je už mrtev. Atentátníkem může být teoreticky blízký soused, který se radikalizoval sám v rámci on-line propagandy, a ke svému činu může použít snadno dostupné prostředky. Jedná se o sofistikovaný „globální terorismus“, vyzývající na internetu k přímým akcím kohokoliv a odkudkoliv, kdo se přihlásí k militantní verzi islamistické ideologie džihádu, tedy k boji za „pravý“ islám a proti „bezvěrcům“. Můžeme zde nalézt paralely s fašismem, který chtěl taktéž násilně ovládnout celý svět, jen místo Třetí říše, je vysněným cílem na horizontu dějin, konstrukt celosvětového chalífátu.

Islámský Stát, nebo také Daeš  je zřejmě první teroristickou organizací, která se rozhodla dobýt pro sebe určitou geografickou oblast a vládnout na ni, což se jim dočasně podařilo na území Sýrie a Iráku pod vedením Abú Bakra al-Bagdádího, který jako jeden z mála džíhádistů dosáhl i formálního teologického vzdělání. Myšlenka Islámského Státu však vznikla už z nápadu Abú Musaba az-Zarkávího, který se odštěpil od irácké frakce Al-Káidy. Důležitým prvkem propagandy IS je eschatologické čekání na poslední boj u města Dabiq, kde se má rozhodnout o nastolení nového světového pořádku. Za úmrtí v boji za ideu džihádu je pak odměnou dlít v nebi hned vedle samotného Alláha. Tato „sebevražedná mise“ však vedle přesvědčených islamistických idealistů často přitahuje i válečné dobrodruhy nebo různé patologické typy, kteří tak mohou legitimizovat svoji situaci brutálním aktem násilí.

K hnutí IS se také hlásí i mnoho afrických islamistických skupin. Nejznámějším hnutím je Boko Haram, které původně také vzniklo jako pokus o zbavení se nánosů západní kultury a nastolení konzervativního islámského práva šaríapostupně se však zvrhlo do podoby extremistické militantní organizace, terorizující své okolí v oblasti Nigeru a přilehlých států. Paradoxem je že IS se občas hlásí i k činům, které pravděpodobně ani neprovedl, a tak vytváří ještě větší mediální chaos.

Státní terorismus

Jako součást historie terorismu lze však považovat i tzv. „státní terorismus“, kterého využívají některé státy jako nekonvenční prostředek vedení hybridní války. Tento problém dlouhodobě mapuje například kritik americké politiky Noam Chomsky, který poukazuje na různé intervenční výpady USA ve Střední Americe a na Blízkém východě, využívajících metod terorismu. Podobných činů zřejmě využívají i další mocnosti jako Rusko při likvidaci odpůrců putinovského režimu či v nedávné době Sýrie, použitím nervového plynu proti civilnímu obyvatelstvu. Slovo „teroristická organizace“ se často používá i jako nálepka pro politickou diskreditaci různých národně osvobozeneckých hnutí, jako třeba kurdské YPGnebo palestinské organizace Hamás a Fatah, které se však terorismu čas od času skutečně dopouštějí a roztáčí tak další nekonečnou spirálu násilí. Koneckonců, i zárodky izraelské pravidelné armády mají původ v teroristické organizaci Irgun.

Individuální terorismus

Manifestací „individuálního terorismu“ je i nezvykle brutální čin norského „neonacisty“ a odpůrce multikulturalismu Anderse Breivika z roku 2011, nebo teror dalších „osamělých vlků“, kteří sice často vychází ze západního kulturního okruhu, o to víc však nastolují otázku: Je příčinou jejich činů nahromaděná frustrace, psychologicky narušená osobnost nebo snadná dostupnost zbraní? Zřejmě je to kombinace všech těchto prvků, čekajících na svou chvíli aktivace. Neideologické atentáty jsou tak pro společnost hůře pochopitelné, než ty ideologicky motivované stejně jako byl kdysi úkladný atentát Olgy Hepnarové, který byl zřejmě „jen“ pomstou společnosti za osobní ústrky. Podobný motiv mívají i individuální činy osamělých střelců v amerických školách či na jiných veřejných místech, které bývají zpravidla neadekvátní odvetou za skutečné či pouze domnělé společenské ponížení či přehlížení. Silným motivem může být i touha, stát se mediální antihvězdou, jako byl například masový vrah Charles Manson, vůdce skupiny The Family. Zde však opět vede velmi tenká linie mezi tím, zda tyto činy klasifikovat jako kriminální či teroristické.

( Pozn. red.: obvinění z terorismu si v letos vysloužil i český důchodce, který kácel stromy na železniční trať. Jeho motivací byla snaha vyvolat mezi obyvatelstvem obavy z muslimské migrační vlny a z páchání teroristických útoků. )

Samostatnou kapitolou je i nejsoučasnější fenomém jakým je „kyberterorismus“, který své aktivity zastrašování a šíření paniky přenesl na internet. Tam však ze své podstaty primárně nejde o eliminaci lidských životů, ale spíš o různé hackerské aktivity napadající lokální sítě a strategické technologie či šíření dezinformací pomocí sociálních sítí.

Ať už má však terorismus jakékoliv důvody, pravděpodobně se většina rozumných lidí shodne, že jeho důsledky jsou etickým popřením humanity a úcty k životu jako takovému. Někdy může pramenit z fanatického přesvědčení nebo mocenských tužeb napravujících historické křivdy, někdy je únikem ze zoufalství nebo koření v nihilismu osobního života. Nicméně zřejmě žádná příčina by neměla být důvodem k zmaření jiných životů, které za danou situaci v naprosté většině případů nenesou přímou vinu. Konvenční války však nejsou o nic lepším řešením, i když se jedná o státem posvěcené násilí, které v zásadě počítá i s lidskými oběťmi. I voják je přeci lidská bytost. Takový je však stav lidstva na počátku 21. století. Psychologický atavismus agresivity, stejně jako kulturní zakořeněnost násilí jsou zřejmě hluboko zakódovány v lidském podvědomí a občas se jim podaří vytrysknout na povrch v podobě krvavého činu.

Literatura:

  • Luis de la Corte Ibanéz – Logika terorismu (Academia, 2009)
  • Gerhard Konzelmann – Džihád – Velká svatá válka (Dialog 2003)
  • Rainer Hermann – Konečná stanice Islámský stát (Academia, 2016)
  • Noam Chomsky – Hegemnonie nebo přežití (Mladá Fronta, 2006)
  • Filp Tesař – Etnické konflikty (Portál, 2007)
Líbil se vám článek? Podpořte nás a staňte se naším patronem!
Petr Mareš